Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 563/06Nález ÚS ze dne 01.02.2007K nařízení soudu o umístění jednotlivce na pozorování ve zdravotnickém ústavu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
základní práva a svobody/svoboda osobní... více
Věcný rejstříksoud/jednání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 22/44 SbNU 267
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.563.06
Datum vyhlášení21.02.2007
Datum podání18.08.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 116 odst.2, § 116 odst.1, § 264 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 563/06 ze dne 1. 2. 2007

N 22/44 SbNU 267

K nařízení soudu o umístění jednotlivce na pozorování ve zdravotnickém ústavu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 1. února 2007 sp. zn. I. ÚS 563/06 ve věci ústavní stížnosti D. H. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 15 T 78/2005 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2006 sp. zn. 9 To 295/2006, jimiž bylo nařízeno pozorování stěžovatele v psychiatrické léčebně.

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 15 T 78/2005 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2006 sp. zn. 9 To 295/2006 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se domáhá, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a dále na porušení čl. 2 odst. 2 a 4 a čl. 4 Ústavy České republiky zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Proti stěžovateli, jak plyne z připojeného spisu, je vedeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit dne 4. 10. 2000 v Praze 3, v prodejně firmy NTK Praha Notebook. Dne 9. 1. 2006 byl Obvodním soudem pro Prahu 3 vyhlášen odsuzující rozsudek pod sp. zn. 15 T 78/2005, ve kterém byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže dle § 234 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona s přesněji neztotožněným mužem a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výši 3,5 roku nepodmíněně, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2002 sp. zn. 42 T 26/2000. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, jemuž Městský soud v Praze vyhověl a svým rozhodnutím ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 9 To 101/2006 vrátil věc dle § 259 odst. 1 trestního řádu obvodnímu soudu k novému rozhodnutí. V průběhu řízení před obvodním soudem byl vypracován znalecký posudek MUDr. M. z oboru psychiatrie ohledně aktuálního duševního stavu stěžovatele a s odvoláním na něj obvodní soud podle § 116 odst. 2 trestního řádu nařídil pozorování stěžovatele v Psychiatrické léčebně v Praze 8. Městský soud v Praze napadeným unesením dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stěžovatelovu stížnost jako nedůvodnou.

Stěžovatel především namítá, že k nařízení vyšetřit jeho duševní stav pozorováním v psychiatrické léčebně může dojít teprve poté, jestliže by nebylo možno vyšetřit duševní stav jinou formou. Pokud by znalkyně MUDr. M. "vyjádřila" jedno ambulantní vyšetření za nedostatečné, nebrání nic tomu, aby se stěžovatel ke znalci dostavil opakovaně. Na toto řešení však nebyla znalkyně dotázána, a proto je nařízení pozorování přinejmenším předčasné.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření obvodního soudu a městského soudu.

Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém vyjádření nejdříve shrnul uplynulý stav trestního řízení. Poukázal mj. na to, že městský soud ve svém rozhodnutí ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 9 To 101/2006, kterým vyhověl odvolání stěžovatele, mj. uložil obvodnímu soudu ke zvážení, zda nejsou dány podmínky nařízení pozorování stěžovatele ve zdravotnickém zařízení podle § 116 odst. 2 trestního řádu s ohledem na závěry soudní znalkyně z oboru zdravotnictví-psychiatrie MUDr. M. Dále obvodní soud uvedl, že vázán § 264 odst. 1 trestního řádu, nařídil podle § 116 odst. 2 trestního řádu pozorování stěžovatele v psychiatrické léčebně a současně přibral nového znalce, primáře MUDr. Š. z uvedené léčebny, k zodpovězení stanovených otázek, směřujících ke zjištění objektivního posouzení zdravotního stavu stěžovatele a jeho účasti na trestním řízení. Dne 25. 8. 2006 zaslal nově přibraný znalec soudu sdělení, že jej stěžovatel kontaktoval, spolupracuje s ním; znalec navrhl vypracovat znalecký posudek bez umístění stěžovatele v ústavním pozorování s tím, že takové pozorování by nemohlo přinést žádné relevantní informace, neboť k jednoznačnému zodpovězení soudem vymezených otázek je postačující forma ambulantního vyšetření. Dne 20. 11. 2006 potom zaslal znalec MUDr. Š. písemný znalecký posudek, ve kterém mj. odpověděl i na otázku týkající se nutnosti pozorování stěžovatele ve zdravotnickém zařízení tak, že pozorování jeho duševního stavu není nutné. V závěru svého vyjádření obvodní soud sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení, jehož závěr prý plně vycházel z návrhu znalce z oboru psychiatrie. Současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Stěžovatel prostřednictvím svého advokáta vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

II.

1. Úvodem ústavněprávního přezkumu v dané věci Ústavní soud - v obecné rovině - konstatuje, že osobní svoboda představuje jedno ze základních lidských práv chráněných Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami. Podle čl. 8 odst. l Listiny je osobní svoboda zaručena. Nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Jedním ze zákonných ustanovení, na základě kterého se omezení osobní svobody připouští, je i § 116 odst. 2 trestního řádu, umožňující nařízení pozorování duševního stavu obviněného ve zdravotnickém zařízení za účelem vyšetření jeho duševního stavu. Nařízení pozorování ve zdravotnickém zařízení však právě proto, že jím dochází k omezení jednoho z nejvýznamnějších základních práv člověka, je třeba považovat za opatření výjimečné. K použití tohoto ustanovení je proto třeba přistupovat pouze za přísného dodržení všech jeho podmínek a tyto vykládat restriktivně; to je v souladu s obecnou zásadou plynoucí z čl. 4 odst. 4 Listiny, totiž zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti), promítající se do ustanovení § 2 odst. 4 trestního řádu, a spočívající v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který zasahuje do základních práv a svobod jen tehdy, pokud je to nezbytně nutné. V tomto směru lze odkázat zejména na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 289/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 177), v němž se rozhodovalo ve srovnatelné věci.

S ohledem na uvedené premisy a se zřetelem na v ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu použitou vazbu "nelze-li vyšetřit jinak", je nutno usuzovat, že před nařízením pozorování ve zdravotnickém ústavu je třeba vždy trvat na vyčerpání všech možností k vyšetření duševního stavu jiným způsobem. Je tedy nutno vykládat § 116 odst. 2 trestního řádu tak, že pozorování ve zdravotnickém ústavu přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže je z vyjádření znalce nepochybné, že bez něho nelze učinit spolehlivé diagnostické závěry o duševním stavu vyšetřované osoby. Tomu ostatně odpovídá i judikatura Ústavního soudu (srov. výše poukazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 289/2000), tak obecných soudů (srov. např. R 24/1990 a R 18/1997), jakož i názory komentářové literatury (srov. Šámal, P. a kolektiv, Trestní řád, komentář, I. díl, 5. vydání, C. H. Beck, 2005, s. 932).

Z uvedených hledisek vyplývá též nezbytnost požadovat, aby splnění všech zákonem stanovených podmínek ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu bylo pečlivě zkoumáno a aby bylo rozhodnutí obecného soudu náležitě odůvodněno. Z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je totiž požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí - jak plyne z ustálené judikatury - přičemž tento imperativ nabývá na významu a je o to důrazněji důvodný právě ve vztahu k rozhodnutím, jimiž dochází k omezení ústavně zaručeného práva na osobní svobodu, což je i případ předvídaný § 116 odst. 2 trestního řádu. Proto také rozhodnutí, ve kterých absentuje řádné a vyčerpávající odůvodnění, jímž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky.

Se zřetelem k tomu, co bylo shora uvedeno v rovině obecné, Ústavní soud poté, co se seznámil se spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

2. Ústavní soud se logicky nejdříve zabýval "formální" stránkou věci, tj. zda napadená rozhodnutí splňují požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění.

Obvodní soud v napadeném usnesení o nařízení pozorování stěžovatele v psychiatrické léčebně dle § 116 odst. 2 trestního řádu v podstatě pouze uvedl, že je "S ohledem na právní literaturu, ze které vyplývá odůvodnění k naznačenému postupu v tom smyslu, že takový postup je namístě tehdy, pokud z vyjádření znalce psychiatra je nepochybné, že nemůže bez pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu učinit spolehlivé diagnostické závěry o jeho duševním stavu, rozhodl soud, jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno, neboť má za to, že vyšetření (pozn.: správně "vyšetřením") duševního stavu obžalovaného v psychiatrické léčebně by měl být získán spolehlivě objektivní nález zdravotního stavu obžalovaného.". K tomu Ústavní soud konstatuje, že obvodní soud sice vycházel z právního názoru, se kterým se Ústavní soud, jak vyplývá z výše uvedeného, ztotožňuje, nicméně současně v podstatě vůbec neuvedl, jakými úvahami se při jeho aplikaci v posuzované věci řídil. Svůj kladný závěr totiž odůvodnil ve vztahu ke konkrétnostem dané věci v podstatě jen tím, že "vyšetřením duševního stavu obžalovaného v psychiatrické léčebně by měl být získán spolehlivě objektivní nález zdravotního stavu obžalovaného". Obvodnímu soudu je však třeba vytknout, že neuvedl žádnou argumentaci, na základě které k uvedené konkluzi dospěl. Z jeho závěru lze sice a contrario vyvodit, že se domnívá, že dosud zpracovaným znaleckým posudkem nebyl spolehlivě získán objektivní nález zdravotního stavu stěžovatele, leč současně absentuje nezbytné vysvětlení především v tom směru, na základě čeho hodnotí zpracovaný znalecký posudek jako postrádající kvalitu spolehlivě zjištěného objektivního nálezu. Především potom z citovaného závěru obecného soudu jednoznačně nevyplývá, že by byl vůbec reflektoval základní podmínku aplikace § 116 odst. 2 trestního řádu, tj. zda nebylo možné duševní stav stěžovatele vyšetřit jinak a zda tedy byly vyčerpány veškeré možnosti vyšetření duševního stavu stěžovatele jinou formou než hospitalizací, resp. že žádné jiné možnosti k vyřešení dané situace nejsou (např. doplnění vypracovaného znaleckého posudku na základě opakované návštěvy či opakovaných návštěv stěžovatele u soudní znalkyně nebo provedení dalšího znaleckého posudku). Pokud by totiž Ústavní soud vycházel z citovaného závěru obvodního soudu doslovně, lze si pod ním představit, že se obvodní soud zabýval jen tím, zda lze získat spolehlivě objektivní nález zdravotního stavu stěžovatele vyšetřením jeho duševního stavu v psychiatrické léčebně.

Rovněž ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu je nutno vidět, že v něm absentuje obligatorní řádné a vyčerpávající odůvodnění; pochybení odvolacího soudu lze dokonce v jistém směru hodnotit jako intenzivnější. Jako důvod aplikace ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu totiž městský soud v podstatě jen uvedl, že "znalkyně uzavřela, že je nezbytné, aby obžalovaný byl delší dobu hospitalizován v psychiatrickém zařízení, protože tam by se musel nějakým způsobem projevit, a závěry znaleckého zkoumání by pak byly jednoznačné", a na základě toho stížnost stěžovatele zamítl. Z toho lze dovodit a contrario, že se soud domnívá, že soudní znalkyně hodnotí své závěry o duševním stavu stěžovatele jako nejednoznačné a že jediným prostředkem, jak dosáhnout jednoznačné konkluze, je hospitalizace v psychiatrickém zařízení po delší dobu. K tomu je třeba dodat, že byť soud navozuje dojem - použitím slov "znalkyně uzavřela, že ..." - že pouze cituje z doslovného vyjádření soudní znalkyně, ve skutečnosti tomu tak není; to Ústavní soud zjistil z obsahu spisu, neboť citovaný závěr soudní znalkyně výslovně neučinila. Ze strany městského soudu se tak může jednat toliko o pokus o interpretaci vyjádření soudní znalkyně a o vyvození závěru z jejích slov, přičemž však uvedený soud současně nepředestřel žádnou argumentaci, na základě které dospěl k tomu, že závěr soudní znalkyně je právě takový, jaký uvedl. Jak přitom vyplyne z textu následujícího, úsudek městského soudu je chybný.

Především je však třeba městskému soudu vytknout, že nereflektoval správně skutečnost, že o nařízení pozorování ve zdravotnickém zařízení rozhoduje soud, nikoli znalec. Jeho závěr o nutnosti aplikace § 116 odst. 2 trestního řádu se totiž opírá pouze o domnělý závěr soudní znalkyně, který soud již nijak nehodnotí. K tomu je třeba dodat, že otázka aplikace § 116 odst. 2 trestního řádu je otázkou právní; její posouzení náleží soudu na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů, zejména znaleckého posudku (eventuálně znaleckých posudků). Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech, a proto soud nemůže závěr o potřebě takového pozorování učinit jen na základě vlastních úvah, a musí znalecký posudek reflektovat. Nicméně znalecký posudek zůstává pořád "jen" důkazem, který je veden v trestním řízení (a jehož účelem je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru), a jako jakýkoli další (jiný) důkaz je třeba jej hodnotit. Je tedy "pouze" podkladem pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce, zda je namístě aplikace § 116 odst. 2 trestního řádu. To však městský soud pomíjí a jeho rozhodnutí postrádá jakékoli odůvodnění soudcovského přesvědčení, že v souzené věci jsou naplněny podmínky ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu (vyjma právě uvedeného poukazu na domnělý závěr soudní znalkyně).

Se zřetelem k těmto skutečnostem Ústavní soud konstatuje, že v napadených rozhodnutích, jimiž dochází k omezení osobní svobody stěžovatele, absentuje řádné a vyčerpávající odůvodnění, pročež je nutné je hodnotit jako rozporné s ústavním pořádkem republiky (čl. 36 odst. 1 Listiny).

3. Již ze závěru uvedeného sub 2 tohoto nálezu tedy vyplývá, že je dán důvod kasace napadených rozhodnutí. V jistém směru by tak zabývání se dalšími eventuálními pochybeními obecných soudů bylo nadbytečné. Nicméně, Ústavní soud tak učinil; reflektoval totiž význam dané otázky, pramenící především z jejího vztahu k omezení jednoho z nejdůležitějších základních práv člověka, a současně vzal v úvahu, že jeho závěry ohledně interpretace a aplikace ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu mohou mít relevanci pro neurčitý počet případů téhož druhu (v tomto směru Ústavní soud zdůrazňuje i objektivní funkci ústavní stížnosti, která vyplývá již jen z toho, že Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti).

Ústavní soud se tedy jal posuzovat též obsahovou stránku napadených rozhodnutí, tj. otázku, zda tím, že soudy nařídily pozorování ve zdravotnickém ústavu, reflektovaly dostatečně požadavek, že nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže je z vyjádření znalce nepochybné, že bez něho nelze učinit spolehlivé diagnostické závěry o duševním stavu obviněného. Pouze v případě kladném bylo by možné hodnotit aplikaci § 116 odst. 2 trestního řádu jako souladnou se základními právními požadavky kladenými na omezení osobní svobody, jak jsou uvedeny v úvodní části pod bodem II./1.

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, ve znaleckém posudku (z oboru zdravotnictví - psychiatrie dle § 116 odst. 1 trestního řádu), konkrétně v odpovědích na soudem položené otázky, soudní znalkyně MUDr. M. nijak nenaznačila, že by snad jejich zodpovězení a tak i učinění závěrů o duševním stavu stěžovatele bylo jakkoli nespolehlivé. Tím spíše však ani neprohlásila, že by bylo nezbytné pozorování stěžovatele v psychiatrickém zařízení. Znalecký posudek byl vypracován zejména za účelem zjištění, zda stěžovatel trpí duševní chorobou a zda je schopen účasti na soudním jednání (srov. rovněž odůvodnění usnesení městského soudu). K tomu znalkyně jednoznačně uzavřela, že "v současné době a zejména při znaleckém vyšetřování dominovaly poruchy osobnosti s poruchami chování, převažovaly projevy histriónské s vegetativním doprovodem, negativismus ve vztahu k vyšetřování spojenému s trestnou činností. Je nepochybné, že podobné stavy jsou značně zafixované ... Pro tuto poruchu není v současné době schopen účasti na soudním jednání ani na jiných úkonech spojených s vyšetřovanou trestnou činností.". Znalkyně doporučuje dostatečnou dobu k terapii, která by mohla stav zlepšit. Svými jednoznačnými, nepodmíněnými závěry dala tedy soudní znalkyně nepřímo najevo, že dosavadní vyšetření považuje za dostačující pro učinění spolehlivého diagnostického závěru (pozn.: v opačném případě by nepochybně informovala soud, že není možné vypracovat formou ambulantního vyšetření "objektivní" znalecký posudek, nebo by učinila nějakou zmínku o omezené vypovídací hodnotě znaleckého posudku).

Též z určitých částí výslechu znalkyně MUDr. M. při hlavním líčení před soudem prvního stupně dne 19. 10. 2005 (s. 318-320 spisu) lze vyvodit, že své závěry o duševním stavu stěžovatele považuje za jednoznačné, a tudíž provedené vyšetření za dostačující pro zjištění spolehlivého duševního stavu (srov. např. "můj závěr je jednoznačný. Jedná se tam o poruchu, která při dané situaci nijak podstatně neovlivnila jeho schopnosti rozpoznávací a ovládací. Naopak velmi dobře okolní dění vnímá, ovšem reaguje na něj. Tato nepřiměřená reakce byla i ve vězeňském psychiatrickém zařízení. Stejná reakce byla, když byl odvezen na psychiatrickou kliniku. Domnívám se, že v dané situaci ta jeho účast na trestním řízení, která je pro něho velmi zátěžovou situací, by vedla k dalším projevům takových poruch chování, které by byly neslučitelné s hodnotnou účastí u soudu ... Není pochybností o posudku, který byl podán v tom roce 2001. Tato porucha, která je u něho zjišťována, se domnívám, že mu umožňuje chápat smysl trestního stíhání. Domnívám se, že chápe smysl trestního stíhání.").

V další části svého výslechu potom znalkyně uvádí, že "aby mohlo být bez pochyby zjištěno, v jakém stavu se obžalovaný nachází, tak by muselo proběhnout ústavní vyšetření, protože to, co se děje kolem, to my nevíme". Citované, poměrně neurčité vyjádření, směřuje - jak vyplývá z jejích následujících slov a z dotazu státního zástupce - především k otázce, zda lze vyloučit simulaci stěžovatelova chování. K této otázce se však současně vyjadřuje poměrně jednoznačně, neboť následně uvádí zejména, že "Nemyslím si, že jde o čistou simulaci ... Obžalovaný trpí duševní poruchou. Jedná se o poruchu osobnosti ve smyslu těch histriónských rysů, ve smyslu toho infantilismu, ve smyslu té somatizace. Ta somatizace je tam důležitá, ona všechno převádí do těch tělesných projevů ... K dotazu, zda lze vyloučit inscenaci chování, které obžalovaný předvádí, uvádím, že v tomto případě by se jednalo o simulaci, kdyby si to vědomě připravoval. Domnívám se, že ta porucha je tam už tak hluboká, že on už skutečně věří tomu, co předvádí (pozn. K tomu právě srov. její výše citované vyjádření, že stěžovatel trpí poruchou osobnosti ve smyslu somatizace, která všechno převádí do tělesných projevů) ... V žádném případě nejde o čistou simulaci.". Následně, dosti opatrně a současně nejednoznačně, znalkyně konstatuje, že "Není v mé kompetenci říci, zda je nutné posuzování na základě hospitalizace. Domnívám se, že kdyby byl hospitalizován v příslušném psychiatrickém zařízení po určitou dobu, že by nemohl tam produkovat projevy, které je schopen produkovat po dobu jedné nebo dvou hodin. Tam by se určitě musel projevit nějakým způsobem. Domnívám se, že u takového případu je hospitalizace nutná po dobu dvou nebo tří týdnů.".

Podle přesvědčení Ústavního soudu lze dovozovat, že soudní znalkyně učinila ve znaleckém posudku a rovněž v části svého výslechu před soudem na první pohled jednoznačné závěry k soudem vymezenému rozsahu zkoumaného duševního stavu stěžovatele a usuzovala, že dosavadní vyšetření bylo dostačující pro spolehlivé zjištění duševního stavu stěžovatele. Současně však v další části svého výslechu dala výslovně najevo, že její závěry o duševním stavu nelze považovat za postavené na takové míře jistoty, že by bylo možné o nich hovořit, že jsou "bez pochyby"; to následně konkretizovala ve vztahu k otázce možného vyloučení simulace chování stěžovatele, kdy však opět zaujala spíše jednoznačné závěry. K tomu Ústavní soud uvádí, že logicky jakékoli ambulantní vyšetření za účelem zpracování znaleckého posudku nelze považovat za jsoucí "bez pochybností", neboť možnost simulace poruchy začasté ani vyloučit nelze. Pokud by však existence takových pochybností měla mít vždy za následek úsudek o nespolehlivosti závěrů znaleckého posudku vypracovaného dle § 116 odst. 1 trestního řádu, znamenalo by to, že apriori by vždy byla vyloučena možnost použití takového znaleckého posudku jako jediného, a § 116 odst. 1 trestního řádu, stejně jako požadavek subsidiarity použití § 116 odst. 2 trestního řádu, by tak ztrácel smysl. Proto je třeba vždy náležitě zkoumat míru případných pochybností, aby bylo možné dospět k závěru o eventuální nespolehlivosti závěrů získaných postupem dle § 116 odst. 1 trestního řádu. Nutno přitom reflektovat, že nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu zakládá omezení jednoho z nejvýznamnějších základních práv, a proto pochybnosti o ambulantním vyšetření duševního stavu musí dosahovat značné intenzity. Jinými slovy, nikoli jakkoli koncipovaná pochybnost může být podkladem omezení osobní svobody dle § 116 odst. 2 trestního řádu.

V souzené věci, vzhledem k tomu, že (jak již výše Ústavní soud uvedl) soudní znalkyně následně poměrně jednoznačně vyloučila možnost (čisté) simulace chování stěžovatele a opětovně nepodmíněně potvrdila své závěry (zejména o tom, že stěžovatel chápe smysl trestního stíhání a že není schopen účasti u hlavního líčení), lze z jejích vyjádření vyvozovat, že její pochybnosti nedosahovaly takové intenzity, že by znamenaly nespolehlivost jejích závěrů o duševním stavu stěžovatele, a že by měly vést k názoru, že je nezbytné nařízení pozorování stěžovatele ve zdravotnickém zařízení. Na základě toho je pak namístě vykládat i výslovné vyjádření soudní znalkyně ve vztahu k eventuálnímu nařízení pozorování stěžovatele ve zdravotnickém zařízení, a to v tom smyslu, že se domnívá, že pokud by bylo realizováno, znamenalo by postavení závěrů o duševním stavu stěžovatele "na jisto", (srov. např. její slova při hlavním líčení "aby mohlo být bez pochyby zjištěno, v jakém stavu se obžalovaný nachází, tak by muselo proběhnout ústavní vyšetření, protože to co se děje kolem, to my nevíme"), neboť "tam by se musel nějakým způsobem lépe projevit"; z tohoto hlediska by se snad - v jistém směru - mohlo jevit z jejího pohledu ústavní vyšetření jako žádoucí či přijatelné, nikoli však nezbytné pro spolehlivý závěr o duševním stavu stěžovatele. Ostatně, vyjádření znalkyně při hlavním líčení ohledně hospitalizace stěžovatele v ústavním zařízení je dosti neurčité (srov. např. její tvrzení "Není v mé kompetenci říci, zda je nutné posuzování na základě hospitalizace. Domnívám se, že kdyby byl hospitalizován ..."), a proto vyžadovalo provedení výše uvedené interpretace. Ve světle tohoto rozboru potom tvrzení městského soudu v napadeném rozhodnutí, že "znalkyně uzavřela, že je nezbytné, aby obžalovaný byl delší dobu hospitalizován v psychiatrickém zařízení, protože tam by se musel nějakým způsobem projevit a závěry znaleckého zkoumání by pak byly jednoznačné", neodpovídá ani znaleckému posudku, ani vyjádřením soudní znalkyně při hlavním líčení.

Na základě toho tedy Ústavní soud dovozuje, že základní ústavněprávní i zákonné požadavky kladené na omezení osobní svobody stěžovatele, jak jsou uvedeny v úvodní části sub. II./1, nejsou v souzené věci splněny. Minimálně lze totiž konstatovat, že z vyjádření znalce nevyplývá nepochybně, že by bez nařízení pozorování ve zdravotnickém zařízení nebylo možné učinit spolehlivé diagnostické závěry o duševním stavu stěžovatele; je tomu spíše naopak. Obecné soudy přitom vyjádření znalkyně nijak nezpochybnily a žádné vlastní úvahy či argumenty v podstatě nepředložily. I kdyby přitom z vyjádření znalkyně jednoznačně vyplynulo, že sama své závěry o duševním stavu stěžovatele nepovažuje za spolehlivé - což však dle Ústavního soudu nebyl případ dané věci - přicházelo by v úvahu, jestliže existuje zákonný požadavek toliko subsidiárního použití ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu, doplnění údajů o stěžovatelově duševním stavu; šlo by kupříkladu o opakovanou návštěvu stěžovatele u soudní znalkyně, přičemž mohlo být žádoucí, aby se k vyšetření dostavil bez matky, tedy sám. V úvahu by však přicházelo i vypracování dalšího, revizního znaleckého posudku. Nic takového se však v řízení nestalo.

Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že konkluze soudů o splnění podmínek ustanovení § 116 odst. 2 trestního řádu v dané věci byla založena na nikoli restriktivním výkladu tohoto předpisu, nýbrž na výkladu značně extenzivním, nereflektujícím dostatečně to, že nařízení pozorování ve zdravotnickém zařízení je třeba považovat za opatření výjimečné. Takový postup obecných soudů proto nelze než považovat za rozporný s čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku i za zásah do základního práva stěžovatele nebýt omezován na svobodě jinak než z důvodů, které stanoví ústavně konformně vyložený zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny).

Na podporu těchto závěrů lze poukázat na názor znalce MUDr. Š., který byl určen k posouzení zdravotního stavu stěžovatele v souvislosti s napadenými rozhodnutími. Ten následně adresoval obvodnímu soudu své vyjádření, že navrhl vypracovat znalecký posudek bez umístění stěžovatele v ústavním pozorování s tím, že takové pozorování by nemohlo přinést žádné relevantní informace a že k jednoznačnému zodpovězení soudem vymezených otázek je postačující forma ambulantního vyšetření. To potom potvrdil i ve svém znaleckém posudku, na který se ostatně i sám Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti výslovně odvolává.

Nad rámec toho Ústavní soud uvádí, že pokud obvodní soud v napadeném rozhodnutí a ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že nařídil podle § 116 odst. 2 trestního řádu pozorování stěžovatele v psychiatrické léčebně z důvodu vázanosti ustanovením § 264 odst. 1 trestního řádu (neboť zrušená věc mu byla vrácena městským soudem k novému projednání), není tento údaj přesný. Městský soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 9 To 101/2006 "pouze" uložil obvodnímu soudu zvážit, zda nejsou dány podmínky pro nařízení pozorování ve zdravotnickém zařízení podle § 116 odst. 2 trestního řádu s ohledem na závěry soudní znalkyně z oboru zdravotnictví-psychiatrie MUDr. M., leč nenařídil mu výslovně, aby učinil rozhodnutí podle § 116 odst. 2 trestního řádu.

III.

Na základě těchto skutečností, tj. po shledání zásahu do výše uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatele podle § 82 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížností napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze zrušil.

Vzhledem k tomuto rozhodnutí ve věci samé Ústavnísoud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (srov. obdobný postup v rozhodnutích Ústavního soudu, např. nálezy sp. zn. II. ÚS 301/98, II. ÚS 83/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 45, a svazek 39, nález č. 195, a další).

Ústavnísoud neshledal ani důvody pro rozhodnutí o naléhavosti ústavní stížnosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu. V této souvislosti je namístě dodat, že rozhodl neprodleně poté, kdy od obecných soudů obdržel potřebný spisový materiál a po doručení požadovaných vyjádření účastníků řízení.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru