Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 563/05 #1Usnesení ÚS ze dne 26.03.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/stížnost kasační
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Správní soudnictví
Správní řízení
Daň
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.563.05.1
Datum podání11.10.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 102, § 51


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 563/05 ze dne 26. 3. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti obchodní společnosti MEDESA, spol. s r. o. IČO: 64254577 se sídlem Saffova 37, 572 01 Polička, zastoupené JUDr. Jaroslavem Navrátilem, advokátem se sídlem Bayerova 34 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2005, č. j. 31 Ca 117/2005-74, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2005, č. j. 5 Afs 123/2004-61, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 6. 3. 2003, č. j. 505/130/2003-An, a proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu Svitavy ze dne 16.10. 2002, č.j. 67393/02/263912/8423, č.j. 67399/02/263912/8423, č.j. 67415/02/263912/8423, č.j. 67419/02/263912/8423, č.j. 67425/02/63912/8423, č.j. 67430/02/63912/8423, č.j. 67433/02/63912/8423, č.j. 67436/02/63912/8423, č.j. 67438/02/63912/8423, č.j. 67440/02/63912/8423, č.j. 67422/02/63912/8423, č.j. 67444/02/63912/8423, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 28. 7. 2006 (a podáním ze dne 28. 12. 2006 - znalecký posudek), brojí stěžovatelka proti rozhodnutím orgánů veřejné moci specifikovaným v záhlaví tohoto usnesení.

Stěžovatelka zejména uvedla, že Finanční úřad Svitavy (dále jen "FÚ") "za účelem vyššího výběru daně" nesprávné posuzoval skutkový stav věci (mimo jiné nepřihlížel k předloženým důkazům, výpovědím svědků, nevyžádal si odborné posouzení technologie procesů chemických analýz). Aniž by to bylo kvalifikovaně doloženo, byly uzavřené smlouvy autoritativně překvalifikovány na operativní pronájem. Finanční orgány relevantně neodůvodnily, že by "stěžovatel porušil nebo obcházel ust. § 261 odst. 6, kde je vyjádřeno rozhraničení úpravy občanskoprávní a obchodněprávní v kontextu § 263, § 264 a § 269 odst. 2 o tzv. inominátních kontraktech, a ust. § 265, § 266 Obch.Z.". Stěžovatelka se dále domnívá, že skutečnost, že účet banky, na který má být daň zaplacena, je uveden mimo výrokovou část (za lhůtou k plnění) odporuje ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb. V této části ústavní stížnosti uzavřela, že došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 (a "čl. 2 ve vztahu čl. 4 a čl. 11 odst. 5") a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Stěžovatelka dále poukázala na to, že Nejvyšší správní soud [poté co Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, č.j. 31 Ca 36/2003-31, zrušil rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen "FŘ") pro nezákonnost a žalované FŘ podalo kasační stížnost] "nejprve fakticky změnil skutkový stav a na základě toho provedl své právní posouzení tohoto stavu - nesprávný skutkový stav podřídil normám hmotného práva". Stěžovatelka se proto domnívá, že Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") porušil princip zákonnosti, neboť v řízení bez jednání posuzoval odborné skutečnosti a z nich vyvodil zcela opačné závěry a fakticky tak provedl nové hodnocení důkazů k tíži jedné strany. NSS tedy porušil ústavní právo stěžovatelky zakotvené v čl. 2 odst. 3 a čl. 96 Ústavy ČR v návaznosti na čl. 38 odst. 2 Listiny a dále čl. 2 odst. 2 a odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny.

Stěžovatelka konečně kritizovala, že KS v novém rozsudku ze dne 30. 6. 2005, č. j. 31 Ca 117/2005-74 - poté co rozhodl v nepřítomnosti stěžovatelky, bez nařízení jednání, aniž by stěžovatelku vyzval k vyslovení souhlasu s takovým postupem a upřel jí tak právo na veřejné projednání věci v její přítomnosti podle čl. 96 Ústavy ČR a čl. 38 Listiny - důkazní situaci zcela změnil (přesněji nezkoumal ji a přiklonil se k názoru vedlejšího účastníka a NSS). KS tak popřel ústavní princip předvídatelnosti "práva a rozhodnutí" a navíc vydal nesprávné poučení, neboť výslovně neuvedl, že kasační stížnost je ve smyslu § 104 odst. 3 s. ř. s. nepřípustná.

Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími daňových orgánů, KS i NSS byla porušena její citovaná základní práva (a také "práva plynoucí z komunitárního práva EÚ"), zejména princip předvídatelnosti práva, práva na rovnost zbraní a práva na spravedlivý proces. Proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, že se v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozsudky a rozhodnutí správních orgánů zrušují.

II.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - NSS a dále KS, FŘ a FÚ.

NSS ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka opětovně předestřela důvody, jež uplatnila ve správní žalobě a poté i v kasační stížnosti. Její námitky neshledal důvodnými a v dalším odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. NSS dále poukázal na to, že stěžovatelka uplatnila ústavní stížnost, aniž vyčerpala veškeré prostředky právní ochrany. Za důvodnou označil tu stěžovatelčinu námitku, která směřuje k postupu krajského soudu, rozhodl-li tento skutečně bez jednání, aniž respektoval § 51 s. ř. s. Stěžovatelka však kasační stížnost, v níž by tuto kasační námitku uplatnila, nepodala, takže NSS neměl možnost ji posoudit, resp. o zákonnosti postupu KS rozhodnout. NSS konečně vyslovil souhlas s tím, aby v řízení před Ústavním soudem bylo rozhodnuto bez ústního jednání.

KS ve svém vyjádření poukázal na to, že postupoval zcela v souladu s § 110 odst. 3 s. ř. s., dle kterého zruší-li NSS rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným NSS. KS se dále domnívá, že poučení o přípustnosti kasační stížnosti s odkazem na § 102 a násl. s. ř. s. je postačující. K námitce stěžovatelky, že KS vynesl rozsudek (Poznámka:druhý - ústavní stížností napadený - rozsudek KS ve věci, tj. ze dne 30. 6. 2005, č. j. 31 Ca 117/2005-74) bez jednání a souhlasu účastníka k takovému postupu, odkázal KS na sdělení zástupce stěžovatelky došlé KS dne 6. 6. 2003, jímž takový souhlas udělil (č.l. 20 spisu - druhá strana). KS dodal, že soud zpravidla neopakuje ani nedoplňuje důkazy již provedené správním orgánem, a to tehdy, jestliže se jedná zejména o právní posouzení případu. KS je toho názoru, že zmíněný souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání dle § 51 s. ř. s. platil po celou dobu řízení před ním. KS souhlasil s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

FŘ ve svém vyjádření odkázalo na odůvodnění napadeného rozhodnutí, upřesnilo definici operativního pronájmu a vyslovilo souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

FÚ ve svém vyjádření poukázal na průběh daňového řízení; zdůraznil, že NSS nezměnil skutkový stav, neboť ten byl zjištěn správcem daně. FÚ uvedl, že předmětná daň byla stěžovatelce vyměřena v souladu se základními zásadami daňového řízení a k porušení jejích ústavních práv a svobod nedošlo. FÚ vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Stěžovatelka v replice k vyjádření NSS poukázala na to, že proti opakovanému rozhodnutí KS (tj. proti druhému rozsudku KS ve věci ze dne 30. 6. 2005, č. j. 31 Ca 117/2005-74) vydanému po zrušení prvního rozhodnutí KS NSS a po vrácení věci k dalšímu řízení, lze podat kasační stížnost jen omezeně; to mimo jiné tehdy, jestliže se soud první instance neřídil právním názorem NSS. To se dle názoru stěžovatelky nestalo. Stěžovatelka opětovně poukázala na to, že KS vynesl ve stejné věci opačný rozsudek, což nedostatečně odůvodnil a rozhodl bez jednání, čímž jí upřel právo na spravedlivý proces.

III.

Ústavní soud, dříve než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.").

V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.]. To platí za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana základních práv a svobod není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž všech orgánů veřejné moci, a v tomto rámci především obecných/správních soudů (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje teprve v případě selhání všech procesních prostředků ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2001, str. 79).

Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má totiž jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy i Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému orgánu možnost k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti.

Stěžovatelka napadla ústavní stížností (mimo jiných rozhodnutí) také poslední soudní rozhodnutí ve věci, tj. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2005, č. j. 31 Ca 117/2005-74. Vůči tomuto rozhodnutí však kasační stížnost nepodala.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti sice zaujal názor - jak je uvedeno výše - že souhlas zástupce stěžovatelky k rozhodnutí soudu bez jednání ze dne 6. 6. 2003 platil po celou dobu řízení před ním. S tímto závěrem však stěžovatelka zjevně nesouhlasila, neboť v ústavní stížnosti namítla, že soud (nyní) rozhodl bez nařízení jednání, aniž by si byl vyžádal její souhlas. Právě toto - jak sama tvrdí - porušení jejího významného procesního práva ji mělo vést k tomu, aby proti napadenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost podala. To však neučinila. Za tohoto stavu tedy není rozhodné, jestliže stěžovatelka současně odkázala na údajnou nepřípustnost kasační stížnosti podle § 104 odst. 3 písm. a/ s. ř. s. Zde se lze dovolat i vyjádření NSS k ústavní stížnosti, jehož obsah je reprodukován na jiném místě tohoto usnesení.

Proto Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

Jedná se tedy o ústavní stížnost nepřípustnou (§ 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.].

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, dalšími námitkami stěžovatelky se již nezabýval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2008

Vojen Gűttler

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru