Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 563/04Usnesení ÚS ze dne 16.11.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
Věcný rejstříkpříslušnost
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.563.04
Datum podání14.09.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 12 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 563/04 ze dne 16. 11. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. P., zastoupeného JUDr. M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 1 Nc 240/2004-219,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 13. 9. 2004, tj. ve lhůtě podle ust. § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), toliko blanketně brojil stěžovatel proti usnesení obecného soudu s tím, že zdůvodnění ústavní stížnosti zašle prostřednictvím právního zástupce.

V doplnění ústavní stížnosti, které Ústavní soud obdržel dne 19. 10. 2004, stěžovatel - již v zastoupení právním zástupcem - uvedl, že napadené usnesení odporuje článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť nerespektuje stěžovatelovo právo na spravedlivý a nestranný soudní proces.

Během řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 288/98 podal stěžovatel dne 28. 11. 2002 návrh na delegaci věci podle § 12 odst. 2 o. s. ř. z důvodu vhodnosti, kterou zdůvodnil tím, že byl pravomocným rozhodnutím Exekutorské komory ČR ustanoven trvale zástupcem JUDr. J. P., Ph.D. a JUDr. M. H. O této skutečnosti rovněž stěžovatel písemně informoval předsedu Obvodního soudu pro Prahu 5. Vzhledem k tomu, že toto zastupování mimo vlastní exekuční činnost se týká i doručování písemností ve sporném, opatrovnickém i exekučním řízení a dalších činností, chtěl stěžovatel podle svého tvrzení zamezit jakýmkoliv případným námitkám účastníků řízení a z opatrnosti navrhl, aby projednávaná věc byla ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. z důvodu vhodnosti delegována jinému obvodnímu soudu v obvodu Městského soudu v Praze.

Napadeným usnesením bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelovu návrhu nebylo vyhověno.

Stěžovatel namítá, že toto rozhodnutí pouze povšechně odkazuje na skutečnost, že z obsahu spisu nikterak nevyplývá žádný důvod, pro který by delegace vhodná přicházela v úvahu. Stěžovatel se dále domnívá, že právní názor Městského soudu v Praze je nesprávný a zcela odporuje ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Stěžovatel se naopak domnívá, že Městský soud v Praze měl v soudním spise dostatek podkladů pro zjištění, že jsou důvodem pro delegaci věci z důvodu vhodnosti.

Stěžovatel má zato, že předpoklad aplikace § 12 odst. 2 o. s. ř. není zákonem blíže definován, a proto převládající judikatura stojí na stanovisku, že vhodnost je třeba chápat z hlediska procesní ekonomie. Přitom podle stěžovatele není vyloučeno použít toto ustanovení tam, kde jsou shledány i jiné důvody vhodnosti, například ohled na postavení účastníků, společenský dopad věci, důvěra občanů v nestrannost a nezávislost justice atd.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil názor, že v projednávaném případě se nejedná o jeho subjektivní nebo generální přesvědčení o tom, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, ale o konkrétní, obsahem spisu a dalších listin objektivně zjištěné skutečnosti, vyjadřující rozpor se zásadami spravedlivého procesu. Stěžovatel v souvislosti s tím namítá rovněž skutečnost, že o jeho procesním návrhu bylo rozhodnuto, resp. spis byl k rozhodnutí předložen, až po 19 měsících. Tento stav podle stěžovatele vyžaduje konkrétní zásah Ústavního soudu do rozhodovací sféry obecného soudu.

S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, kterým napadené usnesení Městského soudu v Praze zruší.

Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce platného ke dni doručení ústavní stížnosti přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, Ph.D., a to jako místopředsedkyni soudu zařazené jako zastupující člen prvního senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. § 8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu, ačkoliv má zachovanou sp. zn. I. ÚS 563/04.

Po posouzení argumentů předložených stěžovatelem v ústavní stížnosti a zhodnocení obsahu napadeného usnesení Městského soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokráte ve svých rozhodnutích zdůraznil, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je mimo jiné kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.

K ust. § 12 odst. 2 o. s. ř. již Ústavní soud v minulosti judikoval, že toto ustanovení představuje výjimku z příslušnosti obecného soudu účastníků řízení. Přitom úprava místní a věcné příslušnosti soudu je jednou z realizací ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud již rovněž konstatoval, že předpokladem postupu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. jsou okolnosti umožňující hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným, než podle zákona příslušným, soudem. Ústavní soud pak v minulosti nepovažoval za důvod, jež by ospravedlňoval použití tohoto ustanovení, dokonce skutečnost, že účastník řízení je soudcem příslušného soudu. Ústavní soud k tomu uvedl, že v takovém případě by mohlo přicházet v úvahu přikázání věci jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 1 o. s. ř., tedy z důvodu vyloučení soudce, který takovou věc projednává (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 222/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, nález č. 97, str. 201).

V daném případě proto Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění napadeného usnesení jasně vyplývá, že Městský soud v Praze se zabýval skutečnostmi, v nichž stěžovatel spatřoval důvody pro delegaci vhodnou, a rovněž soud uvedl, proč tyto skutečnosti nepovažuje za takové, jež by ospravedlňovaly použití § 12 odst. 2 o. s. ř.

Městský soud v Praze ostatně sám odůvodnil své rozhodnutí také odkazem na ústavně garantované právo podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

Důvody, jež stěžovatele zjevně vedly k uplatnění návrhu na delegaci vhodnou, spočívají spíše v rovině domněnek o podjatosti soudců Obvodního soud pro Prahu 5 z důvodu stěžovatelova profesního a úředního vztahu k tomuto soudu, jak ostatně také Městský soud v Praze v napadeném usnesení konstatoval. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, druhý účastník řízení v těchto skutečnostech nespatřoval důvody zpochybňující nestrannost a nepodjatost soudců Obvodního soudu pro Prahu 5, a spíše ze stěžovatelova návrhu dovozoval postup směřující k oddálení konečného rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud má zato, že osoba pověřená činností soudního exekutora, tedy osoba práva (a zvláště občanského práva procesního) znalá, by měla být schopna procesně kvalifikovaným způsobem uplatňovat své návrhy před soudem. Stěžovatelovi muselo být zřejmé, že takovému návrhu na delegaci nebude zřejmě vyhověno. Potud je rozhodovací činnost obecných soudů předvídatelná, a ostatně to není v případě stěžovatele první případ, jak Ústavní soud ze svých rozhodnutí zjistil, kdy důvody, o nichž se domnívá, že by mohly zakládat podjatost soudce, spojil s návrhem podle ust. § 12 odst. 2 o. s. ř., namísto toho, aby procesně kvalifikovaným způsobem uplatnil námitku podjatosti.

Pokud, jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, učinil návrh na delegaci vhodnou z opatrnosti, aby zamezil jakýmkoliv případným budoucím námitkám účastníků řízení, přičemž v průběhu posuzování jeho návrhu bylo osvědčeno, že tyto důvody podmínky delegace nesplňují a že další účastník řízení v nich nespatřuje ani důvody podjatosti soudce, je pro Ústavní soud s podivem, proč stěžovatel proti tomuto rozhodnutí brojil ústavní stížností, a to navíc za situace, kdy stěžovateli musela být známa i judikatura Ústavního soudu, pokud jde o aplikaci ust. § 12 odst. 2 o. s. ř. Jak již uvedeno shora, sám stěžovatel brojil v minulosti v obdobných situacích (dokonce ze stejných důvodů, tj. z důvodu výkonu funkce soudního exekutora v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5) proti rozhodnutím obecných soudů ústavními stížnostmi, které byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty (viz usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 277/02 a sp. zn. II. ÚS 140/03). Již tehdy se stěžovateli dostalo poučení, že jeho profesní a úřední vztah k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 nezakládá důvody pro delegaci vhodnou, a pokud existují pochybnosti o nepodjatosti soudce, je třeba postupovat podle § 14 a násl. o. s. ř., nikoliv § 12 odst. 2 o. s. ř. Současně již tehdy Ústavní soud hodnotil procesní návrhy stěžovatele jako účelové a směřující naopak proti podstatě základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 140/03).

Pod zorným úhlem těchto skutečností je tedy třeba posuzovat také předmětnou ústavní stížnost a zejména pak námitku stěžovatele týkající se nepřiměřené délky řízení, resp. doby, v níž soud o jeho návrhu rozhodoval. Podle Ústavního soudu se nemůže dovolávat práva na přiměřenou délku řízení takový účastník řízení, který dokonce s presumovanou vysokou znalostí procesního práva činí takové úkony, které jsou pro řízení ve věci dysfunkční, řízení naopak narušují a v konečném důsledku protahují. Žádný proces nemůže být proti takovým návrhům zcela imunní, nicméně je na obecných soudech, aby se s takovými návrhy vypořádaly způsobem, aby nedocházelo k průtahům v řízení, jichž by se naopak mohli dovolávat ostatní účastníci řízení, kteří k nepřiměřené délce řízení svým jednáním sami nepřispěli.

Konečně o samotném přístupu stěžovatele svědčí také způsob podání ústavní stížnosti, kterou podal v zachované lhůtě nejprve blanketně a teprve po době delší jednoho měsíce stížnost doplnil odůvodněním. Ústavní soud má zato, že lhůta 60 dnů pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti je dobou dostatečnou, zvláště v případě stěžovatele, který se aplikací práva zabývá profesně.

Naopak přístup stěžovatele považuje Ústavní soud za neetický, šikanózní a konečně takový, který svědčí o zneužívání výkonu práv. Takové jednání je zvláště překvapující u osoby, na níž je státem delegována činnost vykazující určité atributy výkonu veřejné moci. Bez ohledu na veřejné postavení stěžovatele je třeba konstatovat, že takové jednání v žádném případě nemůže požívat ústavněprávní ochrany před Ústavním soudem.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru