Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 560/03Nález ÚS ze dne 26.04.2005Právo účastnit se řízení před soudy, zpravidla bez ohledu na vliv této přítomnosti na vynesení rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzastaveno
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 92/37 SbNU 261
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.560.03
Datum vyhlášení28.06.2005
Datum podání29.10.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 571, § 516 odst.2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 560/03 ze dne 26. 4. 2005

N 92/37 SbNU 261

Právo účastnit se řízení před soudy, zpravidla bez ohledu na vliv této přítomnosti na vynesení rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 560/03 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. T. C., s. r. o., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2003 sp. zn. 32 Odo 21/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2002 sp. zn. 3 Cmo 92/2001 a proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 14 Cm 414/99 ve sporu o zaplacení žalované částky.

I. Řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2003 sp. zn. 32 Odo 21/2003 a proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 14 Cm 414/99 se zastavuje.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2002 sp. zn. 3 Cmo 92/2001 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2003 sp. zn. 32 Odo 21/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") ze dne 9. 9. 2002 sp. zn. 3 Cmo 92/2001 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 14 Cm 414/99. Z plné moci k zastupování před Ústavním soudem ze dne 24. 10. 2003 však vyplývalo, že právní zástupce stěžovatele byl výslovně zmocněn k podání ústavní stížnosti pouze proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2002 sp. zn. 3 Cmo 92/2001.

Ústavní soud proto právního zástupce stěžovatele na uvedený rozpor mezi rozsahem petitu návrhu na zahájení řízení a plné moci pro zastupování před Ústavním soudem upozornil a vyzval jej k odstranění této vady. Stěžovatel reagoval ve stanovené lhůtě podáním ze dne 12. 3. 2004, kterým vzal ústavní stížnost ze dne 27. 10. 2003 částečně zpět v rozsahu, ve kterém bylo navrženo, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 14 Cm 414/99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2003 sp. zn. 32 Odo 21/2003. V nově formulovaném petitu návrhu se tedy stěžovatel domáhal pouze zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2002 sp. zn. 3 Cmo 92/2001. Ústavní soud proto v souladu s § 77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, řízení proti napadenému rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 14 Cm 414/99 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2003 sp. zn. 32 Odo 21/2003 zastavil.

Pokud jde o zbývající část ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2002 sp. zn. 3 Cmo 92/2001 nutno uvést, že tento rozsudek lze v daném případě považovat za poslední prostředek k ochraně práva, jelikož dovolání stěžovatele bylo citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by měl napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam. Ústavní soud posoudil vzniklou procesní situaci ve smyslu platných a účinných ustanovení zákona o Ústavním soudu po novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. Podle ustanovení § 72 odst. 4 tohoto zákona platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku; tak se také ve zkoumaném případě stalo. Proto je z procesního hlediska nepodstatné, že stěžovatel nenapadl ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2003 sp. zn. 32 Odo 21/2003, které bylo v daném případě oním mimořádným opravným prostředkem, resp. že vzal ústavní stížnost proti tomuto usnesení zpět.

II.

Ústavní soud z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2002 sp. zn. 3 Cmo 92/2001 a z příslušného spisového materiálu zjistil, že vrchní soud potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 14 Cm 414/99, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci v daném právním sporu (vedlejšímu účastníku řízení před Ústavním soudem), JUDr. J. C., částku 420 000 Kč s příslušenstvím. Vrchní soud v Praze ve věci dospěl k závěru, v zásadě shodně se soudem prvního stupně, že mezi účastníky řízení nedošlo ke změně závazku žalovaného (stěžovatele) zaplatit žalobci odstupné sjednané mezi účastníky ve smlouvě o poskytování právní pomoci ze dne 1. ledna 1997, a protože dohodnuté podmínky pro zaplacení odstupného byly naplněny, jako odvolací soud uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Z části odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jež je pro zkoumaný případ relevantní, vyplývá, že v dané věci bylo prokázáno (a je také mezi účastníky nesporné) uzavření smlouvy o poskytování právní pomoci ze dne 1. 1. 1997, která obsahovala článek o odstupném v případě, že smlouvu vypoví žalovaný, jakož i to, že výpověď byla žalovaným dána. Pokud nedošlo ke změně této smlouvy, vznikl žalobci nárok na zaplacení žalované částky 420 000 Kč. Rozhodující proto, podle vrchního soudu, bylo posouzení listiny ze dne 19. 1. 1999 označené jako dohoda mezi E. T. C. a právníkem JUDr. J. C. Odvolací soud dospěl k závěru, shodně se soudem prvního stupně, že tato listina představuje návrh smlouvy, kterou na základě předběžného jednání učinil žalovaný žalobci. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud zaujal názor, že žalobce svým podpisem pouze potvrdil příjem této listiny, neboť dohoda by již v úvodu byla formulována jinak a slovo "přijato" vlevo dole na listině se, podle vrchního soudu, běžně používá k převzetí listiny. Již z toho důvodu nebyla prokázána změna smlouvy o poskytování právní pomoci. Dále prý ani v případě, že by slovo "přijato" s připojeným podpisem žalovaného bylo považováno za přijetí návrhu, nešlo by o dohodu, kterou by byl závazek k zaplacení odstupného ze smlouvy o poskytování právní pomoci z 1. 1. 1997 zrušen a nahrazen závazkem novým. Podle § 516 odst. 2 a § 571 občanského zákoníku se dosavadní závazek pokládá za nahrazený pouze v rozsahu, který nepochybně vyplývá z dohody o novém závazku. Obsahem návrhu z 19. 1. 1999 je ujednání o měsíční odměně v období od 1. 1. do 30. 6. 1999 ve výši 70 000 Kč měsíčně s tím, že zbytek odměny bude vyplacen po 30. 6. 1999 a vyplacení uvedeného zbytku je vázáno podmínkou. Z toho nelze dovodit změnu závazku zaplatit odstupné. Otázku platnosti této dohody v případě, že by byl návrh přijat, nebylo proto, podle vrchního soudu, pro rozhodnutí dané věci třeba řešit. Proto také odvolací soud nevyhověl návrhu na připuštění dovolání odůvodněnému závažností této otázky.

Stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozhodnutí vrchního soudu zejména uvedl, že se jednání odvolacího soudu zúčastnil pouze prostřednictvím svého právního zástupce, zatímco vedlejší účastník, JUDr. J. C., svou profesí advokát, byl jednání přítomen osobně, a byl tedy podle stěžovatele ve zjevné výhodě. Aniž by prý odvolací soud vyhověl návrhu stěžovatele na předvolání klíčových svědků (jednatele stěžovatele pana L. B. P. a pana D. P., kteří byli osobně přítomni na jednáních a při vlastním uzavření dohody ze dne 19. 1. 1999, jež nahradila původní smlouvu o právní pomoci z 1. 1. 1997), považoval za dostatečné provést důkazní řízení pouze formou čtení listinných důkazů a výslechem vedlejšího účastníka (žalobce); ten byl u jednání soudu osobně přítomen, byl přítomen také u výše uvedených jednáních o uzavření dohody ze dne 19. 1. 1999 a tuto dohodu sám podepsal (pozn.: touto dohodou byl prý závazek žalovaného změněn tak, že žalobce má nárok na odstupné pouze tehdy, pokud prokáže, že uzavřel veškeré případy, které pro žalobce vyřizoval a jejichž specifikace je uvedená v příloze této dohody). Stěžovateli tedy nebyla dána možnost výslechu jím navrhovaných svědků. Soud tak prý v důkazním řízení porušil zásadu rovnosti stran při řízení zaručenou čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy právo každého na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Stěžovatel dále prohlásil, že po takto provedeném důkazním řízení odvolací soud dospěl k závěru - prý opačnému, než soud prvoinstanční - že předložený dokument, nazvaný "Dohoda mezi E. T. C. a právníkem JUDr. J. C.", je pouze ofertou směřující k uzavření smlouvy; to proto, že termín "přijato", uvedený u podpisu vedlejšího účastníka na dané listině, svědčil podle názoru soudu o skutečnosti, že vedlejší účastník takto potvrdil jen převzetí dané listiny, avšak neprojevil tím vůli vedoucí k uzavření smlouvy. Odvolací soud tak podle názoru stěžovatele při svém rozhodování "přehnanou aplikací zásady hospodárnosti řízení" dopustil, že byla dotčena již zmíněná zásada rovnosti stran při řízení zaručená čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť zatímco vedlejší účastník byl u jednání přítomen a měl možnost se ke všem důkazům a ke skutkovým zjištěním soudu osobně vyjádřit, stěžovateli, který byl jednání účasten pouze prostřednictvím svého právního zástupce, nebyl umožněn přímý výkon jeho práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podstata stěžovatelových námitek směřuje ke zpochybnění správnosti postupu soudu při volbě důkazů, jež měly být provedeny [§ 120 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], a výsledku jejich hodnocení podle § 132 o. s. ř. V tomto směru prý nelze souhlasit s tvrzením, že již tím, že se žalobce jako advokát zúčastnil sám jednání u soudu, a naproti tomu žalovaný tak činil prostřednictvím svého právního zástupce, byla dotčena zásada rovnosti účastníků, pokud nebyl proveden důkaz výslechem žalovaného (jeho jednatele). Tak jako činil své přednesy žalobce, lze podle vyjádření soudu předpokládat, že - byť tomu tak bylo prostřednictvím zvoleného právního zástupce - činil své přednesy i žalovaný, tj. vyjádřil jimi svou vůli, své stanovisko k věci, k jednotlivým žalobcem tvrzeným skutečnostem i k provedeným důkazům. Rozhodnutí o tom, že některý z navržených důkazů proveden nebude, nemůže samo osobě nerovnost účastníků také přivodit. Nespokojenost stěžovatele je spojena s odvolacím soudem učiněným hodnocením konkrétního důkazu, listiny z 19. 1. 1999. Jak jím byla posouzena, plyne z odůvodnění rozhodnutí. Vzhledem k přijatému závěru se jevilo podle vrchního soudu nadbytečným další doplňování dokazování o výslech jednatele žalovaného (a to i vzhledem k výše uvedenému) a jeho tlumočníka.

Rovněž Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že stěžovatel byl v řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím řádně zastoupen advokátem, jemuž bylo v souladu se zákonem doručováno, a jednateli stěžovatele nic nebránilo, aby se řízení osobně účastnil.

Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení, advokáta JUDr. J. C., je zejména uvedeno, že soud v žádném případě nezakázal jednateli firmy stěžovatele panu L. B. P. být přítomen a vystupovat v řízení jako účastník řízení. Okolnost, že jednatel firmy nebyl - podle názoru vedlejšího účastníka řízení svévolně - přítomen u jednání soudu osobně, protože se nechal zastoupit advokátem, nemůže prý mít za následek porušení rovnosti stran při soudním řízení. Zásada rovnosti účastníků, jak ji má na mysli čl. 37 odst. 3 Listiny, implikuje podle vedlejšího účastníka řízení zásadu, že v řízení mají být slyšeny obě strany, což znamená, že o každé skutečnosti, o které se vyjadřuje jedna procesní strana, musí být dána jistá možnost vyjádření druhé straně. Tato zásada nebyla podle názoru vedlejšího účastníka porušena, neboť stěžovatel byl v řízení řádně zastoupen advokátem, který tuto možnost vyjadřovat se měl a také ji využíval. Vedlejší účastník řízení dále tvrdí, že soud neumožnil jednateli firmy stěžovatele vystupovat v řízení jako svědek správně, neboť v řízení byl v postavení "účastníka řízení", který se měl možnost ke každé projednávané okolnosti v průběhu řízení osobně nebo prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřit.

III.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud z obsahu příslušného spisového materiálu (spis Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Cm 414/99) zjistil, že právní zástupce stěžovatele již při jednání dne 20. 10. 2000 navrhoval provést výslech účastníka - jednatele stěžovatele pana L. P., který měl vypovídat k tomu, co bylo projevem vůle v dohodě ze dne 19. 1. 1999 (viz protokol o jednání před Krajským obchodním soudem v Praze ze dne 20. 10. 2000, č. l. 30). Rovněž z protokolu o jednání před Vrchním soudem v Praze ze dne 9. 9. 2002 vyplývá, že právní zástupkyně stěžovatele k dotazu soudu, zda navrhuje doplnění dokazování, s odvoláním na návrh učiněný již před soudem prvního stupně uvedla, že k otázce komunikace mezi účastníky a spolupráce mezi nimi v období po 1. 1. 1999 by bylo možno vyslechnout jednatele stěžovatele pana L. P. (č. l. 55).

Za tohoto stavu se tedy vrchní soud neměl omezit na vlastní interpretaci dohody ze dne 19. 1. 1999, neboť ji vybudoval na skutkovém stavu, který nebyl dostatečně zjištěn. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní námitka stěžovatele je opodstatněná. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud zdůrazňuje obecně platný princip, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod, a tedy i jejich omezení, musí být interpretovány restriktivně a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). To se přirozeně týká i základního práva, které zakotvuje citovaný článek 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud již dříve zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, zpravidla bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní, jak se stalo i v souzeném případě, lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny. V nálezu sp. zn. II. ÚS 145/02 ze dne 17. 7. 2002 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 95, str. 99) Ústavní soud uvedl, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Má-li být výše uvedené základní právo realizováno, musí být účastníkovi umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit, takže účastník musí být o jeho konání soudem vyrozuměn. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejen právnímu zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi řízení, který musí být soudem samostatně obeslán. To platí i v souzené věci, neboť při jednání před obecnými soudy byly prováděny některé důkazy, k nimž se stěžovatel, resp. jednatel stěžovatele vyjádřit nemohl.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedeným postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu a na projednání věci za jeho přítomnosti ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Dalšími námitkami stěžovatele se již Ústavnísoud podrobněji nezabýval, neboť to za tohoto procesního stavu považuje za nadbytečné. Pouze pro úplnost, jako obiter dictum, považuje za vhodné uvést, že z obecného hlediska se mu sice odůvodnění rozsudku vrchního soudu týkající se podstaty případu nejevilo jako nelogické. Na druhé straně však nelze bez dalšího předjímat, co by mohl vypovědět jednatel stěžovatele a zda by jeho výslech nemohl přece jen vést k jinému posouzení věci a tedy i k závěru odlišnému. Bude tedy věcí Vrchního soudu v Praze, aby se v režimu obecného soudnictví případem ve shora vymezeném smyslu znovu zabýval.

Obdobně rozhodl Ústavnísoud ve srovnatelné věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 18/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 148).

Jelikož Ústavnísoud zjistil, že v dané věci došlo k porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatele, bylo ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2002 sp. zn. 3 Cmo 92/2001 vyhověno [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a do zbytku bylo řízení zastaveno, jak je zřejmé z výroku tohoto rozhodnutí.

Ústavnísoud se souhlasem účastníka a vedlejšího účastníka od ústního jednání upustil, neboť od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru