Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 56/97Usnesení ÚS ze dne 03.04.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.56.97
Datum podání14.02.1997

přidejte vlastní popisek

I.ÚS 56/97 ze dne 3. 4. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti ing. K.Š. a K.Š., obou zastoupených advokátem JUDr. O.P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 1996, sp. zn. 13 Co 949/96,

t akto

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 7. 2. 1996, č.j. 28 C 99/94-71, rozhodl tak, že se návrh na zrušení kupní a darovací smlouvy, podaný navrhovatelkou A.P. proti odpůrcům manželům Š. (stěžovatelům), zamítá. Předmětnou smlouvu uzavřela v B., T.O. (matka navrhovatelky) jako prodávající a dárkyně na straně jedné a stěžovatelé na straně druhé. Kupní a darovací smlouva, zaregistrovaná Státním notářstvím v K. dne 30. 6. 1975 pod č. R I 1019/74, se týkala pozemků p.č. 181/1 role, 188/2 role, 182 ostatní plocha, 181/2 role, 186 pastva, 188/1 role, zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v K. pro obec H., k.ú. D.D., na e. v. 56 jako parcely č. 407 role, 418 role, 420 ostatní plocha, 716 ostatní plocha, 406/1 role, 706 ostatní plocha, 419 ostatní plocha, 424 role, 422 zahrada o celkové výměře 57 703 m2. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), navrhovatelka prý nebyla aktivně legitimována k podání návrhu, neboť podle citovaného ustanovení přísluší aktivní legitimace údajně toliko původnímu vlastníkovi pozemku. Na podporu tohoto názoru okresní soud odkázal na nález pléna ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, publikovaný pod č. 131/1994 Sb. (dále jen "citovaný nález"). V tomto nálezu je prý uvedeno, že ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě představuje speciální ustanovení, z čehož lze dovodit, že i pojem "oprávněná osoba", v tomto ustanovení obsažený, je speciálním k obecné úpravě pojmu oprávněná osoba podle ustanovení § 4 stejného zákona. Z tohoto pohledu prý navrhovatelka oprávněnou osobou být nemůže, neboť předmětné pozemky vlastnila její matka, která však

dne x. y. 1989 zemřela.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 1996, sp. zn. 13 Co 949/96, byl citovaný rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud zejména uvedl, že výklad pojmu "oprávněná osoba" podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě, podaný okresním soudem, je nesprávný. K novelizaci zákona o půdě, provedené zákonem č. 183/1993 Sb., prý totiž došlo právě proto, aby kromě následků některých majetkových křivd, jež bylo možno zmírnit na základě již vydaných předpisů, bylo možno zmírnit i majetkové křivdy, vzniklé mezi fyzickými osobami navzájem. Provedenou novelizací zákona o půdě došlo tedy k rozšíření restitucí (rozšířením okruhu povinných osob o další fyzické osoby, totiž osoby nabyvší vlastnictví k pozemkům bezúplatně) a výklad, podle něhož by oprávněnou osobou podle § 8 odst. 3 zákona o půdě byl pouze původní vlastník nemovitostí, proto směřuje ke zcela opačným důsledkům, než novela zamýšlela. Citovaným nálezem Ústavního soudu bylo ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě ponecháno v platnosti "za konstatování", že toto ustanovení vybočuje z ideové koncepce povinných osob, jimiž dosud mohly být jen stát, právnické osoby a z fyzických osob jen osoby protiprávně zvýhodněné a že citovaným ustanovením byly založeny restituční nároky i mezi osobami fyzickými. Názor okresního soudu o nedostatku aktivní legitimace navrhovatelky je tedy podle přesvědčení odvolacího soudu názorem nesprávným, a proto krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Stěžovatelé usnesení krajského soudu napadli ústavní stížností, v níž zejména uvedli, že podle ustanovení § 8 odst. 3 až 5 zákona o půdě je - v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu č. 131/1994 Sb. - pojem "oprávněná osoba" speciálním pojmem, který není totožný s pojmem "oprávněná osoba" podle § 4 zákona o půdě. Podle citovaného § 8 odst. 3 až 5 prý proto může uplatnit nárok jako oprávněná osoba pouze původní vlastník nemovitostí. Stěžovatelé podali ústavní stížnost s poukazem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Protože prý je citovaný nález Ústavního soudu závazný a krajský soud jej přesto nerespektoval, došlo k porušení čl. 90 Ústavy. Použití citovaného § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je prý opodstatněno obecným zájmem na zachování jednotného výkladu podle nálezu Ústavního soudu, takže "nejen stěžovatelé mají zájem na zachování ústavního pořádku s tím, aby jejich základní práva byla pod ochranou soudní moci".

Ústavní soud se zřetelem k této námitce v prvé řadě posuzoval, zda krajský soud postupoval v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu jestliže uvedl, že tento nález, pokud hovoří o specialitě ustanovení § 8 odst. 3 vzhledem k § 4 zákona o půdě, nelze vykládat tak, že by oprávněnou osobou byl pouze původní vlastník. V citovaném nálezu se praví (str. 1275 částky 41 Sbírky zákonů ČR z roku 1994), že ustanovení § 8 odst. 3 a 5 zákona o půdě vybočují z ideové koncepce restitučního zákona v tom smyslu, že zakládají restituční nároky mezi fyzickými osobami. Podle tohoto nálezu "z uvedeného vyplývá, že citované ustanovení je v zákoně ustanovením speciálním a v něm obsažené pojmy jsou ve vztahu k obecným pojmům zákona pojmy speciálními. Jde především o pojem "oprávněné osoby" podle § 8 odst. 3 a 5, který je ve vztahu k pojmu "oprávněná osoba" podle § 4 zákona pojmem speciálním. Práva a povinnosti "oprávněných osob" podle zákona se proto vztahují na obecný pojem "oprávněné osoby" a ne na pojem speciální".

Z tohoto odůvodnění je zřejmé, že v uvedeném nálezu Ústavní soud skutečně charakterizoval ustanovení § 8 odst. 3 a 5 a§ 4 zákona o půdě jako předpis speciální a obecný. To však neznamená (a ústavní soud to také ani nevyslovil), že by § 8 odst. 3 a 5 modifikoval obecnou definici oprávněné osoby, obsaženou v § 4 potud, že by ji omezil pouze na původního vlastníka příslušné nemovitosti. V tomto směru sdílí ústavní soud názor Nejvyššího soudu České republiky, podle něhož pojem "oprávněné osoby" podle ust. § 8 odst. 3, 5 zákona o půdě je vůči ust. § 4 téhož zákona pojmem speciálním toliko v tom smyslu, že v ust. § 8 odst. 3, 5 neplatí pojmový znak "oprávněné osoby" podle ust. § 4 odst. 1 zákona o půdě, tedy osoby, jejíž půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti dotčené osoby, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1114/96). Za tohoto stavu i Nejvyšší soud dovodil, že nejen osoba uvedená v ust. § 4 odst. 1 zákona o půdě (původní vlastník), nýbrž i osoba splňující znaky vyjádřené v § 4 odst. 2 zákona o půdě, je oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 8 odst. 3, 5 citovaného zákona a má tedy aktivní legitimaci k uplatnění nároku v tomto ustanovení zakotveného. Ústavní soud nezná důvod, proč by se měl z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatelů od tohoto názoru odchylovat. Lze konstatovat, že s uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu dříve citovaný nález Ústavního soudu v rozporu není.

Z těchto úvah vyplývá, že krajský soud postupoval podle zákona a v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu i s judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže zrušil rozsudek okresního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, protože - na rozdíl od názoru okresního soudu - navrhovatelce přiznal aktivní legitimaci podle citovaných ustanovení zákona o půdě.

Za této situace je tedy zřejmé, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, neboť ke dni podání ústavní stížnosti řízení obecných soudů skončeno nebylo (§ 75 odst. 1 zákona o ústavním

soudu).

Podmínky pro použití ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jichž se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud neshledal, neboť se ztotožňuje s výkladem citovaného nálezu

Ústavního soudu, který učinil krajský soud.

Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl (§ 43 odst. 1 písm. f) zákona o Ústavním soudu).

Pro úplnost lze dodat, že i při splnění podmínek ust. § 75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona bysoudce zpravodaj ústavní stížnost odmítl, neboť by šlo o návrh zjevně neopodstatněný [ust. § 43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona]. To jednoznačně vyplývá z odůvodnění tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 1997

JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru