Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 56/95Nález ÚS ze dne 03.01.1996K poučovací povinnosti soudu (§ 5 o.s.ř.). K přístoupení účastníka do soudního řízení.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 2/5 SbNU 11
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.56.95
Datum podání17.03.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 5, § 92, § 216 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 56/95 ze dne 3. 1. 1996

N 2/5 SbNU 11

K poučovací povinnosti soudu (§ 5 o.s.ř.). K přístoupení účastníka do soudního řízení.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě věci ústavní

stížnosti B. L., zastoupené JUDr. J. T., účastníka řízení

Krajského soudu v Českých Budějovicích, vedlejší účastnice M. K.,

zastoupené JUDr. F. B., proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 14. 12. 1994, č.j. 7 Co 2744/94-44,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 15. 3. 1995, doplněné

podáním ze dne 13. 4. 1995, napadla rozsudek Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 1994, č.j. 7 Co 2744/94-44,

ve výroku sub II., kterým se nepřipouští přistoupení dalšího

odpůrce J. P. do řízení u tohoto soudu, a ve výroku sub III.,

kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na zrušení kupní smlouvy ze

dne 31. 5. 1965, č.j. N 154/65-NZ 154/65, v části týkající se

převodu vlastnictví druhé ideální poloviny pozemků uváděných

v předmětném rozsudku.

Dále stěžovatelka namítla, že krajský soud neuvedl ve výroku

sub III. rozsudku pozemek č. 936/1 v k. ú. D., ačkoliv tento

pozemek v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích uveden

byl.

Stěžovatelka tvrdí, že (spolu s další navrhovatelkou M. K.)

podala u Okresního soudu v Českých Budějovicích návrh podle § 8

odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě v platném znění. Návrh byl

podán na základě výpisu z katastru nemovitostí a směřoval jen

proti R. P., která byla uvedena ve výpisu z listu vlastnictví jako

jediný vlastník pozemků. V průběhu řízení bylo zjištěno, že

předmětný výpis z LV je chybný a že správně druhým spoluvlastníkem

je i J. P., bývalý manžel R. P., který měl být na LV uveden. Zápis

v LV byl proveden na základě kupní smlouvy ze dne 31. 5. 1965,

č.j. N 154/65 - NZ 154/65, podle které bývalí manželé P. získali

bezplatně pozemky v souvislosti s převodem domu čp. 25 v D.

bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ačkoli podle platného

práva zemědělské pozemky předmětem bezpodílového spoluvlastnictví

být nemohly.

Po zjištění uvedených skutečností stěžovatelka (spolu s další

navrhovatelkou M. K.) ve svém odvolání navrhla krajskému soudu,

aby připustil na straně odpůrkyně R. P. "vystupování" další osoby

podle § 92 odst. 1 o.s.ř., a to J. P., který je stále ideálním

spoluvlastníkem jedné poloviny nemovitostí. Pokud tomu soud

nevyhověl, postupoval prý v rozporu s ustanovením § 92 odst. 1

o.s.ř. a s ustanovením § 41 o.s.ř., které ukládá soudcům

"posuzovat každý úkon podle jeho obsahu, i když byl nesprávně

označen a nesprávně směřuje jen proti jednomu odpůrci".

Z uvedených důvodů stěžovatelka dovodila, že soud svým

postupem porušil článek 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem

svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených

případech u jiného orgánu a že dále porušil článek 90 Ústavy České

republiky, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby

zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Stěžovatelka proto navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 1994, č.j. 7 Co

2744/94-44, ve výroku sub II. a ve výroku sub III. zrušeno.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální. Na základě jeho výzvy právní zástupkyně

stěžovatelky konkretizovala petit ústavní stížnosti a vyjasnila,

že stěžovatelkou je toliko B. L. a že M. K. je vedlejší účastnicí.

Vzhledem k tomu, že nebyly shledány důvody k odmítnutí ústavní

stížnosti, bylo možné přistoupit k jejímu zkoumání po stránce

věcné.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení i vedlejší

účastníci řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve

svém vyjádření uvedl, že v řízení před soudem I. stupně byla jako

povinná osoba označena pouze R. P. a nikoli i její bývalý manžel

J. P. Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že manželé P.

nemohli nabýt pozemky do bezpodílového spoluvlastnictví manželů,

neboť tomu bránilo ustanovení § 143 občanského zákoníku. Pokud

byla žalována jen R. P. a nikoli i bývalý manžel J. P., mohlo

dojít ke zrušení kupní smlouvy jen ve vztahu k ní, tedy v části

týkající se jen jedné poloviny pozemků a nikoli pozemků všech.

Ve věci návrhu stěžovatelky (a další navrhovatelky M. K.) na

přistoupení dalšího spoluvlastníka J. P. do odvolacího řízení

poukázal soud na ustanovení § 216 o.s.ř., které odvolacímu soudu

bránilo připustit ho jako účastníka do řízení. Uvedené ustanovení

vychází z toho, že odvolací soud jako soud přezkumný může

rozhodovat jen o těch subjektech, které byly účastníky řízení již

před soudem I. stupně. Jinak by rozhodoval o právech někoho, kdo

se prvostupňového řízení vůbec nezúčastnil a o jehož právech

nebylo soudem ani rozhodováno. Podle krajského soudu tedy nedošlo

k porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod, neboť samo

citované ustanovení § 216 o.s.ř. není v rozporu s článkem 1,

článkem 36 či jiných článků Listiny. Krajský soud proto navrhl,

aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření odkázal

na své rozhodnutí, v jehož odůvodnění jsou obsaženy i jeho právní

závěry a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

M. K. jako vedlejší účastnice se ve svém vyjádření připojila

k návrhu stěžovatelky bez dalších připomínek a navrhla, aby

Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.

R. P. ve svém písemném vyjádření jako vedlejší účastnice

uvedla, že se žalobě bránila před soudy obou stupňů a pokud neměla

procesní úspěch, nezbývá jí, než aby se rozsudku podrobila a tento

vzala na vědomí. S vývody stěžovatelky nesouhlasí a ztotožňuje se

s právním názorem krajského soudu, pokud nepřipustil přistoupení

J. P. do řízení. Domnívá se, že v tomto případě nebyly žalobkyně

(tedy stěžovatelka a druhá navrhovatelka) postupem státního orgánu

poškozeny. Obě podaly žalobu pouze proti ní a pokud ji rozšířily

až po rozhodnutí soudu I. stupně, učinily tak opožděně. Vedlejší

účastnice proto navrhla, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

K ústnímu jednání se však nedostavila a nebyla zastoupena

advokátem, takže ji Ústavní soud nadále za vedlejší účastnici

nepovažoval (§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

Ústavní soud se zabýval v podstatě třemi návrhy, které

stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla.

V ústavní stížnosti ze dne 15. 3. 1995 stěžovatelka namítla,

že krajský soud neuvedl v napadeném rozsudku i parcelu č. 936/1

v k. ú. D. V tomto směru zjistil Ústavní soud ze soudního spisu,

že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3.

1995, č.j. 7 Co 2744/94-50, byla tato chyba opravena. Tím došlo

i k vyřízení tohoto požadavku stěžovatelky. V doplňku ústavní

stížnosti ze dne 13. 4. 1995 požadovala stěžovatelka zrušení

napadeného rozsudku v záhlaví uvedeného, a to ve výrocích sub II.

a sub III., které jsou uvedeny v úvodní části tohoto nálezu.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že krajský soud

nepřipustil do řízení i dalšího odpůrce, bývalého manžela R. P. J.

P. (bod II. napadeného rozsudku), s čímž souvisí i zamítnutí

návrhu stěžovatelky a M. K., aby byla citovaná kupní smlouva

zrušena i v části týkající se převodu vlastnictví druhé ideální

poloviny v rozsudku uvedených pozemků, která patří J. P. (bod III.

rozsudku). Proto se Ústavní soud soustředil na otázku, zda

uvedeným postupem a následným rozhodnutím krajského soudu nedošlo

k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, zejména těch,

jichž se v ústavní stížnosti dovolávala.

Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení, které mu

předcházelo, dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost

není důvodná.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

i u jiného orgánu. Podle odst. 4 tohoto článku podmínky

a podrobnosti upravuje zákon. V souzené věci je zřejmé, že krajský

soud stanoveným způsobem, který je dán zákonem, postupoval. Ze

spisu plyne, že stěžovatelka a její sestra podaly návrh u soudu

toliko proti R. P. a návrh na přistoupení J. P. do řízení učinily

až v odvolání dne 31. 10. 1994. Obecný soud právem poukázal na

ustanovení § 216 o.s.ř., podle něhož ustanovení § 92, které

umožňuje soudu připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení,

pro odvolací řízení neplatí. Za tohoto stavu proto odvolací soud

v souladu se zákonem přistoupení J. P. do řízení nepřipustil.

Vzhledem k tomu nelze dovozovat, že by krajský soud tímto postupem

porušil článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článek

90 Ústavy či jiný (stěžovateli neuvedený) ústavní zákon či

mezinárodní smlouvu ve smyslu článku 10 Ústavy.

Za této situace není rozhodné, že stěžovatelka (a její

sestra) podaly návrh u soudu toliko proti R. P. z toho důvodu, že

se opřely o obsah výpisu z katastru nemovitostí, v němž J. P.

nebyl uveden. Ani Ústavní soud nemůže ignorovat platná a zcela

funkční ustanovení občanského soudního řádu (konkrétně cit.

ustanovení § 216 odst. 1 a § 92), která nebyla zrušena ani

napadena a jež Ústavní soud považuje za zcela konformní

s ústavními zákony i mezinárodními smlouvami ve smyslu článku 10

Ústavy. Proto Ústavní soud nezvolil postup podle ustanovení § 78

odst. 4 zákona o Ústavním soudu, který mu umožňuje za podmínek

v zákonu uvedených přerušit řízení a podat návrh plénu na zrušení

právního předpisu.

Ostatně, stěžovatelka byla upozorněna na právní problematiku

věci a na možnost jejího úspěchu pouze v jedné polovině

uplatňovaného nároku při jednání prvého soudu dne 5. 10. 1994,

tedy před vyhlášením rozsudku 10. 10. 1994. Mohla tedy při

náležité pečlivosti reagovat návrhem na přistoupení dalšího

odpůrce J. P. do řízení již před soudem 1. stupně a nikoli až

v řízení odvolacím.

V této souvislosti Ústavní soud uvažoval i o tom, zda obecné

soudy nezanedbaly zákonnou poučovací povinnost, pokud žalobkyni

samy neupozornily na možnost navrhnout přistoupení J. P. do řízení

na straně odpůrce. Dospěl k závěru zápornému. Poučovací povinnost

soudu je upravena v ustanovení § 5 o.s.ř. a omezuje se na procesní

práva a povinnosti účastníků. Poučení o tom, že má či může být

žalován ještě další odpůrce, však z mezí procesních pravidel sporu

zřetelně vybočuje, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu

a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.

Poučovací povinnost ve smyslu § 5 o.s.ř. plnil obecný soud tím, že

již při prvním jednání dne 16. 2. 1994 poučil stěžovatelku

(a druhou navrhovatelku) o možnosti přizpůsobit petit návrhu

"zákonu č. 183/1993 Sb. (roz. míněn je nepochybně zákon č.

229/1991 Sb. v úplném znění), avšak marně. Nelze tedy srovnávat

souzený případ s jinými rozhodnutími Ústavního soudu ohledně

poučovací povinnosti obecných soudů, která se vesměs týkala

poučení žalobce ve věci změny označení žalovaného subjektu.

Pro úplnost vzal Ústavní soud v úvahu i námitku stěžovatelky,

která se dovolávala nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12.

1992, sp. zn. I. ÚS 597/92. Tento odkaz je však nesprávný. Uváděný

nález řešil především problém dvou možných výkladů některých

ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a v této souvislosti otázku

eventuálního procesního postupu zejména z hlediska žalobního

petitu. Se zřetelem k tomu se Ústavní soud ČSFR zabýval

i hodnocením poučovací povinnosti soudu dle § 5 o.s.ř. Citovaný

nález je tedy pro řešení souzené věci nepoužitelný, neboť její

podstata se týká problému zcela jiného.

Ústavní soud se konečně zabýval i tvrzením stěžovatelky

předneseným až při ústním jednání, podle něhož je zápis v katastru

- v němž je jako vlastnice uvedena jen R. P. - veřejnou listinou

zavazující i soud, který proto nebyl oprávněn prejudicielně řešit

platnost zápisu v katastru a tím i otázku vlastnictví sporných

pozemků. Toto tvrzení však míjí podstatu věci, která spočívá v tom

- jak již bylo uvedeno - že krajský soud nepřipustil přistoupení

dalšího odpůrce do řízení a že v souvislosti s tím zamítl návrh na

zrušení kupní smlouvy ze dne 31. 5. 1965 i v části týkající se

převodu vlastnictví druhé ideální poloviny pozemků. Z tohoto

důvodu je tedy uvedené tvrzení stěžovatelky pro řešení ústavní

stížnosti irelevantní. Ze všech těchto důvodů byla ústavní

stížnost zamítnuta.

Počení: Proti rozhodnutí Ústavníhosoud se nelze odvolat.

V Brně dne 3. ledna 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru