Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 56/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/prodloužení
obžaloba
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.56.10.1
Datum podání08.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 187

141/1961 Sb., § 71 odst.4, § 67 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 56/10 ze dne 13. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem v Plzni, B. Smetany 167/2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 7 Nt 725/2009-40 ze dne 26. listopadu 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 7 Nt 725/2009-40 ze dne 26. listopadu 2009, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni č. j. 2 KZV 32/2008-1400 ze dne 21. října 2009, kterým bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele jako obviněného z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu ve vazbě. Podle jeho názoru napadeným rozhodnutím bylo porušeno ustanovení čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na osobní svobodu spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:

Stěžovatel se v této souvislosti odvolává na argumentaci, kterou uplatnil již ve stížnosti proti usnesení státní zástupkyně. Uvedl, že v trestním řízení vznikly neodůvodněné průtahy. Státní zástupkyně odůvodnila prodloužení vazby, o němž rozhodovala dne 21. 10. 2009, tím, že nelze ukončit vyšetřování bez provedení výslechu svědkyně C. M. Dne 19. 11. 2009 však stejná státní zástupkyně podala Krajskému soudu v Plzni obžalobu na stěžovatele, aniž by byl důkaz výslechem uvedené svědkyně proveden. Stěžovatel poukázal na to, že dne 19. 11. 2009 uplynul jeden rok od omezení jeho osobní svobody a že v tento den by byl propuštěn na svobodu, pokud by nebyla podána obžaloba. Tvrdí, že je zřejmé, že státní zástupkyně měla podklady pro podání obžaloby bez pochyby již dne 21. 10. 2009, ale obžalobu úmyslně podala až 19. 11. 2009, aby mohla v přípravném řízení stěžovateli vazbu prodloužit. Podle jeho názoru tak státní zástupkyně obešla příslušná ustanovení trestního řádu. Krajský soud v Plzni její zásah do práva stěžovatele na osobní svobodu neodstranil.

Stěžovatel dále uvedl, že nebylo řádně prokázáno dodržení lhůty stanovené v ustanovení § 71 odst. 4 trestního řádu. Státní zástupkyně uvedla, že o prodloužení vazby rozhodla v poslední den lhůty, tedy 21. 10. 2009; její usnesení však bylo právnímu zástupci doručeno až dne 23. 10. 2009, ačkoliv sídlo krajského státního zastupitelství je od sídla právního zástupce stěžovatele několik set metrů. V řízení o stížnosti proti usnesení o prodloužení vazby nebyl proveden žádný důkaz, který by dodržení lhůty prokazoval. Krajský soud v Plzni ve svém usnesení pouze prohlásil, že usnesení bylo vydáno dne 21. 10. 2009, aniž by uvedl, o jaké důkazy toto své skutkové zjištění opřel; zřejmě vycházel z data uvedeného na písemném vyhotovení usnesení. Stěžovatel se však domnívá, že toto datum nemůže být dostatečným důkazem o dodržení prekluzivní lhůty, a že by v případě rozhodování o prodloužení vazby mělo být rozhodnutí v poslední den lhůty alespoň předloženo k poštovní přepravě, ne-li doručeno obviněnému. Krajský soud uvedené okolnosti nezkoumal a neposkytl tak dostatečnou ochranu právu stěžovatele na osobní svobodu. Podle názoru stěžovatele uvedená lhůta nebyla dodržena, což znamená, že jeho osobní svoboda byla omezena nezákonně.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

II.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajské státní zastupitelství v Plzni v podstatě uvedlo, že potřeba výslechu německé občanky C. M. byla dána od samotného zahájení trestního stíhání, a proto bylo Státní zastupitelství Zwickau požádáno o právní pomoc. Státní zastupitelství v Plzni bylo vyrozuměno o tom, že výslech této svědkyně bude proveden dne 11. 5. 2009; termín však byl německou stranou zrušen s odůvodněním, že vzhledem k vysokému stupni těhotenství nebyl výslech C. M. ošetřujícím lékařem povolen. Dále uvedlo, že v průběhu měsíce srpna a září umožnil policejní orgán postupně všem obviněným prostudovat spis, neboť dospěl k závěru, že vyšetřování bylo provedeno v dostatečném rozsahu; tento krok policejní orgán učinil bez řádného vyhodnocení důkazní situace, tedy bez ohledu na rozpory mezi dosud opatřenými důkazy. Krajské státní zastupitelství však vyhodnotilo opatření výslechu výše uvedené svědkyně jako potřebné i pro posouzení výpovědi obviněné V. Bylo dohodnuto s německou stranou, že výslech bude proveden v druhé polovině října 2009. Za této situace státní zástupkyně rozhodla dne 21. 10.2009 o ponechání stěžovatele a dalšího obviněného - J. H. ve vazbě. Existenci vazebního důvodu u stěžovatele opíralo krajské státní zastupitelství zejména o skutečnost, že se stíhané trestné činnosti měl dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení (rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 5 T 156/2004 ze dne 27. 6. 2006) a poté, co byl, byť nepravomocně, odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Sokolově s. zn. 19 T 142/2007 ze dne 2. 7. 2008 pro druhově stejný trestný čin. Po vydání usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě však došlo k tomu, že dožádaná německá strana nesplnila svůj slib a neprovedla výslech svědkyně C. M.; pak Krajské státní zastupitelství v Plzni přistoupilo k podání obžaloby. Státní zástupkyně prohlásila, že důvody vazby vycházely z odůvodněných obav z opakování trestné činnosti obdobné té, pro kterou byl již stěžovatel stíhán s dalšími dvěma obviněnými. K druhé části ústavní stížnosti, tj. k dodržení lhůty pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě, krajské státní zastupitelství uvedlo, že toto rozhodnutí bylo vypracování dne 21. 10. 2009. Státní zástupkyně však již neměla přístup k faxu; tento krok provedla dne 22. 10. 2009, faxová zpráva byla odeslána Věznici Plzeň v 6:37 hodin, přenos trval 9 minut 52 sekund, odesláno bylo celkem 15 stran textu. Ve stejný den bylo usnesení předáno trestní kanceláři s pokynem zajistit jeho doručení obviněnému a jeho obhájci. Dokumenty, z nichž vyplývá způsob doručení usnesení, měl Krajský soud v Plzni k dispozici.

Krajský soud v Plzni se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Vyjádření Krajského zastupitelství v Plzni bylo zasláno stěžovateli cestou jeho právního zástupce k případné replice. Stěžovatel reagoval; znovu zdůraznil, že postup státní zástupkyně v souvislosti s čekáním na výslech svědkyně C. M. byl evidentně snahou prodloužit jeho vazbu na maximální možnou dobu i za cenu obcházení zákona. Opakoval i druhou již dříve uplatněnou námitku týkající času, kdy státní zástupkyně rozhodla o prodloužení vazby. Uvedl, že vzhledem k omezení stěžovatelova práva na osobní svobodu je nutno k vysvětlení státní zástupkyně přistupovat obezřetně; poukázal na to, že stěžovatel nemůže nést následky špatné organizace práce státních orgánů. Skutečnost, že rozhodnutí bylo odesláno následující den ráno považuje za potvrzení toho, že lhůta k rozhodnutí o prodloužení vazby nebyla dodržena.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 34 T 13/2009 vedený u Krajského soudu v Plzni. Ze spisu především vyplynulo, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni rozhodla usnesením č. j. 2 KZV 32/2008-1400 ze dne 21. 10. 200 o ponechání stěžovatele ve vazbě, svoje rozhodnutí odůvodnila skutkově ve vztahu k důkazům, na nichž je založeno obvinění stěžovatele i dalšího spoluobviněného. Dále z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že u stěžovatele byl důvod ponechání ve vazbě opřen o ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu; to státní zástupkyně v rozhodnutí odůvodnila tím, že stěžovatel (i další obviněný J. H.) byli přistiženi v situaci, kdy bezprostředně skončili výrobu pervitinu, kterou provedli zcela evidentně v úmyslu tuto látku dále distribuovat. Je tedy více než zřejmý úmysl obviněných pokračovat v páchání závažné úmyslné trestné činnosti. Ve vztahu ke stěžovateli státní zástupkyně ještě zdůraznila skutečnost, že jednání, pro které se proti němu vede důvodně trestní stíhání, bylo spácháno ve zkušební době podmíněného odsouzení vyplývajícího z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 5 T 156/2004 ze dne 27. 6. 2006 a poté, co byl, byť zatím nepravomocně, odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 19 T 142/2007 ze dne 2. 7. 2008, jímž byl uznán vinným také trestným činem podle § 187 odst. 1 trestního zákona. Uvedené skutečnosti odůvodňovaly - podle jejího názoru - vazbu předstižnou (§ 67 písm. c/ trestního řádu). Konečně je v usnesení státní zástupkyně odůvodněno další ponechání ve vazbě i nutností doplnit vyšetřování ještě výslechem svědkyně C. M., která před tím - z důvodu svého těhotenství - nemohla být vyslechnuta.

Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 Nt 725/2009 (součást výše uvedeného trestního spisu sp. zn. 34 T 13/2009) Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel usnesení o ponechání ve vazbě napadl stížností, k jejímuž projednání bylo nařízeno jednání před Krajským soudem v Plzni na den 26. 11. 2009. Ze spisu vyplývá, že jednání mělo částečně povahu veřejného jednání, jehož byl stěžovatel účastníkem a byl k věci vyslechnut. Další jednání Krajského soudu v Plzni pak probíhalo neveřejně a bylo ukončeno usnesením č. j. 7 Nt 725/2009-40 ze dne 26. 11. 2009, jímž byla stížnost stěžovatele zamítnuta. Krajský soud uvedl, že z obsáhlého spisového materiálu zjistil, že stěžovatel je důvodně stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Prohlásil, že důvody vazby státní zástupkyně v odůvodnění podrobně rozvedla a krajský soud se s nimi ztotožnil. Vyšetřování bylo značně rozsáhlé a komplikované, neboť musela být vyžádána právní pomoc v SRN. K námitce týkající se výslechu svědkyně C. M. pak soud uvedl, že záleží na úvaze státní zástupkyně, které důkazy považuje za nezbytné pro podání obžaloby a svůj názor může v průběhu přípravného řízení měnit; v takovém postupu nelze shledávat průtahy trestního řízení. Ze spisu bylo naopak patrno, že určité průtahy byly na německé straně a státní zástupkyně je nemohla ovlivnit. K námitce porušení zákonné lhůty k rozhodnutí o ponechání ve vazbě Krajský soud v Plzni uvedl, že usnesení státní zástupkyně bylo vydáno dne 21. 10. 2009, tedy v zákonné lhůtě.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na osobní svobodu, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Hlavní stížnostní námitky směřují vůči způsobu, jakým krajské státní zastupitelství rozhodovalo o jeho ponechání ve vazbě. Státní zástupkyni vytýkal neodůvodněné průtahy v trestním řízení (v přípravném řízení) a změnu jejího názoru na nezbytnost doplnění výslechu svědkyně C. M. Změnu názoru (obžaloba byla podána bez tohoto výslechu) spojoval s nezbytností podání obžaloby v potřebném termínu. Tuto svou námitku stěžovatel zdůraznil i v replice k vyjádření státní zástupkyně. Ústavní soud těmto námitkám nepřisvědčil. Ze spisu, který měl k dispozici, jednoznačně vyplynulo, že krajské státní zastupitelství postupovalo v souladu s příslušnou úpravou týkající se dožádání právní pomoci do zahraničí. Ve spisu je dokumentováno vyžádání potřebných podkladů od německé strany a tyto podklady jsou také ve spisu založeny. Z množství podkladových materiálů je zřejmé, že určitý časový prostor si také vyžádal jejich překlad do obou jazyků (čeština a němčina). Dále je ve spise založena žádost české strany o výslech svědků S. B. a C. M. (č.l. 2380), je tam rovněž založeno sdělení německé strany ze dne 25. května 2009 (č.l. 2627), že výslech svědkyně C. M. není možný z důvodu rizikového těhotenství (hospitalizace). Ze spisu je rovněž patrno, že v průběhu měsíce září probíhalo seznámení obviněných se spisem. Ze sdělení státní zástupkyně také vyplývá, že na základě telefonních kontaktů byl německou stranou přislíben výslech označené svědkyně v průběhu měsíce října. Ústavní soud v této souvislosti sdílí názor krajského soudu, že je věcí rozhodování státního zástupce, který dozoruje průběh přípravného řízení, zda zjištění v tomto řízení učiněná, jsou dostačující k podání obžaloby. V dané věci nelze spatřovat pochybení státní zástupkyně v tom, že změnila názor na nutnost čekání na výslech svědkyně C. M. v situaci, kdy německá strana v dojednaných termínech výslech této svědkyně neuskutečnila. Ústavní soud tedy v tomto směru neshledal pochybení státní zástupkyně, která v rozporu s příslušnými ustanovení trestního řádu nejednala.

Za spisového materiálu je navíc zcela jednoznačně patrno, že v případě stěžovatele byl naplněn důvod vazby podle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu, protože jednání, pro které se proti němu vede trestní stíhání, bylo spácháno ve zkušební době podmíněného odsouzení podle rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 5 T 156/2004 ze dne 27. 6. 2006 a poté, co byl, byť zatím nepravomocně, odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 19 T 142/2007 ze dne 2. 7. 2008, jímž byl uznán vinným také trestným činem podle § 187 odst. 1 trestního zákona. Ústavní soud za dané situace dospěl k závěru, že z předložených podkladů vyplynulo, že jak Krajské státní zastupitelství v Plzni, tak i Krajský soud v Plzni se dostatečně zabývaly důvodností ponechání stěžovatele ve vazbě a jejich závěry jsou skutkově podloženy.

Se zřetelem ke všem výše uvedeným okolnostem je zřejmé, že státní zástupkyně i Krajské státní zastupitelství v Plzni rovněž právem dovodily, že podmínky ustanovení § 71 odst. 4 trestního řádu - pokud jde o ponechání stěžovatele ve vazbě - byly splněny.

Druhá námitka stěžovatele - doplněná i v replice k vyjádření státní zástupkyně - směřuje ke zpochybnění doby, v níž Krajské státní zastupitelství v Plzni vydalo rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě. Stěžovatel namítá, že ze žádných podkladů nevyplývá, že rozhodnutí bylo vydáno dne 21. 10. 2009, neboť jeho právnímu zástupci bylo doručeno až dne 23. 10. 2009. Ústavní soud zde připouští, že Krajský soud v Plzni, který měl k dispozici všechny podklady, v odůvodnění svého rozhodnutí závěr o včasnosti rozhodnutí státní zástupkyně blíže nerozvedl. Nicméně tato skutečnost sama o sobě nemá vliv na to, že rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Plzni bylo vydáno v poslední den lhůty, tj. dne 21. 10. 2009, stěžovateli, resp. do Věznice Plzeň bylo faxováno dne 22. 10. 2009, faxový přenos byl zahájen v 6:37 hod., bylo přenášeno 15 stran textu a přenos trval 9 minut 52 sekund (č.l. 1414 revers). Mezi těmito dvěma údaji žádná časová mezera není, takže není pochyb o tom, že uvedené rozhodnutí bylo 21. 10. 2009 skutečně vydáno. Dále je ze spisových materiálů patrno (č.l. 1416), že téhož dne (22. 10. 2009) byl dán pokyn kanceláři, aby bylo jak stěžovateli, tak i jeho obhájci doručeno písemné znění rozhodnutí č. j. 2 KZV 32/2008-1400 ze dne 21. 10. 2009, a tohoto dne byla také rozhodnutí vypravena. Z uvedeného podle názoru Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí Krajského státního zastupitelství bylo vydáno ve stanovené lhůtě a nedošlo tak k porušení příslušných ustanovení trestního řádu, ani k porušení práva stěžovatele na osobní svobodu, jehož se dovolává.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2010

Vojen Guttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru