Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 559/2000Nález ÚS ze dne 25.09.2002K ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkOpatrovník
byt/vyklizení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 111/27 SbNU 233
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.559.2000
Datum vyhlášení25.09.2002
Datum podání19.09.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 29 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002

N 111/27 SbNU 233

K ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelky Š. U-ové, proti rozsudku Okresního soudu

Plzeň - město ze dne 30. 8. 1999, sp. zn. 11 C 96/99, takto:

Rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 8. 1999,

sp. zn. 11 C 96/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 4. 8. 2000 se stěžovatelka

s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení rozsudku

Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 8. 1999, sp. zn. 11

C 96/99, kterým jí byla uložena povinnost vyklidit byt č. 13

v P., o velikosti 1+1, ve 3. poschodí do 3 dnů od právní moci

rozsudku a zaplatit navrhovateli v daném právním sporu - městu

Plzeň (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) náklady

řízení.

Stěžovatelka uvedla, že v soudním řízení vystupovala jako

odpůrkyně a podle jejího názoru soud pochybil v tom, že vzal za

prokázáno, že je neznámého pobytu a ustanovil jí opatrovníka podle

ust. § 29 odst. 2 o. s. ř., s nímž bylo dále v řízení pokračováno.

Stěžovatelka tvrdí, že v žádném případě neznámého pobytu nebyla

a trvale se zdržovala na shora uvedené adrese společně se svojí

babičkou Z. U-vou, se kterou prý tvořila společnou domácnost

i v den jejího úmrtí. Stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu

v kopiích několik dokladů (zejména vyúčtování individuálního účtu

nájemce z 12. 8. 1997 a 25. 3. 1999, pracovní smlouvy z 1. 2.

1998 a 1. 9. 1999, rozhodnutí Úřadu práce v Plzni o přiznání

hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání z 20. 6. 1996), které

podle ní uvedená tvrzení prokazují a doplnila, že řádně přebírala

veškerou korespondenci, která jí v souvislosti s nájmem bytu

docházela. Dále zdůraznila, že ústavní stížnost podala neprodleně

(ve lhůtě několika dnů), jakmile se o existenci napadeného

rozhodnutí dozvěděla a uzavřela, že nemohla vyčerpat řádné opravné

prostředky, neboť byla postupem soudu zbavena možnosti mít

o řízení povědomost a zúčastnit se jej.

Okresní soud Plzeň - město ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti citoval ust. § 29 odst. 2 o. s. ř., podle kterého může

předseda senátu ustanovit opatrovníka účastníku, jehož pobyt není

znám a konstatoval, že první jednání ve věci bylo nařízeno na 24.

6. 1999, ale stěžovatelka obsílku nepřevzala. Zásilku pošta

vrátila s tím, že jmenovaná nebyla zastižena v místě bydliště

a list si nevyzvedla ani v úložní době 15 dnů. Ústní jednání bylo

proto odročeno na 2. 8. 1999 za účelem opětovného obeslání

stěžovatelky prostřednictvím Policie ČR. Ze správy Policie ČR ze

dne 12. 7. 1999 a 20. 7. 1999 bylo prý zjištěno, že stěžovatelka

se v místě trvalého bydliště na adrese P., F. 26, nezdržuje a jiný

její pobyt nebyl zjištěn ani lustrací v evidenci obyvatel ČR.

Z vyjádření nájemníka v tomtéž domě Policie zjistila, že žalovaná

se údajně zdržuje na neznámé adrese v zahraničí (v Anglii). Za

této situace byl podle soudu ustanoven opatrovník důvodně. Soud

dále odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby byla

ústavní stížnost zamítnuta.

Z vyjádření vedlejšího účastníka řízení - města Plzeň

vyplývá, že podle jeho názoru postupoval Okresní soud Plzeň

- město správně, když ustanovil stěžovatelce opatrovníka.

K listinám, předloženým stěžovatelkou uvedl, že většina z nich je

z období před podáním žaloby, kterou bylo zahájeno předmětné

řízení, přičemž podle něj neprokazují tvrzení stěžovatelky

a uzavřel, že navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

II.

Ústavní soud se jako vždy musel nejdříve zabývat otázkou, zda

jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti.

V této fázi zejména zkoumal, zda byla dodržena lhůta 60 dnů pro

její podání (ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů), resp. zda je ústavní

stížnost přípustná (ust. § 75 zákona). Napadený rozsudek Okresního

soudu Plzeň - město nabyl totiž právní moci již 23. 9. 1999

a předmětná ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě až

18. 9. 2000. Uvedená lhůta pro podání ústavní stížnosti však

počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který

zákon k ochraně práva poskytuje a není- li takového prostředku,

dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní

stížnosti. V daném případě je zásadním důvodem ústavní stížnosti

skutečnost, že stěžovatelce byl ustaven opatrovník a nebylo s ní

dále jednáno. Odvolání proti napadenému rozsudku nebylo

opatrovnicí paní V. K-ovou podáno. Právní zástupce stěžovatelky

Ústavnímu soudu sdělil, že stěžovatelka se o existenci rozsudku

dozvěděla náhodou při telefonickém rozhovoru s úředníky Magistrátu

města Plzně ve dnech 27. a 28. 7. 2000. Samotný rozsudek jí nikdy

doručen nebyl. Nejdřívější termín, kdy se o rozhodnutí dozvěděla,

bylo tedy 27. 7. 2000, přičemž neprodleně (4. 8. 2000) podala

ústavní stížnost, která byla z důvodu neodstranění vad odmítnuta

(usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. IV. ÚS

473/2000). Následovala ústavní stížnost, řešená ve zkoumaném

případě, podaná, jak výše uvedeno k poštovní přepravě 18. 9.

2000, tedy stále ve lhůtě, stanovené zákonem k jejímu podání.

S ohledem na shora podrobně popsanou situaci Ústavní soud ústavní

stížnost přijal k meritornímu přezkoumání, jelikož stěžovatelce

nebylo předmětné rozhodnutí nikdy doručeno a nemohla tak vyčerpat

všechny prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jejího práva.

Podstatou ústavní stížnosti je totiž právě otázka, zda okresní

soud postupoval správně, když a jak stěžovatelce ustavil

opatrovníka.

Z příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud

vyžádal (spis Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 11 C 96/99),

jakož i z napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti:

navrhovatel v daném právním sporu - město Plzeň se domáhal

vyklizení předmětného bytu, který je v jeho vlastnictví, po úmrtí

nájemkyně paní Z. U-ové, jejíž vnučka (stěžovatelka) s ní podle

navrhovatele nikdy ve společné domácnosti nežila. Z "Protokolu

o jednání" ze dne 24. 6. 1999 je zřejmé, že jednání bylo odročeno

na 2. 8. 1999 za účelem nového obeslání stěžovatelky

prostřednictvím Policie ČR, jelikož se jí nepodařilo doručit

doporučenou zásilku (vráceno dne 18. 6. 1999 s poznámkou "adresát

nezastižen - po dobu úložní lhůty nevyzvednuto"). Policie ČR

oznámila soudu listy ze 7. 7. 1999 a 15. 7. 1999, že stěžovatelka

se na adrese trvalého bydliště na ul. F. v P. nezdržuje. Uvedla,

že "vytěžením" jednoho z nájemníků bylo zjištěno, že nyní pobývá

údajně v Anglii a "nikdo neví, kdy se vrátí zpět". Na základě

těchto zjištění soud odročil jednání na 30. 8. 1999 za účelem

ustavení opatrovníka stěžovatelce a provedení listinných důkazů

(protokol o jednání ze dne 2. 8. 1999). Usnesení, kterým

stěžovatelce ustavil podle ust. § 29 odst. 2 o. s. ř. opatrovníka,

vydal však soud již následujícího dne, totiž 3. 8. 1999, a jako

opatrovníka ustanovil paní V. K-ovou, tajemnici Okresního soudu

Plzeň - město. Z "Protokolu o jednání" ze dne 30. 8. 1999 vyplývá,

že opatrovník se nedostavil, načež bylo vyhlášeno usnesení, že

bude jednáno v nepřítomnosti opatrovníka. Po provedení důkazů byl

poté bez přerušení jednání vyhlášen rozsudek, kterým byla

stěžovatelce stanovena povinnost vyklidit předmětný byt a zaplatit

navrhovateli náklady řízení.

Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se problematikou

ustavení opatrovníka soudem podle § 29 odst. 2 o. s. ř. již

zabýval např. v řízeních, vedených pod sp. zn. II. ÚS 27/2000,

a I. ÚS 204/2000. I když skutkové okolnosti zkoumaného případu

jsou poněkud jiné než v uvedených kauzách, podstata věci je

obdobná. Ústavní soud proto opětovně zdůrazňuje, že i nepřítomnému

účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů

i základních práv. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena,

aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti.

Byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného,

což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení

celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl

nucen plnit smluvní zástupce. Ustanovení opatrovníka podle § 29

a násl. spadá v o. s. ř. do rubriky "Zástupci účastníků". Pro

tento druh zastoupení platí ustanovení § 31 o. s. ř., podle

kterého ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na

základě procesní plné moci. Okresní soud Plzeň - město nesplnil

rovněž řádně zákonnou povinnost vyhledávací, resp. splnil ji

nedostatečně, neboť ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož

pobyt není znám, musí předcházet šetření o tom, zda jsou dány

předpoklady pro postup v řízení, či zda není možno použít jiné

opatření. Přinejmenším bylo pak na místě zjistit, zda Š. U-ovou

může zastupovat osoba jí příbuzná, např. otec P. U., který se již

dříve na Úřad městské části v zastoupení své dcery obrátil (viz

list 20 soudního spisu). Účastníku, který se (údajně) zdržuje

v cizině, lze vůbec ustanovit opatrovníka jen tehdy, jestliže

opatření učiněná ke zjištění jeho adresy zůstala bezvýsledná.

Obdobná povinnost nastává, jedná-li se i o osobu zdržující se

v tuzemsku. Konečně je nutno při ustanovení opatrovníka osobě,

jejíž pobyt není znám, přísně vážit, zda by tímto ustanovením

nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného (§ 22 odst. 2

občanského zákoníku).

Ustanovení opatrovníka se ve zkoumaném případě jeví Ústavnímu

soudu jako úkon zcela formální, čemuž odpovídá i skutečnost, že

opatrovnice se soudního jednání ani nezúčastnila (navíc se jednalo

o tajemnici soudu, který ve věci rozhodoval). Zjišťování místa

pobytu stěžovatelky prostřednictvím Policie ČR bylo nedostatečné

(spokojení se pouze s neurčitým vyjádřením souseda) a především

proběhlo v příliš krátké době. Jakkoliv si Ústavní soud uvědomuje

možnou obtížnost a problematičnost řešení obdobných situací, nelze

obecný soud vyvázat z ústavní povinnosti zajistit spravedlivou

ochranu oprávněným zájmům účastníků řízení. O neznámý pobyt určité

osoby se podle ustálené soudní praxe nemůže jednat tam, kde je

tato osoba nepřítomna jen po omezenou dobu, a to i když během této

omezené kratší doby není její adresa přesně známa.

Jelikož v daném případě Ústavní soud ze shora vyložených

důvodů zjistil, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, stěžovatelce v plném rozsahu

vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Pouze pro úplnost zbývá doplnit, že podstatou sporu samotného se

Ústavní soud nezabýval, neboť mu to nepřísluší. Posouzení otázky,

zda na stěžovatelku přešlo právo nájmu k předmětnému bytu či

nikoliv, spadá do výlučné pravomoci nezávislého soudu, na kterém

tedy bude, aby znovu za dodržení veškerých ústavně zaručených

základních práv a svobod účastníků řízení věc posoudil a rozhodl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 25. září 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru