Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 559/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací koluzní vazba
zák... více
Věcný rejstříkvazba/důvody
spis/nahlížení do spisu
zadržení obviněného/podezřelé osoby
vazba/vzetí do vazby
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.559.15.1
Datum podání22.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.3, čl. 8 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 5 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 65 odst.2, § 67 písm.a, § 67 písm.b, § 67 písm.c, § 55 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 559/15 ze dne 15. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., právně zastoupeného Mgr. Luborem Tichým, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2014 sp. zn. 43 Nt 119/2014 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. 44To 29/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých ústavně zaručených práv domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "vazební soud"), podle kterého byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu, jakož i usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud"), na základě kterého bylo rozhodnuto o jeho stížnosti proti rozhodnutí vazebního soudu tak, že tato byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku ukončeného ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2014 sp. zn. 43 Nt 119/2014, přičemž v jeho případě byla shledána existence vazebních důvodů dle § 67 písm. a), b), c) trestního řádu. O vazbě stěžovatele bylo opakovaně rozhodováno v přípravném řízení. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí vazební soud na základě dosud zjištěných skutečností dospěl k závěru, že skutek, pro který bylo u stěžovatele a dalších obviněných zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, vykazuje všechny znaky skutkové podstaty stíhaného a správně kvalifikovaného trestného činu, přičemž též byly dány zřejmé důvody k podezření, že tento zločin spáchali právě obvinění. Soud odůvodnil vzetí do vazby stěžovatele konkrétními skutečnostmi, ohledně útěkového vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu poukazem na to, že je v případě uznání viny uvedeným zločinem ohrožen vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody, dále nemá majetkové zázemí v České republice, byť tu má rodinné vazby na manželku a děti, avšak další rodinné příslušníky a zázemí má v zahraničí, což při posouzení všech okolností týkajících se stěžovatele odůvodňuje obavu, že uteče, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Dále ohledně koluzního vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu vazební soud uvedl, že by v případě propuštění ze zadržení na svobodu mohl stěžovatel sám nebo spolu s druhým obviněným zjistit totožnost svědka v režimu podle § 55 odst. 2 trestního řádu a ovlivňovat ho. Taktéž existuje obava, že by stěžovatel a další obvinění mohli působit na dosud nezjištěné a neztotožněné osoby, které se mohly podílet na stíhané trestné činnosti. Konečně ohledně předstižného vazebního důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu vazební soud hrozbu pokračování nebo opakování trestné činnosti u stěžovatele dovodil z povahy stíhaného činu, neboť nemuselo jít o ojedinělé jednání, nýbrž mohlo k obdobnému jednání docházet i v jiných případech. Soud při zvážení existence tohoto vazebního důvodu taktéž poukázal na předchozí trestnou činnost stěžovatele a jeho laxní přístup k uloženému peněžitému trestu, který nemá snahu uhradit.

3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl jako vazební soud dne 23. 3. 2015 tak, že zamítnul žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a záruku za stěžovatele nabídnutou manželkou stěžovatele a ponechal ho nadále ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a), písm. c) trestního řádu. Dne 14. 4. 2015 rozhodl stížnostní soud usnesením sp. zn. 44To 182/2015 tak, že stížnost stěžovatele proti předchozímu usnesení vazebního soudu ze dne 9. 3. 2015 zamítl a dále stanovil, že důvod vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu trvá, avšak důvod vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu pominul. Městský soud v Praze jako soud stížnostní rozhodl o stížnosti manželky stěžovatele proti výše uvedenému usnesení vazebního soudu ze dne 23. 3. 2015 tak, že ho podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

4. Rozhodnutím obecných soudů napadených ústavní stížností stěžovatel vytýká porušení ústavně zaručeného práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v důsledku toho i do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Zásah do ústavně zaručených práv spatřuje v porušení zásady kontradiktornosti řízení, vedoucí k vydání nepřezkoumatelných rozhodnutí obecných soudů, a taktéž v nedodržení lhůty pro odevzdání své osoby jako zadrženého soudu a lhůty pro rozhodnutí soudu o jeho vazbě. Dle stěžovatele porušení principu kontradiktornosti spočívá v tom, že na vazebním zasedání dne 30. 11. 2014, kdy byl rozhodnutím vazebního soudu vzat do vazby, bylo obhajobě ze strany přítomného státního zástupce odepřeno nahlédnutí do spisového materiálu, přičemž obhajoba měla k dispozici pouze usnesení o zahájení trestního stíhání, výslechy všech tří obviněných a návrh na vzetí obviněných do vazby. Stěžovateli ani jeho obhájci nebyly zpřístupněny relevantní dokumenty, o které se měl vazební soud opřít při rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby, konktrétně ohledně koluzního důvodu mělo jít o "žádost státního zástupce o právní pomoc německého státního zastupitelství", která měla naznačovat zapojení dalších dosud neztotožněných osob, a ohledně předstižného důvodu mělo jít o "podnět policejního orgánu", který měl obsahovat bližší informace o okolnostech realizace loupeže. Odepření obhajobě nahlédnout do celého spisu při rozhodování o vzetí do vazby stěžovatel považuje za rozporné s principem kontradiktorností řízení, zejména jak o něm judikuje Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Ústavní stížností napadenému rozhodnutí stížnostního soudu stěžovatel vytýká, že se relevantně nevypořádal s výše popsanými námitkami proti rozhodnutí vazebního soudu a aprobováním tohoto rozhodnutí v podstatě schválil zásah do práva stěžovatele na osobní svobodu, jakož i do jeho práva na spravedlivý proces, neboť učinil v této otázce nepřezkoumatelné rozhodnutí. K porušení lhůt pro odevzdání zadržené osoby soudu a rozhodnutí soudu o vazbě dle stěžovatele došlo proto, že zadržen byl dne 27. 11. 2014 v 18:00 hod. a před soudce byl předveden až v rámci vazebního zasedání, které bylo zahájeno dne 30. 11. 2014 ve 12:50 hod. Listinou stanovenou 48 hodinovou lhůtu od zadržení je nutno zachovat do momentu odevzdání soudu, čemuž je nutno rozumět jako fyzickému předvedení před soudce. V případě stěžovatele tak tato lhůta nebyla zachována. Stížnostní soud měl podle stěžovatele tuto námitku shledat nedůvodnou, aniž by se k ní blíže vyjádřil.

5. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze ve vyjádření došlém dne 14. 5. 2015 toliko odkázal na obsah svého rozhodnutí ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. 44To 29/2015. Uvedl, že toho dne bylo konáno neveřejné zasedání a u postupu dle § 147 odst. 1 trestního řádu je zahrnuta i kontrola vazebních lhůt ze strany stížnostního soudu. Ohledně stěžovatelových námitek odkázal na znění odůvodnění napadených rozhodnutí.

6. Obvodní soud pro Prahu 1 se k věci, ačkoli k tomu byl vyzván Ústavním soudem, nijak nevyjádřil.

7. Městské státní zastupitelství v Praze se ve vyjádření doručeném dne 19. 5. 2015 úvodem zmínilo o postupu při zadržení stěžovatele a řízení o jeho vzatí do vazby. Ohledně otázky dodržení lhůt odkázalo na doktrinální názor v komentáři k § 77 trestního řádu (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 983 bod 6.), dle kterého se za odevzdání obviněného soudu považuje podání návrhu státního zástupce soudu na vzetí obviněného do vazby. Podle takovéhoto výkladu byly ústavněprávní vazební lhůty ve stěžovatelově případě dodrženy. K námitkám stěžovatele ohledně porušení principu kontradiktornosti odepřením nahlédnutí do části spisu Městské státní zastupitelství v Praze uvádí, že to bylo v souladu s § 65 odst. 2 trestního řádu i judikaturou Ústavního soudu [odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 239/04 ze dne 17. 6. 2004 (N 80/33 SbNU 273) a nález sp. zn. III. ÚS 3221/09 ze dne 16. 9. 2010(N 197/58 SbNU 741)], přičemž postup státního zástupce v předmětné věci byl taktéž přezkoumán v rámci výkonu dohledu Vrchním státním zastupitelstvím v Praze a dohledový orgán v něm neshledal pochybení ani porušení právních předpisů.

8. Ústavní soud upustil od zaslání vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení stěžovateli k replice, jelikož ta by byla pro posouzení ústavní stížnosti nadbytečná.

9. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. U řízení vazebních Ústavní soud opakovaně judikuje, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do rozhodnutí obecných soudů se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, sp. zn. IV. ÚS 137/2000, sp. zn. III. ÚS 121/02, sp. zn. I. ÚS 585/02, sp. zn. III. ÚS 1926/10).

12. Prizmatem výše naznačených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení. Stěžovatel předně namítá, že při vazebním zasedání, ve kterém byl rozhodnutím vazebního soudu vzat do vazby, byl porušen princip kontradiktornosti řízení. K ústavněprávním garancím vazebního zasedání se Ústavní soud vyjádřil již mnohokrát. V nálezu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517) uvedl, že "soud musí při slyšení stran a provádění dalšího šetření nebo provádění důkazů dodržovat zásady spravedlivého procesu a poskytnout obhajobě prostor pro účinnou realizaci práva na obhajobu. Ve vztahu k osobnímu slyšení obviněného je tak nevyhnutelné přísně dodržovat pravidla týkající se procesního výslechu obviněného, jako je povinnost poučit obviněného o jeho právech, zákaz jakéhokoliv donucování k výpovědi nebo k doznání, povinnost šetřit osobnost obviněného a s ohledem na vazební řízení zejména povinnost umožnit obviněnému vyjádřit se k důvodnosti vazby a ke všem tvrzeným skutečnostem souvisejícím s rozhodnutím o vazbě (srov. obdobně § 91 až § 95 trestního řádu). ... Nevyhnutelnou podmínkou ústavní konformity rozhodování o vazbě je dodržení principu kontradiktornosti řízení. Tento princip se projevuje dvěma způsoby. Povinností orgánů činných ve vazebním řízení je předestřít obviněnému všechna konkrétní skutková zjištění opodstatňující důvodnost vazby. Zároveň musí být obviněnému a jeho obhájci umožněno vyjadřovat se ke všem provedeným šetřením a případným provedeným důkazům, skutková tvrzení a důkazy zpochybňovat a vyvracet je protitvrzeními a případnými protidůkazy obdobně, jako je tomu u hlavního líčení" (body 18-20).

13. V citovaném nálezu však jde o situaci, při které vazební soud přezkoumával důvodnost dalšího trvání již dlouhotrvající vazby, kde se v plné míře uplatňuje požadavek kontradiktornosti, jak ho vykládá ESLP v judikatuře k čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Ohledně předložené ústavní stížnosti, napadající způsob řízení, při kterém byl stěžovatel vzat do vazby v počáteční fázi trestního řízení, Ústavní soud v souladu s judikaturou ESLP k čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy musí v první řadě posoudit, zda vazební soud došel k závěru o důvodnosti podezření (reasonable suspicion), že stíhaného trestného činu se dopustil stěžovatel, a též vzhledem na zákonnou úpravu a vlastní judikaturu přezkoumat, zdali byly vazební důvody dle § 67 trestního řádu shledány ústavně aprobovatelným způsobem.

14. Ústavní soud se nemůže ztotožnit se stěžovatelem ohledně jeho tvrzení, že by při jeho vzetí do vazby obecné soudy porušily jeho ústavním pořádkem zaručená základní práva. O vazbě rozhodoval příslušný soud za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce, a při zachování procesních záruk pro obhajobu. Ústavní soud shledal, že stěžejní důvody pro vzetí stěžovatele do vazby byly vyvozeny z konkrétních skutečností založených na poznatcích a podkladech, o kterých stěžovatel věděl a měl je předem k dispozici. V odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení vazební soud dostatečně rozvedl, na základě jakých skutečností pojal důvodné podezření, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Stejným způsobem byly u stěžovatele shledány vazební důvody ze skutečností, které soud blíže v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl řádným a přezkoumatelným způsobem.

15. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení o vzetí stěžovatele do vazby, útěkový důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu byl shledán na základě konkrétně hrozícího vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody, jakož i převažujícího zázemí stěžovatele v zahraničí, což dle vazebního soudu vzbuzuje obavu, že by stěžovatel při stíhání na svobodě mohl utéci, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Ústavnímu soudu nijak nepřísluší hodnocení těchto skutečností, dokládajících existenci vazebního důvodu přehodnocovat. Zároveň Ústavní soud poukazuje na to, že pro vzetí do vazby postačí existence alespoň jednoho ze tří vazebních důvodů dle § 67 trestního řádu, a již ohledně prvního, útěkového důvodu, konstatuje, že veškeré okolnosti, na základě kterých byl tento důvod vazebním soudem shledán, byly stěžovateli a obhajobě při rozhodování o vzetí do vazby dostatečně známy a byl jim dán prostor se k nim vyjádřit s plným šetřením práva na obhajobu a principu kontradiktornosti rozhodování, jak se má uplatnit v předsoudním stadiu trestního řízení, konkrétně při prvotním rozhodování o vzetí obviněného do vazby v rané fázi trestního stíhání. Ani u vyvozování dalších dvou vazebních důvodů Ústavní soud neshledal pochybení orgánů činných v trestním řízení, které by mělo za následek vydání rozhodnutí porušujícího základní práva stěžovatele. Z odůvodnění usnesení o vzetí do vazby plyne, že soud shledal koluzní důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu v tom, že by stěžovatel s dalšími obviněnými mohl mařit objasňování stíhané trestné činnosti, konkrétně zjistit totožnost svědka v režimu podle § 55 odst. 2 trestního řádu, jakož i ovlivňovat další dosud neztotožněné osoby. Předstižný vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu byl dovozen z popisu stíhané trestné činnosti, jak jej měl stěžovatel předem k dispozici, jakož i z předchozí trestné činnosti stěžovatele a jeho přístupu k dosud uloženým trestům. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není v jeho kompetenci tyto důvody přehodnocovat. Dospěl k závěru, že stěžejní informace, okolnosti a skutečnosti, které sloužily jako podklad pro rozhodnutí o vzetí do vazby, měl stěžovatel předem k dispozici a v průběhu vazebního zasedání dostal prostor se k nim vyjádřit, vyvracet je a poukazovat na skutečnosti ve svůj prospěch. Byly tak zachovány požadavky pro ústavně konformní řízení vedoucí k rozhodnutí o vzetí do vazby. Jak judikatura Ústavního soudu, tak judikatura ESLP vychází z principu postupného zpřísňování podmínek pro uskutečňování rozhodnutí ohledně vazby obviněného; mírnější standard se uplatní při rozhodování o vzetí do vazby, přísnější při soudním přezkumu zákonnosti a důvodnosti trvající vazby, kde je již plně akcentován požadavek kontradiktornosti, jak je artikulován v rozhodnutích ESLP k čl. 5 odst. 4 Úmluvy, na které odkazuje stěžovatel (zejm. rozsudek ESLP ve věci Garcia Alva v. Německo č. 23541/94 ze dne 13. 2. 2001), a ještě přísnější při posuzování tzv. dlouhotrvající vazby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13; N 217/71 SbNU 545). V souhrnu má Ústavní soud za to, že při prvotním rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby byly dodrženy požadavky plynoucí z judikatury Ústavního soudu k čl. 8 odst. 3 Listiny, jakož i judikatury ESLP k čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy. Odkazy stěžovatele na rozhodnutí ESLP Ústavní soud proto hodnotí jako v jeho věci nepřiléhavé.

16. K výtce stěžovatele týkající se nedodržení lhůt Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu, kde se již k této otázce vyjádřil. V usnesení sp. zn. II. ÚS 4237/12 ze dne 16. 4. 2013 Ústavní soud konstatoval, že s názorem, že "odevzdání soudu" ve smyslu čl. 8 odst. 3 Listiny spočívá ve fyzickém předání zadržené osoby soudu, nelze souhlasit, jelikož k "odevzdání soudu" dle ustálené praxe dochází již okamžikem podání návrhu státního zástupce na vzetí zadrženého do vazby (viz též usnesení ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 559/10). Ústavní soud neshledává důvod posoudit stěžovatelovu věc odlišně a setrvává na citovaném právním názoru, a tudíž shledává stěžovatelovu námitku ohledně nedodržení vazebních lhůt s poukazem na výše uvedené konkrétní časy zadržení, podání návrhu na vzetí do vazby a rozhodnutí o vazbě ve vazebním zasedání jako zjevně neopodstatněnou.

17. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Ústavnímu soudu proto nezbylo než posoudit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2015

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru