Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 557/02Usnesení ÚS ze dne 29.06.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkDaň
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.557.02
Datum podání13.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 27 odst.1 písm.e, § 28, § 46


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 557/02 ze dne 29. 6. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele T. B. A., zastoupeného doc. JUDr. M. J., CSc., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2002, čj. 22 Ca 405/2001-23,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá

Odůvodnění:

Finanční úřad v Třinci dodatečným platebním výměrem podle pomůcek ze dne 26. 9. 2000, čj. 63490/00/364921/3520, dodatečně vyměřil T. B. (dále jen "stěžovatel") daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 1996 ve výši 132 000,-- Kč. Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 28. 2. 2001, č.j. 8571/130/2000, vyhovělo odvolání stěžovatele a citované rozhodnutí prvostupňového finančního orgánu zrušilo. Finanční ředitelství poukázalo na skutečnost, že v daném případě nebyly podle ustanovení § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), splněny zákonné podmínky pro stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Věcnou stránkou rozhodnutí se odvolací orgán nezabýval.

Finanční úřad v Třinci (dále také "správce daně") následně dodatečným platebním výměrem ze dne 28. 5. 2001, č.j. 43959/01/364921/3520, stanovil za zdaňovací období březen 1996 základ daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a dodatečně vyměřil daň ve výši 132 000,-- Kč. Správce daně poukázal především na to, že stěžovatel byl výzvou ze dne 15. 3. 2001, č.j. 21728/01/364921/3520, vyzván k podání dodatečného daňového přiznání k DPH za zdaňovací období březen 1996, na kterou však nereagoval. Předmětná výzva byla vystavena proto, že stěžovatel jako přijaté zdanitelné plnění s nárokem na odpočet DPH ve smyslu § 19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 588/1992 Sb."), uplatnil částku 132 000,-- Kč jako DPH "na vstupu". Obsahově se dle tvrzení stěžovatele jednalo o provizi za zprostředkování prodeje hmotného majetku vyplacenou M. H.. Správce daně provedl šetření prostřednictvím dožádání u místně příslušného Finančního úřadu v Boru. Z výpovědi svědka M. H. vyplynulo, že ten popřel jakékoliv obchodní kontakty se stěžovatelem, což potvrdil předložením vlastních daňových dokladů týkajících se uvedeného období. Finanční úřad v Třinci proto uzavřel s tím, že odpočet DPH ve výši 132 000,-- Kč byl uplatněn neoprávněně, v rozporu s ustanovením § 19 zákona č. 588/1992 Sb., neboť stěžovatel neprokázal uskutečnění tvrzeného zdanitelného plnění, tj. zprostředkování prodeje hmotného majetku M. H. ve prospěch stěžovatele (daňového subjektu).

Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 17. 10. 2001, č.j. 5521/130/2001, odvolaní stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Třinci, tj. proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 28. 5. 2001, č.j. 43959/01/364921/3520, zamítlo. Poukázalo především na to, že správce daně při dodatečném vyměření daně postupoval v souladu s ustanovením § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož zjistí-li správce daně po vyměření daně (poznámka: tj. po dodatečném vyměření DPH původním rozhodnutím Finančního úřadu v Třinci ze dne 4. 10. 1999, č.j. 64047/99/364921/6212), že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně DPH vyměří ve výši rozdílu a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše. Právní moc rozhodnutí o původním vyměření DPH není jejímu dodatečnému stanovení na překážku. Podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. byl Finanční úřad v Třinci na základě kontrolních zjištění z daňové kontroly zahájené dne 21. 4. 1999 povinen zahájit nové daňové řízení, a to i po vydání (původního) dodatečného platebního výměru ze dne 4. 10. 1999, č.j. 64047/99/364921/6212, neboť stěžovatel ve zdaňovacím období březen 1996 uplatnil odpočet DPH v rozporu s ustanovením § 19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb, a proto mu správce daně odpočet daně ve výši 132 000,-- Kč oprávněně vyloučil.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 7. 2002, č.j. 22 Ca 405/2001-23, správní žalobu proti citovanému rozhodnutí finančního ředitelství zamítl. Krajský soud v prvé řadě uvedl, že rozhodnutím v daňovém řízení ve smyslu ust. § 27 odst. 1 písm. e) ZSDP je individuální akt aplikace práva, kterým se daňovému subjektu ukládají povinnosti nebo přiznávají práva (§ 32 odst. 1 ZSDP) a který je způsobilý nabýt právní moci (§ 32 odst. 12 ZSDP). Takovým rozhodnutím však není daňová kontrola, kterou pracovník správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější (§ 16 odst. 1 ZSDP), a která spočívá v provedení řady faktických úkonů směřujících k zajištění podkladů pro správné stanovení daňové povinnosti daňového subjektu. Rozhodnutím ve smyslu § 27 odst. 1 písm. e) ZSDP je až dodatečný platební výměr, který může být součástí zprávy o daňové kontrole, je-li výsledkem kontrolního zjištění skutečnost, odůvodňující dodatečné stanovení daně (§ 16 odst. 8 věta šestá ZSD). Ani právní moc tohoto rozhodnutí však není překážkou dalšího daňového řízení a případného dodatečného vyměření či doměření stejné daně za stejné zdaňovací období daňového subjektu, neboť podle § 46 odst. 7 věty prvé a druhé ZSDP, zjistí-li správce daně po vyměření daně, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním výměrem, a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše; právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení na překážku.

Krajský soud dále poukázal na to, že skutečnosti odůvodňující zahájení daňového řízení správcem daně z vlastního podnětu ve vztahu k DPH za březen 1996 vyšly najevo až po skončení daňové kontroly u stěžovatele v září 1999. Pokud tato skutečnost nebyla v této době známa, nelze považovat za nezákonný postup správce daně spočívající v zahájení daňového řízení z vlastního podnětu ve smyslu § 2 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. a v následném vydání dodatečného platebního výměru podle § 46 odst. 7 věty prvé a druhé citovaného zákona, jímž bylo rozhodnuto o správné výši DPH za březen 1996. Krajský soud dále argumentoval tím, že kasační rozhodnutí odvolacího orgánu (poznámka: v souzené věci rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 28. 2. 2001, č.j. 8571/130/2000) má v případě rozhodování podle § 50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. povahu procesního rozhodnutí, které nezakládá překážku věci rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 27 odst. 1 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb., neboť k zrušení předchozího rozhodnutí finančního úřadu nedošlo z důvodů věcných, nýbrž pro vady daňového řízení. Uvedené ustanovení se na další postup správce daně nevztahovalo konečně proto, že nebylo rozhodováno na návrh stěžovatele (daňového subjektu), ale z vlastního podnětu správce daně.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2002, čj. 22 Ca 405/2001-23, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní uvedl, že postupem a rozhodnutím finančních orgánů, jimž byl vydán dodatečný platební výměr za březen 1996 (jež byla potvrzena citovaným rozsudkem) byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu prý došlo tím, že Finanční úřad v Třinci znovu zahájil řízení - kontrolu DPH ve věcech, které byly, podle tvrzení stěžovatele, již v období 21. 4. - 20. 9. 1999 předmětem kontroly, pravomocně uzavřené vydáním dodatečného platebního výměru ze dne 4. 10. 1999 za listopad 1996 ve výši 99 000,-- Kč, čímž správce daně zasáhl do věci rozhodnuté (res iudicata); není možné kontrolované podklady podrobovat nové kontrole, jestliže na základě předchozí kontroly bylo vydáno pravomocné rozhodnutí Finančního úřadu v Třinci. V tomto smyslu se, podle mínění stěžovatele, vyslovil i Ústavní soud v "judikátu III. ÚS 86/99", když uvedl, že orgán veřejné moci (finanční úřad) zahájil daňovou kontrolu ve věci, která již předmětem daňové kontroly byla, čímž porušil v souzené věci "základní právo". Proti takovému správnímu rozhodnutí pak Krajský soud v Ostravě neposkytnul stěžovateli, který uplatnil správní žalobu, účinnou ochranu a porušil proto čl. 36 Listiny. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 22 Ca 405/2001-23, zrušuje.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatel namítá, že napadené rozsudek Krajského soudu v Ostravě porušuje jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a v čl. 36 Listiny.

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, takže zpravidla na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To však platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].

Stěžovatel na podporu své argumentace odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 86/99 ze dne 4. 11. 1999, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, C. H. Beck, Praha 2000, str. 151. V něm Ústavní soud konstatoval, že v případě, týká-li se druhá daňová kontrola identického předmětu a časového období jako kontrola předchozí, platí pro finanční orgán ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Z hlediska běhu druhé daňové kontroly tak jde o překážku rei iudicatae ve smyslu ust. § 27 odst. 1 písm. e) citovaného zákona. V případě stěžovatele se však jedná o skutkově a právně odlišnou věc, na kterou nelze aplikovat argumentaci z citovaného nálezu; to ostatně plyne již z toho, že dodatečný platební výměr z 28. 5. 2001 (viz tato ústavní stížnost) se týká března 1996, zatímco původní dodatečný platební výměr z 24. 10. 1999 (jehož se stěžovatel dovolává) se týká listopadu 1996. Po prostudovaní spisového materiálu pak Ústavní soud uzavírá, že se správní soud vyčerpávajícím způsobem vyrovnal se všemi námitkami stěžovatele; zejména podrobně a přesvědčivě odůvodnil, proč správce daně aplikoval ustanovení § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. Jeho interpretace a aplikace se týká norem běžného práva a lze ji aprobovat i z hlediska ústavněprávního. Správní soud tedy ani svým procesním postupem ani vydaným rozhodnutím neporušil ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele ani v rozsahu, v jakém je namítal [šlo o čl. 2 odst. 2 Listiny (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 12/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 123, který se vyjadřuje k ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, jež má srovnatelnou povahu s čl. 2 odst. 2 Listiny) a o čl. 36 Listiny (byť stěžovatel ani nespecifikoval, který z odstavců zmíněného článku má na mysli: čl. 36 odst. 1 zaručuje právo na spravedlivý proces, čl. 36 odst. 2 právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy)] ani v rozsahu jiných ústavně zaručených základních práv a svobod.

V této souvislosti je nutno odkázat rovněž na nález ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. II. ÚS 334/02, podle kterého "Provedená daňová kontrola nezakládá překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů; správce daně je oprávněn provést "opakovanou daňovou kontrolu, tj. kontrolu téže daně za stejné období, kterou již předtím zkontroloval, to však za předpokladu, že se objeví skutečnosti, jež správci daně v době předchozí daňové kontroly nebyly známy, a kontrola bude provedena v rozsahu bezprostředně souvisejícím s těmito nově zjištěnými skutečnostmi (§ 2 odst. 2, § 16 odst. 1 věta druhá citovaného zákona)."

Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2002, č.j. 22 Ca 405/2001/-23, k zásahu do základních práv a svobod, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.

Ústavní soud konečně připomíná, že ke stejnému závěru došel i v ústavní stížnosti podané v obdobně věci týmž stěžovatelem (sp. zn. I. ÚS 526/02), kterou odmítl usnesením ze dne 27. 5. 2003 v podstatě z týchž důvodů.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2004

JUDr. František Duchoň v.r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru