Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 555/04Usnesení ÚS ze dne 21.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDoručování
konkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.555.04
Datum podání10.09.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 66c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 555/04 ze dne 21. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. F. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2004, čj. 2 Ko 179/2002 - 320, a ze dne 11. 5. 2004, čj. 2 Ko 179/2002 - 310, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2002, čj. 20 K 64/97 - 114, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel, jako fyzická osoba podnikající pod jménem "P. K. T. E.", včasnou ústavní stížností navrhl zrušení shora označených usnesení Vrchního soudu v Olomouci a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2002, čj. 20 K 64/97 - 114. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl prohlášen konkurz na majetek stěžovatele a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven Mgr. D. H. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále též "vrchní soud") usnesením ze dne 8. 6. 2004, čj. 2 Ko 179/2002 - 320, usnesení krajského soudu potvrdil.

Teprve doručením tohoto usnesení dne 13. 7. 2004 se stěžovatel, podle svého tvrzení v ústavní stížnosti, dozvěděl o existenci usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2004, čj. 2 Ko 179/2002 - 310, kterým vrchní soud, jako soud odvolací, v souvislosti s řízením o odvolání, umožnil vstup třetích osob do konkurzního řízení jako věřitelů namísto věřitelů původních. Označené usnesení čj. 2 Ko 179/2002 - 310 bylo zveřejněno na úřední desce soudu vyvěšením dne 18. 5. 2004, nabylo právní moci dne 19. 5. 2004 a sňato bylo dne 20. 5. 2004. Podle poučení bylo možno se proti tomuto usnesení dovolat k Nejvyššímu soudu ČR ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení.

Podle stěžovatele je konkurz na něj vyhlášený zjevně "šikánózní", protože již předtím na něj bylo podáno několik návrhů na konkurz, o nichž bylo řízení vždy zastaveno. Postup vrchního soudu, pokud doručil usnesení čj. 2 Ko 179/2002 - 310 vyvěšením na úřední desce soudu podle § 66c odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, namísto řádného doručení stěžovateli, považuje stěžovatel za protiústavní. To platí o to více, že proti tomuto usnesení bylo možno podat dovolání.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo vyžádáno vyjádření Vrchního soudu v Olomouci, který vysvětlil svůj procesní postup při doručování usnesení podle § 66c odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, v platném znění, a navrhl ústavní stížnost zamítnout jako nedůvodnou.

Ústavní stížnost stěžovatele není přípustná, pokud směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2004, čj. 2 Ko 179/2002 - 310, neboť proti tomuto usnesení měl stěžovatel právo podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Stěžovatel sice tvrdí, že se o existenci tohoto usnesení nedozvěděl, ale z jeho údajů uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že se o existenci tohoto usnesení dozvěděl doručením usnesení Vrchního soudu v Olomouci čj. 2 Ko 179/2002 - 320, tj. dne 13. 7. 2004, tedy téměř celý týden před skončením lhůty pro podání dovolání. Stěžovatel proti tomuto usnesení dovolání nepodal, takže nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To je důvod pro odmítnutí této části ústavní stížnosti pro její nepřípustnost, podle § 43 odst 1 písm. e), ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud toliko jako obiter dictum podotýká, že je zásadně věcí obecných soudů zvolit vhodnou formu doručování. Podle § 66c odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, v platném znění, lze písemnosti doručit, účastníky předvolat k soudu nebo je vyrozumět o potřebných skutečnostech vyvěšením písemnosti, předvoláním nebo vyrozuměním na úřední desce soudu a současným zveřejněním v Obchodním věstníku. Za den doručení písemnosti nebo den vyrozumění se považuje den zveřejnění v Obchodním věstníku, nestanoví-li zákon jinak. Podle odst. 2 téhož ustanovení nelze ustanovení odstavce 1 použít, stanoví-li zákon pro určité osoby nebo případy zvláštní způsob doručení, předvolání nebo uvědomění. Dále je nelze použít pro doručení usnesení o předběžném opatření, usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkurzu, usnesení o zastavení řízení a usnesení o ustavení správce konkurzní podstaty, zástupce správce, zvláštního správce, předběžného správce, vyrovnacího správce, opatrovníka či znalce. Pokud v tomto případě dospěl obecný soud k závěru, že je možno doručit usnesení, které se týká záměny věřitele v konkurzním řízení, jeho vyvěšením, nemohla se takováto forma doručení dotknout základních práv stěžovatele.

Pokud jde o zbývající dvě napadená usnesení, Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, sv. 1, str. 123 a z něj vyplývající konstantní judikaturu Ústavního soudu).

Ústavní soud nezjišťuje, zda výklad zákona učiněný obecnými soudy je výkladem správným, ale předmětem jeho rozhodování je pouze to, zda obecnými soudy zvolený výklad nevybočuje z mezí, které dává soudní moci ústavní pořádek ČR. Toliko v těchto mezích Ústavní soud přezkoumal důvody ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata se týká údajně vadného způsobu doručení napadeného rozhodnutí vrchního soudu. O samotném konkurzu stěžovatel pouze zcela obecně tvrdí, že byl vyhlášen ze šikanózních důvodů. Takovéto tvrzení je však zcela obecné a Ústavní soud nemá pravomoc podrobně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, která jsou řádně a úplně odůvodněna.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dílem jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2004

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru