Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 553/2000Nález ÚS ze dne 02.04.2002K účelu a smyslu restitučních zákonů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Znárodnění
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 43/26 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.553.2000
Datum vyhlášení02.04.2002
Datum podání15.09.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/1946 Sb.

229/1991 Sb., § 4 odst.1, § 6 odst.1

243/1991 Sb.

5/1945 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 553/2000 ze dne 2. 4. 2002

N 43/26 SbNU 3

K účelu a smyslu restitučních zákonů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelů Ing. V. K., a K. K-ové, proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 38 Ca 490/99,

a rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu

v Benešově ze dne 9. 11. 1999, č. j. PÚ 533/93-4799, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp. zn.

38 Ca 490/99, a rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového

úřadu v Benešově ze dne 9. 11. 1999, č. j. PÚ 533/93-4799, se

zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 12. 9. 2000 se stěžovatelé domáhali

zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp.

zn. 38 Ca 490/99, a rozhodnutí Okresního úřadu - okresního

pozemkového úřadu v Benešově ze dne 9. 11. 1999, č. j. PÚ

533/93-4799. Pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelé nejsou

vlastníky specifikovaných nemovitostí, zapsaných ve vložkách č.

8 a 167 pozemkové knihy pro katastrální území Ch. V odůvodnění

uvedl, že stěžovatelé uplatnili nárok na vydání těchto nemovitostí

podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon č. 229/1991 Sb."). Ve správním řízení bylo zjištěno, že

na základě rozhodnutí z 12. 11. 1942 byly nemovitosti odňaty

původním vlastníkům I. a L. F-ovým a převedeny na Vystěhovalecký

fond pro Čechy a Moravu (Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren).

Okresní soud civilní v Praze rozhodl dne 25. 4. 1951 (č. j. Nc LI

496/49-22), že majetkový převod nemovitostí, zapsaných ve vložce

č. 167 pozemkové knihy pro k. ú. Chotýšany, na Vystěhovalecký fond

byl protiprávní. Nemovitosti však nebyly pozůstalým po původních

vlastnících vráceny, ale byla jim přiznána finanční náhrada ve

výši 87 992,60 Kčs. Krajský soud v Praze jako soud odvolací

citované usnesení částečně zrušil a uložil svým rozhodnutím ze dne

12. 6. 1951, č. j. 27 Ok 378/51-27, soudu prvého stupně, aby

prošetřil, zda se nejedná o majetek, na který by se vztahoval

zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, jelikož se jednalo

o zemědělský majetek. Usnesením Lidového soudu civilního v Praze

ze dne 8. 10. 1953, č. j. 79 No 96/52-40, bylo poté rozhodnuto, že

čsl. stát je povinen zaplatit pozůstalosti L. F. částku 78 088,10

Kčs a pozůstalosti I. F-ové částku 9 904,50 Kčs, jako náhradu ve

smyslu čl. III. zákona č. 79/1948 Sb., kterým se mění a doplňuje

zákon ze dne 16. 5. 1946, č. 128 Sb. (dále jen "zákon č. 79/1948

Sb."). Pozemkový úřad proto uzavřel, že vlastnictví k předmětným

nemovitostem nebylo převedeno v rozhodném období podle ustanovení

§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., způsobem taxativně stanoveným

v ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) až u) citovaného zákona

a rozhodl, jak výše uvedeno.

Městský soud v Praze, rozhodující o opravném prostředku

stěžovatelů, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Soud

konstatoval, že ve výpisu z knihovní vložky č. 8 pozemkové knihy

k. ú. Ch. sice není uveden zápis o přechodu vlastnického práva

k nemovitostem na Vystěhovalecký fond, avšak se shora uvedených

soudních rozhodnutí je zřejmé, že nárok na vrácení nemovitostí

podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově

právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti

a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č.

128/1946 Sb."), byl pozůstalostmi po L. a I. F-ových uplatněn

v celém rozsahu (týkal se jak nemovitostí, zapsaných v knihovní

vložce č. 167, tak nemovitostí ve vložce č. 8 téže pozemkové

knihy). Vzhledem k tomu, že nemovitosti byly přiděleny obci Ch.,

byla pozůstalostem přiznána náhrada podle čl. III. zákona č.

79/1948 Sb. V daném případě tedy došlo k vypořádání nároku podle

zákona č. 128/1946 Sb., a nevyplacení částek, přiznaných

pozůstalostem, nenaplňuje žádný z restitučních titulů,

vyjmenovaných v ust. § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že rozhodnutími, jež byla

napadena ústavní stížností došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod. Své námitky rozčlenili do

několika bodů: Za prvé uvedli, že pozemky, specifikované ve vložce

č. 8 pozemkové knihy pro k. ú. Ch. na Vystěhovalecký fond vůbec

nepřešly, neboť tento převod není v této pozemkové knize uveden.

Stěžovatelé se na rozdíl od městského soudu domnívají, že

z uvedených soudních rozhodnutí nevyplývá, že by nárok na vrácení

nemovitostí podle zákona č. 128/1946 Sb., byl uplatněn v celém

rozsahu, neboť i tam se hovoří pouze o vložce č. 167. Přitom je

prý nesporné, že až do roku 1949 mohlo dojít k platnému převodu

vlastnictví k nemovitostem jen zápisem do pozemkové knihy. Podle

stěžovatelů původní vlastníci přišli o vlastnictví těchto

nemovitostí až převodem na obec Ch. v roce 1956, tedy v rozhodném

období a je tak naplněn restituční titul dle ust. § 6 odst. 1

písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Pozemek par. č. 299, který byl

zahrnut ve vložce č. 167 pozemkové knihy, byl sice převeden na

Vystěhovalecký fond, tento převod byl však dle stěžovatelů od

samého počátku neplatný podle zákona č. 128/1946 Sb., což bylo

potvrzeno uvedenými soudními rozhodnutími. Co se týče názoru,

vyjádřeného v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze, že

nevyplacení náhrady nenaplňuje žádný z restitučních titulů,

stěžovatelé zdůraznili, že restitučním titulem podle § 6 odst. 1

písm. o) zákona č. 229/1991 Sb. je zcela jednoznačně i znárodnění

nebo zestátnění bez vyplacení náhrady.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření

účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání

příslušných spisových materiálů. Městský soud v Praze jako

účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření ze dne 29.

12. 2000 zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku

a doplnil, že z citovaných soudních rozhodnutí jednoznačně

vyplývá, že nárok na vrácení nemovitosti podle zákona č. 128/1946

Sb. byl řešen v celém rozsahu pozůstalosti po L. a I. F-ových

a bylo o něm rozhodnuto. Ve vyjádření Okresního úřadu v Benešově

- okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 1. 2001 je rovněž uvedeno,

že předmětný nárok byl vypořádán podle zákona č. 128/1946 Sb.

a nezbylo než konstatovat, že žádný z restitučních titulů podle

zákona č. 229/1991 Sb. nebyl naplněn.

II.

Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší

přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů

a správních orgánů, ani nahrazovat dokazování a hodnocení

provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však

oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně

zaručená základní práva, mezi nimi především právo na soudní

a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Po seznámení se

spisovým materiálem a po zhodnocení podstatných okolností případu

dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V předmětné věci má zásadní význam posouzení otázky, kdy byl

právním předchůdcům stěžovatelů odňat jejich nemovitý majetek.

Zákon č. 229/1991 Sb. je stejně jako ostatní restituční zákony

založen na zásadě, že se restituuje to, co na stát přešlo

v rozhodném období. Československý stát při nápravě poměrů po 2.

světové válce vycházel z toho, že anexe jednoho státu druhým je

nulitním právním aktem, a proto jsou bez dalšího nulitní i akty

okupační moci proti takovému státu. Majetkové změny v oblasti

veřejnoprávní proto prováděl automaticky, nicméně v případě

majetku osob soukromého práva byla náprava stavu způsobeného dobou

nesvobody provázena i opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho

ohrožení zradili. Při restitucích po roce 1945 tak byly

přezkoumávány národnost a postoje i těch, kteří byli v době

okupace postiženi. Z tohoto postupu nebyly vyňaty ani osoby, které

byly pro svůj židovský původ postiženy v době nesvobody

v největším rozsahu. Pro osoby soukromého práva platila pro

obnovení jejich vlastnických vztahů především zvláštní právní

úprava provedená dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb.

V daném případě tedy pozemkový úřad i městský soud zcela správně

zjišťovaly, zda stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci

dosáhli restituce předmětných nemovitostí podle zákona č.

128/1946 Sb., tzn. zda nabyli vlastnictví k nim ještě před

rozhodným obdobím ve smyslu zákona o půdě. S některými

rozhodujícími skutečnostmi zkoumaného případu se však tyto orgány

veřejné moci dostatečně nevyrovnaly.

V příslušném spisovém materiálu Okresního úřadu v Benešově

- okresního pozemkového úřadu, z něhož oba rozhodující orgány

vycházely, je obsažen částečný výpis z pozemkové knihy pro k. ú.

Ch., ze kterého vyplývá, že nemovitost, zapsaná ve vložce č. 167,

byla podle rozhodnutí z 12. 11. 1942 převedena z původních

vlastníků L. a I. F-ových na Vystěhovalecký fond pro Čechy

a Moravu. Pro nemovitosti, zapsané ve vložce č. 8 původního

vlastníka L. F., však takový zápis chybí a nachází se zde toliko

záznam, že podle § 5 vyhlášky č. 303/1952 bylo vloženo právo

vlastnické pro Čsl. stát v operativní správě MNV v Ch. Ve výroku

rozhodnutí Okresního soudu civilního v Praze ze dne 25. 4. 1951,

č. j. Nc LI 496/49-22, který rozhodoval v restituční věci

pozůstalosti po L. F. a I. F-ové, je uvedeno, že majetkový převod

nemovitostí, zapsaných ve vložce č. 167 pozemkové knihy pro k. ú.

Chotýšany na Vystěhovalecký fond, je neplatný a přiznává se

náhrada dle čl. III. zákona č. 79/1948 Sb. ve výši 87 992,60 Kčs.

V odůvodnění soud uvedl, že přihlášení dědicové po L. F. a I.

F.-ové (kteří pozbyli nemovitost v době okupace v důsledku rasové

perzekuce), K. K-ová a O. L., prokázali státní a národní

spolehlivost a dále že majetek podle rozhodnutí ONV ve Vlašimi

nepodléhá konfiskaci. Z odůvodnění dalších soudních rozhodnutí

v dané věci (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1951,

usnesení Lidového soudu civilního v Praze ze dne 8. 10. 1953),

jakož i z výše přiznané finanční náhrady sice vyplývá, že soudy

zřejmě rozhodovaly i o nemovitostech, zapsaných ve vložce č. 8,

podle názoru Ústavního soudu však nelze zamítnutí celého

restitučního nároku opřít v zásadě pouze o tato usnesení, aniž by

bylo najisto stanoveno, kdy k přechodu těchto nemovitostí na stát

skutečně došlo, přičemž při tomto posuzování nutno vycházet

z celého komplexu právních předpisů, platných v době tvrzené

ztráty vlastnického práva.

Ústavní soud je tedy toho názoru, že zjištěné skutečnosti,

vycházející z dostupných listin týkajících se majetkoprávního

osudu nemovitostí zapsaných zejména ve vložce č. 8 pozemkové knihy

pro katastrální území Ch., jsou natolik rozporuplné, že není

dostatečně podložen závěr, že vlastnictví nepřešlo na stát nebo na

jiné právnické osoby v rozhodném období dle ustanovení § 4 odst.

1 zákona č. 229/1991 Sb. způsobem, stanoveným dle ust. § 6 odst.

1. Nezbývá než konstatovat, že jakkoliv se může dokazování

v naznačeném směru jevit jako obtížné a problematické, orgány

veřejné moci nelze vyvázat z ústavní povinnosti zajistit

spravedlivou ochranu oprávněným zájmům účastníků řízení. Různé

nejasnosti, resp. pochybení v postupu státních orgánů, které

rozhodovaly v daném případě v období dvou totalitních režimů,

nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat v neprospěch

stěžovatelů. Ústavní soud již dříve judikoval, že ke splnění účelu

a cíle restitucí je nutné, aby všechny příslušné orgány veřejné

moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby

zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd

interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku

k přechodu majetku došlo. Je proto nezbytné vycházet

z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou

založeny na zjištěných skutkových okolnostech.

Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodoval pouze o ústavnosti

rozhodování orgánů veřejné moci o nárocích stěžovatelů podle

zákona č. 229/1991 Sb., nikoli podle zákona č. 243/1991 Sb.,

kterým se upravují některé otázky související se zákonem č.

229/1991 Sb. (dále jen "zákon č. 243/1991 Sb."). Pro řešení

zkoumaného případu však nelze přehlédnout ustanovení § 2 odst. 2

tohoto zákona, jež bylo do uvedeného zákona vloženo zákonem č.

212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených

holocaustem. Podle citovaného ustanovení je oprávněnou osobou

státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu

určeném zvláštním předpisem v období od 29. září 1938 do 8. května

1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta

republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., avšak

tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle

těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být, ani

nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi

Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce.

Stěžovatelé Ústavnímu soudu k jeho dotazu sdělili, že své nároky,

týkající se předmětných nemovitostí uplatnili podle uvedeného

ustanovení zákona č. 243/1992 Sb. dne 22. 6. 2001. Následně

Ústavní soud obdržel rozhodnutí Okresního úřadu Benešov

- okresního pozemkového úřadu ze dne 16. 7. 2001 o přerušení

řízení podle citovaného zákona do doby, než bude ve věci ústavní

stížnosti, týkající se nároku stěžovatelů podle zákona č.

229/1991 Sb., rozhodnuto Ústavním soudem.

S ohledem na shora uvedené bude na pozemkovém úřadu, aby

znovu posoudil, zda ke ztrátě vlastnického práva stěžovatelů,

resp. původních vlastníků nemovitostí došlo v rámci rozhodného

období podle zákona č. 229/1991 Sb. nebo mimo ně (především co se

týče nemovitostí, zapsaných ve vložce č. 8 pozemkové knihy pro k.

ú. Chotýšany), a po doplnění dokazování tak zjistil, zda a který

z použitých restitučních předpisů se na které nemovitosti

vztahuje. Závěrem je třeba uvést, že posouzení těchto otázek spadá

do výlučné pravomoci příslušných orgánů veřejné moci a Ústavní

soud jejich konečné řešení nikterak nepředjímá. Zároveň však

připomíná, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží

alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných

křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle

restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž

újma má být alespoň částečně kompenzována. Jelikož v daném případě

Ústavní soud ze shora vyložených důvodů zjistil, že došlo

k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

stěžovatelům v plném rozsahu vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil

[§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů]. Pokud však stěžovatelé namítali

i porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, odkazuje

Ústavní soud pro stručnost na svoji ustálenou judikaturu, podle

které dané ustanovení chrání vlastnictví již existující,

konstituované a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 2. dubna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru