Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 553/03Nález ÚS ze dne 08.12.2004Pojetí vedlejšího účastenství podle § 93 občanského soudního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání
p... více
Věcný rejstříkprocesní postup
účastník řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 187/35 SbNU 455
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.553.03
Datum vyhlášení08.12.2004
Datum podání23.10.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 15, čl. 17, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

111/1998 Sb., § 1

182/1993 Sb., § 35

99/1963 Sb., § 93 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 553/03 ze dne 8. 12. 2004

N 187/35 SbNU 455

Pojetí vedlejšího účastenství podle § 93 občanského soudního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 8. prosince 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 ve věci ústavní stížnosti ing. arch. Jiřího S., ing. arch. M. L. a ing. arch. Z. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 27. 8. 2003 sp. zn. 47 Co 207/2003 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2003 sp. zn. 17 C 24/2003 (17 C 96/91), jimiž nebyl připuštěn vstup vysoké školy jako vedlejšího účastníka do řízení ve věci žalobce ing. arch. Jana S., CSc., proti stěžovatelům o ochranu osobnosti.

I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. 47 Co 207/2003 a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2003 č. j. 17 C 24/2003-245 (17 C 96/91) došlo k porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. 47 Co 207/2003 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2003 č. j. 17 C 24/2003-245 (17 C 96/91) se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ing. arch. Jiří S., ing. arch. M. L. a ing. arch. Z. H. (dále jen stěžovatelé) podali dne 23. 10. 2003 ústavní stížnost proti výše označeným rozhodnutím obecných soudů. Uvedli, že v souladu s ustanovením § 93 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") vstoupila dne 12. 3. 2003 vysoká škola z vlastního podnětu do řízení ve věci žalobce ing. arch. Jana S., CSc., proti stěžovatelům o ochranu osobnosti, projednávané u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 96/91, a to vedle stěžovatelů, jelikož má právní zájem na výsledku sporu; považuje totiž tzv. "Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury" z 11. 1. 1990 (dále jen "Vyjádření nedůvěry") za projev vůle studentské obce reflektující demokratický proces ve společnosti po listopadu 1989, a tedy za legitimní výkon jejího politického práva. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2003 č. j. 17 C 24/2003-245 vstup vysoké školy do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných nebyl připuštěn. K odvolání stěžovatelů i vysoké školy Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. 47 Co 207/20 usnesení Městského soudu v Brně potvrdil.

Podle názoru stěžovatelů krajský soud zvolil restriktivní výklad pojmu právního zájmu vedlejšího účastníka podle § 93 odst. l OSŘ. Nedocenil podstatu práv a právem chráněných zájmů stěžovatelů jako žalovaných, která se opírají o výkon politických práv v čase a místě společenských přeměn listopadových událostí roku 1989. Odhlédl od synallagmatického vztahu práv a právem chráněných zájmů mezi žalovanými (stěžovateli) jako studenty absolventy a jejich "alma mater", který nemá, jak uvedl odvolací soud "nekonkrétní a volnou povahu", ale naopak má zcela konkrétní, historicky utvářenou, v zákoně o vysokých školách i v Listině základních práv a svobod (dále též "Listina") zakotvenou podobu. Zde prý obecné soudy přehlédly, že žalovaní byli mluvčími studentů a že předmětné vyjádření - byť se s ním ztotožňují - bylo projevem vůle celé akademické obce obnovit akademické svobody zničené komunistickým režimem. Odvolací soud se podle názoru stěžovatelů nevypořádal s předchozí argumentací vysoké školy dokládající blíže jeho právní zájem na výsledku sporu. Právním důvodem vstupu vysoké školy do řízení je především princip ochrany akademických práv a akademických svobod. Vysoká škola považuje zmíněné "Vyjádření nedůvěry" za vyjádření vůle studentské obce, podepsané žalovanými, reflektující demokratický proces ve společnosti v listopadu 1989 a tedy za legitimní výkon jejího politického práva. Podle mínění vysoké školy právní důvod ochrany akademických práv a svobod vyplývá přímo z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle něhož je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Vysoká škola poukázala rovněž na čl. 15 Listiny, zaručující svobodu myšlení a svobodu vědeckého bádání. Listina ve své preambuli akcentuje, že navazuje na obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice našich národů. Uvedené ústavní principy provádí zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, který v § 1 přiznává vysokým školám, jako nejvyššímu článku vzdělávací soustavy, status vrcholných center vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti s povinností mj. umožnit, v souladu s demokratickými principy, přístup k vysokoškolskému vzdělání, hrát aktivní roli ve veřejné diskusi o společenských a etických otázkách a při utváření občanské společnosti. Ustanovení § 3 a následujících téhož zákona upravují úzkou propojenost mezi akademickými pracovníky a studenty, vymezují tzv. akademickou obec vysoké školy, organizaci a uspořádání vysoké školy i ochranu práv členů akademické obce, která vychází z principu samosprávy. Z uvedených ustanovení vyplývá, že vysoká škola je garantem toho, že její studenti nebudou šikanováni za veřejně projevené názory na akademické půdě. Vzhledem k uvedeným ustanovením Ústavy, Listiny i zákona č. 111/1998 Sb. má vysoká škola výsostný zájem na tom, aby žalovaní - bývalí studenti fakulty architektury vysoké školy a tehdejší mluvčí studentské obce - nebyli pro výkon politických práv studentů jakýmkoliv způsobem postihováni. S přihlédnutím k povaze předmětného sporu je právní zájem vysoké školy na výsledku sporu v intencích ustanovení § 93 OSŘ zcela zřejmý.

Obecné soudy tak - podle tvrzení stěžovatelů - přehlédly relevanci příslušných ustanovení zákona o vysokých školách, do nichž se promítají ústavní práva zakotvená v čl. 1 Ústavy, jakož i v preambuli Listiny a v jejích článcích 15 a 17. Navázání na historické samosprávné tradice, úcta ke kontinuitě historicky ověřených hodnot, jež se k postavení vysoké školy v naší společnosti vážou, jsou dostatečnou legitimací pro to, aby v souvislosti s konkrétní ochranou práv a právem chráněných zájmů stěžovatelů měla vysoká škola výsostný zájem na výsledku sporu. Uvedená práva nejsou abstraktními, od věci odtažitými pojmy, ale reprezentují konkrétní hodnoty a právní závazky, na nichž je právní stát založen. Nedocenění právní relevance uvedených hodnot a normativních konsekvencí zmíněných pramenů práva znamená rezignaci na hodnotový systém našeho právního řádu. V předmětném sporu se jedná o to, zda vysoká škola má právo chránit své studenty a být jako vysoká škola garantem toho, že její studenti nebudou šikanováni za veřejně projevené názory na akademické půdě, byť by již i později studium ukončili. Jde tedy o zájem vysoké školy na tom, aby bývalí studenti vysoké školy, mluvčí studentské obce, nebyli pro výkon práv studentů jakýmkoliv způsobem postihováni. Podle přesvědčení stěžovatelů rozhodnutím, kterým bylo odepřeno vysoké škole právo přístupu k soudu, jsou v samých základech otřeseny akademické svobody nejen v současnosti, ale i pro futuro, protože účelem rozhodovací činnosti soudu není jen chránit porušovaná práva a právem chráněné zájmy, ale působit i preventivně.

V rovině pozitivněprávní odvolací soud - podle stěžovatelů - rovněž přehlédl, že smyslem vedlejšího účastenství je "pomoc ve sporu", tedy prospět některé ze stran konkrétního řízení. Smysl vedlejšího účastenství může být realizován za předpokladu, že vedlejšímu účastníku svědčí právní zájem na výsledku sporu. Občanský soudní řád přímo nedefinuje pojem " právní zájem na výsledku sporu". Ten v konkrétním případě vyplývá z vymezení práv a povinností podle zákona o vysokých školách, a to jak ve vztahu k vysoké škole, tak i k jednotlivým subjektům a orgánům v rámci samosprávného uspořádání vysoké školy. Rezignace vysoké školy na ochranu svých studentů by byla výrazem popření jednoty a provázanosti zájmů, z nichž koncepce zákona o vysokých školách vychází a které dávají celé entitě svébytnost sui generis.

Stěžovatelé vycházejí z provázanosti svého postavení s vysokou školou. Za situace, kdy funkcí institutu vedlejšího účastenství je pomoc straně ve sporu a postavení vysoké školy jako vedlejšího účastníka nebylo soudem připuštěno, je odepření možnosti vysoké škole vystupovat jako vedlejší účastník řízení na straně žalovaných porušením práva garantovaného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 36 Listiny, neboť vysoké škole byl odepřen přístup k soudu v záležitosti vymezené jeho právním zájmem na výsledku sporu. Tím došlo současně i k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces a na soudní ochranu.

V doplňujícím dopisu ze dne 5. 1. 2004 stěžovatelé sdělili, že usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 457/03 byla v identické věci ústavní stížnost (jiného) stěžovatele - vysoké školy - odmítnuta. Opakovali, že podstatou právního zájmu vysoké školy na výsledku sporu je jednota a vzájemná provázanost jednotlivých subjektů akademické obce. To obecné soudy ignorovaly, neboť přihlédly jen ke komentáři k OSŘ, a nikoli k ustanovením zákona o vysokých školách, na něž stěžovatelé poukazovali.

II.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé, oprávnění k jejímu podání, byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které zákon k ochraně jejich práva poskytuje.

Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2003 č. j. 17 C 24/2003-245 vyplývá, že žalobou ze dne 8. 4. 1991 se žalobce ing. arch. Jan S., CSc., domáhá vydání rozsudku, kterým by byla stěžovatelům (žalovaným) uložena povinnost podepsat a podáním k přepravě na poštu zaslat žalobci na jeho adresu do 15 dnů od právní moci rozsudku doporučený omluvný dopis ve znění uvedeném v žalobě. Dále se domáhá toho, aby stejnopis tohoto dopisu byl zaslán i děkanátu fakulty architektury vysoké školy. Podáním ze dne 25. 3. 2003 navrhla vysoká škola podle § 93 OSŘ svůj vstup do řízení vedle stěžovatelů, neboť má právní zájem na výsledku sporu. Při jednání Městského soudu v Brně dne 27. 3. 2003 vyslovili stěžovatelé souhlas se vstupem tohoto vedlejšího účastníka do řízení. U téhož jednání žalobce namítl nepřípustnost vedlejšího účastenství vysoké školy. Městský soud v Brně poté usnesením ze dne 4. 4. 2003 vstup vysoké školy do řízení připustil. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že právní zájem na vstupu vysoké školy do řízení je dán s ohledem na okolnosti a charakter tohoto sporu. Důvody, na základě nichž shledal existenci právního zájmu vysoké školy na vstupu do řízení, chápal v širších dimenzích za použití hledisek spíše přirozenoprávních než pozitivněprávních.

Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, k němuž Krajský soud v Brně uvedené usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odvolací soud tak rozhodl proto, že důvody uvedené v přípisu vysoké školy ze dne 25. 3. 2003 prý dostatečně neodůvodňují jeho právní zájem na vítězství stěžovatelů ve sporu; "Důvody, které vedly soud prvního stupně k vyslovení přípustnosti vedlejšího účastenství, jakož i důvody, kterými podložil vedlejší účastník svůj právní zájem na vítězství stěžovatelů", neshledal za právně relevantní. Uložil Městskému soudu v Brně, aby vyzval vysokou školu k tvrzení a k dokladování jejího právního zájmu na vítězství stěžovatelů ve sporu. Vysoká škola doplnila svůj návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastník tím, že právní důvod vstupu do řízení vedle stěžovatelů opřelo především o obecný princip ochrany akademických práv a svobod. Nicméně, konkrétní spornou listinu lze považovat za vůli celé studentské obce reflektující polistopadový demokratický proces. Mezi akademickými pracovníky a studenty tvořícími akademickou obec existují úzká propojení; vysoká škola je garantem toho, že studenti nebudou za své názory projevené na akademické půdě šikanováni, což se plně týká i stěžovatelů (bývalých studentů), kteří byli mluvčími studentské obce.

Městský soud v Brně tedy zkoumal, zda je naplněna - v této souzené věci - podmínka vedlejšího účastenství, tj., zda má vedlejší účastník právní zájem na vítězství toho účastníka, na jehož straně má vystupovat. Tento právní zájem je - podle názoru Městského soudu v Brně - odrazem hmotněprávních vztahů k některému z hlavních účastníků sporu, ať již existujících, popřípadě ještě neexistujících, "avšak výsledek sporu tento právní vztah vyvolá". Poté Městský soud v Brně dospěl k závěru, že žádné z tvrzení vedlejšího účastníka ohledně toho, v čem spatřuje právní zájem na výsledku sporu, není podloženo jeho konkrétním hmotněprávním zájmem v tom směru, že rozhodnutím ve věci samé bude přímo dotčeno jeho právní postavení, tedy jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Ani forma či způsob požadované satisfakce z titulu ochrany osobnosti se vedlejšího účastníka přímo nedotýká. Za přímý vliv na vedlejšího účastníka nelze považovat ani to, že by byli stěžovatelé povinni zaslat stejnopis omluvného dopisu též na adresu vedlejšího účastníka, neboť vysoká škola by byla pouze pasivním příjemcem omluvného dopisu. Městský soud v Brně konstatoval, že mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem (vysokou školou) sice existuje určitá spojitost vyplývající z toho, že k porušení práv na ochranu osobnosti mělo dojít na půdě vysoké školy a že stěžovatelé jsou bývalými studenty vysoké školy. Takovou spojitost však pokládá Městský soud v Brně za natolik volnou, že nezakládá existenci jakéhokoliv konkrétního hmotněprávního zájmu na vítězství stěžovatelů ve sporu. Ani z Ústavy, Listiny či zákona o vysokých školách nevyplývá pro vysokou školu žádné konkrétní jednání, ke kterému by byla povinna s ohledem na případné vyhovění žalobě. Městský soud v Brně proto uzavřel, že vysoká škola neprokázala dostatečně existenci svého právního zájmu na vítězství stěžovatelů a ani ji nedokladovala.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. 47 Co 207/2003 bylo shora uvedené usnesení Městského soudu v Brně potvrzeno. Odvolací soud se ztotožnil s jeho závěrem, podle kterého vedlejší účastník - vysoká škola - neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní o právním zájmu na výsledku tohoto řízení ve smyslu hmotného práva. Podle názoru odvolacího soudu musí jít o právní zájem již existující. K vedlejšímu účastenství nemůže být oprávněn ten, kdo očekává, že negativní výsledek sporu z hlediska zájmů stěžovatelů bude mít dopad do současné realizace akademických svobod a akademických práv (podle § 4 zákona č. 111/1998 Sb.), to znamená, "že tyto by měly být zpochybňovány, popřípadě omezeny v návaznosti na toto rozhodnutí". Pokud ustanovení § 93 odst. 1 OSŘ hovoří o právním zájmu na výsledku sporu, tedy na vítězství podporovaného účastníka, nestačí pouze zájem morální, nestačí např. ani pouhý zájem majetkový, ale musí jít o existující právní zájem třetí osoby na výsledku sporu s přímým dopadem do hmotného práva. Vedlejší účastník však právní zájem na výsledku sporu podle hmotného práva neprokázal.

III.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Městský soud v Brně ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť k porušení základního práva nebo svobody stěžovatelů nedošlo. Ustanovení § 93 OSŘ vyžaduje - pro přípustnost vedlejšího účastenství - mj. existenci právního zájmu na výsledku řízení. V tomto případě však existence takového konkrétního hmotněprávního zájmu vysoké školy na výsledku řízení shledána nebyla a pouhý zájem morální nepostačuje. Dále odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že Ústavní soud není v rámci soustavy soudů soudem přezkumným, ale zjišťuje pouze to, zda závěry a postup obecných soudů jsou ústavně konformní, respektive zda rozhodnutí obecného soudu představuje takový zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Vyjádřil pochybnost, zda rozhodnutí o nepřipuštění vedlejšího účastenství třetí osoby může představovat odepření práva na soudní ochranu stěžovatelům ve smyslu čl. 36 Listiny. Poukázal na to, že stěžovatelé jsou v předmětném řízení hlavními účastníky, tedy těmi, o jejichž právech a povinnostech bude v řízení rozhodnuto. Jako účastníci mohou činit veškeré procesní úkony a ze spisu nevyplývá, že by jim byla některá procesní práva odepřena, což stěžovatelé ani netvrdí. V napadeném rozhodnutí byl posuzován pouze právní zájem třetí osoby na výsledku tohoto řízení s ohledem na námitku žalobce o nepřípustnosti vedlejšího účastenství, nikoliv právní zájem stěžovatelů, přičemž polemika stěžovatelů směřuje proti posouzení právního zájmu právě této třetí osoby. Porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny ve vztahu ke své vlastní osobě jako účastníka řízení odůvodňují stěžovatelé provázaností svého postavení s vysokou školou, leč tuto provázanost blíže nespecifikují; z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelé jsou bývalými studenty vysoké školy a jejich současný poměr k vysoké škole není soudu znám. Za této situace je sporné, zda takto koncipovaná ústavní stížnost je v souladu s ustanovením § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Krajský soud nastolil otázku, do jaké míry se postavení stěžovatelů jako hlavních účastníků změnilo nepřipuštěním vedlejšího účastenství na jejich straně (a tedy zda došlo k zásahu do jejich práv ve smyslu čl. 36 Listiny), neboť institut vedlejšího účastenství je konstruován jako nástroj sloužící k ochraně zájmu třetí osoby, na řízení nezúčastněné, avšak mající právní zájem na výsledku sporu proto, že se výsledek sporu dotkne jeho práv a povinností.

Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení, ing. arch. Jana S., CSc., a je uvedeno, že stěžovatelé zaměňují právní zájem se zájmem politickým. Odpovídá to prý jejich koncepci politizace sporu o ochranu osobnosti, která se projevila dokonce demonstrací v budově Městského soudu v Brně, a údajnému přesvědčení stěžovatelů, že v čase politických změn v listopadu 1989 ing. arch. Jan S., CSc., předseda ZO KSČ na fakultě architektury, vlastně ani neměl lidské právo na ochranu osobnosti. Při argumentaci právy a svobodami studentů však stěžovatelé - podle názoru vedlejšího účastníka řízení - zapomínají na deklarovaný smysl listopadových událostí, kterým prý bylo zejména vytvoření právního státu a kvalitativní změny v pojímání lidských práv; je přesvědčen, že nadřazení "revolučního právního vědomí a svědomí stěžovatelů" individuálnímu právu na ochranu osobnosti nemůže v právním státě obstát. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení se stěžovatelé k politizaci řízení uchylují záměrně, protože nejsou schopni předložit důkazy pravdy o tvrzeních, kterými byl dehonestován.

Ve vyjádření vysoké školy ze dne 10. 8. 2004 je uvedeno, že tento vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem, obeznámen s ústavní stížností stěžovatelů, se s jejím obsahem plně ztotožňuje a v podstatě se dovolává její argumentace. Postavení vysoké školy jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných ve věci samé je prý zcela legitimní, neboť vyplývá ze vzájemné provázanosti jejich práv a povinností dané právní úpravou zákona, korespondující v ústavní rovině s čl. 1 Ústavy, s čl. 15 a 16 Listiny a její preambulí, uvozující "samosprávné tradice" našeho národa, které historicky reprezentují právě vysoké školy. Podstatou právního zájmu vysoké školy na výsledku sporu je podle tohoto vyjádření typická jednota a vzájemná provázanost práv a povinností jednotlivých subjektů tzv. akademické obce. Základem sporu ve věci samé je výklad projevů studentské obce - jejímiž mluvčími byli žalovaní - která v době listopadových událostí 1989 spontánně prosazovala společně sdílené, historicky ověřené hodnoty demokratické povahy, totalitním režimem na akademické půdě upírané. V předmětné listině vyjádřila studentská obec politický pohled a postoj k žalobci v souvislosti s jeho politickým statusem představitele komunistické strany - předsedy ZO KSČ na fakultě architektury. Vysoká škola podle jeho vyjádření není a nemůže být, jako alma mater, lhostejný výsledek sporu jejich studentů, neboť je povinováno hrát hlavní roli při utváření občanské společnosti v souladu s demokratickými principy a samozřejmě chránit ty, kteří se tak význačnou měrou o restauraci akademických svobod zasloužili. Vysoká škola má tedy prý výsostný zájem na výsledku sporu, neboť jeho negativní výsledek by byl výrazem popření práv a svobod, bez nichž není akademická půda zárukou a zdrojem vzdělanosti a poznání.

Vedlejší účastník řízení ing. arch.Jan S., CSc., ve své reakci na jemu zaslané sdělení advokáta stěžovatelů JUDr. J. B. ze dne 5. 1. 2004 uvedl, že se ztotožňuje s názorem uvedeným v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 457/03. Obává se prý, že pokud by Ústavní soud přistoupil na argumentaci pouhé "zákonem založené provázanosti" postavení žalobců s jinými subjekty, "řada vedlejších účastníků řízení by nemusela skončit" (rodiče, manželky atd.). Kdyby prý obecné soudy stěžovatelům vyhověly a připustily vstup vysoké školy do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných - ačkoliv na tom vysoká škola nemá právní zájem - připustily by zároveň "nezákonnou pomoc stěžovatelům v řízení a hrubě by tak zasáhly do práv vedlejšího účastníka ing. arch. Jana S., CSc., na spravedlivý proces a na jeho ochranu. Důsledkem rozhodnutí Ústavního soudu o nepřipuštění (pozn.: zřejmě "o připuštění") vstupu vedlejšího účastníka do řízení na tomto základě by bylo údajně určení, jaký má být výsledek řízení ve věci samé, což je ústavně nepřijatelné. Ústavní soud by podle citovaného vyjádření překročil svoji pravomoc tím, že by v podstatě nahradil rozhodování obecných soudů, resp. vyloučil jejich nezávislé rozhodování.

IV.

Ze spisu sp. zn. III. ÚS 457/03 Ústavního soudu bylo zjištěno, že III. senát Ústavního soudu usnesením ze dne 17. 12. 2003 (nepublikováno) odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost vysoké školy proti stejným rozhodnutím obecných soudů, která jsou předmětem i tohoto řízení. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že napadenými rozhodnutími Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně bylo rozhodováno o námitce žalobce ohledně nepřípustnosti vedlejšího účastenství vysoké školy. Z hlediska jednoduchého práva na věc dopadá především ustanovení § 93 odst. 1 OSŘ, podle kterého se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku, pokud nejde o řízení o rozvod, neplatnost manželství, nebo určení, zda tu manželství je či není. Ústavní soud uvedl, že je výlučně věcí obecných soudů, aby blíže vymezily podmínku připuštění vedlejšího účastenství (právní zájem na výsledku sporu). Ústavní přezkum těchto výroků s ohledem na povahu věci (stěžovatel brojí proti věcné správnosti napadených rozhodnutí) může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně. Oba obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně odůvodnily (vyložily) své závěry, "proč nebyl dán právní zájem (roz. vysoké školy vystupovat) na straně stěžovatele". Právní závěry obecných soudů ve věci učiněné jsou pak výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují znaky protiústavnosti, nehledě k tomu, že jsou i v souladu s naukou (k tomu srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 309), podle které o právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva).

V.

Ústavní soud (I. senát) se v prvé řadě zabýval právním významem citovaného rozhodnutí III. senátu pro rozhodnutí I. senátu v této souzené věci.

III. senát Ústavního soudu posuzoval rozhodnutí obecných soudů zejména z hlediska práv stěžovatele v jím rozhodované věci, tedy ve věci vysoké školy, která se domáhala vstupu do řízení o ochranu osobnosti na straně žalovaných jako vedlejší účastník. I. senát Ústavního soudu nyní projednává ústavní stížnost jiných stěžovatelů - ing. arch. Jiřího S., ing. arch. M. L. a ing. arch. Z. H., tedy žalovaných ve sporu na ochranu osobnosti vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 96/91. Jedná se o ústavní stížnost podanou přímými účastníky sporu, byť proti stejným rozhodnutím jako ve věci III. ÚS 457/03. Skutečnost, že III. senát Ústavního soudu rozhodl odmítavým usnesením, jak je výše uvedeno, by nezakládala pro I. senát Ústavního soudu - i kdyby šlo v obou stížnostech o stejnou věc - nepřípustnost návrhu na zahájení řízení v této věci, protože taková překážka by eventuálně mohla nastoupit - ve smyslu § 35 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění - jen tehdy, pokud by byl III. senát rozhodl nálezem. Rovněž je nutno poukázat na to, že názorem vyjádřeným v usnesení jiného senátu Ústavního soudu není I. senát vázán, neboť závazný právní názor může být přijat jen formou nálezu; dospěje-li senát k právnímu názoru odchylnému od názoru vysloveného v nálezu, je nutno předložit věc k posouzení plénu Ústavního soudu (§ 23 zákona o Ústavním soudu). Taková procesní situace však ve zkoumaném případě nenastala. Proto se I. senát Ústavního soudu mohl věcí dále zabývat.

VI.

1. Ve shodě se závěry III. senátu konstatuje i I. senát Ústavního soudu, že pro danou věc je, z hlediska obecného práva, významnou otázkou pojetí a výklad ustanovení § 93 OSŘ o vedlejším účastenství v souladu se zachováním základního práva účastníků tohoto řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Na rozdíl od III. senátu však dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že skutkové a právní okolnosti tohoto případu podmínky pro zásah Ústavního soudu zakládají. I. senát Ústavního soudu je v poněkud jiném postavení, protože projednává ústavní stížnost přímých účastníků sporu. Ústavní soud má proto za to, že stejný zásah orgánu veřejné moci nemusí vždy vyvolávat porušení ústavně zaručených práv (potencionálního) vedlejšího účastníka řízení před obecnými soudy, může však být zásahem do ústavně zaručených práv účastníka řízení. Odchýlení se od formálního výsledku řízení vedeného pod sp. zn. III. ÚS 457/03 proto - dle názoru I. senátu - neznamená nutně popření právního závěru vysloveného pro účely uvedeného řízení, neboť výsledek řízení se váže úzce k osobě stěžovatele. V tomto řízení Ústavní soud akcentuje ochranu základního práva stěžovatelů (účastníků řízení) na spravedlivý proces - spočívající v pomoci vedlejšího účastníka ve sporu -az tohoto hlediska hodnotí i právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení, jak je blíže rozvedeno na jiném místě. I přijetí opačného závěru by však nebránilo - jak je výše uvedeno - možnému zásahu Ústavního soudu, neboť Ústavní soud je vázán toliko názorem, jenž byl vysloven v dřívějším nálezu (§ 23 zákona o Ústavním soudu); o takovou situaci se však v posuzované věci nejedná, neboť Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 457/03 rozhodl odmítavým usnesením.

2. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů je důvodná.

V posuzovaném případě Ústavní soud zkoumal, zda napadená rozhodnutí mohla způsobit porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů.

Ústavní soud je si vědom toho, že v této konkrétní věci jde o otázku, zda nepřipuštění vysoké školy do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných bylo porušením základních práv a svobod (žalovaných) stěžovatelů, kteří byli studenty vysoké školy v době, kdy byl vytvořen psaný text (vyjádření nedůvěry), který stěžovatelé podepsali. Přitom je zřejmé, že právní zájem vysoké školy a právní zájmy jeho bývalých studentů jsou v tomto souzeném případě natolik spjaty a propojeny, že uvedenou otázku, tj., zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, nelze dosti dobře oddělit od posouzení toho, zda má vysoká škola v dané věci právní zájem na výsledku řízení či nikoli.

Ústavní soud nastává názor, že soudy obou stupňů zvolily příliš restriktivní výklad tohoto ustanovení a že nepřiměřeně formálně vyložily pojem "právní zájem na výsledku řízení". Tento pojem není v OSŘ blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení (srov. Občanský soudní řád - komentář, 6. vydání Praha C. H. Beck, 2003, str. 307). Smyslem tohoto institutu je tedy posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy řečeno, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil. Z toho také vyplývá, že ústavní stížnost stěžovatelů je v souladu s ustanovením § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, na jehož základě byla podána, a že stěžovatelé jsou k jejímu podání aktivně legitimováni.

O přípustnosti vedlejšího účastenství, tedy o tom, zda je dán právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku sporu, rozhodují obecné soudy pouze v případě, jestliže námitka nepřípustnosti konkrétního vedlejšího účastenství byla vznesena. Nebyla-li tato námitka vznesena, soud z vlastní iniciativy tuto otázku nezkoumá. V daném případě žalobce námitku nepřípustnosti vedlejšího účastníka vysoké školy vznesl, takže obecné soudy právem zkoumaly, zda vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Podstatou institutu vedlejšího účastenství je, jak uvedeno výše, "pomoc ve sporu". Zkoumání právního zájmu na výsledku sporu má za účel vyloučit z vedlejšího účastenství subjekty, u kterých je neexistence právního zájmu na věci evidentní, a nezatěžovat tak zbytečně občanské řízení sporné.

Při posuzování ústavní stížnosti stěžovatelů je třeba vyjít z čl. 1 odst. 1 Ústavy, podle něhož je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Tato základní práva a svobody jsou konkretizována zejména v Listině základních práv a svobod. K posuzované věci se pak přímo vztahuje čl. 15 Listiny, který zaručuje svobodu myšlení, vědeckého bádání a umělecké tvorby, a zejména pak čl. 17, garantující základní politická práva, to znamená svobodu projevu, právo vyjadřovat své názory, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace. Pro oblast vysokoškolského vzdělávání realizuje tyto základní ústavní principy zákon o vysokých školách č. 111/1998 Sb. Tímto zákonem je dáno specifické postavení vysokých škol v našem státě jako nejvyššího článku vzdělávací soustavy. Vzhledem k takto právně zakotvenému postavení, organizaci a činnosti vysokých škol lze souhlasit s názorem, že zákon o vysokých školách přímo zakotvuje úzké propojení vzájemných vztahů mezi studenty a učiteli vysoké školy, které je dáno jednak uspořádáním vnitřní samosprávy školy, jednak i působením vysoké školy navenek.

Podle názoru Ústavního soudu právní zájem vysoké školy na výsledku sporu o ochranu osobnosti, ve smyslu ustanovení § 93 odst. 1 OSŘ, lze spatřovat v zájmu této vysoké školy na permanentním hájení akademických práv a svobod a na ochraně politických práv studentů. Jinými slovy, vysoké škole nelze odepřít možnost podílet se na ochraně politických práv a svobod studentů podle Listiny a spolupůsobit jako garant toho, že studenti nebudou šikanováni ani jinak postihováni za své názory vyslovené na akademické půdě, a to jak v zájmu ochrany těchto jejich práv, tak i v zájmu dobré pověsti vysoké školy. V této souvislosti není významné, že se dnes jedná o bývalé studenty vysoké školy, protože podstata sporu se odvíjí od událostí v roce 1989/1990, kdy studovali. Je třeba uvážit, že stěžovatelé (nyní bývalí studenti vysoké školy) tehdy nevystupovali pouze jako soukromé osoby svým jménem, ale že dokument "Vyjádření nedůvěry" podepsali za studenty-členy akademické obce vysoké školy jako jejich mluvčí, tedy prezentovali stanovisko studentské obce v postupně se rozvíjejícím demokratickém procesu po listopadu 1989.

Ústavní soud se proto neztotožňuje s názorem obecných soudů - který se ostatně odlišuje od původního právního názoru Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2003 - že existující spojitost mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem (vysokou školou) je natolik volná, že nezakládá existenci jakéhokoliv konkrétního hmotněprávního zájmu vysoké školy na vítězství stěžovatelů ve sporu. Ústavní soud rovněž nesouhlasí se závěrem obsaženým v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, podle kterého "Pokud ustanovení § 93 odst.1 OSŘ hovoří o právním zájmu na výsledku sporu (na vítězství podporovaného účastníka), nestačí pouze zájem morální, nestačí ani např. pouhý zájem majetkový, ale musí jít o existující právní zájem třetí osoby na výsledku sporu s přímým dopadem do hmotného práva.". Při posuzování otázky právního zájmu vedlejších účastníků na výsledku řízení nelze totiž - z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatelů - akcentovat pouze úzké hledisko hmotněprávní. Právní zájem na výsledku řízení podle § 93 odst. 1 OSŘ je nutno posuzovat v tomto konkrétním případě rovněž z širšího hlediska přirozenoprávního, resp. hodnotového a ve všech souvislostech daného případu. V konkrétní věci se jedná se o spor na ochranu osobnosti. Sporům tohoto typu bývá nezřídka vlastní jejich morální dimenze, často přecházející do roviny práva - jako je tomu i ve zkoumaném případě - od které nelze podle názoru Ústavního soudu abstrahovat. Obecné soudy tuto stránku konkrétního případu zcela pominuly. Z tohoto širšího hlediska je třeba v předmětné věci hodnotit i zájem vysoké školy na ochraně základních práv studentů vyplývajících z Ústavy, Listiny i z akademických práv a svobod zakotvených v zákoně o vysokých školách. Restriktivní výklad zmíněného ustanovení OSŘ není v této souzené věci namístě, a to zejména s ohledem na postavení vysoké školy v moderní společnosti a na poslání, které má za úkol plnit.

Pro úplnost lze dodat, že bez povšimnutí nemůže zůstat ani skutečnost, že sám Parlament považoval za nutné právně charakterizovat povahu minulého totalitního systému, kterým bylo ovládáno i prostředí univerzit, jež bylo třeba - za aktivní účasti studentů a nového vedení vysokých škol - zásadně a urychleně změnit. Podle názoru Ústavníhosoudu je tedy v daném případě nutno rovněž připomenout zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, jehož ústavnost potvrdil i Ústavní soud ve svém historicky prvním nálezu (nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 1; vyhlášen pod č. 14/1994 Sb.). Ústavní soud je i nadále přesvědčen, že závěry obsažené v tomto nálezu v principu prozařují do všech právních sporů týkajících se vyrovnávání s komunistickou minulostí, tedy i do této konkrétní souzené věci, byť ta sama - leč jen izolovaně vzato - má povahu toliko procesní.

Ústavnísoud si je vědom jisté specifičnosti daného případu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem však usoudil, že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů byla vydána v důsledku nepřiměřeně restriktivního a formalistického výkladu § 93 OSŘ. To ve svém důsledku vedlo k porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pokud právní zástupce vedlejšího účastníka ing. arch. Jana S., CSc. - až v závěrečné řeči - navrhl, aby bylo řízení přerušeno do rozhodnutí obecnýchsoudů ve věci samé, Ústavní soud mu nevyhověl, neboť rozhodnutí v meritu věci zjevně nemůže mít význam pro rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti napadených usnesení obecných soudů o nepřipuštění vysoké školy do řízení jako vedlejšího účastníka [srov. § 63 zákona o Ústavním soudu, § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ].

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru