Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 551/08 #1Usnesení ÚS ze dne 12.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
kupní smlouva
dovolání/přípustnost
Odstoupení od smlouvy
žaloba/na plnění
dovolání/otázka zásadního právního významu
odpovědnost
Závazek
Dědictví
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.551.08.1
Datum podání29.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 599, § 457, § 48 odst.1, § 597, § 470

99/1963 Sb., § 154 odst.1, § 120, § 132, § 157 odst.2, § 237 odst.1 písm.b, § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 551/08 ze dne 12. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů M. M., D. V. a L. M., zastoupených JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem Ostrovského 3, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2004, č. j. 10 C 152/2000-364, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 3. 2005, č. j. 10 C 152/2000-405, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2005, č. j. 19 Co 935/2005-413, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 4. 2004, č. j. 10 C 152/2000-364, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 3. 2005, č.j. 10 C 152/2000-405, uložil žalovaným (M. M., D. V., L. M.; dále jen "stěžovatelé") povinnost zaplatit žalobcům (J. S., M. S.; dále jen "žalobci") do třiceti dnů od právní moci rozsudku částku 800.000,- Kč tak, že první stěžovatelka je povinna zaplatit částku 400.000,- Kč, druhá stěžovatelka částku 200.000,- Kč a třetí stěžovatel částku 200.000,- Kč, oproti povinnosti žalobců ve stejné lhůtě vyklidit a vyklizený stěžovatelům předat dům čp. 20 postavený na stavební parcele č. 76 a stavební parcelu č. 76 - zastavěná plocha o výměře 239 m2 v Neznašově, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj v Českých Budějovicích na LV č. 183 pro obec a katastrální území Všemyslice (dále "nemovitost"). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a o poplatkové povinnosti.

[Poznámka: Žalobci se žalobou domáhali původně po F. M. a žalované M. M. vrácení kupní ceny ve výši 800.000,- Kč oproti vyklizení výše specifikovaných nemovitostí a dále náhrady škody ve výši 16.800,- Kč s odůvodněním, že od nich koupili rodinný dům, u něhož byly následně zjištěny vady, na něž nebyli upozorněni a které činí dům neupotřebitelným. Proto od kupní smlouvy odstoupili. Žalovaný F. M. dne 30. 3. 2000 - před podáním žaloby - zemřel; Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 1. 2001, č. j. 10 C 152/2000-52, řízení proti němu zastavil a dalším usnesením ze dne 22. 3. 2001, č. j. 10 C 152/2000-57, připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupili D. V. a L. M., jakožto dědici po zůstaviteli F. M. (§ 92 odst. 1 o. s. ř.)].

Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 6. 5. 1998 uzavřeli žalobci jako kupující a F. M. a první stěžovatelka jako prodávající kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem za kupní cenu 800.000,- Kč. V článku IV. smlouvy žalobci potvrdili, že si nemovitosti prohlédli, seznámili se s obsahem znaleckého posudku znalce V. K. a prohlásili, že je jim stav nemovitostí dobře znám. Prodávající je na žádné vady domu neupozorňovali. Žalobci se do domu nastěhovali koncem května 1998 a vzápětí zjistili, že jeho první patro je neobyvatelné, neboť podlahy a zdivo se začaly rozrušovat. Na jejich žádost dům posoudil statik Ing. J. H., který se vyjádřil, že dům má skryté vady uvnitř stavebních konstrukcí a že většina z nich je způsobena neodborným provedením nástavby; stavbu jako celek nelze považovat za bezpečnou, přičemž náklady na odstranění vad představují předběžně částku 425.633,- Kč. Žalobci nato v dopise ze dne 7. 10. 1998 adresovaném prodávajícím vytkli vady, které definovali tak, že "celé podkroví se dalo do pohybu", odkázali na předběžné posouzení Ing. H., které k dopisu přiložili, od smlouvy odstoupili a žádali vrácení kupní ceny. Prvotním projevem statických poruch jsou přitom právě praskliny, trhání, popř. borcení příček, jež žalobci v odstoupení od smlouvy laicky popsali. Ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru stavebnictví Ing. V. P. okresní soud zjistil, že dům měl v době uzavření kupní smlouvy z hlediska statiky prokazatelné vady; tyto vady okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně uvedl, popsal a zdůraznil, že nástavba patra domu neměla být podle stavebních předpisů povolena. Žádná z vad existujících v době uzavření kupní smlouvy není vadou neodstranitelnou. Za předpokladu určitého způsobu užívání domu s vadami dům obyvatelný byl, ale jeho uživatelský komfort byl výrazně snížen a dům byl na hranici použitelnosti. V roce 2002 bezprostřední zřícení domu nehrozilo, dům by však dospěl k havarijnímu stavu. Stav štítové zdi směrem k uhelně byl špatný již od postavení domu, samovolně by se zhoršoval. Stavební úpravy provedené žalobci po nastěhování na štítové zdi a zděném pilířku ve sklepě byly z hlediska celkového stavu domu prospěšné, stav štítové zdi tím byl stabilizován. Provádění nových izolací, podezdívání a výměna příček v přízemí se musela dotknout stabilizovaného statického stavu domu; dlouhodobě je jeho zlepšením, ale samo o sobě zřejmě vyvolalo zvětšení poruch příček a podlah patra, neboť při takových pracích nelze nikdy vyloučit dodatečné sedání. Znalec z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí Ing. J. F. konstatoval, že celkové náklady na odstranění vad nemovitosti v cenách k datu 30. 10. 2003 činí částku 417.000,- Kč a v době uzavření kupní smlouvy částku 347.000,- Kč (včetně 74.000,- Kč rezervy na nepředvídané práce). Toto vyčíslení nepočítá s nutností zpracování projektu a stavebnětechnického průzkumu, jež zpravidla představují 5 - 6 % ceny investice.

Okresní soud konstatoval, že žalobci jsou invalidní důchodci, jejichž majetkové poměry vynaložení takových nákladů neumožňují. Odstraňování vad by si vyžádalo zásadní zásahy, intenzivní a dlouhodobou stavební činnost s potřebou vystěhování žalobců. Žalobci kupovali dům za účelem trvalého užívání; jediným jejich požadavkem bylo, aby byl dům k okamžitému nastěhování, žádné jeho specifické vlastnosti si při uzavírání kupní smlouvy nevymiňovali. Důvodně očekávali, že dům bude možno užívat běžným způsobem celý, tedy včetně podkroví, v němž se nachází jedna polovina ze všech místností v domě. Se zřetelem ke všem zjištěným vadám domu je tedy zřejmé, že žalobci uplatnili své právo na odstoupení od smlouvy včas a důvodně. Tím je sankce zrušení od počátku a strany jsou si povinny vrátit to, co podle smlouvy plnily podle zásad o bezdůvodném obohacení.

Okresní soud konečně dovodil, že původně žalovaný F. M. zemřel dne X. X. XXXX a jeho dědici se stali druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel, kteří uzavřeli dohodu, podle níž veškerý majetek zůstavitele převzala do svého vlastnictví druhá stěžovatelka, s tím, že ručí za zjištěné dluhy dědictví a třetímu stěžovateli vyplatí jeho zákonný podíl (usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 11. 2000, č. j. D 452/2000-48).

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 7. 2005, č. j. 19 Co 935/2005-413, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení státu a o soudním poplatku je změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobci včas v šestiměsíční lhůtě podle § 599 o. z. vytkli vady, na které je stěžovatelé neupozornili a které existovaly v době uzavření kupní smlouvy. I když se jednalo o vady odstranitelné, náklady na jejich odstranění ve výši 347.000,- Kč jsou neúměrné ceně věci (představující 43 % ceny domu) a oprava by byla ekonomicky neúčelným nákladem v poměru ke kupní ceně; v důsledku toho je nutno vady považovat za neodstranitelné. Tento závěr odpovídá i tomu, že za neupotřebitelnou věc se podle konstantní judikatury považuje věc s větším počtem vad (nejméně tří), pro které nelze věc užívat k účelu, pro který byla koupena. Tak tomu bylo i v daném případě, neboť dům vykazuje statické poruchy, v důsledku nichž jsou žalobci v jeho užívání podstatně omezeni; užívání podkroví musí přizpůsobit únosnosti podkroví překročené o dvě pětiny. Žalobci proto účinně od smlouvy ve smyslu § 597 odst. 1 věty za středníkem o. z. odstoupili z důvodu vad, které činily předmětný dům pro užívání neupotřebitelným.

Krajský soud zdůraznil, že nemůže přisvědčit ani námitce druhé stěžovatelky a třetího stěžovatele, že jako dědici po F. M. odpovídají za jeho dluhy pouze do výše ceny nabytého dědictví. Konstatoval, že jako nástupci zůstavitele vstoupili nejen do jeho povinností, ale i práv v souvislosti s odstoupením od smlouvy, kterou společně s první žalovanou uzavřel. Nejedná se tedy o úhradu dluhu, ale o vzájemné vrácení plnění poskytnutého na základě zrušené smlouvy.

Odvolací soud dále shledal neopodstatněnou i námitku stěžovatelů - uplatněnou až v odvolání - že se žalobci nepovolenými vysoce náročnými pracemi provedenými bez odborného dozoru podíleli na celkovém zhoršení stavu nemovitosti, v důsledku čehož nejsou prý žalovaní povinni převzít takto poškozenou nemovitost zpět. Odvolací soud - s poukazem na zjištění, které bylo učiněno ze znaleckého posudku znalce Ing. V. P. - dovodil, že stavební úpravy provedené žalobci na štítové zdi a na zděném pilířku ve sklepě byly z hlediska celkového stavu domu prospěšné, že provádění nových izolací, podezdívání a výměny příček v přízemí, jež se dotkly stabilizovaného statického stavu, byť pravděpodobně vyvolaly zvětšení poruch příček a podlah patra, je nutno považovat za dlouhodobé zlepšení stavu domu; žalobci svým stavebním zásahem štítovou zeď stabilizovali.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 12. 2007, č.j. 33 Odo 1372/2005-460, dovolání stěžovatelů odmítl.

Nejvyšší soud - k přípustnosti dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé - odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. V souzené věci bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzeno rozhodnutí, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí, kterým žalobu zamítl. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je nutno posoudit, zda byla tato odlišnost rozhodnutí důsledkem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího, vysloveného ve zrušovacím usnesení. K výkladu pojmu "právní názor" ve shora uvedeném smyslu se již Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vyjádřil [např. v. usnesení ze dne 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, dospěl k závěru, že se tímto pojmem rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování; obdobně v usnesení ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000, Nejvyšší soud uvedl, že přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (nyní § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.) není dána v případě, kdy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokyny k provedení dalšího dokazování, aniž vyjádřil svůj právní názor].

Z předcházejícího rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2003, č. j. 19 Co 254/2003-225, vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo částečně zrušeno za stavu, kdy je nebylo možno potvrdit ani změnit. Závěr soudu prvního stupně, že vady domu nečiní věc neupotřebitelnou, považoval odvolací soud za nepřezkoumatelný, neboť nebyl blíže zdůvodněn. Další závěr, že vytčené vady domu jsou z hlediska § 597 odst. 1 o.z.. vadami odstranitelnými, učinil soud prvního stupně na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci; nezaměřil se na zjištění, jaké jsou předpokládané náklady na odstranění vytčených vad a neprovedl důkaz znaleckým posudkem znalce V. K. ze dne 4. 10. 1995, ačkoli potřeba provedení tohoto důkazu vyšla v řízení najevo (§ 120 odst. 3 o.s.ř.). Soud prvního stupně rovněž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nevyzval účastníky podle § 118a o. s. ř., aby v potřebném rozsahu doplnili vylíčení rozhodných skutečností a navrhli potřebné důkazy, vzhledem k možnosti posoudit věc i podle § 597 odst. 2 o.z. Navíc bylo rozhodováno o žalobě, kterou odvolací soud kvalifikoval jako neprojednatelnou pro chybějící identifikační údaje nemovitostí v žalobním petitu.

Nejvyšší soud uvedl, že důvodem zrušení původního rozhodnutí soudu prvního stupně byla jeho procesní pochybení při postupu v řízení, neúplnost zjištěného skutkového stavu věci a nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí. Dovodil, že za tohoto stavu nemůže jít o vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu, neboť odvolací soud uložil soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu věci další dokazování a odstranit vady řízení, které mohly mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí. Nezávislost dalšího rozhodování soudu prvního stupně proto nebyla zcela vyloučena či omezena; dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proto není přípustné. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí obecně naznačil, která hmotněprávní ustanovení by mohla být v dané věci aplikována. Rozbor jednotlivých eventualit pro svou obecnost za závazný právní názor ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. považovat nelze.

Nejvyšší soud - k přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. -dovodil, že ta není založena odkazem na § 241a odst. 3 stejně jako § 241a odst. 2 písm. a) i písm. b) o. s. ř. Dále se zabýval výtkou stěžovatelů, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 457 o. z., jestliže se nezabýval otázkou, zda lze po nich požadovat, aby přijali zpět nemovitosti, a zda mohou žalobci splnit svůj vzájemný závazek vrátit jim nemovitosti ve stavu, v jakém je koupili. Tu Nejvyšší soud zdůraznil, že i když stěžovatelé argumentují nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jejich dovolacích námitek plyne, že jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, že žalobci stavebními pracemi dům nepoškodili, z něhož vychází právní posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud dále uvedl, že výhradu, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepřihlédl k okolnosti, že nemovitost je v současné době v daleko horším stavu než v době koupě, neboť žalobci prováděli v domě nepovolené stavební práce a neudržovali jej, lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud také připomněl ustálenou soudní praxí, která vychází ze Stanoviska Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 10. 1975, sp. zn. Cpj 57/75, a v něm zaujatý právní názor, že ke zrušení kupní smlouvy z důvodů odpovědnosti za vady dochází okamžikem, kdy prodávajícímu došel projev vůle kupujícího od smlouvy odstoupit. Při odstoupení od smlouvy jde o zrušení smlouvy ex tunc a vrací-li kupující věc jím už použitou, nemá prodávající právo na náhradu za znehodnocení věci vzniklé jejím užíváním. Nejvyšší soud dále uvedl, že ani námitka stěžovatelů týkající se nesprávnosti závěru, že žalobci nemohou pro větší počet vad užívat dům k účelu, pro který byl koupen, a je tedy pro ně neupotřebitelným, který odvolací soud učinil na základě zhodnocení skutkových zjištění, není naplněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Nejvyšší soud proto zdůraznil, že za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze tedy považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp zn. 30 Cdo 1053/2002). Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na to, že argumentace stěžovatelů je založena výlučně na tom, že formulují vlastní skutková zjištění, z nich pak činí vlastní skutkové závěry, jejichž prostřednictvím teprve uplatňují námitku nesprávného právního posouzení věci v otázce vzniku práva na odstoupení od smlouvy pro neupotřebitelnost věci ve smyslu § 597 odst. 1 o. z.

Nejvyšší soud dále k právní otázce - tj. k právnímu závěru odvolacího soudu, že se v daném případě nejedná o dluh zůstavitele, ale že jde o synallagmatické plnění ve smyslu § 457 o. z., kdy povinnost stěžovatelů vrátit žalobcům kupní cenu je vzájemně podmíněna povinností žalobců vyklidit a vyklizené předat stěžovatelům předmětné nemovitosti - zdůraznil, že tato stěžovateli zpochybňovaná právní otázka nepatří mezi ty, které v rozhodovací praxi činí potíže; odvolacím soudem byla vyřešena v souladu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. l. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ve kterém byl zaujat názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti). Nejvyšší soud konstatoval, že v soudní praxi není pochyb o tom, že účinným odstoupením od smlouvy podle § 48 odst. 1 o. z. ve spojení s § 597 o. z. se smlouva ruší v okamžiku, kdy prodávajícímu došel projev vůle kupujícího od smlouvy odstoupit. Jestliže bylo na základě takto zrušené smlouvy jejími účastníky oboustranně plněno, vypořádají se v režimu § 457 o. z., podle něhož byla-li smlouva zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Jde o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek, kdy např. nárok účastníka smlouvy na vrácení kupní ceny ze zrušené smlouvy je nárokem podmíněným ze zákona závazkem vrátit druhému účastníku to, co za kupní cenu získal. Právu jednoho účastníka smlouvy na vrácení toho, co podle smlouvy získal, tedy odpovídá povinnost druhého účastníka smlouvy mu toto plnění vrátit, a naopak. Právo na vrácení toho, co účastník zrušené smlouvy podle ní dostal, je tak majetkovým právem, které přechází na dědice. Nejvyšší soud proto uzavřel s tím, že odvolací soud správně dovodil, že se v souzené věci nelze při rozhodování o povinnosti žalovaných vrátit kupní cenu žalobcům aplikovat § 470 o. z., neboť "nejde pouze o dluh stěžovatelů", nýbrž o práva a povinnosti vyplývající ze vzájemně podmíněného závazku podle § 457 o. z., do nichž žalovaní jako dědici po prodávajícím F. M. ke dni jeho smrti vstoupili. Povinnost stěžovatelů vrátit kupní cenu je podmíněna povinností žalobců vyklidit nemovitosti.

Uvedené usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností napadeno nebylo.

II.

Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2004, č. j. 10 C 152/2000-364, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 3. 2005, č. j. 10 C 152/2000-405, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2005, č. j. 19 Co 935/2005-413, napadli stěžovatelé ústavní stížností. Uvedli, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR. Stěžovatelé poukázali také na judikát Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 a na nezbytnou návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Stěžovatelé považují za zásadní vadu řízení zejména skutečnost, že odvolací soud v rozporu s § 154 odst. 1 o.s.ř. nerozhodoval na základě stavu věci zjištěného ke dni vyhlášení rozsudku; soudy obou stupňů se dále "nijak nezabývaly otázkou, zda vzhledem k poškození nemovitosti jednáním žalobců," lze po stěžovatelích požadovat, aby poškozenou nemovitost - ve které v mezidobí došlo ke stavebním změnám - přijali zpět. Stěžovatelé v dané souvislosti poukázali na § 457 o.z. a na povinnost smluvní strany vrátit po platném odstoupení od smlouvy a po jejím zrušení vše, co podle smlouvy dostala. Dále zvažují to, zda pro režim posuzování platnosti odstoupení od smlouvy z důvodu neupotřebitelnosti věci ve smyslu § 597 odst. 1 a odst. 2 o.z. postačí "shledání" obecného omezení užívání předmětné nemovitosti, nebo je nezbytné vycházet z textu kupní smlouvy, z tvrzení žalobců uvedených v odstoupení od smlouvy a z doplněných žalobních tvrzení.

Stěžovatelé konečně za "porušení ústavně zaručených zásad" shledávají chybnou aplikaci § 470 o. z., tj. odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele pouze do výše nabytého dědictví, a to v situaci, kdy je stěžovatelům soudem ukládána povinnost vrátit celou kupní cenu nemovitosti v důsledku uznaného platného odstoupení od kupní smlouvy uzavřené zůstavitelem. V této souvislosti poukázali na samu "skutečnost, že nemovitost měla prokázané skryté vady" a tedy, že "její hodnota ke dni smrti zůstavitele neměla cenu, za kterou byla žalobcům prodána".

Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud přijal nález, kterým se rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2004, č. j. 10 C 152/2000-364, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 3. 2005, č.j. 10 C 152/2000-405, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2005, č. j. 19 Co 935/2005-413, zrušují.

III.

Vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích k ústavní stížnosti zcela odkázala na napadené rozhodnutí a proto je Ústavní soud stěžovatelům k zaslání možné repliky ani nepostoupil. Vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti (žalobci) se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

IV.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Taková situace právě v souzené věci nastala.

Ústavní soud nemá v prvé řadě důvod zpochybnit skutečnost, že oba obecné soudy (a Nejvyšší soud ostatně také) postupovaly podle relevantních ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu a to s důsledky, jež se týkaly postavení žalobců i stěžovatelů.

Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění obou napadených rozhodnutí, tj. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. V odůvodněních obou rozhodnutí je obsažena zřetelná a náležitá argumentace; oba soudy jasně a podrobně uvedly (a to včetně precizovaných odkazů na příslušnou právní úpravu), důvody pro svá rozhodnutí.

Z odůvodnění těchto rozhodnutí zřetelně plyne, proč obecné soudy zaujaly právní názor o zrušení kupní smlouvy ex tunc a za podmínek v této době platných; ostatně konstantní judikatura - jak vyplývá z odůvodnění rozsudků okresního soudu i krajského soudu - považuje za neupotřebitelnou věc s větším počtem vad (nejméně tří), pro které nelze věc užívat k účelu, pro kterou byla koupena. Tyto skutečnosti měly význam pro hmotněprávní posouzení věci již k době uzavření kupní smlouvy a nastěhování žalobců do rodinného domku. Uznávaná komentářová literatura - v této souvislosti a ve vztahu k § 154 odst. 1 o. s. ř. - poukazuje na to, že "zásada, že pro rozsudek je rozhodný stav v době vyhlášení rozsudku, se plně uplatní tehdy, jestliže zjištěné skutečnosti mají v době vyhlášení rozsudku význam pro hmotněprávní posouzení věci, neboť se nedotýká ustanovení hmotného práva, která stanoví vznik, změnu nebo zánik práva a povinností k určité době. Jestliže rozsudek může jen deklarovat práva a povinnosti, která vznikla, změnila se nebo zanikla v minulosti, lze při rozhodování věci vzít v úvahu pouze skutková zjištění, která mají význam z hlediska hmotněprávního posouzení věci" (In tehdy relavantní: Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003, s. 591). Vzhledem k tomu, že taková situace je souzené věci vlastní, nelze zde stěžovatelům přisvědčit; Ústavní soud navíc připomíná i argumentaci Nejvyššího soudu, která se týká podmínek zrušení kupní smlouvy z důvodů odpovědnosti za vady, jenž v této souvislosti odkázal na ustálenou soudní praxi a na Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 10. 1975, sp. zn. Cpj 57/75.

Ústavní soud nemá důvod nic měnit či doplňovat ani na přiléhavé argumentaci obecných soudů týkající se aplikace § 457 o.z. Okresní soud i krajský soud podrobně charakterizovaly stav nemovitosti v době uzavření kupní smlouvy, popsaly průběh a důvody nutných (zabezpečovacích) stavebních prací (stejně jako jejich důsledky na stav nemovitosti), které však byly nutné pro stabilizaci a dlouhodobé zlepšení stavu domu, jež nevedly k jeho poškození. Tu, jak správně poznamenal v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud, stěžovatelé formulují vlastní skutková zjištění, ze kterých činí skutkové závěry a jejichž prostřednictvím uplatňují mimo jiné námitku nesprávného právního posouzení věci; ve vztahu k § 457 o. z. navíc spektakulárně dovozují jiné důsledky než ty, které v souzené věci vyplývají ze zjištěných vad a jejich nutné nápravy, jež vedly přinejmenším ke stabilizaci stavu nemovitosti. Obdobně také další uznávaná komentářová literatura - k povinnosti vzájemného vrácení podle § 457 o. z. - realisticky nevylučuje změny na předmětu plnění a v této souvislosti dovozuje, že ustanovení § 457 o. z. nedopadá na jiná plnění (roz. nad rámec smlouvy; In tehdy relevantní: Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol.Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 820-821).

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatelů ve vztahu k § 597 odst. 1 a odst. 2 o. z. týkajícím se neupotřebitelnosti věci; soudy prvního i druhého stupně věnovaly této otázce zásadní pozornost, vysvětlily - s poukazem na konstantní judikaturu - důvody, jež použily při argumentaci ohledně dodatečně zjištěných vad (a neupotřebitelnosti věci). Ústavní soud v dané souvislosti opětovně a navíc připomíná uznávanou komentářovou literaturu, z níž je zřetelně patrné, že "odpovědnost prodávajícího se vztahuje na vady, které existovaly v době uzavření kupní smlouvy (popř. v době převzetí koupené věci, byla-li sjednána pozdější doba plnění), i když vyšly najevo až dodatečně" (In. tamtéž, s. 1065). V souvislosti s aplikací ustanovení § 597 odst. 1 a odst. 2 o. z. komentářová literatura (a oba soudy ve svých odůvodněních konečně také) připomíná, že "vada, kterou lze sice technicky odstranit, avšak náklady na opravu věci v poměru k její obecné ceně by byly neúměrně vysoké (Poznámka: v souzené věci 43% ceny domu) může činit věc neupotřebitelnou ve smyslu § 597 odst. 1" (In: tamtéž, s. 1065). Za této situace Ústavní soud usuzuje, že důvody omezení užívání nemovitosti a její neupotřebitelnosti byly před obecnými soudy prokázány více než dostatečně a není důvod je - ani z hlediska ústavnosti - jakkoli zpochybňovat.

Ústavní soud nemůže akceptovat ani názor stěžovatelů, pokud jde v této souzené věci o odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele pouze do výše nabytého dědictví. Krajský soud (stejně jako Nejvyšší soud) v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a precizně vysvětlily, proč nelze aplikovat § 470 o. z., neboť zde nejde pouze o dluh stěžovatelů, nýbrž o práva a povinnosti vyplývající ze vzájemně podmíněného závazku podle § 457 o. z., do nichž stěžovatelé jako dědici po zůstaviteli ke dni jeho smrti vstoupili. Ústavní soud nemá, co by k této argumentaci dodal.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími není dán extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva či svobody stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru