Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 551/03Usnesení ÚS ze dne 23.09.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.551.03
Datum podání23.10.2003
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb., čl. 6 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 551/03 ze dne 23. 9. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti J. Č. a L. Č., zastoupených JUDr. P. T., advokátem, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 2/96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností brojí stěžovatelé proti postupu Obvodního soudu Praha 7 ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 2/96, neboť podle jejich názoru soud I. stupně svou nečinností porušuje jejich základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení uvedeného základního práva spatřují stěžovatelé v následujících skutečnostech:

Žaloba stěžovatelů o vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému D. p. h. m. P., a.s., byla podána dne 21. 12. 1995 a první jednání proběhlo dne 23. 5. 1996. Po tomto prvém jednání soud nečinil žádné další úkony ani nevykazoval jinou aktivitu, což vedlo stěžovatele k urgencím vyzývajícím soud k ukončení nečinnosti. Teprve dne 6. 11. 1997 proběhlo další jednání, při němž byl vyhlášen mezitímní rozsudek, jehož písemné znění bylo vypracováno dne 11. 2. 1998. K odvolání žalovaného ze dne 28. 2. 1998 byl spis dne 28. 4. 1998 předložen odvolacímu soudu, který mezitímní rozsudek soudu I. stupně potvrdil. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 28 Cdo 1213/99-63 ze dne 5. 9. 2000 dovolání zamítl, čímž meritorně rozhodl o právním základu žaloby a věc vrátil soudu I. stupně k rozhodnutí o výši nároku stěžovatelů.

Soud I. stupně po dalším období nečinnosti nařídil ústní jednání na dne 22. 5. 2001, což je do dne podání ústavní stížnosti jednání poslední. Při tomto jednání soud I. stupně souhlasil s provedením důkazu znaleckým posudkem na určení obvyklé výše nájmu z nemovitostí. K ustanovení soudního znalce však došlo až po dalších 5 měsících dne 25. 10. 2001, v čemž lze spatřovat dobu delší než přiměřenou pro provedení jednoduchého úkonu. Znalecký posudek byl vypracován dne 19. 12. 2001 a rozeslán dne 14. 2. 2002 stěžovatelům a dne 15. 3. 2002 žalovanému. Dne 2. 8. 2002 podali stěžovatelé návrh na ustanovení nového soudního znalce k vypracování revizního posudku. Návrh byl soudem přijat po opětovném období nečinnosti dne 31. 1. 2003, kdy byl k vypracování revizního posudku ustanoven znalecký ústav. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, neboť měli námitky proti úhradě zálohy na vypracování znaleckého posudku, a současně podali žádost o osvobození od soudního poplatku. Jejich žádosti bylo vyhověno usnesením ze dne 8. 4. 2003 a stěžovatelé se vzdali práva odvolání. Po ničím nezdůvodnitelné časové prodlevě byl až dne 28. 7. 2003 spis doručen znaleckému ústavu. Ke dni podání ústavní stížnosti nebyl dosud znalecký posudek vypracován. Stěžovatelé poukazují na to, že v průběhu celého řízení, které stále probíhá u soudu prvního stupně a v prosinci 2003 bude trvat již 8 let, dochází k opakovanému porušování jejich základního práva na projednání sporu v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů.

Stěžovatelé dále uvedli, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je třeba při posuzování průtahů v řízení vycházet zejména z posouzení právní složitosti předmětné věci a z posouzení "přispění účastníků řízení k vzniklým průtahům". Stěžovatelé se domnívají, že povaha jejich sporu není příliš složitá a navíc o oprávněnosti jejich nároků již bylo rozhodnuto výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR. Úkolem soudu I. stupně je v dalším období přesahujícím 3 roky stanovit výši nároků stěžovatelů, přičemž tato otázka není ve své podstatě otázkou aplikačně právní, ale otázkou znaleckou. S ohledem na dobu, kterou měl soud I. stupně k dispozici, a zejména s ohledem na úkony v této době soudem provedené, mají stěžovatelé za to, že v daném případě zcela nepochybně došlo ke zbytečným průtahům v řízení. Stěžovatelé proto žádali, aby Ústavní soud svým nálezem konstatoval, že soud I. stupně porušil právo stěžovatelů na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a aby uložil tomuto soudu nepokračovat v průtazích v této věci a neprodleně v ní konat.

II.

K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 7 a sdělil, že předmětný spis byl předložen znaleckému ústavu - Soudnímu ústavu VUT, který byl vybrán pro nestrannost k pražskému prostředí; tento znalecký ústav má dlouhé lhůty k zpracování posudku. Podle urgence by posudek měl být zpracován do konce února 2004. Dále uvedl, že sám byl v době od 21. 9. 2003 do 8. 12. 2003 práce neschopen.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 C 2/96 vedený u Obvodního soudu Praha 7. Z něho zjistil, že žaloba stěžovatelů byla doručena soudu I. stupně dne 21. 12. 1995. Stěžovatelé byli vyzváni k zaplacení soudního poplatku (doručeno dne 7. 2. 1996 právnímu zástupci stěžovatelů) a žalovanému byla žaloba zaslána k vyjádření se lhůtou jeden měsíc. Opakovaně byli stěžovatelé vyzváni k zaplacení soudního poplatku spolu s výzvou k ústnímu jednání (doručeno dne 30. 4. 1996). Ústní jednání se konalo dne 23. 5. 1996 a po vyslechnutí účastníků bylo odročeno (i s ohledem na čerpání dovolených) na neurčito; účastníkům bylo uloženo předložit právní stanoviska stran pro rozhodnutí o právním základu žaloby. Stanovisko stěžovatelů bylo předloženo dne 2. 7. 1996, stanovisko žalovaného pak dne 10. 7. 1996. Podáním ze dne 3. 3. 1997 a 15. 8. 1997 žádali stěžovatelé o sdělení, kdy lze předpokládat pokračování v soudním řízení. Jednání bylo nařízeno na den 6. 11. 1997, kdy byl vyhlášen mezitímní rozsudek č.j. 7 C 2/96-35, podle něhož je základ nároku opodstatněný. Rozsudek byl rozeslán dne 16. 2. 1998. Žalovaný podal dne 2. 3. 1998 odvolání a spis byl předložen Městskému soudu v Praze dne 28. 4. 1998. Jednání odvolacího soudu bylo nařízeno na den 28. 1. 1999, k žádosti žalovaného (i pro nedodržení lhůty 5 dnů podle § 115 odst. 2 o.s.ř.) bylo jednání odročeno na den 23. 2. 1999. Rozsudkem č.j. 17 Co 261/98-42 ze dne 23. 2. 1999 byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen a současně byla vyslovena přípustnost dovolání k posouzení otázky, zda užíváním pozemku menšinovým spoluvlastníkem bez souhlasu ostatních spoluvlastníků vzniká bezdůvodné obohacení, které je jim povinen vydat. Rozsudek odvolacího soudu byl účastníkům doručen dne 19. 3. 1999. Podáním ze dne 4. 3. 1999 navrhli stěžovatelé rozšíření žaloby a současně požádali o osvobození od soudních poplatků. Návrh stěžovatelů byl postoupen žalovanému k vyjádření. Žalovaný dne 14. 4. 1999 podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Stejnopis dovolání byl zaslán stěžovatelům a spis byl dne 24. 5. 1999 předložen Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 28 Cdo 1213/99-65 ze dne 5. 9. 2000 dovolání zamítl a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení následujícímu poté, co ve věci bylo soudem prvního stupně i odvolacím soudem rozhodnuto mezitímními rozsudky.

Rozsudek Nejvyššího soudu byl rozeslán účastníkům dne 18. 10. 2000 spolu s výzvou, aby soudu ve lhůtě do 30. 11. 2000 sdělili, zda se v rámci mimosoudního jednání mohou dohodnout o výši náhrady škody (účastníkům doručeno dne 20. 10. 2000). Účastníci ve stanovené lhůtě zůstali nečinní. Soud I. stupně opakovaně vyzval účastníky k výše uvedenému vyjádření a současně k předložení návrhu na provedení důkazů ve lhůtě 30 dnů (účastníkům doručeno dne 11. 12. 2000). Podáním ze dne 4. 1. 2001 stěžovatelé navrhli změnu a rozšíření žaloby a požádali o osvobození od soudních poplatků. Dalším podáním doručeným dne 5. 1. 2001 sdělili soudu I. stupně, že žalovaný nereaguje na jejich snahu ukončit věc smírem, což doložili listinami, a žádali, aby soud pokračoval v řízení. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 22. 5. 2001. Při tomto jednání soud I. stupně připustil změnu návrhu, byly založeny znalecké posudky a účastníci byli vyzváni, aby do 20. 6. 2001 doručili soudu návrhy na ustanovení znalce - a to z kterého oboru - s formulací návrhu otázek, které mají být znalci položeny. Žalovaný splnil uloženou povinnost podáním ze dne 25. 6. 2001, stěžovatelé podáním ze dne 30. 5. 2001, doplněným podáním ze dne 26. 7. 2001. Usnesením č.j. 7 C 2/96-98 ze dne 25. 10. 2001 byla ustanovena soudním znalcem Vysoká škola ekonomická, Institut oceňování majetku; lhůta ke zpracování posudku byla stanovena v délce 60 dnů. Znalecký posudek byl předložen dne 2. 1. 2002; byl účastníkům zaslán dne 16. 1. 2002 spolu s výzvou, aby sdělili, zda mají námitky ke znaleckému posudku, přejí si slyšet znalce, navrhují nové důkazy, popř. zda zašlou soudu konečné návrhy, a to vše ve lhůtě 30 dnů. Žalovaný sdělil podáním ze dne 18. 2. 2002, že nemá námitky ke znaleckému posudku a netrvá na výslechu znalce. Stěžovatelé v podání ze dne 15. 2. 2002 uvedli námitky ke znaleckému posudku s tím, aby byly zaslány znalci k dodatečnému vyjádření; teprve po vyjádření sdělí, zda požadují osobní výslech znalce. Podání stěžovatelů bylo zasláno znalci a žalovanému dne 21. 2. 2002; k němu žalovaný zaslal vyjádření dne 15. 3. 2002. Stanovisko znaleckého ústavu bylo předloženo soudu I. stupně dne 26. 3. 2002 a zasláno účastníkům dne 5. 4. 2002 s výzvou, aby sdělili, zda trvají na výslechu znalce a aby předložili závěrečné návrhy ve lhůtě 6 týdnů. Soud I. stupně kontroloval spis dne 15. 5. 2002 a konstatoval, že účastníci jsou nečinní. Přípisem ze dne 2. 7. 2002, doplněným podáním ze dne 2. 8. 2002 stěžovatelé sdělili, že nesouhlasí se znaleckým posudkem a navrhli zpracování revizního znaleckého posudku. Obvodní soud Praha 7 usnesením č.j. 7 C 2/96-156 ze dne 31. 1. 2003 ustanovil revizním znalcem Ústav soudního inženýrství VUT v Brně, kterému uložil zpracovat revizní znalecký posudek ve lhůtě 60 dnů, účastníkům uložil povinnost zaplatit zálohu na úhradu znaleckého posudku (doručeno účastníkům dne 12. 2. 2003). Stěžovatelé proti tomuto usnesení podali odvolání a současně požádali o osvobození od soudních poplatků. Spis byl předložen Městskému soudu dne 20. 3. 2003. Přípisem Městského soudu ze dne 1. 4. 2003 byl vrácen bez věcného vyřízení s tím, aby bylo rozhodnuto o osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením č.j. 7 C 2/96-168 ze dne 8. 4. 2003 přiznal žalobcům osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu; usnesení bylo doručeno účastníkům 14. 4. 2003. Spis byl předložen Městskému soudu v Praze dne 23. 4. 2003. Podáním doručeným soudu I. stupně dne 25. 4. 2003 vzali stěžovatelé odvolání zpět. Usnesením Městského soudu v Praze č.j. 17 Co 290/2003-174 ze dne 15. 5. 2003 bylo odvolací řízení zastaveno (doručeno účastníkům dne 17. 6. 2003). Podáním doručeným soudu I. stupně dne 17. 6. 2003 předložili stěžovatelé změnu a rozšíření žaloby spolu s žádostí o osvobození od soudních poplatků. Podání bylo zasláno žalovanému k vyjádření dne 19. 6. 2003, jeho vyjádření bylo doručeno soudu I. stupně dne 4. 7. 2003. Dne 22. 7. 2003 byl spis zaslán reviznímu soudnímu znalci ke zpracování posudku. Revizní znalecký posudek byl předložen dne 12. 3. 2004 a zaslán dne 15. 3. 2004 účastníkům s výzvou k vyjádření. Vyjádření stěžovatelů bylo doručeno soudu dne 5. 4. 2004 spolu s návrhem na změnu žalobního petitu, žalovanému bylo toto vyjádření postoupeno dne 13. 5. 2004. Žalovaný reagoval přípisy ze dnů 14. 5. 2004, 28. 5. 2004 a 1. 6. 2004. Dne 26. 7. 2004 byl předmětný spis předložen Ústavnímu soudu ČR a ve věci nebylo dosud rozhodnuto.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka průtahů v předmětné věci, která již trvá nepřiměřeně dlouho a rozhodování je stále na úrovni soudu I. stupně. Obecně lze uvést,

že Ústavní soud již v minulosti judikoval, že je věcí státu organizovat si své soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době (srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2, C. H. Beck, Praha, 1995). Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.-6/98). Při posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení tedy není rozhodující, zda jsou způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu, resp. rozhodujícího soudce, nebo objektivním faktorem, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví (včetně množství napadených věcí či nedostatečné administrativní a technické zázemí obecných soudů). Dalším důležitým činitelem při posuzování průtahů v řízení je skutečnost, zda jsou průtahy způsobeny pouze státní mocí (soudem) nebo jsou zapříčiněny i samotným jednáním účastníků řízení či stěžovatele. Tuto premisu ostatně respektuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu na jedné straně a postupem účastníků řízení na straně druhé (srov. např. Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko).

Námitky obsažené v projednávané ústavní stížnosti lze rozdělit z hlediska časového do dvou skupin. Jednak jde o námitky, které směřují proti postupu soudů před vydáním mezitímního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č.j. 7 C 2/96-35 ze dne 6. 11. 1997, jednak o námitky, které směřují proti průtahům v dalším řízení před soudem I. stupně, v němž je rozhodováno již jen o výši bezdůvodného obohacení.

V první části námitek stěžovatelé poukazují zejména na průtah v řízení v období od 23. 5. 1996, kdy bylo nařízeno ústní jednání, do vydání mezitímního rozsudku dne 6. 11. 1997. Ze spisu sp. zn. 7 C 2/96 Obvodního soudu pro Prahu 7 vyplývá, že poté, co účastníci řízení splnili v červenci 1996 soudem uloženou povinnost předložit právní stanoviska stran pro rozhodnutí o základu žaloby, soud I. stupně žádné procesní úkony nečinil a jednání nařídil až na 6. 11. 1997. Lze proto v tomto případě přisvědčit stěžovatelům, že obecný soud byl nečinný a řízení bylo bezdůvodně prodlužováno. Na druhou stranu však je nutno si uvědomit, že tato část řízení byla ukončena označeným mezitímním rozsudkem. Nicméně za této právní situace, jak vyplývá i z ustálené judikatury Ústavního soudu, nezbývá než dovozovat, že v této fázi řízení k neodůvodněným průtahům skutečně došlo.

Druhá část námitek směřuje proti dalším průtahům v řízení před soudem I. stupně ve fázi, kdy je rozhodováno toliko o výši bezdůvodného obohacení. Zde účastníci namítají průtahy zejména v následujících obdobích: v období od rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2000 do nařízení ústního jednání na den 22. 5. 2001; v období od ústního jednání dne 22. 5. 2001 do ustanovení soudního znalce dne 25. 10. 2001; v období od 2. 8. 2002, kdy stěžovatelé navrhli ustanovení nového znalce k zpracování revizního posudku, do 31. 1. 2003, kdy byl znalec teprve ustanoven; konečně v období od 8. 4. 2003 do 28. 7. 2003.

Ústavní soud přezkoumal předmětný spis i z hlediska stěžovateli namítaných průtahů v řízení v tomto období a dospěl k závěru, že zde lze stěžovatelům přisvědčit jen částečně. Podrobná rekapitulace postupu soudu, jeho procesních úkonů i jednotlivých podání stěžovatelů i žalovaného je uvedena výše v části III. tohoto rozhodnutí. Ústavní soud usuzuje, že doba, která uplynula mezi jednotlivými procesnímu úkony soudu I. stupně není - s jednou výjimkou - nepřiměřená. Soud I. stupně nečinil žádné zbytečné procesní úkony, jeho postup byl v mezích příslušných procesního předpisů a byl nezbytný jako reakce na velmi četné, byť legitimní procesní návrhy stěžovatelů i žalované strany. To se ovšem netýká období od 2. 8. 2002 (návrh na ustanovení nového znalce) do jeho ustanovení 31. 1. 2003, což je doba nepřiměřeně dlouhá. Pokud však jde o další část řízení týkající se rozhodování o výši nároku, nelze procesnímu soudu - s výjimkou uvedeného období od 2. 8. 2002 do 31. 1. 2003 - průtahy vytknout. To se týká zejména doby současné. Jak již Ústavní soud konstatoval, je to patrno z III. části odůvodnění tohoto usnesení. Proto Ústavní soud - za tohoto stavu - neuložil Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby ve věci dále neprodleně jednal.

Se zřetelem k této konkrétní souzené věci tedy Ústavní soud nedospěl k závěru, že by zjištěné průtahy nabyly takové intenzity, aby ovlivnily spravedlivost řízení před obecnými soudy jako celku.

Proto Ústavní soud má za to, že napadeným řízením k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti nabylo účinnosti ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, které bylo zakotveno novelou provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. Toto ustanovení umožňuje účastníkovi nebo tomu, kdo je stranou řízení, má-li za to, že jeho stížnost na průtahy v řízení, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudů, jím nebyla řádně vyřízena, podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází v průtahům v řízení.

Ústavní soud na základě výše uvedených závěrů ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2004

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru