Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 550/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
důchod/starobní
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.550.15.1
Datum podání20.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 52


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 550/15 ze dne 10. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Drahomíra Kleina, právně zastoupeného Mgr. Štěpánem Šťastníkem, advokátem se sídlem Olomoucká 153/25, Opava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2015 č. j. 10 Ads 233/2014-24 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2014 č. j. 18 Ad 24/2014-24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 2. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů s tím, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo zaručené čl. 30 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatel podal dne 26. 2. 2014 žádost o starobní důchod před dosažením důchodového věku. Česká správa sociálního zabezpečení jeho žádost zamítla rozhodnutím ze dne 18. 3. 2014, a to z důvodu nesplnění podmínek § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, tj. z důvodu, že stěžovatel ke dni 21. 4. 2014, od kterého žádal přiznání důchodu, nezískal potřebnou dobu pojištění podle § 29 odst. 1 písm. g) citovaného zákona (potřebných 31 let), ani podle § 29 odst. 3 (potřebných 30 let doby pojištění dle § 11 a 13) citovaného zákona. Námitky proti uvedenému rozhodnutí byly zamítnuty. Stěžovatel proto podal správní žalobu, kterou však Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel podal rovněž kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dobu pojištění již déle nabývá způsobem podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy jako uchazeč o zaměstnání, kterému nenáleží podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci. Na tomto stavu se s ohledem na jeho věk a místo bydliště do budoucna nemůže nic změnit. Stěžovatel nemá prostředky potřebné k tomu, aby si hradil zdravotní a sociální pojištění a je tak aktuálním sociálním systémem nucen k tomu, aby formálně nadále plnil všechny povinnosti uchazeče o zaměstnání a příjemce dávek státní sociální podpory. Má za to, že má mít nárok na hmotné zabezpečení ve stáří, které lze podle poznatků lékařské vědy vysledovat v životní etapě po 60. roku věku (srov. Pavlíček, V. a kol.: Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky. Část 2. Linde Praha, 2004. s. 205), ve které se již nachází. Napadená rozhodnutí správních soudů jsou výrazem nesmyslného formalismu, který stěžovatele nadále ponechává ve stavu nutnosti plnit nedůstojné a zbytečné formální povinnosti. Tím se zcela míjí s podstatou základního práva, které mu přísluší.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

6. Ústavní soud proto neshledal důvodu, pro který by řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu (s ohledem na relevanci stěžovatelovy argumentace) bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se s námitkami stěžovatele vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť kasační soud jakož i správní soud při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

7. Protože Ústavní soud v dané věci neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru