Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 547/03Nález ÚS ze dne 12.10.2004Faxové podání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 143/35 SbNU 31
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.547.03
Datum vyhlášení03.11.2004
Datum podání20.10.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 42 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 547/03 ze dne 12. 10. 2004

N 143/35 SbNU 31

Faxové podání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů - ze dne 12. října 2004 sp. zn. I. ÚS 547/03 ve věci ústavní stížnosti Š., a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 20. 6. 2002 sp. zn. 2 Cmo 153/2002 a usnesení Krajského soudu v Plzni z 13. 2. 2002 sp. zn. Ro 942/2001, jimiž byl jako opožděný odmítnut stěžovatelčin odpor podaný proti platebnímu rozkazu.

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002 č. j. 2 Cmo 153/2002-71 a usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2002 č. j. Ro 942/2001-39 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002 č. j. 2 Cmo 153/2002-71 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2002 č. j. Ro 942/2001-39 se proto zrušují.

Odůvodnění:

Obchodní společnost Š., a. s., (dále jen "stěžovatelka"), se ústavní stížností, podanou na poště dne 17. 10. 2003, domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") a Krajského soudu v Plzni (dále též "krajský soud").

V ústavní stížnosti uvedla, že jí byl dne 24. 1. 2002 doručen platební rozkaz vydaný krajským soudem dne 21. 1. 2002 pod č. j. Ro 942/2001-21 na základě žaloby společnosti E., a. s., (dále jen "vedlejší účastník"). Stěžovatelka podala proti tomuto platebnímu rozkazu odpor, který v pátek dne 8. 2. 2002 zaslala krajskému soudu faxem a v pondělí 11. 2. 2002 předala k poštovní přepravě. Krajský soud odmítl její odpor jako podaný po lhůtě. O jejím odvolání rozhodl vrchní soud usnesením, kterým potvrdil usnesení krajského soudu s odůvodněním, že podle záznamů krajského soudu označené podání telefaxem krajskému soudu nedošlo. Stěžovatelka neposlala odpor na faxové číslo krajského soudu, ale na číslo jiné ("90197224805"), zatímco předčíslí telefonního obvodu Plzeň je "019". Stěžovatelka s tímto závěrem soudu, tj. že zaslala fax na jiné číslo, nesouhlasí, a formát čísla vysvětlila fungováním pobočkové ústředny svého právního zástupce, kdy před jakékoli volené číslo se musí zadat číslo "9". K prokázání této skutečnosti stěžovatelka navrhla důkazy (svědectví sekretářky a pracovníka jednajícího v substituci jejího právního zástupce). Odvolací (vrchní) soud tyto důkazy neprovedl a bez odůvodnění neprovedl ani další důkazy, jako např. "Activity Management Report", tj. seznamem odeslaných a přijatých faxů. Z tohoto seznamu lze zjistit, že všechny faxy odesílané od právního zástupce stěžovatelky začínají číslem "9". Stěžovatelka doplnila i potvrzení společnosti, která fax instalovala, o nutnosti zadání předvolby "9".

Stěžovatelka vyjádřila překvapení nad rozhodnutím vrchního soudu, protože si před podáním odvolání zjišťovala u krajského soudu, zda byl fax doručen, a včasné doručení jí bylo potvrzeno. Po doručení usnesení vrchního soudu pracovník stěžovatelky, V. K., nahlédl do spisu, který mezitím dostal novou sp. zn. 46 Cm 30/2002, a zde nalezl kompletní odpor doručený faxem dne 8. 2. 2002. Podle stěžovatelky je tak zřejmé, že vrchní i krajský soud rozhodovaly bez znalosti spisu a ignorovaly skutečnost, že údajně nedoručený faxový odpor je založen ve spise.

Podle stěžovatelky jí krajský i vrchní soud neposkytly právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Její ústavně zaručená základní práva byla porušena tím, že věc nebyla projednána u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka byla zcela zbavena možnosti uplatnit svá procesní práva a meritorně se bránit žalobě a v této souvislosti odkázala na nález sp. zn. I. ÚS 396/01 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 24, nález č. 194]. Stěžovatelce bylo rovněž upřeno právo na veřejné projednání věci a možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Soud má povinnost se podáním účastníka zabývat a nemá právo je odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat (nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93 a nález sp. zn. I. ÚS 2/93 - viz níže). Stěžovatelka také odkázala na obsahově podobnou věc, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání pro údajnou opožděnost (nález sp. zn. IV. ÚS 325/96 - Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 153). Stěžovatelka dále odkázala na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k důkaznímu řízení před obecnými soudy (nálezy sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. II. ÚS 92/95, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. I. ÚS 55/01, sp. zn. III. ÚS 61/94 - Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 49; svazek 4, nález č. 72; svazek 6, nález č. 131; svazek 25, nález č. 36; svazek 3, nález č. 10). Připomíná také dosavadní judikaturu Ústavního soudu v otázce, zda právo na spravedlivý proces přísluší i právnickým osobám (nálezy sp. zn. III. ÚS 373/98, sp. zn. IV. ÚS 214/98, sp. zn. III. ÚS 80/96 - Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 30; svazek 14, nález č. 69; svazek 5, nález č. 62).

Stěžovatelka rovněž uvedla, že Ústavnímu soudu doručila již dne 1. 8. 2002 ústavní stížnost, ve které napadla stejná rozhodnutí obecných soudů, a současně z procesní opatrnosti [s odvoláním na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 213/96 a sp. zn. I. ÚS 22/93 (Sbírka rozhodnutí, svazek 6, usn. č. 30; svazek 3, usn. č. 1)] podala dne 24. 7. 2002 dovolání. Ústavní soud tuto její předchozí ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 5. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 530/02 (nepublikováno) jako nepřípustnou, pro nevyčerpání všech procesních prostředků, podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 11. 9. 2003 č. j. 32 Odo 786/20023-106.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 a 4 zákona Ústavním soudu byla vyžádána vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud uvedl, že stěžovatelka (jako žalovaná) zaslala odpor proti platebnímu rozkazu faxovým podáním, které mu došlo v poslední den lhůty dne 8. 2. 2002 v 19 hodin 11 minut. S ohledem na dobu zaslání nebyl fax nikým z pracovníků převzat a do spisu byl založen zřejmě až po vydání rozhodnutí o odmítnutí pozdě podaného odporu ze dne 13. 2. 2002 a před doručením odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí. Uvedl také, že odpovědná pracovnice již u krajského soudu nepracuje. Krajský soud dále zmínil, že nepostupoval podle § 374 odst. 3 občanského soudního řádu, jak navrhla stěžovatelka, a předložil věc k rozhodnutí o odvolání vrchnímu soudu s tím, že faxové podání stěžovatelky ze dne 8. 2. 2002 nebylo ve večerních hodinách nikým převzato.

Vrchní soud sdělil, že jeho rozhodnutí vychází především z prohlášení krajského soudu o tom, že mu odpor proti platebnímu rozkazu doručen nebyl. Tuto skutečnost pokládal za osvědčenou také údajem o telefonním čísle uvedeném na faxu. Vrchní soud uvedl, že v době jeho rozhodování o odvolání nebylo faxové podání ve spise založeno (což bylo patrno i ze zařazení listů ve spise). Proto při rozhodování vycházel ze stavu, který shledal v době rozhodnutí (podle § 154 odst. 1 v návaznosti na § 167 odst. 2 občanského soudního řádu). Jestliže rozhodnutí vychází z nesprávných zjištění, jeví se podle vrchního soudu ústavní stížnost důvodná.

Vedlejší účastník se svým podáním ze dne 27. 2. 2004 vzdal podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu svého postavení.

Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti nutné k jejímu meritornímu projednání a zabýval se nejprve její včasností. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 č. j. 32 Odo 786/2002-106, kterým její dovolání odmítl, bylo stěžovatelce doručeno dne 10. 10. 2003. Podle sdělení Ústavního soudu publikovaného pod č. 32/2003 Sb. šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku bez ohledu na způsob, jakým o něm bylo rozhodnuto. Lhůta je považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Z toho vyplývá, že stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem (§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tedy podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a vzhledem k výše uvedeným okolnostem se nejedná ani o návrh nepřípustný (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání návrhu příslušný [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. I v ostatním splňuje návrh formální náležitosti (§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla tedy po formální stránce shledána bez vad a jako způsobilá dalšího přezkoumávání.

Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. Vedlejší účastník, jak již bylo uvedeno, se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 46 Cm 30/2002 zjistil Ústavní soud, že vedlejší účastník podal dne 29. 11. 2001 proti stěžovatelce žalobu na zaplacení částky 1 160 910,40 Kč. Krajský soud vydal dne 21. 1. 2002 pod č. j. Ro 942/2001-21 platební rozkaz, který stěžovatelka převzala dne 24. 1. 2002. V pátek dne 8. 2. 2002 v 19.11 hodin byl krajskému soudu doručen odpor proti platebnímu rozkazu podaný právním zástupcem stěžovatelky prostřednictvím faxu. Toto faxové podání stěžovatelky bylo doplněno písemným podáním podaným k poštovní přepravě dne 11. 2. 2002 a doručeným krajskému soudu dne 12. 2. 2002. Krajský soud usnesením ze dne 13. 2. 2002 č. j. Ro 942/2001-39 odpor podaný stěžovatelkou odmítl s odůvodněním, že je podán po uplynutí lhůty. Uvedené usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka odvoláním. V předkládací zprávě krajského soudu ze 17. 5. 2002, kterou předkládal spis vrchnímu soudu, je uvedeno, že odpor zaslaný faxem dne 8. 2. 2002 v 19. 11. hodin nebyl převzat. Usnesením ze dne 20. 6. 2002 č. j. 2 Cmo 153/2002-71 vrchní soud potvrdil napadené usnesení krajského soudu jako věcně správné. Dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 č. j. 32 Odo 786/2002-106 pro nepřípustnost.

Z judikatury Ústavního soudu vztahující se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá, že obecný soud se musí návrhem účastníka řízení zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat (podmínky řízení) - viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 24; vyhlášen pod č. 132/1994 Sb. Tedy již na počátku své rozhodovací činnosti Ústavní soud stanovil, jakým způsobem interpretuje čl. 36 odst. 1 Listiny (viz také např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 37). V základních bodech zůstala tato judikatura nezměněna. Obecné soudy však svým procesním postupem nedostály ani těmto minimálním požadavkům na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 460/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 12, nález č. 114) nemůže být stěžovatelům přičítáno k tíži, že předmětné a prokazatelně podané faxové podání nebylo vsoudní evidenci nalezeno. Podobně rozhodl Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 329/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 20, nález č. 176), kdy konstatoval, že v případě, že v soudní evidenci nelze najít faxové podání, nemůže být stěžovateli (účastníku řízení) tato skutečnost přičítána k tíži, a je proto nutno, jsou-li pro to dostatečné důvody, vycházet z presumpce, že (s přihlédnutím k běhu lhůty a k předložení originálu) bylo podáno včas.

S odkazem na citovanou judikaturu Ústavníhosoudu a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávaného případu lze konstatovat, že stěžovatelce bylo skutečně odňato ústavně zaručené základní právo domáhat se svého práva přesto, že splnila všechny procesní podmínky nutné k soudnímu jednání. Tuto skutečnost přiznává ve svém vyjádření k ústavní stížnosti krajský i vrchní soud. V konkrétním případě je ústavní stížnost jediným procesním nástrojem českého právního řádu, kterým se může stěžovatelka domoci svého práva. Postup obecných soudů současně představuje zásah do ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Krajskýsoud ve svém vyjádření (viz shora) uvedl, že faxové podání stěžovatelky bylo do spisu založeno zřejmě až po vydání rozhodnutí o odmítnutí pozdě podaného odporu. Explicitně však potvrdil, že faxové podání mu došlo dne 8. 2. 2002, tj. v poslední den lhůty. Je tedy rozhodující, že faxové podání bylo krajskému soudu ve lhůtě doručeno. Nezařazení faxového podání stěžovatelky do spisu je pouze interní záležitostí soudu a nemůže jít k její tíži.

Z toho, co bylo uvedeno výše, vyplývá, že usnesením Vrchníhosoudu v Praze ze dne 20. 6. 2002 č. j. 2 Cmo 153/2002-71 a usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2002 č. j. Ro 942/2001-39 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a zrušil napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru