Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 547/02Nález ÚS ze dne 10.11.2004Postavení účastníka správního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní řízení
účastník řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 170/35 SbNU 301
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.547.02
Datum vyhlášení10.11.2004
Datum podání06.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

231/2001 Sb., § 68 odst.6, § 32 odst.1 písm.a

71/1967 Sb., § 14 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 547/02 ze dne 10. 11. 2004

N 170/35 SbNU 301

Postavení účastníka správního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů - ze dne 10. listopadu 2004 sp. zn. I. ÚS 547/02 ve věci ústavní stížnosti K., S. a. r. l., proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání z 11. 9. 200l sp. zn. Rz/215/01, kterým byla zamítnuta žádost M. K. o převod licence k provozování televizního vysílání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 6. 2002 sp. zn. 38 Ca 539/2001, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti tomuto rozhodnutí.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002 č. j. 38 Ca 539/2001-59 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002 č. j. 38 Ca 539/2001-59 se proto zrušuje.

III. Co do zbytku se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal dne 5. 9. 2002 ústavní stížnost proti výše označenému rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada") a rozsudku Městského soudu v Praze, jímž tento soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí Rady, kterým byla zamítnuta žádost M. K. o převod licence k provozování televizního vysílání udělené mu rozhodnutím Rady ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. Ru/126/96 na stěžovatele jako právnickou osobu. Navrhl zrušení obou rozhodnutí.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, resp. na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukázal zároveň na neústavnost postupu Rady, která porušila právo stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel zdůraznil, že soud se věcí nezabýval, neboť odmítl přezkoumat zákonnost rozhodnutí Rady jako orgánu veřejné správy. Tím, v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu.

Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem Městského soudu v Praze, podle něhož v řízení před Radou nebylo jednáno o jeho právech a povinnostech, neboť je osobou, na kterou měla být licence teprve převedena, a podáním žádosti o převod licence nevznikla stěžovateli žádná práva a povinnosti. Ty by mu vznikly až na základě rozhodnutí Rady. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl účastníkem správního řízení, neboť o jeho právech a povinnostech se v řízení před Radou nejednalo, ani nebyly rozhodnutím Rady dotčeny. Městský soud v Praze, stejně jako Rada, nepovažoval stěžovatele za účastníka řízení, i když byl jako zamýšlený nabyvatel licence v žádosti označen. Žádost obsahovala souhlas nabyvatele s převodem licence a nabyvatel splňoval veškeré zákonné předpoklady pro to, aby se stal provozovatelem vysílání s licencí, a bylo tak založeno jeho právní postavení jako provozovatele vysílání. Takovéto stanovisko je podle názoru stěžovatele v přímém rozporu s pojetím účastníka správního řízení zakotveném v ustanovení § 14 správního řádu i výkladem tohoto pojmu v odborné literatuře.

Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že s ním nebylo jednáno jako s účastníkem řízení ani v řízení před Radou ani v řízení soudním, nebyla mu dána možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Vzhledem k tomu, že práva stěžovatele byla podle jeho názoru v řízení o převodu licence před Radou přímo dotčena, jednalo se o "jeho věc" ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny. Městský soud v Praze tak podle stěžovatele svým postupem odňal stěžovateli právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 2 a stvrdil neústavnost postupu Rady ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z rozhodnutí Rady ze dne 11. 9. 2001 sp. zn. Rz/215/01 Ústavní soud zjistil, že M. K., držitel licence k provozování televizního vysílání udělené mu rozhodnutím Rady ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. Ru/126/96 požádal Radu o převod své licence na stěžovatele. Svou žádost blíže neodůvodnil, pouze konstatoval splnění zákonných podmínek pro převod. Rada jeho žádost o převod licence zamítla a své rozhodnutí odůvodnila tím, že sice podmínky pro převod licence splněny jsou, ovšem zároveň v nově zřízené právnické osobě, na niž má být licence převedena, jsou rozhodovací pravomoci a postavení žadatele vymezeny způsobem, který nedostatečně zaručuje plnění základních povinností provozovatele vysílání podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Ze spisu sp. zn. 38 Ca 539/2001 Městského soudu v Praze bylo zjištěno, že proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, v níž namítal, že byl opomenut jako účastník správního řízení před Radou, v němž bylo rozhodováno o jeho právech a povinnostech. Dále namítl i nezákonnost napadeného rozhodnutí Rady a požadoval jeho zrušení. Městský soud v Praze jeho žalobu zamítl poté, co dospěl k závěru, že stěžovateli jako právnické osobě, na kterou měla být licence teprve převedena, tedy v řízení o žádosti o převod licence, žádná práva ani žádné právem chráněné zájmy podle zákona č. 231/2001 Sb. dotčeny nebyly, ani mu podáním žádosti žádné povinnosti nevznikly. V předmětném řízení nemělo být jednáno o jeho právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech. Ty by stěžovateli vznikly až poté, co by žádosti o převod licence bylo vyhověno a on by se stal provozovatelem vysílání s licencí. Do doby, než by se stěžovatel stal provozovatelem vysílání s licencí, mu nesvědčila žádná práva související s žádostí o převod licence podané M. K. Z toho důvodu se stěžovatel nemůže domáhat přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Rady, kterým byla žádost o převod licence zamítnuta.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ustavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že stěžovatel neměl, v řízení o žádosti o převod licence, postavení účastníka řízení, neboť v této fázi nebyl držitelem licence, a neměl tedy žádná práva a povinnosti, které by pro něj vyplývaly ze zákona č. 231/2001 Sb. Ze skutečnosti, že v rámci soukromoprávních vztahů bylo mezi stěžovatelem a M. K. ujednáno, že posledně jmenovaný jako fyzická osoba podá žádost o převod licence na stěžovatele, nelze dovodit, že by stěžovateli vzniklo právo stát se držitelem licence a být tak rozhodnutím Rady dotčen na svých právech a právem chráněných zájmech. Podle názoru Městského soudu v Praze nedošlo v dané věci k porušení čl. 36 odst. 2 ani k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.

Rada ve svém vyjádření uvedla, že v souladu s ustanovením § 14 správního řádu dospěla k závěru, že stěžovatel není účastníkem předmětného řízení. Ustanovení čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny nepřiznávají právo na soudní ochranu bez dalšího, ale odkazují na podmínky stanovené zákonem. To podle názoru Rady znamená, že tato práva vyplývají zejména z postavení osoby v příslušném správním řízení, v tomto případě tedy ze skutečnosti, zda stěžovatel byl účastníkem správního řízení a zda byl aktivně legitimován k podání žaloby. Vzhledem k tomu, že v předmětném správním řízení bylo rozhodováno pouze o existujících právech žadatele M. K., nikoliv o právech stěžovatele, je Rada přesvědčena, že její postup i postup soudu byl v souladu se zákonem a že nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní a jinou ochranu.

Po zhodnocení výše uvedených zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v podstatě důvodná. Ústavní soud neposuzuje zákonnost rozhodnutí obecných soudů a jiných orgánů státu, jeho úkolem je však chránit ústavnost těchto rozhodnutí, tedy posoudit, zda v řízení před soudy nebo jinými orgány nebyla porušena základní práva a svobody, zaručené Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, mezi nimi i právo na soudní i jinou právní ochranu.

Jak z předchozích zjištění vyplývá, stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí Rady ze dne 11. 9. 2001 sp. zn. Rz/215/01, mj. s odůvodněním, že v řízení před Radou o převod licence k provozování televizního vysílání měl být považován za účastníka správního řízení podle § 14 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řád). Dovolával se svého práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, to znamená práva na to, aby soud věcně přezkoumal zákonnost rozhodnutí Rady. S poukazem na obecně přijímaný výklad tohoto ustanovení dovodil, že přímo dotčen správním rozhodnutím je ten, jehož právní postavení by se v důsledku rozhodnutí mohlo změnit. Rozhodnutí Rady ve věci schválení převodu je právě takovým rozhodnutím, neboť nabyvatel licence, stejně jako žadatel o licenci, může licenci nabýt pouze v důsledku správního rozhodnutí Rady. Tedy jen rozhodnutí Rady může založit právní postavení stěžovatele jako provozovatele televizního vysílání s licencí. Rozhodnutí Rady je tedy správní akt konstitutivní povahy. Zdůraznil obecně přijímané stanovisko, že nelze v takovémto případě omezit okruh účastníků správního řízení jen na subjekty existujícího hmotněprávního vztahu, který je předmětem řízení, neboť by tak okruh účastníků vyplýval až z konečného rozhodnutí. Účastníkem řízení je tedy každý, jehož právní postavení by se mohlo v důsledku rozhodnutí změnit, to znamená i ten, kdo má v důsledku správního rozhodnutí práva a povinnosti teprve nabýt.

Při posuzování předmětné věci vyšel Ústavní soud z právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/98 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 13, nález č. 48; vyhlášen pod č. 83/1999 Sb.], podle něhož při svém rozhodování vychází zejména z principu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů. Rada i Městský soud v Praze vyložily ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu tak, že stěžovateli jako právnické osobě, na kterou měla být licence teprve převedena, v řízení o žádosti o převod licence žádná práva ani povinnosti nevznikly, neboť v tomto řízení nemělo být jednáno o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech stěžovatele. Ty by mu vznikly až poté, kdy by jeho žádosti o převod licence bylo vyhověno a on by se stal provozovatelem vysílání.

Ústavnísoud se s výše uvedeným výkladem § 14 odst. 1 správního řádu neztotožnil. Podle tohoto ustanovení je účastníkem řízení ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny. Účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak. Jak již bylo Ústavním soudem judikováno (srov. nález sp. zn. I. ÚS 600/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 159), základní podmínkou pro to, aby byla fyzická či právnická osoba považována za účastníka řízení, je hmotněprávní vztah této konkrétní osoby k věci, která je předmětem správního řízení. Předpisy hmotného práva tak určují okruh osob, které jsou nebo se mohou stát nositeli práv a povinností, o nichž správní orgán rozhoduje nebo jejichž právem chráněné zájmy mohou být rozhodnutím dotčeny. Z citovaného ustanovení rovněž vyplývá, že k tomu, aby právnická či fyzická osoba měla postavení účastníka řízení, je dostačující i pouhý předpoklad existence jejích práv, právem chráněných zájmů nebo povinností, o nichž má být ve věci jednáno. Účastníkem řízení jsou i fyzické nebo právnické osoby, jejichž právní postavení může být přímo dotčeno rozhodnutím o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech jiných subjektů, nebo dokonce pokud tvrdí, že "může být ve svých právech.....přímo dotčen, a to do doby, než se prokáže opak."

Vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, lze dovodit, že v řízení o žádosti o převedení licence je účastníkem řízení nejen subjekt, který o převedení žádá, ale i subjekt, na který má být licence převedena, neboť jeho práva a povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny (srov. Správní řád - komentář, C. H. BECK, Praha, l. vydání, 1999, str. 38 a násl.). Tento subjekt se může stát podle výsledku rozhodnutí Rady podle ustanovení § 68 odst. 6 zákona č. 231/2001 Sb. nositelem práv a povinností. V daném případě by na stěžovatele jako nabyvatele přešla práva a povinnosti vyplývající z právního postavení provozovatele televizního vysílání s licencí. Nelze tedy souhlasit s názorem Městskéhosoudu v Praze, že v předmětném řízení nebylo jednáno o právech a povinnostech stěžovatele. Naopak, v řízení se rozhodovalo o tom, zda určitá práva a povinnosti stěžovateli jako nabyvateli licence vzniknou nebo nevzniknou. Znamená to, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání při svém rozhodování o žádosti o převedení licence k televiznímu vysílání podle § 68 odst. 6 zákona č. 231/2001 Sb. měla zkoumat, zda stěžovatel splňuje podmínky pro přiznání postavení účastníka uvedeného řízení. Samozřejmě že samotným podáním žádosti o převod licence žádná práva a povinnosti subjektům nevznikají, ty mohou vzniknout až po provedeném řízení vydáním správního rozhodnutí.

Jak Ústavnísoud již mnohokrát judikoval, není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To platí však jen potud, pokud tyto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny. Prostor pro zásah Ústavního soudu se otevírá tam, kde interpretace právních předpisů obecnými soudy je natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti a vede tak ke zkrácení účastníků na jejich základních právech. K tomu došlo i v předmětné věci, kdy výklad ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu ze strany Rady i Městského soudu v Praze byl natolik restriktivní, že zasáhl do ústavně garantovaných práv stěžovatele na soudní ochranu. Tím došlo zároveň k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv.

Vzhledem k výše uvedeným okolnostem dospěl Ústavnísoud k závěru, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002 č. j. 38 Ca 539/2001-59 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 2, a v důsledku toho i z čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v podstatě vyhověl a podle § 82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. napadené rozhodnutí zrušil. Při rozhodování v této věci vyšel Ústavní soud z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci. Zrušil tedy jen rozsudek Městského soudu v Praze, čímž otevřel možnost nápravy věci v rámci obecného (správního) soudnictví. Proto ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání zamítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru