Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 546/17 #1Usnesení ÚS ze dne 30.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkDokazování
Poučovací povinnost
Odstoupení od smlouvy
Smlouva o dílo
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.546.17.1
Datum podání20.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 2615

99/1963 Sb., § 132, § 127, § 118a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 546/17 ze dne 30. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti Tisk Horák, a. s., se sídlem Drážďanská 814/83A, Ústí nad Labem, IČ: 25744747, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 41 C 250/2015-51 ze dne 14. 6. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 401/2016-92 ze dne 14. 11. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu přiloženého spisového materiálu se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 41 C 250/2015-51 ze dne 14. 6. 2016 byla zamítnuta žaloba, jejímž prostřednictvím se stěžovatelka domáhala po žalované společnosti Pražské Benátky, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), zaplacení částky 26 308 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve výroku II. soud uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 9 920 Kč.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 68 Co 401/2016-92 ze dne 14. 11. 2016 rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Obecné soudy shodně vycházely ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, které spočívalo v realizaci tisku 500 kusů referenčních desek s výsekem NAVALIS. Předmět díla byl vymezen jednak emailovou objednávkou vedlejší účastnice a dále zaslaným dokumentem ve formátu PDF, jehož obsahem byl náhled desek, které vedlejší účastnice po stěžovatelce žádala zhotovit. Stěžovatelkou následně dodané desky tomuto zadání ovšem neodpovídaly, jelikož byly provedeny v jiném barevném odstínu, přestože právě barva desek byla podstatným znakem předmětného díla. Obecné soudy neměly, vzhledem k jednoznačně viditelné barevné odlišnosti, pochyb o tom, že stěžovatelka neprovedla dílo řádně v souladu se smlouvou. Dílo tedy trpělo ve smyslu ustanovení § 2615 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění rozhodném, vadou, kterou vedlejší účastnice vytkla včas, načež od smlouvy po právu také odstoupila. Stěžovatelce v důsledku toho nárok na zaplacení ceny díla nevznikl.

S výše popsaným posouzením věci se stěžovatelka neztotožnila. V ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že ji obecné soudy napadenými rozhodnutími odepřely nárok na smluvní odměnu, případně na vydání bezdůvodného obohacení ze strany vedlejší účastnice, čímž zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces a současně i do práva vlastnit majetek. Stěžovatelka konkrétně namítla, že obecné soudy opomněly provést jí navržený důkaz v podobě znaleckého posudku, který se měl vyjádřit k příčinám odlišnosti barevných odstínů v PDF souboru zaslaném vedlejší účastnicí a na deskách vytištěných stěžovatelkou, resp. k otázce, zda stěžovatelka vytiskla to, co vedlejší účastnice předložila k tisku, či něco jiného. Tento znalecký posudek byl přitom podle stěžovatelky způsobilý zvrátit rozhodnutí obecných soudů, pokud by potvrdil její tvrzení, že pouze vytiskla předlohu obsaženou v souboru PDF. Stěžovatelka vedle toho zastávala názor, že v případě, že obecné soudy uznaly odstoupení vedlejší účastnice platným, měly nárok překvalifikovat na bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice a vůči stěžovatelce směřovat poučení dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nesplnění této poučovací povinnosti mělo pak podle stěžovatelky za následek porušení jejího práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že není důvodná.

Úvodem Ústavní soud konstatuje, že již samotné argumenty návrhu, jimiž stěžovatelka podložila svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přehodnocení věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Projednávaná ústavní stížnost tak představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatelka předkládá svoje vlastní názorové konstrukce, a - nepřípadně - předpokládá, že na jejich základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

V dané situaci pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit pouze na sdělení, že v rozhodovací činnosti obecných soudů kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí její žaloby, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Při posouzení věci zohlednily všechny relevantní okolnosti případu a z tohoto pohledu se také náležitě vypořádaly s námitkami stěžovatelky. Jejich úvahám nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepříslušelo mu je tudíž jakkoliv přehodnocovat. Argumentace stěžovatelky, kterou uplatnila (nejen) v ústavní stížnosti svědčí naopak podle Ústavního soudu buďto o nepochopení či o ignoranci podstaty sporu a rozhodovacích důvodů obecných soudů. Stěžovatelka totiž zjevně pomíjí skutečnost, že její závazek netkvěl v prostém přetisku PDF souboru, ale v tom, aby výsledné dílo odpovídalo zadání vzhledově. Jinými slovy, jako profesionál ve svém oboru byla povinna prováděný tisk po materiálové a technologické stránce přizpůsobit předloženému zadání, eventuálně upozornit vedlejší účastnici na jeho nerealizovatelnost.

Ve vztahu k nevyslyšeným návrhům stěžovatelky na doplnění dokazování znaleckým posudkem Ústavní soud připomíná zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti přitom obecné soudy beze zbytku dostály, jestliže vyslovily nadbytečnost tohoto důkazu (podrobněji viz str. 5 rozsudku nalézacího soudu a str. 6 rozsudku odvolacího soudu).

Námitkami stěžovatelky, jež se týkaly kvalifikace nároku a poučovací povinnosti soudu, se Ústavní soud nezabýval, neboť byly vneseny ex post až v řízení o ústavní stížnosti. Takovýto postup je dle konstantní judikatury Ústavního soudu nepřípustný. V ústavní stížnosti nelze vznášet zcela nové tvrzení, které stěžovatel neuvedl již v předchozím řízení, a znemožnil tak obecným soudům, v tomto případě jmenovitě odvolacímu soudu, se předmětnou otázkou zabývat či na danou námitku reagovat. Nad rámec odůvodnění Ústavní soud nicméně poznamenává, že mu není zřejmé, v čem by mělo spočívat bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice. Tato si předmětné dílo neponechala, resp. se jej neúspěšně pokusila vrátit stěžovatelce, která jej však odmítla převzít, což nelze klást k tíži vedlejší účastnice.

Ústavní soud uzavírá, že neshledal nic, co by vypovídalo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru