Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 545/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Dobré mravy
Smlouva
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.545.15.1
Datum podání19.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 56 odst.1

99/1963 Sb., § 120 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 545/15 ze dne 9. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Slavomíra Trenčana, zastoupeného Mgr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem se sídlem Mezibranská 5, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. 39 Co 444/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 19. 2. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 18 C 125/2010, který byl potvrzen napadeným rozsudkem, ve věci žaloby společnosti FARAÓN reality, s.r.o., proti stěžovateli o zaplacení 210.000 Kč s příslušenstvím žalobě v celém rozsahu vyhověl a stěžovatele zavázal k úhradě žalované částky a k náhradě nákladů řízeni, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. FARAÓN reality, s.r.o., se na stěžovateli žalobou domáhala úhrady částky 210.000 Kč s úrokem z prodlení z titulu neuhrazené smluvní pokuty ze zprostředkovatelské smlouvy ze dne 19. 8. 2008, jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje bytu v ul. X.. Smlouva byla uzavřena na dobu 5 měsíců, bez možnosti jejího vypovězení. Stěžovatel se ve smlouvě zavázal prodat byt jenom zájemci, kterého vyhledá FARAÓN reality, s.r.o. Pro případ porušení této povinnosti ze strany stěžovatele byl tento zavázán uhradit smluvní pokutu ve výši 5% z minimální kupní ceny. Minimální kupní cena byla v čl. II smlouvy stanovena ve výši 4.200.000 Kč. Poté, co FARAÓN reality, s.r.o., po dvou měsících představila stěžovateli zájemce o koupi bytu za cenu 3.600.000 Kč, obrátil se na stěžovatele jeho dlouhodobý nájemce, s nímž měl stěžovatel uzavřenu řádnou nájemní smlouvu s předkupním právem k předmětnému bytu, a s odvoláním na ně dne 20. 10. 2008 byt od stěžovatele za kupní cenu ve výši 4.000.000 Kč koupil. V napadeném řízení oba soudy zamítly návrh stěžovatele na výslech svědků, a to tohoto nájemce a jeho spolubydlícího, a tím neumožnily stěžovateli prokázat okolností, za kterých byla smlouva s FARAÓN reality, s.r.o., uzavřena, jakož i skutečnost, že FARAÓN reality, s.r.o., jako zprostředkovatel úmyslně do zprostředkovatelské smlouvy existenci nájemní smlouvy s uvedeným předkupním právem nájemce neuvedl. Stěžovatel již v řízení před obecnými soudy namítal, že tuto smlouvu shledává amorální, a proto rozpornou s § 56 odst. l občanského zákoníku. Dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku bylo odmítnuto Nejvyšším soudem usnesením ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 33 Cdo 2261/2014-115.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, neboť rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a svá rozhodnutí navíc založily na nesprávném právním posouzení věci, neboť otázka přiměřenosti smluvní pokuty byla posouzena v rozporu s podústavním právem a dosavadní judikaturou. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel v tom, že soudy zamítly stěžovatelem navrhovaný důkaz - výslechy svědky, aniž by toto nevyhovění relevantním způsobem odůvodnily. Stěžovatel je dále přesvědčen, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly s jeho právní argumentaci ve směru neplatně ujednané smluvní pokuty a svůj výslední právní názor náležitě nezdůvodnily.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadeném rozhodnutí obecného soudu a v rozhodnutí soudu prvního stupně.

6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru