Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 544/98Usnesení ÚS ze dne 09.01.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkodškodnění
soudce/vyloučení
lhůta/hmotněprávní
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.544.98
Datum podání29.12.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 104

65/1965 Sb., § 190

99/1963 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 544/98 ze dne 9. 1. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. L. K., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 8 Co 494/98, 8 Co 2192/98,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 29. 12. 1998.

Svým podáním stěžovatel napadá shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako soudu odvolacího, ve věci odškodnění pracovních úrazů. Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu taktéž napadl dovoláním. V souladu se zavedenou praxí se Ústavní soud rozhodl vyčkat do rozhodnutí dovolacího soudu. Dne

9. 11. 2000 pak obdržel rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne

3. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2904/99, kterým bylo rozhodnuto takto:

I. Řízení o dovolání proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na vyloučení soudce JUDr. I. P., se zastavuje.

II. Ve výroku, kterým bylo připuštěno zpětvzetí žaloby proti druhé žalované ohledně příslušenství částky Kč 12 000,-- rozsudek soudu prvního stupně byl v této části zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno, a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou se rozsudek krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

III. Jinak se dovolání odmítá.

Na základě výše uvedeného stěžovatel ve svém dodatku k ústavní stížnosti, který Ústavní soud obdržel dne 9. 11. 2000, upravil návrh ústavní stížnosti tak, že navrhl zrušení pouze prvního a druhého odstavce výroku rozsudku odvolacího soudu, tedy:

I. Předseda senátu JUDr. I. P. není vyloučen z projednávání a rozhodování v této věci.

II. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku se v odstavci třetím, ve výroku o zamítnutí návrhu na zaplacení částky Kč 9 500,-- s 3% úrokem z prodlení od 30. března 1992 do 14. 7. 1994 a dále pak s 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení vůči druhému odpůrci České pojišťovně, a. s. Praha, potvrzuje.

Stěžovatel dále navrhl, aby vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nevyslovil, že je soud prvního stupně povinen o uvedeném nároku rozhodovat jiným soudcem, zrušení rovněž pátého odstavce výroku rozsudku odvolacího soudu, který zní:

Co do zbytku se rozsudek soudu prvního stupně, tj. ve vztahu k odpůrci č. 1 zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení, vyjma odstavce prvého, výroku o povinnosti prvního odpůrce zaplatit navrhovateli částku Kč 409,--, který zůstává nedotčen.

Stěžovatel má za to, že při rozhodování o odškodnění jeho pracovních úrazů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), v čl. 38 odst. 1 (nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci - příslušnost soudu i soudce stanoví zákon), v čl. 38 odst. 2 (každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem) a v čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele).

Porušení svých výše uvedených ústavních práv spatřuje v tom, že ve věci v prvním stupni rozhodoval bývalý dlouholetý zaměstnanec jednoho z odpůrců, stěžovatel byl odňat svému zákonnému soudci tím, že po vrácení věci odvolacím soudem byla jeho věc předána nikoli soudkyni, která ve věci rozhodovala, ale soudci JUDr. P. Dle stěžovatele věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů a když byl stěžovatel pro pracovní úrazy nezpůsobilý k práci, nebyly mu všechny nároky řádně odškodněny.

K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci především tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak důkazy provedené obecnými soudy nehodnotí.

K namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Z obsahu spisu sp. zn. 4 C 258/92 Okresního soudu v Českém Krumlově, z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 8 Co 494/98, 8 Co 2192/98, k zamítnutí návrhu na zaplacení částky Kč 9 500,-- s příslušenstvím, Ústavní soud zjistil následující:

Své zamítavé stanovisko ohledně zaplacení částky Kč 9 500,--s příslušenstvím, představující rozdíl mezi stěžovatelem požadovaným a druhým odpůrcem vyplaceným plněním za dobu nezbytného léčení a plnění za trvalé následky pracovních úrazů ze dne 3. 4. 1984 a ze dne 23. 4. 1986, krajský soud zdůvodnil ustanovením § 104 občanského zákoníku, který váže počátek běhu promlčecí doby na uplynutí roku po pojistné události. Návrh stěžovatele byl u soudu podán dne 30. 3. 1992, po uplynutí promlčecí lhůty a druhý odpůrce vznesl námitku promlčení.

Namítané rozhodování vyloučeného soudce je poté soudem zdůvodňováno skutečností, že soudce JUDr. I. P. byl pověřen rozhodováním v dané věci na základě rozvrhu práce. V pracovním poměru u odpůrce byl před více než 15 lety, když k pracovním úrazům stěžovatele došlo až po skončení jeho pracovního poměru. Dle jeho vlastního vyjádření nemá žádný poměr k věci ani k účastníkům řízení a necítí se být podjatý.

V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že důvodem vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci ve smyslu ustanovení § 14 o. s. ř. je osobní vztah soudce k účastníkům a k jejich zástupcům a jeho zájem na výsledku řízení - v daném případě však nebylo prokázáno, že by soudce JUDr. I. P. měl poměr k projednávané věci či k účastníkům řízení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy a jimiž se krajský soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi vypořádal. Ústavní soud má za to, že v řízení před obecnými soudy bylo postupováno v souladu s předmětem a účelem občanského soudního řádu a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, včetně práva na zákonného soudce, nedošlo.

Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh ústavní stížnosti pokládat za zjevně neopodstatněný.

Pokud se týká stěžovatelem tvrzených průtahů ve věci, je Ústavní soud nucen konstatovat, že se jimi nemohl zabývat z toho důvodu, že stěžovatel nepotvrdil, že by se byl zákonem předvídaným postupem o jejich odstranění pokusil (§ 6 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, § 26 a násl. zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, ve znění pozdějších předpisů); z tohoto důvodu, tj. nevyčerpání všech procesních prostředků (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), je v tomto směru ústavní stížnost nepřípustná.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, že věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení, pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou stranou, není třeba brát v úvahu, protože jde téměř výhradně o záležitost, která patří do kompetence obecných soudů.

Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru