Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 542/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkspoluvlastnictví/vypořádání
podíl/vypořádací
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.542.15.1
Datum podání19.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 149, § 150


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 542/15 ze dne 23. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Karla Plocka, zastoupeného Mgr. Martinou Řehořovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Antonína Dvořáka 1117/15, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. října 2013 č. j. 11 Co 914/2012-336, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Karly Buchové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. února 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále též "soud prvního stupně") ze dne 29. června 2012 č. j. 8 C 411/2000-284 bylo k žalobě vedlejší účastnice, bývalé manželky stěžovatele, rozhodnuto, že z věcí, jež měli oba v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, připadá do vlastnictví stěžovatele blíže určený pozemek v k. ú. Jirkov v ceně 192 000 Kč. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na vyrovnání jejího podílu částku 76 034 Kč. Uvedený rozsudek byl v převážné části potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. října 2013 č. j. 11 Co 914/2012-336. Změněna byla pouze výše vyrovnávacího podílu, jenž byl nově určen částkou 98 297 Kč. Následně podané dovolání stěžovatele bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 22 Cdo 4553/2014-418.

3. Stěžovatel spatřuje zásah do svého práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny v procesním postupu soudu prvního stupně, který jej o žalobě vedlejší účastnice informoval až po více než čtyřech letech od podání žaloby. O žalobě a jejím obsahu se tak nemohl dozvědět dříve, v důsledku čehož mu mělo být znemožněno uplatnit v řízení před soudem své vnosy do manželství, jakož i další nároky na vypořádání, a tím mj. prokázat, že předmětný vypořádací podíl měl být určen v menší výši. K zakoupení předmětného pozemku totiž mělo dojít na základě půjčky, kterou stěžovatel uhradil sám z vlastních prostředků po rozvodu svého manželství. Obecné soudy se měly dopustit pochybení, jestliže se při svém rozhodování neodklonily od principu rovnosti vypořádacích podílů. Rovněž se neměly dostatečně vypořádat s argumentací stěžovatele, uplatněnou ještě v řízení před soudem prvního stupně, kterou byla zpochybněna správnost ocenění pozemku ze strany znalce, a místo toho vyšly při určení ceny pozemku výlučně ze znaleckého posudku. Stěžovatel nakonec namítá i to, že v předmětném řízení, které trvalo celkem 11 let a 8 měsíců, došlo k evidentním průtahům.

II.

Vlastní posouzení

4. Ústavní stížnost je přípustná, přestože nesměřuje proti rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. V tomto směru je podstatné, že k efektivnímu vyčerpání tohoto procesního prostředku, a tedy ke splnění podmínky přípustnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dochází i v případě, kdy byl Nejvyšším soudem odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pakliže tomu tak bylo, má rozhodnutí o dovolání povahu konečného rozhodnutí výlučně ve vztahu k dovolacímu řízení, zatímco k předchozímu soudnímu řízení si tuto povahu nadále zachovává rozhodnutí odvolacího soudu. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti oběma těmto rozhodnutím se přitom odvíjí od doručení odmítacího usnesení Nejvyššího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel nicméně nebyl povinen napadnout obě tato rozhodnutí.

5. Vedle splnění podmínky přípustnosti Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené formální náležitosti. Poté, co se seznámil s argumentací stěžovatele, jakož i obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 8 C 411/2000, který si vyžádal pro účely tohoto řízení, však zjistil, že je zjevně neopodstatněná.

6. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. V projednávané věci stěžovatel namítá, že v soudním řízení, jehož předmětem bylo vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nemohl z důvodu opožděného vyrozumění o jeho zahájení včas uplatnit své vnosy a ovlivnit tak výši vypořádacího podílu, který měl zaplatit vedlejší účastnici. Ústavní soud má za to, že tato námitka není s to posunout jeho věc do roviny ústavněprávní. Ve shodě s právními závěry obecných soudů lze uvést, že stěžovateli nic nebránilo, aby v případě, že chtěl dosáhnout jiného vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, využil svého práva a v zákonem stanovené lhůtě podal příslušný návrh (§ 149 odst. 3 a 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. července 1998). Toto jeho právo přitom nebylo podmíněno žalobou vedlejší účastnice. Jakkoliv tedy lze souhlasit se stěžovatelem, že soud prvního stupně pochybil, když jej o předmětné žalobě informoval až s několikaletým odstupem, tato skutečnost nemění nic na tom, že obecné soudy (včetně soudu dovolacího) se s námitkou nemožnosti uplatnění vnosů vypořádaly náležitým způsobem, jemuž z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout.

8. Námitkou týkající se opomenutí obecných soudů vypořádat se s jeho výhradami ohledně správnosti znaleckého posudku se Ústavní soud nezabýval. Stěžovatel ji totiž neuplatnil v odvolacím řízení. Z principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) vyplývá, že stěžovatel je povinen vyčerpat procesní prostředky k ochraně práva efektivně, nikoliv formálně (srov. např. usnesení ze dne 17. prosince 2008 sp. zn. IV. ÚS 1820/08, veřejně přístupné na http://nalus.usoud.cz). Za situace, kdy k uvedenému pochybení mělo dojít již v řízení před soudem prvního stupně, tak stěžovatel měl dát příležitost odvolacímu soudu se s touto námitkou vypořádat. Pokud tak neučinil, nelze jeho námitku projednat poprvé až v tomto řízení.

9. Ústavní soud se nakonec nezabýval ani námitkou nepřiměřenosti délky řízení před obecnými soudy, neboť, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení (včetně řízení soudního) jsou od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců, jakož i ostatní procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení. Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít [srov. nález ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)].

10. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru