Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 541/20 #1Usnesení ÚS ze dne 25.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
POLICIE - Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie - oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort
SOUD - NSS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejn... více
Věcný rejstříkazyl
pobyt/cizinců na území České republiky
Vyhoštění
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.541.20.1
Datum podání18.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2, čl. 36 odst.2, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

326/1999 Sb., § 124, § 125 odst.1, § 179 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 541/20 ze dne 25. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek Ch. O. S. a S. O. S., zastoupených JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2019, č.j. 7 Azs 505/2018-67, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2018, č.j. 75 A 26/2018-40, a rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, o zajištění za účelem správního vyhoštění ze dne 6. 10. 2018, č.j. KRPU-196434-20/ČJ-2018-040022-SV-ZZ a KRPU-196428-20/ČJ-2018-040022-SV-ZZ, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 18. 2. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státní moci.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelky uprchly z Iráku společně se svým bratrem J. O. S., označovaný v předchozím řízení jako žalobce a)], nezletilou sestrou B. O. S., žalobkyně b)], další sestrou S. O. S., žalobkyně e)] a jejím nezletilým synem N. R. K., žalobce f)]. Stěžovatelky jsou sestry a v čase zajištění měly 18 a 19 let (v předchozím řízení byly označeny jako žalobkyně c) a d). Příbuzní cestovali bez doprovodu rodičů, kteří zůstali v uprchlickém táboře v Iráku.

Dne 4. 10. 2018 byli všichni shora uvedení zadrženi českou policií, neboť u sebe neměli cestovní doklady ani žádné oprávnění k pobytu na území ČR. Dne 6. 10. 2018 byli všichni společně zajištěni za účelem správního vyhoštění a umístěni do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová (dále jen "ZZC"). Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Policie vydala o zajištění čtyři samostatná rozhodnutí o zajištění, přičemž nezletilé rodinné příslušníky nezajistili, ale ubytovali s dospělými členy rodiny. Na základě podané správní žaloby krajský soud zrušil rozhodnutí o zajištění všech příbuzných s výjimkou stěžovatelek. Ty zůstaly v ZZC, přičemž ostatní příbuzní byli ze zajištění propuštěni. V důsledku rozhodnutí krajského soudu tak došlo k rozdělení příbuzných. V souvislosti s uvedeným poukazují stěžovatelky např. na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mustafa a Armagan proti Turecku nebo A. H. Khan proti Velké Británii, kde bylo mimo jiné konstatováno, že v případě vztahu mezi rodiči a dospělými dětmi či mezi dospělými sourozenci je existence rodinného života podmíněna důkazy o vzájemné závislosti jednotlivých rodinných příslušníků, která překračuje běžné emoční vazby.

Proti rozsudku krajského soudu podaly stěžovatelky kasační stížnost, o níž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Ten dospěl k závěru, že nebylo porušeno právo stěžovatelek na ochranu rodinného života s tím, že byly zohledněny zájmy nezletilých, neboť tito nebyli oddělení od svých příbuzných a bylo jim umožněno pobývat společně v zařízení vyšší kvality. Stěžovatelky považoval Nejvyšší správní soud za zletilé s tím, že nezastupují a ani nedoprovázejí žádné nezletilé osoby. Každého z nezletilých Nejvyšší správní soud spojil, obdobně jako krajský soud, s jedním ze zletilých žalobců. K sourozeneckému vztahu mezi žalobkyní b) a stěžovatelkami s odkazem na předchozí judikaturu uvedl, že sourozenecký vztah nelze považovat za natolik intenzivní, aby jej bylo možno považovat za rodinný. Nejvyšší správní soud dále aproboval vyhodnocení situace v Iráku, které provedl správní orgán v řízení o zajištění stěžovatelek, kdy uvádí, že Irák je členem Organizace spojených národů a smluvní stranou základních úmluv o lidských právech. Rovněž poukázal na to, že v roce 2018 došlo k vojenské porážce tvz. Islámského státu. Tuto skutečnost hodnotil Nejvyšší správní soud jako dostatečné odůvodnění realizovatelnosti návratu stěžovatelek do Iráku, kde mají stále své rodiče. Stěžovatelky podle kasačního soudu neuvedly konkrétní tvrzení nasvědčující existenci hrozby vážné újmy v případě návratu do země původu.

Stěžovatelky vnímají své oddělení od svých sourozenců a synovce velmi intenzivně a mají za to, že tímto postupem došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod. Jsou toho názoru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich práva na ochranu rodinného a soukromého života. Nebylo dostatečně zohledněno jejich zranitelné postavení. Dále mají za to, že bylo porušeno jejich právo na osobní svobodu, neboť nebyly dány podmínky stanovené zákonem ke zbavení osobní svobody, zejména nebyl naplněn účel zajištění. Doba jejich zajištění byla určena nesprávně. Samotné zajištění dosáhlo, s ohledem na jejich zranitelnost, intenzity nelidského a ponižujícího zacházení. Soudní přezkum zbavení jejich svobod nenaplňoval požadavky na urychlený soudní přezkum, protože trval více než rok.

Další část námitek stěžovatelek směřovala proti tomu, že nebyla zohledněna jejich zranitelnost, plynoucí z jejich věku, pohlaví, potencionálního zdravotního postižení a příslušnosti k náboženské skupině, jež byla v minulosti vystavena pronásledování, sexuálnímu nátlaku, násilí a genocidě. Dle jejich názoru je hranice 18 let uměle stanoveným okamžikem, který má zásadní vliv na rozsah přiznaných práv. Zatímco sedmnáctiletá sestra je osobou, na kterou se aplikují veškerá ochranná opatření určená dítěti, stěžovatelkám, jež jsou jen o něco starší, je tato ochrana odepřena.

Stěžovatelky byly na území ČR zajištěny, aniž by byly dány zákonné podmínky pro omezení jejich osobní svobody a aniž by byly náležitě posouzeny okolnosti určující dobu zajištění a uložení alternativ k zajištění. Dle jejich názoru v jejich případě existují překážky k vycestování, což obecné soudy nezohlednily. Pokud neexistuje reálná možnost správní vyhoštění uskutečnit, zajištění stěžovatelek pozbývá svého smyslu a je nezákonné. Stěžovatelky přitom vychází z § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož vycestování cizince není možné za situace, kdy existují důvodné obavy, že by mu v případě návratu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. S ohledem na shora uvedené jsou stěžovatelky toho názoru, že jejich vrácení do země původu není možné a z toho důvodu neměly být ani zajištěny. Pokud měl správní orgán pochyby o tom, zda stěžovatelkám a jejich rodině hrozí v zemi původu nebezpečí vážné újmy, mohl a měl za účelem zjištění skutkového stavu podniknout další kroky. Správní orgán tak neučinil, což nelze klást stěžovatelkám k tíži.

Stěžovatelky dále namítají, že v jejich případě měla být aplikována pouze lhůta 90 dnů pro zajištění, neboť měly být považovány za členy rodiny. Podle § 125 odst. 1 o pobytu cizinců platí, že "Doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. V případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů". Mezi stěžovatelkami a jejich dalšími rodinnými příslušníky, zejména pak jejich bratrem, existoval jednoznačně vztah vzájemné závislosti a z toho důvodu měla být lhůta 90 dnů aplikována i na stěžovatelky.

Stěžovatelky mají za to, že v jejich věci byly nedostatečně zohledněny alternativy k zajištění, kdy mohly být umístěny např. do Pobytového střediska v Zastávce u Brna. Správní orgány v jejich případě přistoupily k nejpřísnější variantě postihu. Stejně tak mělo dojít k porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení. To mělo plynout již ze samotného zajištění. ZZC má stále silné vězeňské prvky a je umístěno mimo civilizaci uprostřed lesů. Stěžovatelky po propuštění zbytku rodiny přišly o ochranu svého bratra a podporu dvou sester.

Závěrem své ústavní stížnosti napadly stěžovatelky samotnou délku řízení před obecnými soudy, kdy od podání žaloby proti rozhodnutí o zajištění dne 5. 11. 2018 do vydání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dne 18. 12. 2019 uplynula doba více než 13 měsíců. Průtahy v řízení spatřuje stěžovatelka především na straně Nejvyššího správního soudu, neboť příslušný krajský soud rozhodl o žalobě ve lhůtě 16 dnů. Naproti tomu řízení před Nejvyšším správním soudem trvalo déle než rok. Stěžovatelky přitom měly pouze omezený přístup k právní pomoci, kdy byly odkázány na návštěvu právníků Organizace pro pomoc uprchlíkům, z.s.

Z výše vyložených důvodů mají stěžovatelky za to, že v jejich případě došlo k porušení článků 7, 8, 10 odst. 2 a článku 36 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení článků 3, 5, 6 a 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 16 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání, článků 2, 6, 12, 15 a 16 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen a článků 14, 15, 17, 22 a 23 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. články 83, 90 a 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelek neshledal.

Jednou z ústředních námitek stěžovatelek je nesouhlas s tím, jak obecné soudy vyložily pojem rodiny, k jejímuž rozdělení mělo dojít v důsledku rozhodnutí obecných soudů. V souvislosti s touto argumentací odkázal Nejvyšší správní soud na své rozhodnutí ze dne 16. 4. 2010, č.j. 5 As 5/2010-63, kde se věnuje tomu, koho lze považovat za rodinného příslušníka. Dospívá přitom k závěru, že za rodinného příslušníka není považován vztah bratr - sestra. Na tomto závěru nemění nic ani rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. H. Khan proti Velké Británii, na který stěžovatelky odkázaly, neboť to se vztahuje na výjimečné případy, kdy vztahy mezi osobami překračují běžné emoční vazby, což musí být prokázáno. Nic takového se však v projednávané věci nestalo. Stěžovatelky nepopsaly, čím je jejich sourozenecký vztah výjimečný oproti jiným sourozeneckým vztahům a čím se svými příbuznými překračují běžné emoční vazby. Pokud stěžovatelky poukazují na rozdělení rodin, nelze přehlédnout, že tyto by měly být vyhoštěny do Iráku, kde pobývají jejich rodiče - s těmi by přitom měly mít užší vztahy, než se svými sourozenci.

Z výše uvedeného postavení stěžovatelek se pak také odvíjí lhůta pro jejich zajištění. Vzhledem k tomu, že nebyly považovány za doprovod nezletilých dětí, nevztahovala se na ně lhůta 90 dnů vyplývající z ustanovení § 125 odst. 1 in fine zákona o pobytu cizinců. Vznáší-li stěžovatelky otázku, proč byl jako doprovod nezletilého N. vybrán právě jejich nejstarší bratr, lze odkázat na jejich vyjádření, podle něhož to byl právě nejstarší syn, jemuž rodiče v souladu s místními zvyklostmi svěřili své děti a vnuka pod ochranu.

Považují-li stěžovatelky stanovení hranice 18 let za uměle stanovený okamžik, který má zásadní vliv na rozsah jejich práv, lze odkázat na článek 1 Úmluvy o právech dítěte ze dne 30. 9. 1990 publikované pod č. 104/1991 Sb. Podle tohoto článku se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Ostatně je věcí zákonodárce, jakou konkrétní věkovou hranici pro zletilost stanoví a v zásadě se jedná o věk, od něhož je jedinec natolik vyspělý, aby mohl převzít plnou odpovědnost za své jednání.

Pokud stěžovatelky namítají, že v jejich věci nemohl být naplněn účel zajištění, neboť nemohou být vydány do země původu, nelze s nimi souhlasit. Touto námitkou se zabýval jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud. Přitom ani jeden z nich nedovodil, že by stěžovatelky byly v případě jejich návratu do země původu vystaveny nebezpečí vážné újmy. Stěžovatelky hrozící nebezpečí blíže nespecifikovaly ani v ústavní stížnosti a odkazují se pouze na nijak nezpochybňované pronásledování jezídů ze strany tzv. Islámského státu, nicméně ten v roce 2018 zanikl. Stěžovatelkám nelze přisvědčit, že by obecné soudy měly pochybnost o vnitrostátní situaci v Iráku a že by tudíž měly dále zkoumat tamní vnitropolitickou situaci. V souvislosti s uvedeným považuje Ústavní soud za přiléhavé poukázat na odůvodnění krajského soudu, který nepřehlédl, že stěžovatelky nepožádaly o poskytnutí mezinárodní ochrany v první bezpečné zemi, čímž naznačily, že jejich cesta do Evropy není spojena s osobní tragédií a legitimní snahou o získání azylu. Lze očekávat, že pokud by stěžovatelkám reálně hrozily hrozby, o nichž mluví, požádaly by o azyl v první bezpečné zemi a nevystavovaly se cestovním útrapám a nákladům přesunem do dalšího státu.

Stran délky předchozího soudní řízení lze dát stěžovatelkám za pravdu v tom smyslu, že řízení u Nejvyššího správního soudu mohlo být nepochybně kratší, nicméně tato skutečnost nemůže nijak ovlivnit jejich současné faktické a právní postavení.

Ústavní soud tímto nezpochybňuje utrpení, jemuž byli jezídové pro své náboženské přesvědčení v době existence islámského státu vystaveni, ovšem v projednávané věci nepředložily stěžovatelky takové důkazy, z nichž by bylo lze usoudit, že jim návratem do země původu hrozí nebezpečí vážné újmy.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru