Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 541/10 #1Nález ÚS ze dne 28.04.2010K porušení principu ultima ratio a hypertrofii trestní represe

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
základní práva a svobody/sv... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
odposlech
Trestní odpovědnost
směnky, šeky
závazek/zajištění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 95/57 SbNU 247
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.541.10.1
Datum vyhlášení18.05.2010
Datum podání24.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 10 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

141/1961 Sb., § 158d, § 158b


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Účastníci směnečného vztahu, mezi nimiž existuje obchodněprávní spor, mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky směnečného práva a cestou občanského soudního řízení. Pokud obecné soudy nerespektují princip ultima ratio a uchýlí se k trestní represi jednání majícího soukromoprávní základ, aniž by současně respektovaly čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neproporcionálně omezují základní práva a svobody jednotlivce, garantovaná v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky V. V. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 28. dubna 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1114/2009, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky garantované v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.

Narativní část

Stěžovatelka byla v řízení před obecnými soudy uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, jehož se dopustila tím, že zasláním dopisu měla uvést jednatele výstavce směnky v omyl, neboť předmětná směnka nebyla směnkou platební, nýbrž směnkou zajišťující pohledávku jejího manžela vůči výstavci. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, přičemž Nejvyšší soud uvedl, že směnka představuje cenný papír abstraktní, a to jak z hlediska vyjádření kauzy závazku, tak i z hlediska důkazu této kauzy. Žalující směnečný věřitel nemusí dokazovat důvod svého nároku a stačí, jestliže soudu předloží originál formálně bezvadné směnky, jakožto abstraktního cenného papíru; přičemž z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, resp. jeho pokusu, jsou funkce směnky zcela nerozhodné.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud zjistil, že se v dané věci jednalo o excesivní uplatnění zajišťovací směnky, tj. že došlo k tzv. osamostatnění zajišťovací směnky, které usnadňuje paralelní uplatnění zajišťovací směnky, přičemž oddělení zajišťovací směnky od zajištěné pohledávky zákon nezapovídá, ale dle odborné literatury jde o jednání nesolidní a nekorektní. Je pak věcí účastníků, zejm. dlužníka, aby při kontraktaci věnovali řádnou pozornost i aspektům směnečného práva tak, aby byla již v této fázi možnost excesivního uplatnění směnky minimalizována. V daném případě tedy nelze excesivní uplatnění směnky pokládat bez dalšího za trestný čin podvodu, a to ani v případě, že k němu došlo s nepravdivým uvedením kauzy závazku.

V této souvislosti Ústavní soud poukázal na princip ultima ratio, dle kterého je třeba kvalifikaci určitého jednání, majícího soukromoprávní základ, jako trestného činu považovat za krajní prostředek. Z uvedeného principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení soukromoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě se jedná o tzv. hypertrofii trestní represe, když obecné soudy nerespektováním principu ultima ratio neproporcionálně omezily základní práva a svobody stěžovatelky garantovaná čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nad rámec odůvodnění tohoto nálezu se Ústavní soud vyjádřil také k samotnému průběhu trestního řízení a uvedl, že nebyly splněny podmínky přípustnosti zvukového a obrazového záznamu jako důkazu v trestním řízení dle § 158b odst. 3 trestního řádu, což ve vztahu ke stěžovatelce znamenalo v konečném důsledku její odsouzení a porušení práva garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, neboť nebyl dodržen postup dle trestního řádu, vymezený a předvídaný obecně čl. 8 odst. 2 Listiny.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu pro rozpor s čl. 8 odst. 1 Listiny zrušil, ve zbývající části pak ústavní stížnost odmítnul jako nepřípustnou, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 541/10 ze dne 28. 4. 2010

N 95/57 SbNU 247

K porušení principu ultima ratio a hypertrofii trestní represe

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 28. dubna 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. V. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1114/2009 o odmítnutí stěžovatelčina dovolání, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. 4 To 19/2009 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2008 sp. zn. 47 T 9/2006, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona ve stadiu pokusu a odsouzena k odnětí trestu svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.

I. Nerespektováním omezení plynoucích z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo unesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1114/2009 porušeno základní právo stěžovatelky garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

III. V dalším se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. 2. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřovala v postupu obecných soudů, které při posuzování trestnosti jejího jednání zcela ignorovaly povahu směnečné pohledávky jako závazku přísného, nesporného a abstraktního. Obecné soudy v rozporu se směnečným právem zkoumaly kauzální závazek a dospěly k závěru o zajišťovací funkci směnky. Tento závěr však dle stěžovatelky neodpovídá realitě, neboť vychází z libovolného hodnocení důkazů. Obecné soudy nevzaly za věrohodné svědectví stěžovatelky, jejího manžela a nezávislého svědka, a své závěry opřely o výpověď jejího švagra, jednatele společnosti výstavce, a skutečnosti, že směnka nebyla zanesena do účetnictví výstavce, přičemž tuto skutečnost nemohla stěžovatelka nikterak ovlivnit. Stěžovatelka uzavřela, že skutek, tak jak je popsán v rozsudcích, nemůže naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podvodu (k tomu stěžovatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007 sp. zn. 11 Tdo 127/2007).

3. Proto, s ohledem na výše uvedené, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze svým nálezem zrušil.

4. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze prostřednictvím předsedy senátu 4 To JUDr. Petra Píši odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že nalézací soud provedl dostatek důkazů, jež ve své spojitosti umožnily vyslovit podložený skutkový závěr a výrok o vině. K námitkám týkajícím se funkcí směnky uvedl vrchní soud, že věc posuzoval především z trestněprávního pohledu, neboť stěžovatelčino formální pojetí není pro řešení otázky viny rozhodující. Jelikož postupem obecných soudů nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky, navrhl vrchní soud ústavní stížnost zamítnout. Městský soud v Praze prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu 47 T JUDr. Mileny Němcové plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

5. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

II.

6. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky rovněž vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 9/2006, z něhož zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.

7. Usnesením Policie České republiky ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. ČTS: PSP-2331/OHK-2004 bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění tehdejších předpisů, zahájeno trestní stíhání obviněných J. V., Z. V. (dále též "manžel") a stěžovatelky V. V., a to pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009, neboť "obv. J. V. po předchozí dohodě s obv. Z. V. a obv. V. V. vystavil dne 10. 5. 2001 v Praze 6, v hotelu Elegant, Ruzyňská 197, směnku na řad obviněné V. se splatností do 10. 5. 2003 za výstavce spol. Jivon, s. r. o., (nyní hotel Elegant) IČO 25779168, sídlem Tunelářů 278, Praha 5, kde působil jako jednatel a směnku spolupodepsal druhý jednatel obv. Z. V., splatnou u ČSOB, a. s., Praha, č. ú. 107131772/0300, bez uvedení směnečné sumy, v úmyslu tuto směnku vystavenou bez oprávněného nároku užít v případě budoucího sporu s A. F., pro získání neoprávněného prospěchu, po získání spol. Hotel Elegant A. F. dopisem ze dne 12. 1. 2004 uplatnila neoprávněně tuto směnku s již vypsanou směnečnou sumou 1 000 000 Kč obv. V. V. a požadovala výplatu této sumy po spol. Hotel Elegant s tím, že se jedná o směnku za její půjčku do společnosti, i když žádnou takovouto půjčku v této výši do společnosti neposkytla, směnka nebyla proplacena, tímto jednáním se obvinění úmyslně pokusili uvést v omyl poškozenou společnost Hotel Elegant, s. r. o., a způsobit na cizím majetku značnou škodu" (č. l. 1). Dne 9. 5. 2006 byla Městským státním zastupitelstvím v Praze podána pro výše uvedený skutek obžaloba k Městskému soudu v Praze.

8. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006 č. j. 47 T 9/2006-342 byli obžalovaní podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěni obžaloby, neboť obecný soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli obžalovaní stíháni. Na základě odvolání Městského státního zastupitelství v Praze byl rozsudek ohledně stěžovatelky usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2007 č. j. 9 To 27/2007-374 zrušen a věc byla městskému soudu vrácena k novému projednání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2007 č. j. 47 T 9/2006-512 byla stěžovatelka opětovně podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěna obžaloby, neboť obecný soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla obžalovaná stíhána. Z podnětu odvolání Městského státního zastupitelství v Praze byl rozsudek usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008 č. j. 9 To 11/2008-535 zrušen a věc byla městskému soudu vrácena k novému projednání.

9. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2008 č. j. 47 T 9/2006-598 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona ve stadiu pokusu, kterého se měla dopustit tím, že "požadovala dopisem ze dne 12. 1. 2004 adresovaným Hotelu Elegant, s. r. o., (dříve JIVON, s. r. o.) se sídlem v Praze 6, v úmyslu uvést v omyl jejího jednatele A. F. a obohatit se ke škodě společnosti, uhrazení půjčky ve výši 1 000 000 Kč, ačkoliv této společnosti takovou částku ve skutečnosti nepůjčila, přičemž odkazovala na směnku z 10. 5. 2001 vystavenou na řad obžalované V. V. a splatnou dne 10. 5. 2003 u ČSOB, a. s., která měla úhradu uvedené půjčky zajišťovat, avšak tato směnka byla vypsána na žádost obžalované, J. V. jako zajišťovací faktickou půjčku Z. V. do společnosti JIVON, s. r. o., ze dne 23. 10. 2000. Směnka proto nepotvrzovala faktické předání půjčky ve výši 1 000 000 Kč, a proto nebyla ani zahrnuta v účetnictví společnosti.". Za toto jednání byla stěžovatelka odsouzena podle § 250 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků; podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolání stěžovatelky bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2009 č. j. 4 To 19/2009-634 podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.

10. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009 č. j. 7 Tdo 1114/2009-656 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl dovolací soud, že směnka představuje cenný papír abstraktní, a to jak z hlediska vyjádření kauzy závazku, tak i z hlediska důkazu této kauzy. Žalující směnečný věřitel v důsledku toho nemusí dokazovat důvod svého nároku, a stačí, jestliže soudu předloží originál formálně bezvadné směnky. Z těchto důvodů Nejvyšší soud též přisvědčil názoru odvolacího soudu, že z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, resp. jeho pokusu jsou funkce směnky zcela nerozhodné.

11. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit zejm. následující důkazy:

a) Dopis stěžovatelky ze dne 12. 1. 2004 adresovaný společnosti Hotel Elegant, s. r. o., ve kterém stěžovatelka uvedla: "Žádám vaši firmu v novém přejmenování Hotel Elegant, s. r. o., aby byla tak laskavá a zaplatila mi dlužnou částku 1 000 000 Kč, která vám byla zapůjčena dne 10. 5. 2001 a byla splatná 10. 5. 2003 na směnku. Věřím, že do 30-ti dnů ode dne doručení této výzvy bude směnka v plném rozsahu uhrazena vaší firmou Elegant, s. r. o., pak-li ne, budu nucena použít směnečného práva." (č. l. 92).

b) Dopis A. F., jednatele společnosti Hotel Elegant, s. r. o., ze dne 4. 2. 2004 adresovaný J. V., ve kterém je uvedeno: "Dále Vás žádám o vydání další finanční hotovosti ve výši 1 000 000 Kč či předložení dokladů ohledně směnky předložené paní V. V. ze dne 10. 5. 2001, jelikož v rozhodné době jste byl jednatelem společnosti a odpovídáte dle zákona za způsobenou škodu, kterou tímto uplatňuji." (č. l. 76).

c) Dopis právního zástupce společnosti Hotel Elegant, s. r. o., ze dne 4. 2. 2004 adresovaný stěžovatelce, ve kterém je uvedeno: "Bohužel náš mandant musí Váš požadavek na úhradu zmíněné částky odmítnout. O zmíněné směnce není našemu mandantu nic známo a tato směnka a závazek není veden v účetnictví našeho mandanta. Zároveň při ukončení funkce jednatelů společnosti pana J. V. a Z. V. nebyla poskytnutá jakákoliv informace o existenci takovéhoto závazku či směnky, ani nebyla takováto částka předána na účet společnosti či do její pokladny, ba naopak byl zjištěn značný finanční rozdíl v pokladně." (č. l. 78).

d) Směnku vystavenou dne 10. 5. 2001 jednateli společnosti JIVON, s. r. o., J. V. a Z. V., znějící na částku 1 000 000 Kč a splatnou dne 10. 5. 2003 na řad V. V. (č. l. 160). Z obsahu cenného papíru, odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a ze znaleckého posudku (č. l. 21) lze učinit závěr o tom, že se jedná o směnku bezvadnou, tedy řádnou a platnou.

III.

12. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je ve svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním, a je oprávněn zkoumat porušení i jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazovala [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

13. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

14. Ústavní soud v minulosti judikoval, že právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, nemůže být ignorována jiná než trestněprávní (pozn. red.: další, odlišná od trestněprávní, např. obchodněprávní) stránka věci [nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000 ze dne 8. 11. 2001 (N 169/24 SbNU 255)]. Tento názor Ústavního soudu vyvstává zejména v souvislosti s povahou trestního práva jako práva ultima ratio, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je jejich užití zjevně neúčelné. Dle názoru Ústavního soudu je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Tímto způsobem totiž potom dochází k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy [viz nález sp. zn. IV. ÚS 469/02 ze dne 29. 4. 2004 (N 61/33 SbNU 113)].

15. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Jak již také judikoval Nejvyšší soud, není trestní stíhání namístě, jestliže se jednání obviněného pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních. Určité selhání či nedostatečná účinnost zákonných nástrojů sloužících k faktickému výkonu pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí nemůže vést k tomu, aby tato opatření byla nahrazována či doplňována prostředky práva trestního (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 7 Tz 290/2000). Ústavní soud k tomu dodává, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny [nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405)].

16. Umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 469/04 ze dne 2. 6. 2005 (N 116/37 SbNU 489) konstatoval: "Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny).". Je-li v průběhu trestního řízení porušen některý z ústavních limitů, pak není respektován čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť ten vytváří prostor a zároveň stanoví hranice omezení osobní svobody zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny [viz nález sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 205/43 SbNU 289)].

IV.

17. Ústavní soud úvodem uvádí, že předmětem tohoto řízení a podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je posouzení trestnosti jejího jednání, nikoli oprávněnosti jejího nároku, resp. zjišťování, zda stěžovatelka předmětnou částku skutečně zapůjčila. Z důvodů níže uvedených je posouzení této otázky pro řízení o ústavní stížnosti irelevantní, nadto by Ústavní soud mohl posuzováním oprávněnosti nároku stěžovatelky nepřípustně zasahovat do rozhodovací činnosti soudů v občanském soudním řízení. Ústavní soud proto při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti vycházel z v úvahu přicházejících možností z mezní premisy, tedy že stěžovatelka zneužila zajišťovací směnku.

18. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že se stěžovatelka dopustila trestného činu podvodu, když zasláním dopisu ze dne 12. 1. 2004 měla uvést jednatele výstavce směnky v omyl, neboť předmětná směnka nebyla směnkou platební, nýbrž směnkou zajišťovací pohledávku jejího manžela vůči výstavci.

19. Pro posouzení trestnosti jednání stěžovatelky je dle názoru Ústavního soudu (bod 14 a 15) třeba vymezit obsah soukromoprávního vztahu, zde vztahu směnečného (k tomu si Ústavní soud "vypůjčil" relevantní pasáže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007 sp. zn. 11 Tdo 127/2007). Směnka vlastní je definována jako bezpodmínečný písemný slib, kterým se jedna osoba zavazuje zaplatit druhé osobě nebo na její řad určitou peněžní částku na požádání nebo v určitelné době. Má-li směnka náležitosti předepsané zákonem směnečným a šekovým, je závazek ze směnky přísným, nesporným a abstraktním závazkem z cenného papíru. Abstraktnost závazku ze směnky spočívá v tom, že ekonomické nebo jiné důvody jeho vzniku nejsou nijak rozhodné. Tzv. zajišťovací směnka není zvláštním druhem směnky. Jde jen o vyjádření toho, jakou funkci směnka plní, pokud slouží k zajištění závazku vyplývajícího z jiného právního vztahu, který se označuje jako kauzální právní vztah, protože představuje materiální příčinu vzniku směnky (blíže Kovář, Z.: Směnka jako zajištění. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 3). Zajišťovací funkce směnky vyplývá z toho, že se účastníci kauzálního právního vztahu dohodli na smlouvě o zajištění směnkou. Jde o tzv. innominátní smlouvu, pro kterou není předepsána žádná forma, takže nemusí být uzavřena písemně a může být uzavřena i ústně nebo dokonce jen konkludentně. Pokud směnka plní zajišťovací funkci, nejedná se o jev spadající do sféry směnečného práva, což znamená, že nevzniká žádný zvláštní druh směnky a nic se nemění na povaze závazku ze směnky jako závazku přísného, nesporného a abstraktního. V závislosti na tom, co je obsahem smlouvy o zajištění směnkou, může zjišťovací funkci plnit směnka, která je za tím účelem nově vystavena, nebo i směnka, která již dříve byla vystavena z jiného důvodu. To, že zajišťovací funkce směnky není atributem směnečného práva, má mimo jiné ten důsledek, že i když je zajišťovací funkce směnky vyčerpána, směnka existuje dál, nezaniká, nestává se neplatnou apod. Mimořádně významné je prolomení akcesority ve vztahu mezi směnkou jako prostředkem zajištění závazku a samotným zajištěným závazkem. Zatímco obecné zajišťovací závazky jsou akcesorické ve vztahu k zajištěnému závazku, což znamená, že nemohou jako samostatné závazky existovat, ale existují jen s hlavním závazkem a s ním také zanikají, v případě zajištění směnkou je tomu jinak. Směnka, která plní zajišťovací funkci, není k zajištěnému závazku akcesorická a je ve vztahu k němu v postavení zcela samostatného a nezávislého závazku (blíže Chalupa, R.: Zajišťovací směnka. Praha: Linde Praha, 2009, s. 48). Pokud jde o vznik směnky jako cenného papíru i závazků vtělených do této listiny, obsah těchto závazků, změny v účastnících směnečněprávních vztahů, splatnost směnky a její zánik, uplatní se výlučně předpisy směnečného práva, a to bez ohledu na to, co se odehrává v kauzálním závazku zajištěném směnkou. Změnami v kauzálním závazku je směnka dotčena jen tak, jak to stanoví předpisy směnečného práva. To mimo jiné znamená, že pokud s určitou změnou v kauzálním závazku směnečné právo nic se směnkou nespojuje, tato změna se do směnky nijak nepromítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2006 sp. zn. 7 Tdo 475/2006). Zanikne-li závazek (v posuzovaném případě závazek ze smlouvy o půjčce), byť i splněním, nezaniká tím zároveň samotná zajišťovací směnka, nestává se neplatnou a z pohledu směnečného práva se na ní nic nemění. Z výše uvedeného lze tedy učinit pro nyní projednávanou věc závěr o tom, že směnečná pohledávka (byť zajišťovací), mimo svou abstraktnost, není akcesorická a subsidiární ve vztahu k zajištěné pohledávce, soudy však dlužníkům přiznávají obranu, která je svou podstatou založena na akcesoritě a subsidiaritě uplatněného práva (blíže Chalupa, R., str. 50).

20. Vyjma řádného uplatnění zajišťovací směnky mohou (vzhledem k povaze směnečného závazku, viz výše) nastat případy, kdy majitel zajišťovací směnky tuto uplatní v rozporu s účelem emise směnky a obsahem mimosměnečného ujednání, tedy excesivně. Excesivním uplatněním zajišťovací směnky se pak mimo jiné rozumí situace tzv. osamostatnění zajišťovací směnky, které usnadňuje paralelní uplatnění zajišťovací směnky (blíže Chalupa, R., str. 85); přičemž oddělení zajišťovací směnky od zajištěné pohledávky zákon nezapovídá, jde však o jednání nesolidní a nekorektní (viz Chalupa, R., str. 85), když je způsobilé znemožnit úspěšné uplatnění věcné důvodné obrany proti excesivnímu uplatnění osamostatněné směnky. Je pak věcí účastníků, zejm. dlužníka, aby při kontraktaci věnovali řádnou pozornost i aspektům směnečného práva tak, aby byla již v této fázi možnost excesivního uplatnění směnky minimalizována.

21. V daném případě uplatnila stěžovatelka jako směnečný věřitel u dlužníka (právnická osoba, bod 11) "předžalobní upomínkou" řádnou a platnou směnku znějící na částku 1 000 000 Kč s tím, že uvedla, že se jedná o směnku platební, vystavenou oproti půjčce v téže výši. Tento požadavek byl ze strany statutárního orgánu dlužníka odmítnut s tím, že takováto půjčka není výstavcem evidována, přičemž na stěžovatelku a bývalé jednatele dlužníka podal trestní oznámení. Předmětná směnka měla dle zjištění obecných soudů sloužit jako směnka zajišťovací ve vztahu k pohledávce Z. V. ve výši 500 000 Kč, přičemž emisí směnky došlo po vzájemné dohodě k jejímu osamostatnění, když věřitelem zajištěné pohledávky byl Z. V. a remitentem směnky stěžovatelka. Trestnost jednání stěžovatelky pak dovodily obecné soudy z toho, že předmětná pohledávka byla vůči dlužníku uplatněna paralelně, když Z. V. civilní žalobou požadoval uhrazení částky 500 000Kč z titulu smlouvy o půjčce a stěžovatelka "předžalobní upomínkou" částku ve výši 1 000 000 Kč z titulu platební směnky.

22. Protože dlužník neuhradil Z. V. svůj dluh ze smlouvy o půjčce, nezanikl jeho závazek, natož závazek zajišťovací ze směnky. Z pohledu směnečného práva by měl zánik kauzálního závazku pouze ten význam, že pokud by stěžovatelka požadovala vůči dlužníku zaplacení směnky, mohl by dlužník úspěšně namítat, že závazek ze smlouvy o půjčce, který směnka zajišťovala, již byl uhrazen (bod 19). Tuto námitku by měl dlužník i proti stěžovatelce jako originální majitelce směnky. Jelikož však dluh ze smlouvy uhrazen nebyl, vzhledem k neakcesoritě a nesubsidiaritě směnečné pohledávky nic nebránilo stěžovatelce k jejímu uplatnění, přičemž kauzální námitky zůstaly dlužníku zachovány. Nutno podotknout, že jednání stěžovatelky je z pohledu směnečného práva jednáním přípustným, nikoli zakázaným. Skutečnost, že stěžovatelka uvedla jinou kauzu směnečného závazku, tedy že dlužníka uvedla v omyl ve smyslu § 250 trestního zákona, je dle názoru Ústavního soudu vzhledem k abstraktnosti směnečné pohledávky (bod 19) irelevantní, když judikatura připouští dlužníku možnost obrany prostřednictvím kauzální námitky a námitky excesivního uplatnění směnky. Skutečnost, že obrana žalovaných směnečných dlužníků je jak procesně, tak i hmotněprávně oproti dlužníkům z nesměnečných pohledávek značně ztížena, nemůže založit trestnost excesivního uplatnění směnečné pohledávky (bod 15). Nadto je nutno podotknout, že excesivní uplatnění směnky bylo umožněno, resp. jeho možnost byla maximalizována neopatrným a neodborným přístupem výstavce ke kontraktaci, který tak dle názoru Ústavního soudu významnou měrou daný směnečný spor umožnil a sám si možnost úspěšné obrany snížil (odlišnost směnečného a závazkového věřitele, odlišnost částek, dat vystavení směnky a smlouvy o půjčce, neprovázání směnečného a závazkového vztahu vhodnými doložkami, vystavení zajišťovací směnky až 7 měsíců po realizaci zajišťované pohledávky).

23. Z výše uvedeného principu ultima ratio (body 14, 15, 16) vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení soukromoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Excesivní uplatnění směnky dle názoru Ústavního soudu nelze pokládat bez dalšího za trestný čin podvodu, a to ani v případě, že k němu došlo s nepravdivým uvedením kauzy závazku. Účastníci směnečného vztahu, mezi nimiž existuje obchodněprávní spor, tak mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky směnečného práva a cestou občanského soudního řízení. Ústavní soud tak po provedeném řízení dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o tzv. hypertrofii trestní represe, neboť obecné soudy nerespektováním principu ultima ratio neproporcionálně omezily základní práva a svobody stěžovatelky garantovaná čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

24. Nad rámec odůvodnění tohoto nálezu je Ústavnísoud nucen vyjádřit se i k samotnému průběhu trestního řízení. Ze spisu Ústavní soud dále zjistil, že přípisem ze dne 24. 11. 2004 zažádala Policie České republiky podle § 158d odst. 2 trestního řádu Městské státní zastupitelství v Praze o povolení sledování schůzky mezi A. F. a Z. V., identifikovaným datem narození, v němž uvádí, že "Dne 24. 11. 2004 telefonicky oznámil oznamovatel A. F., že se osobně sešel se Z. V., který mu sdělil, že směnka byla vystavena v loňském roce jako nátlak na spor o byty, který probíhá mezi A. F. a D. V. (sic!) s tím, že toto jim měl poradit jejich současný právní zástupce. Tuto skutečnost je ochoten A. F. uvést do protokolu a požádal Polici ČR o přijetí adekvátních opatření s tím, že se Z. V. má předjednanou další schůzku ohledně vyjasnění všech okolností vzniku uvedené směnky." (č. l. 115). Na základě této žádosti povolil státní zástupce dne 25. 11. 2004 sledování a audiovizuální monitoring schůzky pod. Z. V. se sv. F. (č. l. 117). V protokolu o sledování osob a věcí podle §158d trestního řádu č. j. PSP-759-1/OTO-297 je uvedeno, že během sledování dne 1. 12. 2004 mezi 16:00 a 16:48:45 hod. byl učiněn záznam jednání mezi panem A. F. a panem Z. V. (sic!, č. l. 118). Z obsahu obrazového záznamu a audiozáznamu sledování osob a věcí ze dne 1. 12. 2004 je však zřejmé, že byla monitorována schůzka, které se účastnil J. V., A. F. a JUDr. R. A. (č. l. 585). K přípustnosti této nahrávky jako důkazu v předmětném trestním řízení se vyjádřil Městský soud v Praze na č. l. 356, kde uvedl, že "Vzhledem k tomu, že povolení státního zástupce bylo vystaveno na osobu Z. V. a předmětné schůzky se zúčastnil J. V., nebylo možno záznam provedený policií použít jako důkaz.". Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení (č. l. 538) však dospěl k závěru odlišnému, když dovodil, že "pořízené záznamy jsou procesně použitelné, byť státní zástupce povolil sledování Z. V., který nakonec nebyl na schůzce s poškozeným F. přítomen, a nikoliv J. V., jenž se naopak ke schůzce dostavil (odvolací soud přitom nehodlá spekulovat, zda se jednalo o pouhou věcnou chybu policejního orgánu způsobenou záměnou křestního jména sledované osoby, jak se tato možnost také nabízí). Procesní způsobilost tak sice nevyplývá z ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř., je ji však možno dovodit z ustanovení § 158d odst. 6 tr. ř. Sledování osob - v daném případě monitorování schůzky konané dne 1. 12. 2004 v hotelu Elegant Praha - bylo totiž Policií ČR v této věci provedeno s výslovným souhlasem poškozeného F. a také s vědomím JUDr. A., který byl přítomen na žádost zmíněného poškozeného. Proto i když se na monitorovanou schůzku nakonec dostavil J. V., vůči němuž nebylo sledování osob státním zástupcem povoleno, je nutno přípustnost sledování osob, včetně uskutečněného obrazového a zvukového záznamu průběhu schůzky, posoudit podle odst. 6 § 158d tr. ř., jako učiněné se souhlasem poškozeného F. jako osoby, do jehož práv a svobod bylo sledováním a záznamem schůzky zasaženo. Je splněna i podmínka, že se jedná o úmyslný trestný čin a o tutéž trestní věc, v níž má být důkaz proveden. Souhlas poškozeného zde nahrazuje povolení státního zástupce a znamená použitelnost protokolu o sledování a záznamu o průběhu schůzky v hotelu Elegant ze dne 1. 12. 2004 ohledně všech zúčastněných osob, tedy i J. V. Odvolací soud v této souvislosti podotýká, že pořízení zvukového a obrazového záznamu sledovaných osob představuje nepochybně významný zásah do jejich práv a svobod, je-li však takový zásah učiněn se souhlasem toho, do jehož práv je zasahováno, postačí pro jeho použitelnost souhlas dotčené osoby.". Městský soud na základě pokynu Vrchního soudu v Praze provedl důkaz přehráním obrazového záznamu o sledování osob a věcí ze dne 1. 12. 2004 a po seznámení se s obsahem této schůzky a vzájemném zhodnocení výpovědí svědka J. V. a svědka A. F. dospěl k závěru, že výpověď svědka J. V. je věrohodná (č. l. 616).

25. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2806/08 ze dne 27. 1. 2010 (N 15/56 SbNU 143) uvedl Ústavnísoud, že ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence s tím, že orgány státu mohou do výkonu tohoto práva zasahovat jen v případě, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti, v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 46/48 SbNU 549) vyložil, že odposlouchávání telefonních rozhovorů veřejnou mocí (stejně jako jiné tajné sledování) přestavuje vážné omezení základních práv. Z ústavního pořádku plyne, že k omezení osobní integrity a soukromí (tj. k prolomení ochrany) může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen je-li to nezbytné a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak. Při nedodržení některé podmínky jde o zásah protiústavní. Také představitelé tuzemské nauky považují sledování osoby za citelný zásah do jejího soukromí bez rozlišování prostorů, kde je osoba sledována (srov. Sotolář, A., Púry, F.: Skrytá reakce policie na již spáchanou trestnou činnost in Trestněprávní revue 2003, 1: 6). Zásah do soukromí je tedy v zásadě omezen především nezbytností takového postupu. V opačném případě totiž hrozí nebezpečí, že se výkon státní moci v trestním řízení stane nástrojem libovůle jejích dočasných držitelů proti jednotlivci (srov. Kallab, J.: Zločin a trest, Úvahy o základech trestního práva. Praha: J. R. Vilímek, 1916, s. 8). K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování [srov. nález sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489), bod 16].

26. V daném případě dovodil odvolacísoud přípustnost důkazu zvukového a obrazového záznamu schůzky mezi J. V., A. F. a JUDr. A. z ustanovení § 158d odst. 6 trestního řádu, poněvadž dle jeho názoru byla předmětná schůzka monitorována s výslovným souhlasem A. F. a s vědomím JUDr. A. Tento výklad je však dle názoru Ústavního soudu zcela nepřípadný, neboť obchází zákonná ustanovení. Podle trestního řádu a doktríny musí být souhlas toho, do jehož práv a svobod má být sledováním zasahováno, výslovný; konkludentní nebo dodatečný souhlas je vyloučen (blíže viz Šámal, P. a kol: Trestní řád, komentář - díl I., 6. vydání, C. H. Beck, 2008, str. 1246). V nyní projednávané věci však podmínky § 158d odst. 6 trestního řádu splněny nebyly, neboť A. F. požádal Policii České republiky pouze o monitorování jeho schůzky se Z. V. (viz č. l. 116), nikoli s J. V., přičemž je sporné, zda "žádost o přijetí adekvátních opatření" učiněná telefonicky splňuje náležitosti výslovného souhlasu podle § 158d odst. 6 trestního řádu, JUDr. A. se schůzky zúčastnil pouze s vědomím jejího monitorování Policií České republiky, což za kvalifikovaný souhlas považovat nelze, a J. V., byť přípustnost tohoto důkazu nezpochybnil, souhlas s jejím monitorováním nikdy neposkytl. Dle názoru Ústavního soudu tak byl namístě postup podle § 158d odst. 5 trestního řádu, tedy vyžádání dodatečného souhlasu státního zástupce, což však orgány činné v trestním řízení neučinily, čímž nebyly splněny podmínky přípustnosti zvukového a obrazového záznamu předmětné schůzky jako důkazu v trestním řízení podle § 158b odst. 3 trestního řádu, což ve vztahu ke stěžovatelce znamenalo v konečném důsledku (její odsouzení) porušení jejího práva garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, neboť nebyl dodržen postup trestním řádem vymezený a předvídaný obecně čl. 8 odst. 2 Listiny.

27. Ačkoli Ústavnísoud shledal, že vadný je také výrok o vině napadených rozsudků městského soudu a vrchního soudu, nepřikročil k jejich zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu sebeomezení, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před Nejvyšším soudem [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287)]. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru