Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 541/03Usnesení ÚS ze dne 27.01.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
spoluvlastnictví/podíl
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.541.03
Datum podání16.10.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

40/1964 Sb., § 143, § 149

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 541/03 ze dne 27. 1. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti ing. L. T., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2003, čj. 22 Cdo 1424/2003 - 123,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 21. 1. 2003, čj. 22 Co 425/2002 - 81. Tímto rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 9. 2002, čj. 3 C 1023/2001 - 59, ve správném znění, podle kterého žalobkyně J. T. a žalovaný Ing. L. T. jsou podílovými spoluvlastníky rodinného domku s oplocením, studnou, vedlejšími stavbami, venkovními úpravami a ostatním příslušenstvím na stavebním pozemku, stavebního pozemku a zahrady, zapsaných na pro k. ú. Tlesky, okr. Rakovník, a to každý z jedné ideální poloviny.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalovaný) uvedl, že výše uvedenými rozsudky, zejména soudů prvního a druhého stupně, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v souvislosti s čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Zároveň bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, protože vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny.

Porušení citovaných základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že z provedených důkazů vyplynulo, že splátky kupní ceny předmětných nemovitostí byly plně uhrazeny z finanční hotovosti darované stěžovateli jeho rodiči. Obecné soudy však tyto důkazy nepovažovaly za dostačující. Finanční prostředky potřebné ke koupi nemovitostí nabyl stěžovatel darem, neboť rodiče stěžovatele chtěli a chtějí finanční prostředky poskytnuté stěžovateli za dar považovat. To vyplynulo i z jejich svědeckých výpovědí. Tím se však obecné soudy v odůvodnění svých rozsudků nezabývaly. Stěžovatel dále zdůraznil, že předmětné nemovitosti nabyl na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 7. 3. 1995 v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. Tato smlouva byla uzavřena mezi stěžovatelem a Pozemkovým fondem ČR. Stěžovatel se na základě ustanovení § 524 ObčZ stal právním nástupcem původního vlastníka, který byl oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatel nabyl předmětné nemovitosti v rámci předpisů o restituci majetku jako právní nástupce původního vlastníka. Proto se v daném případě uplatní ustanovení § 143 odst. 1 ObčZ před novelou z roku 1998 tak, že předmětné nemovitosti nejsou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, resp. společném jmění manželů, vzhledem k tomu, že byly nabyty pouze stěžovatelem v rámci restitučních předpisů. Obecné soudy se touto otázkou zabývaly velmi povrchně a bez náležitého odůvodnění. Podle názoru stěžovatele tak bylo porušeno ustanovení § 132 OSŘ, který stanoví postup soudu při hodnocení důkazů a dále i ustanovení § 157 odst. 1, 2 OSŘ, neboť žádný ze soudů své právní závěry náležitě neodůvodnil. Poněvadž soudy nepřihlédly ve svých rozhodnutích ke všem důkazům v řízení předloženým a provedeným, porušily tím čl. 36 Listiny i čl. 90 Ústavy ČR.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Okresní soud v Rakovníku ve svém vyjádření uvedl, že všechny obecné soudy dospěly ve věci samé v zásadě ke stejným závěrům a rozhodnutím, proto plně odkázal na tato rozhodnutí a jejich odůvodnění.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že skutkové závěry soudů obou stupňů nemohly být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolání bylo přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Proto se nezabýval námitkou stěžovatele, že nebylo prokázáno, že sporné nemovitosti zaplatil zcela ze svých výlučných prostředků získaných darem od rodičů. Námitka, týkající se výkladu § 143 ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb., nemá podle názoru dovolacího soudu ústavněprávní podklad a je jen pokusem o přezkoumání právního posouzení věci mimo soustavu obecných soudů. V podrobnostech odkázal dovolací soud na odůvodnění svého rozsudku s tím, že toto odůvodnění považuje za zcela postačující a srozumitelné.

Ze spisu sp. zn. 3 C 1023/2001 Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") Ústavní soud zjistil, že jeho rozsudkem ze dne 20. 9. 2002 bylo určeno, že shora označené nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalobce, každého z jedné ideální poloviny. Okresní soud vzal za prokázáno, že stěžovatel nabyl předmětné nemovitosti za trvání manželství a finanční prostředky na splácení ceny nemovitosti byly stěžovatelem získány od jeho rodičů. Z korespondence stěžovatele s právním zástupcem žalobkyně je zřejmé, že nemovitosti byly zakoupeny stěžovatelem za finanční prostředky poskytnuté rodiči jako půjčka. Rodiče stěžovatele tuto finanční částku považovali, před zahájením řízení ve věci, jako půjčku stěžovateli a teprve v průběhu řízení ji začali charakterizovat jako dar. Stěžovatel žádným důkazem, provedeným před soudem, neosvědčil tvrzení, že se jednalo o dar od rodičů, nikoliv o půjčku. Naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků, spočívá podle okresního soudu v tom, že bez tohoto určení by nemohla být provedena změna zápisu v katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2003, čj. 22 Co 425/2002 - 81, potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé, ve správném znění, a změnil jej ve výroku o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že způsob darování finančních prostředků tak, jak jej uvedli rodiče stěžovatele, není ve vztahu mezi rodiči a dětmi neobvyklý. Nelze tedy vyloučit, že část prostředků od svých rodičů získal stěžovatel darem a použil je na koupi předmětných nemovitostí. Stěžovatel ovšem neprokázal, jakou částku darem od svých rodičů získal. Podle výpisu ze sporožirového účtu E. T. (matky stěžovatele) bylo v letech 1995 a 1996 vybráno 138 500,-- Kč. Na shora uvedenou pohledávku bylo v tomto období zaplaceno 117 000,-- Kč. Data splátek na pohledávku a data výběrů ze sporožirového účtu, výše těchto výběrů a výše těchto splátek spolu vůbec nekorespondují. Svědkyně E. T. si nepamatovala, jakou částku přesně darovali stěžovateli, svědek ing. R. T. uvedl, že se mohlo jednat o částku 100 000,-- Kč. Je tedy nesporné, že alespoň část prostředků na nabytí předmětných nemovitostí vynaložil stěžovatel ze svého, resp. z odměny za pracovní činnost, případně z úspor nabytých za trvání manželství, tedy ze společných prostředků účastníků. Krajský soud tak dospěl ke shodnému právnímu závěru jako okresní soud, že předmětné nemovitosti nabyl stěžovatel za trvání manželství a prostředky, které vynaložil na jejich získání, nebyly tvořeny výlučně z prostředků získaných dědictvím, darem nebo podle restitučních předpisů. Mezi účastníky nedošlo k vypořádání jejich zaniklého BSM dohodou, a proto nastoupilo vypořádání BSM v důsledku zákonné domněnky podle § 149 odst. 4 ObčZ. Krajský soud rovněž zkoumal naléhavý právní zájem žalobkyně na určovací žalobě i její věcnou legitimaci. Shodně se soudem prvního stupně zastává názor, že žalobkyně osvědčila naléhavý právní zájem na určení, že je vlastnicí jedné poloviny předmětných nemovitostí. V katastru nemovitostí je zapsán jako jejich výlučný vlastník stěžovatel. V tomto rozsahu byla také k podání žaloby aktivně legitimována.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, ze dne 29. 6. 2003, čj. 22 Cdo 1424/2003 - 123, bylo dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze zamítnuto. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť dovolací soud dosud neřešil otázku, zda se výjimka ze zásady, že věci nabyté některým z manželů za trvání manželství patří do BSM, vztahuje i na případy, kdy jeden z manželů koupí věc jako právní nástupce osoby oprávněné k poskytnutí náhrady podle restitučních předpisů. Vzhledem k tomu je napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Při posuzování předmětné otázky dospěl dovolací soud k závěru (stejně jako soud odvolací), že na danou věc dopadá ustanovení § 143 ObčZ. Při jeho výkladu je nutno vyjít z toho, že do společného jmění manželů (dále též "SJM") nepatří věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z nich pouze tehdy, měl-li je tento manžel ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo mu byly věci vydány jako právnímu nástupci původního vlastníka. V této věci není sporu o tom, že žalovaný nebyl původním vlastníkem předmětných nemovitostí (původní oprávněnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona o půdě) před uzavřením manželství a že není ani odvozenou oprávněnou osobou podle § 4 odst. 2 nebo 4 tohoto zákona. Pokud žalovaný opírá své námitky o to, že je právním nástupcem osob, jimž měly být nemovitosti vydány, ale které s ním uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky, pomíjí, že ani tyto osoby nebyly nikdy vlastníky nemovitostí. Právním důvodem, proč jim nemovitosti měly být vydány, bylo vypořádání nároků na náhradu za nevydané nemovitosti a za vnesený inventář. Žalovaný je tedy jejich právním nástupcem pouze ve vztahu k postoupené pohledávce na poskytnutí uvedených náhrad, nikoli ve vztahu k vlastnictví sporných nemovitostí. Proto názor odvolacího soudu, že ani okolnosti, za kterých žalovaný tyto nemovitosti získal, nemohly vyloučit jejich nabytí do SJM účastníků, je správným výkladem správně aplikovaného právního předpisu.

Po posouzení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Pokud obecné soudy respektují při svém rozhodování pravidla ustanovení § 132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval.

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena základní práva navrhovatele. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovateli byla poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů, na základě volného hodnocení důkazů dospěly k závěrům, které řádně odůvodnily. Stejně tak i Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění svého rozsudku zabýval námitkou stěžovatele ohledně výkladu ustanovení § 143 ObčZ a své stanovisko dostatečně odůvodnil.

Skutečnost, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV ÚS 188/94). Podle názoru Ústavního soudu tedy nedošlo k porušení čl. 36 Listiny.

K námitce stěžovatele, že postupem soudů bylo rovněž porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nezdůvodnil, v čem konkrétně porušení tohoto článku spatřuje. Ústavní soud sám v přezkoumávané věci porušení čl. 11 odst. 1 Listiny nezjistil. Procesní postup i rozhodnutí obecných soudů ohledně stanovení spoluvlastnických podílů obou účastníků neshledal ani protizákonným ani protiústavním.

Namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud ani nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, charakterizující dělbu moci ve státě, a nejedná se tedy o zakotvení konkrétního individuálního práva či svobody.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítal, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru