Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 541/02Usnesení ÚS ze dne 28.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.541.02
Datum podání03.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 2 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

87/1991 Sb., § 4 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 541/02 ze dne 28. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené Doc. JUDr. P. Š., DrSc., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 20 Co 727/2000, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 32 C 207/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 20 Co 727/2000, kterým tento soud, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 32 C 207/99.

Podle přesvědčení stěžovatelky došlo shora označeným rozsudkem odvolacího soudu k porušení jejího vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

K této ústavněprávní argumentaci stěžovatelka zdůraznila, že čl. 11 Listiny chrání nejen vlastnictví již existující a jiná majetková práva, ale i nároky, ve vztahu k nimž může přinejmenším tvrdit, že jsou v "jejím legitimním očekávání", tj. že budou realizovány. Tento názor Evropského soudu pro lidská práva údajně charakterizuje pojem "legitimního očekávání" jako pojem vyjadřující obsahově silnější (oprávněnější) stav než je pouhé doufání a zakládá se na ustanovení zákona nebo jiného právního aktu, případně soudního rozhodnutí. Ve vztahu k tomuto právnímu názoru odkázala stěžovatelka na rozhodnutí Velkého senátu ze dne 10. 7. 2002 ve věci P. a P. proti České republice, případně Gratzinger a Gratzingerová proti České republice. Stěžovatelka tak opírala své legitimní očekávání jak o znění zákonů č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."), tak i o judikaturu obecných soudů vztahující se k těmto zákonům, stejně jako ke svému rehabilitačnímu rozhodnutí.

Právnímu názoru odvolacího soudu, vyjádřenému v napadeném rozsudku, stěžovatelka současně vytýká, že nedostatečně rozlišuje mezi podmínkami uvedenými v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že k tomu, aby žalovaní měli postavení povinné osoby, stačí splnění jen jedné z nich. Při posouzení podmínky nabytí věci odvolací soud zúžil tuto otázku pouze na zkoumání výše kupní ceny předmětné nemovitosti stanovené znaleckým posudkem a již se nevypořádal s jejími námitkami, které poukazovaly i na jiná porušení tehdy platných právních předpisů.

K porušení práva na spravedlivý proces došlo, podle stěžovatelky, tím, že nebyly provedeny důkazy, které navrhla, a odvolací soud se s touto skutečností ve svém rozhodnutí nevypořádal. Podle stěžovatelky zejména z realizačního spisu Magistrátu města Brna vyplývá, že manželé B. nabyli nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy, ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tato skutečnost je údajně prokázána i upozorněním tehdejší Městské prokuratury v Brně.

Dalším evidentním porušením tehdy platných předpisů je, podle přesvědčení stěžovatelky, skutečnost, že nebyla splněna povinnost tehdejšího národního výboru stanovená v čl. 2 směrnice Ministerstva financí č. 10/1964 Sb. (uveřejněná ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964), tj. povinnost nabídnout nemovitost ke koupi dosavadnímu uživateli. Československý stát, za situace, kdy byl vlastníkem pouze jedné ideální poloviny nemovitosti, tuto polovinu nenabídl ke koupi ani vlastnici druhé ideální poloviny, kterou byla A. B.. Z toho lze dovodit, že řádné výběrové řízení ve věci prodeje nemovitostí neproběhlo a došlo tak k jednoznačnému zvýhodnění pozdějších vlastníků, manželů B..

Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka i dovoláním. Proto Ústavní soud usnesením ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 541/02, řízení o ústavní stížnosti přerušil podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), za použití § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dle jen OSŘ) s tím, že v řízení bude pokračovat poté, až Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, rozhodne o dovolání.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2003, čj. 28 Cdo 1818/2002 -155, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud zamítl návrh stěžovatelky na připuštění dovolání, k vyřešení otázky, zda postup státních orgánů, při realizaci prodeje domu čp. 297 ve S., byl v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo zda došlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů. Stěžovatelka uplatnila dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ (ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.), tj. neprovedení důkazů, které navrhla, a nesprávné právní posouzení věci. Za situace, kdy odvolací soud rozhodl o návrhu stěžovatelky na připuštění dovolání zamítavě, zabýval se dovolací soud otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud ve vztahu k této otázce konstatoval, že výklad § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., byl, ve smyslu ustálené soudní judikatury, podrobně rozebrán v jeho předchozím rozsudku (tj. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 23 Cdo 2006/99). S ohledem na skutečnost, že další průběh řízení, po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu, nepřinesl žádný nový právní problém, jehož řešení by vyžadovalo novou judikaturu, která by přinášela odlišné pohledy na dosavadní rozhodování obecných soudů v obdobných případech, dospěl dovolací soud k závěru, že nebyl splněn předpoklad přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ, tj. v rozhodnutí odvolacího soudu nešlo o řešení právní otázky zásadního významu. Proto dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ.

Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek obsažených v ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 32 C 207/99, z něhož zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala, aby žalovaným M. P., L. H. a S. O. (dále jen "žalovaným") byla uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 297 a jedné poloviny pozemků parc. č. 1088 a parc. č. 1089, zapsaných na listu vlastnictví č. 209 v katastru nemovitostí pro Brno - město a katastrální území S., vedeného u Katastrálního úřadu Brno - město.

V uvedeném řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka byla v roce 1970 odsouzena pro trestný čin opuštění republiky a současně jí byl uložen i trest propadnutí majetku. Stěžovatelka byla rehabilitována usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 8. 1990, sp. zn. 3 Rt 110/90.

Kupní smlouvou ze dne 27. 6. 1973 a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemků byly shora označené nemovitosti převedeny na manžele F. a J. B. Jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí zdědila, po smrti svého otce F. B., jeho dcera, H. P., která druhou ideální polovinu těchto nemovitostí získala darem od své matky. H. P. zemřela dne 19. 1. 1994, a poté předmětné nemovitosti přešly děděním do vlastnictví žalovaných.

Žaloba stěžovatelky byla rozsudkem městského soudu ze dne 27. 5. 1997, čj. 32 C 108/95 - 34, zamítnuta. Zamítavý výrok městského soudu potvrdil odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 20 Co 566/97.

Na základě dovolání stěžovatelky byla výše označená rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 1999, sp. zn. 23 Cdo 1006/99, a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušujícího rozsudku bylo, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu skutečnost, že uplatnila-li stěžovatelka ve vztahu k H. P. za jejího života výzvu k vydání podílů na nemovitostech, je její nárok na vydání jedné ideální poloviny nemovitostí založen postupem podle § 5 odst. 1, odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. I když tedy stěžovatelka výzvu k vydání zaslala po smrti H. P. i jejím právním nástupcům, dovolací soud zdůraznil, že je nutno vzít v úvahu, že řádně uplatněný nárok stěžovatelky přešel smrtí H. P. na její právní nástupce (manžela a dcery), takže povinnost korespondující uplatněnému nároku se stala předmětem dědictví po zemřelé H. P.. Dovolací soud zavázal městský soud zabývat se v dalším řízení otázkou, zda je oprávněné tvrzení stěžovatelky o tom, že manželé B. nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Městský soud po doplněném dokazování opětovně zamítl žalobu stěžovatelky s tím, že je sice oprávněnou osobou podle § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ale žalovaní nemohou být osobami povinnými podle § 20 odst. 1, ve spojení s § 4 odst. 2, označeného zákona. Stěžovatelka v řízení zpochybňovala správnost znaleckého posudku J. J.ze dne 22. 11. 1971, ale její námitka směřovala pouze k jeho zastaralosti ve vztahu k datu uzavření kupní smlouvy, neboť mezi datem jeho vyhotovení a prodejem nemovitostí uběhlo 18 měsíců. Městský soud zdůraznil, že stěžovatelka neprokázala, že uvedený znalecký posudek, podle něhož byla v roce 1973 stanovena kupní cena, porušil tehdy platné předpisy. Jestliže stěžovatelka namítala jeho zastaralost ve vztahu k datu prodeje, došlo v tomto směru spíše k znevýhodnění manželů B., z důvodu amortizace nemovitosti. Užívání nemovitosti manželi B. ještě před uzavřením kupní smlouvy není, podle přesvědčení městského soudu, právně relevantním důvodem ve vztahu k ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Z připojeného realizačního spisu bývalého Obvodního národního výboru Brno II, sp. zn. Rp 126/70, zjistil městský soud, že není důvodná ani námitka stěžovatelky o porušení shora označené směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, neboť pan J. S., který v předmětném domě bydlel do 31. 12. 1970, jej k tomuto datu dobrovolně vyklidil a stěžovatelka neprokázala, že by pan J. Stárek byl oprávněným uživatelem bytu v předmětném domě ve smyslu § 18 zákona č. 41/1964 Sb.

V další části odůvodnění svého rozsudku se městský soud podrobně zabýval argumentací stěžovatelky o údajném zvýhodnění manželů B. proti jiným zájemcům. Příčinou výběru manželů B. nebyla jejich politická či společenská angažovanost (pan F. B. byl jen řadovým členem KSČ, byl zaměstnán jako řidič u Potravin Brno a paní B. byla zaměstnána ve výrobně lahůdek). Kritériem rozhodování bylo uspokojení společenského zájmu v té době nejdůležitějšího, tj. zajištění bydlení. Manželé B. ve své žádosti uvedli, že mají třípokojový byt v Brně, kde bydlí se svou vdanou dcerou. Koupí domu by tak vyřešili bytovou potřebu svou i jejich vdané dcery s tím, že by tento byt uvolnili. Z žádostí o odprodej nemovitostí bylo zjištěno, že žádosti podala řada jiných osob, mezi nimi poslanec tehdejšího Federálního shromáždění a vedoucí bytového odboru ONV Brno II.

Za této situace dospěl městský soud k závěru, že manželé B. nepatřili k prominentům tehdejšího režimu a jejich výběrem nedošlo k jejich neoprávněnému zvýhodnění, nejsou proto osobami povinnými ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

I tento rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 20 Co 727/2000, jímž rozsudek městského soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že souhlasí se skutkovými zjištěními městského soudu a právní závěry z těchto zjištění vyvozené považuje za logické a věcně správně, pokud dovodil, že F. a J. B. nenabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Odvolací soud zdůraznil, že nemá pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, týkajícího se ceny převáděných nemovitostí. Z provedených důkazů rovněž nelze dospět k závěru, že by manželé B. byli při nabytí nemovitostí protiprávně zvýhodněni. Pokud stěžovatelka namítala, že jmenovaní užívali nemovitost dříve, než došlo k jejímu odprodeji, poukázal odvolací soud na skutečnost, že předmětná nemovitost nebyla ve výlučném vlastnictví československého státu. Z jedné ideální poloviny byla ve vlastnictví fyzické osoby a toto spoluvlastnictví bylo zrušeno teprve rozsudkem Městského soudu v Brně, který nabyl právní moci dne 8. 1. 1973. Druhá spoluvlastnice této nemovitosti, A. B., opustila území republiky bez povolení československých úřadů dne 14. 11. 1971 a nebyla trestně stíhána proto, že v této době byla ještě nezletilá. Za této situace nemohl čs. stát ideální polovinu této nemovitosti převést. Z toho důvodu také nemohla být v budoucnosti zajištěna řádná správa této nemovitosti a bylo nutno spoluvlastnictví zrušit. K prodeji předmětné nemovitosti došlo teprve tehdy, kdy celá nemovitost přešla do vlastnictví čs. státu. Pokud národní výbor souhlasil s tím, že manželé B. budou v mezidobí na nemovitosti provádět údržbu a starat se o ni, nelze, podle přesvědčení odvolacího soudu, tomuto postupu nic vytknout, neboť případné riziko změny záměru národního výboru by tak nesli manželé B..

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek městského soudu a současně zamítl návrh stěžovatelky na připuštění dovolání k otázce, zda postupem státních orgánů v projednávané věci došlo k porušení tehdy platných předpisů a protiprávnímu zvýhodnění osob nabyvatelů.

Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předmětem přezkumu Ústavním soudem byly jednak námitky stěžovatelky o porušení jejího vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, ve vztahu k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Z rozhodnutí Evropského soudu ze dne 10. 7. 2002, ve věci Gratzinger a spol. proti České republice vyplývá stanovisko vlády České republiky k problematice restitučních zákonů, v nichž je vyjádřena snaha o smíření zájmů osob, které utrpěly křivdy za totalitního režimu a zájmů těch, kteří získali jejich majetek v dobré víře, bez politické či společenské protekce a zájmů státu. Evropský soud v citovaném rozhodnutí připomíná, že za "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě nelze považovat naději, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které již dávno zaniklo. Nárok na restituci nelze rovněž podřadit pod pojem majetek, jak je chápán orgány Úmluvy.

Podle názoru Ústavního soudu se v daném případě nejedná ani o "legitimní očekávání", neboť stěžovatelce se v řízení nepodařilo prokázat splnění podmínek ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tuto naději nemůže stěžovatelka odvozovat jen z pouhého znění zákona č. 119/1990 Sb. či z rozhodnutí o soudní rehabilitaci, neboť, jak Ústavní soud vyslovil ve svém nálezu ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 4/97, rozhodnutí o soudní rehabilitaci nemá za následek obnovení vlastnického práva k nemovitostem.

Stěžovatelce nelze přisvědčit ani pokud jde o její tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, které spatřuje v neprovedení výslechu svědka Pokory a nepřipojení podrobnější dokumentace o výměně bytů, která se realizovala dne 18. 6. 1973, kdy byla schválena dohoda o výměně původního bytu manželů B. v Brně na ul. M. Odvolací soud k této argumentaci stěžovatelky uvedl, že v roce 1973, kdy došlo ke schválení dohody o výměně bytu, nájemníci, tehdy uživatelé (v daném případě manželé B.), nebyli oprávněni se státním bytem na M. ul. disponovat bez souhlasu státu, tedy bez schválení výměny bytovým odborem místně příslušného národního výboru. Za této situace nepovažoval odvolací soud za nutné, k prokázání naplnění podmínek ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., provádět výslech pana Pokory, který v roce 1973 výměnou získal dřívější byt manželů B., neboť, jak zdůraznil odvolací soud, pokud příslušný národní výbor disponoval tímto bytem tím, že jej použil pro jinou osobu formou výměny, nelze uplatnění tohoto zákonného dispozičního práva tehdejšího národního výboru přičítat k tíži manželům B..

Stěžovatelka tvrdí, že prokázala, že při prodeji nemovitosti došlo k protiprávnímu zvýhodnění osob nabyvatelů, což má vyplývat z jejího vyjádření ze dne 3. 5. 2000 a ze dne 15. 8. 2000 (správně v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně), ve kterém poukázala na závěry tehdejšího městského prokurátora.

Tato tvrzení stěžovatelky však neodpovídají skutečnosti. Ze shora označeného spisu Městského soudu v Brně bylo zjištěno, že těmito námitkami stěžovatelky se velmi podrobně zabýval a vypořádal jak městský soud, tak i soud odvolací. Ve vztahu k upozornění tehdejšího městského prokurátora obecné soudy obou stupňů konstatovaly, že skutečnost, že manželé B. na vlastní náklady opravovali a udržovali předmětnou nemovitost v době, kdy čs. stát byl vlastníkem pouze jedné jeho ideální poloviny, není událostí právně relevantní k prokázání toho, že by nabyli nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

I ve vztahu k údajnému porušení směrnice Ministerstva financí č. 10/1964, uveřejněné ve Věstníku tohoto ministerstva č. 5/1964, nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, neboť obecné soudy se i touto otázkou zabývaly a vyložily, v jakém případě měl příslušný národní výbor povinnost nabídnout předmětnou nemovitost ke koupi jejímu uživateli.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že v případě rozhodování restitučních sporů je nutno vždy velmi pečlivě rozlišovat, zda vlastníci nemovitostí, na které je uplatňován restituční nárok, je nabyli v dobré víře či jako prominenti totalitního režimu. Jiný postup by totiž znamenal nahrazování jedněch křivd křivdami jinými, a to vůči osobám, které za postup tehdejšího režimu nenesly žádnou odpovědnost. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo napadeným rozsudkem odvolacího soudu a řízením mu předcházejícím k porušení shora označených článků Listiny a Úmluvy.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru