Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 54/97Nález ÚS ze dne 24.02.1998K právní povaze lhůt podle zákona č. 87/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříklhůta/hmotněprávní
PoznámkaPřekonáno stanoviskem Pl.ÚS-st 7/98, usnesením sp. zn. IV.ÚS 81/97.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 26/10 SbNU 169
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.54.97
Datum podání13.02.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 3 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 5 odst.4, § 5 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 54/97 ze dne 24. 2. 1998

N 26/10 SbNU 169

K právní povaze lhůt podle zákona č. 87/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti J. F.

proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25.

11. 1996, sp. zn. 15 Co 572/96, jímž byl potvrzen rozsudek

Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 12. 1995, sp. zn. 15

C 393/92, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Navrhovatelka J. F. podala dne 11. 2. 1997 k Ústavnímu soudu

ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu

v Plzni, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu

Plzeň-město. Tímto rozsudkem byl zamítnut návrh na uložení

povinnosti žalované Správě budov města Plzně uzavřít se

stěžovatelkou dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu č. p.

353 v T. ulici s pozemkem č. 10 059 a o vydání domu č. p. 348

s pozemky číslo 10 050, 10 051 a 10 052 zapsané v katastrálním

území P.

Navrhovatelka podala svoji ústavní stížnost na základě

ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat

fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže

tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním

zákonem.

V odůvodnění stěžovatelka uvedla, že její žaloba byla

zamítnuta z důvodu promlčení nároku. Podle § 5 odst. 4 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nevyhoví-li povinná

osoba výzvě na vydání věci, může oprávněná osoba uplatnit své

nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto

zákona. Soudy dovodily, že lhůta uvedená v ustanovení § 5 odst.

4 zákona č. 87/1991 Sb., je lhůtou promlčecí s tím, že žaloba byla

v dané věci podána na poštu dne 31. 3. 1992 a soudu doručena dne

2. 4. 1992, přičemž posledním dnem této lhůty byl 1. 4. 1992.

Podle názoru navrhovatelky byla napadenými rozsudky porušena

její ústavně zaručená základní práva, a to právo vlastnit majetek

dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny

a dále pak i čl. 3 odst. 1 Listiny, podle něhož se základní práva

a svobody zaručují všem bez rozdílu.

Toto stanovisko navrhovatelka odvodila z povahy a účelu

zákona č. 87/1991 Sb., který je zákonem speciálním, upravujícím

nápravu křivd nastalých za totalitního komunistického režimu

a napravujícím porušování některých základních práv, především

práva vlastnit majetek. Dle navrhovatelky zákon upravuje vydání

odňatého majetku, nevychází však z jakéhosi zpětného převodu,

neboť tím by legalizoval všechny akty totalitního režimu, kterými

bylo porušováno základní právo vlastnit majetek, ale naopak

deklaruje protiprávnost těchto aktů a ukládá povinnost protiprávně

odňatý majetek vydat. Jako předpoklad obnovení původního právního

stavu zákon předpokládá projev vůle oprávněné osoby směřující

k obnovení původního právního stavu a upravuje ho jako výzvu

k vydání věci, doručenou povinné osobě ve stanovené lhůtě.

Navrhovatelka poukazuje na to, že doručení výzvy k uzavření dohody

za splnění zákonem stanovených podmínek vede k obnovení původního

právního stavu. Dle názoru stěžovatelky dohoda o vydání věci toto

obnovení nezakládá, nýbrž deklaruje. S ohledem na uvedený

charakter zákona je pak nutno posuzovat i povahu, smysl a účel

lhůt stanovených tímto zákonem, tedy i lhůtu obsaženou

v ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

Výklad této lhůty oběma soudy zakládá pro restituenty

promlčení vlastnického práva. Takovýto výklad je podle

navrhovatelky hrubým porušením ústavně zaručeného základního práva

vlastnit majetek za rovných podmínek pro všechny. Platí-li

v demokratickém a právním státě, že vlastnické právo je

nepromlčitelné, pak je posuzování předmětné lhůty protiprávní

a protiústavní. Navrhovatelka odmítá výklad soudů, že lhůta

uvedená v § 5 odst. 4 citovaného zákona je lhůtou hmotněprávní

a své tvrzení opírá o nález Ústavního soudu ČSFR I. ÚS 597/92,

publikovaný pod č. 16 Sbírky usnesení a nálezů, ročník 1992,

v němž se uvádí, že uvedenou lhůtu je nutno považovat za lhůtu

procesněprávní. Vzhledem k tomu, že soudy se meritorně její

žalobou vůbec nezabývaly, namítá dále i porušení čl. 36 odst. 1

Listiny.

Z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město z 11. 12. 1995 Ústavní

soud zjistil, že návrhem ze dne 2. 4. 1992 se právní předchůdkyně

navrhovatelky H. F., která zemřela dne 13. 4. 1992, domáhala

uložení povinnosti Správě budov města Plzně uzavřít s ní dohodu

o vydání jedné ideální poloviny domu č. p. 353 v T. ulici

s pozemkem 10 059 a o vydání domu č. p. 348 s pozemky č. 10 050,

10 051 a 10 052 v katastrálním území P. Soud se však věcně podaným

návrhem nezabýval, neboť dospěl k závěru, že právní předchůdkyně

navrhovatelky podala u soudu návrh dne 2. 4. 1992, což bylo jeden

den po uplynutí zákonem stanovené lhůty, která podle ustanovení

§ 5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. skončila dnem 1. 4. 1992. Vzhledem

k tomu, že tuto lhůtu považoval za lhůtu promlčecí a odpůrce

vznesl námitku promlčení, soud návrh zamítl z důvodu promlčení

nároku.

Z rozsudku Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že

krajský soud se s názorem soudu I. stupně ztotožnil. V odůvodnění

uvedl, že charakter lhůty uvedené v ustanovení § 5 odst. 4 zák. č.

87/1991 Sb. je třeba posuzovat z hlediska obecných předpisů

občanského práva. Zákon č. 87/1991 Sb. je předpisem hmotněprávním,

proto je třeba se řídit pravidly občanského práva hmotného. Lhůta

podle § 5 odst. 4 citovaného zákona je lhůtou promlčecí, neboť

s jejím nedodržením není spojován zánik nároku, oproti lhůtě podle

ust. § 5 odst. 2 téhož zákona. Délka lhůty pro uplatnění nároku je

však v zákonu upravena odchylně od obecné úpravy, a to na jeden

rok. Běh lhůt však v zák. č. 87/1991 Sb. speciálně upraven není,

proto je třeba použít obecné úpravy ustanovení § 122 obč.

zákoníku. Z toho soud dovodil, že posledním dnem lhůty v daném

případě byl 1. 4. 1992, tímto dnem objektivní promlčecí lhůta

bezpodmínečně skončila. Proto bylo třeba, aby nejpozději

posledního dne promlčecí lhůty bylo řízení zahájeno u soudu, tj.

aby do tohoto dne byla soudu doručena žaloba.

Okresní soud Plzeň - město ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti ze dne 12. 8. 1997 plně odkázal na odůvodnění svého

rozsudku.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření ze 4. 8. 1997 rovněž

odkázal na odůvodnění rozsudku s dodatkem, že podle jeho názoru

nelze stanovisko soudu vykládat tak, že je považováno za promlčené

vlastnické právo oprávněné osoby, ale tak, že se promlčuje právo

na soudní ochranu této osoby. V žádném případě nejde o lhůtu

pořádkovou.

Správa budov města Plzně se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

II.

Po zhodnocení provedených důkazů, zejména soudního spisu,

dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná. Ústavní

soud již několikrát judikoval ( např. sp. zn. I. ÚS 139/93, Pl. ÚS

3/94, II. ÚS 59/95), že zákon č. 87/1991 Sb. nelze chápat tak, že

ruší generelně právní stav v době nesvobody a s tím i všechny

křivdy, jichž se režim dopouštěl, ale že usiluje o zmírnění

některých křivd, které, jak je uvedeno v jeho preambuli, "nelze

nikdy zcela napravit". Se zřetelem na smysl a účel restitučního

zákona se zákonodárce v souvislosti s nápravou křivd v době

nesvobody nespokojil s obecnou úpravou obsaženou v občanském

zákoníku, ale vydal zvláštní restituční předpisy, k nimž patří

i zákon č. 87/1991 Sb. Tento zákon je proto nutno považovat za

zákon speciální k zákoníku občanskému. Zákon upravuje podmínky, za

nichž je možno uplatnit nárok na zmírnění následků některých

majetkových a jiných křivd.

Jednou z podmínek pro uplatnění nároku na vydání věci je

i dodržení lhůt, uvedených v § 5 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní

soud se v tomto případě ztotožnil se stanoviskem obou obecných

soudů, že lhůta uvedená v § 5 odst. 4 tohoto zákona je lhůtou

hmotněprávní. Zatímco délka této lhůty je v zákonu upravena

odchylně od obecné úpravy v občanském zákoníku, běh této lhůty

v zák. č. 87/1991 Sb. speciálně upraven není, proto je nutno

použít obecné úpravy podle § 122 obč. zákoníku. V daném případě to

znamená, že pokud posledním dnem této lhůty byl 1. duben 1992, byl

to poslední den, kdy bylo nutno uplatnit nárok u soudu, aby byl

ještě uplatněn včas a nebyl promlčen nebo nezanikl. K tomu, aby

byl v případě hmotněprávní lhůty nárok uplatněn včas, musí být

nejpozději poslední den lhůty uplatněn žalobou přímo u soudu,

nikoli jen v posledním dni lhůty odevzdán k přepravě instituci,

která provádí doručování (pošta), jako je tomu u lhůt procesních.

Pokud jde o charakter této lhůty, z dikce ustanovení § 5

odst. 4 zák.č. 87/1991 Sb. zcela nepochybně vyplývá, že se jedná

o lhůtu promlčecí, neboť s jejím nedodržením zákon nespojuje zánik

nároku, na rozdíl od dikce ustanovení § 5 odst. 2 tohoto zákona.

Vzhledem k tomu, že odpůrce vznesl řádně a včas námitku promlčení,

nezbylo, dle názoru Ústavního soudu, okresnímu soudu nic jiného,

než žalobu zamítnout, aniž se zabýval meritem věci. Nelze proto

souhlasit s tvrzením navrhovatelky, že postupem obou soudů bylo

porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

K námitce navrhovatelky, že postupem obou soudů bylo porušeno

její právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, je nutno

poukázat na ustálený výklad Ústavního soudu, podle něhož je

posláním tohoto článku ochrana vlastnických vztahů právně již

konstituovaných. Tuto podmínku však navrhovatelka pouhým vznesením

nároku nesplnila. V daném případě se tedy nemůže jednat

o promlčení vlastnického práva navrhovatelky, když na toto

vlastnické právo pouze vznesla svůj nárok. Jedná se o promlčení

lhůty k uplatnění nároku na vlastnictví věci.

K nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/93, na který se navrhovatelka

odvolává, je třeba uvést, že k restituci, jakožto k obnovení

původního právního stavu, může dojít pouze za předpokladu splnění

všech zákonných podmínek, což navrhovatelka nesplnila. Nejsou-li

splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění nároku na vydání

věci, vlastníkem zůstává nadále povinná osoba.

Pokud jde o tvrzení, že postupem obou soudů byl porušen čl.

3 odst. 1 Listiny, kterým se základní práva a svobody zaručují

všem bez rozdílu, navrhovatelka neuvedla, čím bylo toto její právo

porušeno. Oba soudy rozhodovaly na základě obecně závazných

právních norem, které se vztahují na všechny občany bez rozdílu,

aplikovaly je na základě svého právního posouzení věci a není

tudíž žádný důvod k tvrzení, že navrhovatelka byla nějakým

způsobem vzhledem k ostatním občanům znevýhodněna.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud

k závěru, že Okresní soud Plzeň - město ani Krajský soud v Plzni

svými rozsudky neporušily žádné ze základních práv zakotvených

v Listině, jejichž porušení navrhovatelka v ústavní stížnosti

tvrdila, a proto Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost

zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 24. února 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru