Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 54/01Nález ÚS ze dne 15.01.2002Soudní přezkoumávání rozhodnutí správních (finančních) orgánů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip le... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 6/25 SbNU 43
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.54.01
Datum vyhlášení13.02.2002
Datum podání26.01.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 46 odst.7

586/1992 Sb., § 24 odst.1, § 24 odst.2, § 16 odst.4 písm.e

99/1963 Sb., § 250i odst.1, § 249 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 54/01 ze dne 15. 1. 2002

N 6/25 SbNU 43

Soudní přezkoumávání rozhodnutí správních (finančních) orgánů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě, o ústavní

stížnosti J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

31. 10. 2000, č.j. 22 Ca 75/2000-15, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2000, č.j.

22 Ca 75/2000-15, se zrušuje.

Odůvodnění:

Finanční úřad v Kopřivnici (dále jen "správce daně")

rozhodnutím ze dne 18. 6. 1997, č.j. 31549/97/376920/5050,

dodatečným platebním výměrem č. 970000481 (dále jen "DPV"),

poplatníkovi J G. (dále jen "stěžovatel"), podle § 46 odst. 7

zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP"), za zdaňovací období 1994,

dodatečně - na základě Zprávy o daňové kontrole ze dne 10. 6.

1997, č.j. 30657/97/376930/4389 - stanovil základ daně ve výši 1

476 021.50 Kč a vyměřil daň ve výši 541 440.00 Kč.

Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 17. 11.

1999, č.j. FŘ7000/110/99/Vá, podle § 50 odst. 6 ZSDP a podle § 23

odst. 3 a § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "DPFO") DPV vydaný správcem

daně změnilo tak, že dodatečně stanovilo základ daně z částky 1

476 021, 50 na částku 1 310 628,95 a dodatečně stanovilo daň

z částky 541 440,- na částku 459 160,-. Finanční ředitelství

v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedlo, že jako

protihodnotu za splátku úvěru - poskytnutého Komerční bankou ve

Valašském Mezeříčí firmě Š. - ve výši 2 000 000,-Kč sražené z účtu

ručitele tohoto úvěru firmy J.-T. (poznámka: stěžovatel je jedním

ze dvou společníků sdružení J.-T.) měla tato posléze uvedená firma

dostat 7 238 ks dřevěných palet ve stejné hodnotě s tím,, že firma

Š. pomůže najít kupce na palety, které zůstaly u ní uskladněny.

Firma Š. vystavila na uvedené palety fakturu se splatností ihned,

tj. dne 19. 12. 1994. Dne 21. 12. 1994 však byla sepsána mezi

firmami J.-T. a Š. dohoda o vzájemném vyrovnání závazků, neboť za

úhradu byla považována "finanční výpomoc ve výši 2 mil. Kč, kterou

firma J.-T. poskytla firmě Š." a dle této dohody měla firma J.-T.

zásilku palet hradit.

Finanční ředitelství dále uvedlo, že výdaj ručitele na

splátky úvěru není možno považovat za výdaj ovlivňující základ

daně, "neboť nejde o výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmu

podle § 24 odst. 1 DPFO"; stejně tak "příjem v naturální podobě

(dřevěné palety) jako kompenzace za zaplacenou splátku úvěru dle

§ 24 odst. 1 DPFO, nelze považovat za příjem z podnikatelské

činnosti". Tento výdaj i příjem je sice třeba zaúčtovat do

peněžního deníku, avšak (výdaj a příjem) jako neovlivňující základ

daně. Stěžovatel však navíc částku 2 mil. Kč v hotovosti dne 30.

12. 1994 firmě Š. uhradil, přičemž ani tuto (duplicitní platbu)

nelze považovat za daňově účinný výdaj, neboť nesouvisela

v souladu s § 24 odst. 1 DPFO s podnikatelskou činností.

Finanční ředitelství dále vycházelo z toho, že zpětná

"dodávka" palet firmě Š. na základě stěžovatelem vystavené a dosud

neuhrazené faktury č. 450/94 ze dne 30. 12. 1994, nesouvisí

s odvolacím řízením, neboť nemá vliv na základ daně z příjmů

fyzických osob. Odvolací orgán proto (na základě spisového

materiálu) dospěl k závěru, že se stěžovatel "pokusil zastřít

skutečný stav stavem formálně právním" a do výdajů na dosažení,

zajištění a udržení příjmů chtěl zahrnout výdaj na splátku úvěru

z titulu ručení. Tento závěr podle názoru odvolacího orgánů

"podporuje výpověď pana Š. do protokolu ze dne 30. 10. 1996 v jeho

provozovně při místním šetření správce daně", který uvedl, že

"dodávka palet firmě J.-T. nebyla uskutečněna. Palety byly dodány

odběrateli G., s.r.o., již v měsíci červnu 1994. Z tohoto titulu

je faktura č. 111/94 vystavena dodavatelem panem Š. neoprávněně

a do dnešního dne (30. 10. 1996) nebyla v knize pohledávek zapsána

jako uhrazená, ačkoliv existuje PPD č. 160 ze dne 30. 12. 1994 na

částku 2 mil. Kč za úhradu této faktury č. 111/94."

V žalobě proti tomuto rozhodnutí Finančního ředitelství

v Ostravě stěžovatel mimo jiné poukázal na to, že orgány finanční

správy daleko překročily své oprávnění volně hodnotit důkazy,

které jim dává § 2 odst. 3 ZSDP, čímž také došlo k porušení zásady

obsažené v odst. 1 tohoto ustanovení a že dále správce daně

porušil své zákonné právo zakotvené v § 16 odst. 4 písm. e) ZSDP.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 10. 2000, č.j.

22 Ca 75/2000-15, žalobu o přezkoumání rozhodnutí Finančního

ředitelství ve věci daně z příjmu fyzických osob zamítl a dále

rozhodl, že žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů

řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku mimo jiné konstatoval, že

vycházel ze skutkového stavu, který tu byl v době vydání

napadeného rozhodnutí (§ 250i odst. 1 o.s.ř) a v souladu

s dispoziční zásadou (§ 249 odst. 2 o.s.ř) byl vázán rozsahem

tvrzených nezákonností obsažených v žalobě. Uvedl především, že

při aplikaci všech ustanovení ZSDP je nutno vycházet z ust. § ,

které vymezuje základní zásady daňového řízení (mezi něž náleží

také zásada volného hodnocení důkazu vyjádřená v odst. 3

citovaného ustanovení) a ve vztahu k souzené věci poukázal na to,

že závěr správce daně, stejně jako žalovaného, "má oporu

v provedeném dokazování a není v rozporu s pravidly logického

myšlení. Provedené důkazy správní orgány obou stupňů vyhodnotily

v mezích svého volného uvážení, přičemž nepřekročily jeho zákonné

meze". Krajský soud dále - ve vztahu ke stěžovatelem namítanému

tvrzení, že závěr žalovaného o důvodnosti vyloučení výdaje

uvedeného ve faktuře ze dne 19. 12. 1994 vystavené J. Š. byl

učiněn v rozporu s obsahem správního spisu za současného porušení

zásady zákonnosti a volného hodnocení důkazů - konstatoval, že

tento žalobní důvod není akceptovatelný, neboť výpovědí

stěžovatele a listinnými důkazy (dohoda ze dne 21. 12. 1994

a sdělení dožádaného správce daně) "bylo mimo jakoukoliv

pochybnost prokázáno, že dodávka dřevěných palet nebyla

uskutečněna a že faktura ze dne 19. 12. 1994 byla vystavena

v souvislosti s úhradou splátky úvěru za J. Š." Částka uvedená na

této faktuře proto není výdajem ve smyslu § 24 odst. 1 a odst. 2

DPFO. Podle názoru krajského soudu je stejně nedůvodnou také

námitka stěžovatele týkající se porušení § 16 odst. 4 písm. e)

ZSDP, podle něhož má daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová

kontrola, právo klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání

a místním šetření. Krajský soud dodal, že daňová kontrola byla

u stěžovatele zahájena až po 3. 2. 1997, zatímco místní šetření

u J. Š., jehož výsledky dožádaný finanční úřad správci daně

v průběhu daňové kontroly sděloval, se uskutečnilo již dne 30.

10. 1996. Krajský soud uzavřel s tím, že za této situace nebylo

stěžovateli odňato právo ve smyslu citovaného ustanovení, protože

výslech J. Š. "nebyl výslechem svědka při místním šetření

v průběhu daňové kontroly".

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl stěžovatel

ústavní stížností, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho

ústavní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení

s právem na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále

základní právo podle čl. 11 odst. 5 Listiny (aby byly daně

a poplatky ukládány jen na základě zákona) a konečně právo, aby

státní moc byla dle čl. 2 odst. 2 Listiny vůči stěžovateli

uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to

způsobem, který zákon stanoví.

Stěžovatel protiústavnost napadeného rozhodnutí spatřuje

především v tom, že ačkoliv ve správní žalobě napadal zejména

porušení základních zásad upravujících daňové řízení (proces

dokazování a práva daňových subjektů v průběhu daňové kontroly),

a to především "skutečnost, že vedlejší účastníci nemohli brát

v potaz výslech svědka J. Š., jenž vypovídal v rámci místního

šetření, které se konalo, jak jsem následně zjistil dne 30. 10.

1996". Stěžovatel poukázal na to, že tento výslech J. Š. nebyl

proveden v souladu s § 16 odst. 4 písm. e) ZSDP, podle něhož má

mít daňový subjekt, u kterého je prováděna daňová kontrola, právo

klást otázky svědkům a znalcům při ústním jednání a místním

šetření a jen takový výslech svědka může být považován za důkazní

prostředek ve smyslu § 31 odst. 4 ZSDP. Stěžovatel proto uvedl, že

pokud byl výslech svědka proveden pouze v rámci místního šetření

před započetím daňové kontroly (přičemž tvrdí, že považuje

"vyjádření pana Š. ohledně dodávek dřevěných palet za hrubě

zkreslené" a s protokolem o tomto výslechu vůbec nebyl správcem

daně seznámen) a pokud nedošlo k jeho opakování, nemohl být tento

výslech považován za důkaz v daňovém řízení podle citovaného

ustanovení ZSDP. Stěžovatel také připomněl judikát Krajského soudu

v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 Ca 35/98. Stěžovatel se

proto domnívá, že uvedený výslech svědka Š. - o němž se prý

dověděl až dodatečně z odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu

- byl "zcela klíčový a je možno říci, že nejdůležitější v celém

procesu dokazování". Stěžovatel v uvedené souvislosti poukázal

také na to, že logikou výkladu § 16 odst. 4 písm. e) ZSDP, kterou

provedl Krajský soud v Ostravě, by bylo možné dospět k závěru, že

správce dně může provést veškeré důkazy v rámci místního šetření

před zahájením daňové kontroly, protože "tak nebude muset obesílat

daňové subjekty, které daňové řízení zbytečně zatěžují svými

dotazy na svědky. Prakticky by tak byla odňata možnost daňového

subjektu jakkoliv se účinně bránit proti neobjektivním zjištěním

správců daně". Stěžovatel proto opětovně tvrdí, že Krajský soud

v Ostravě porušil jeho základní právo na soudní a jinou právních

ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny a právo na spravedlivý proces

zakotvené v čl. 6 Úmluvy, neboť byl povinen přihlédnout

k namítaným vadám řízení před správním orgánem, pokud by vzniklé

vady mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jak mu to

ukládá § 250i o.s.ř. Stěžovatel v této souvislosti také poukázal

na nález Ústavního soudu č. 71/95 Sb.

Stěžovatel, který namítal i porušení svého základního práva

zakotveného v čl. 11 odst. 5 Listiny, poukázal na to, že uvedené

ustanovení nelze pojímat pouze z hlediska úpravy "hmotného práva",

ale i jako úpravu procesní, jež se vztahuje na řízení při výběru

daní a jiných poplatků. Také v uvedené souvislosti se stěžovatel

dovolal citovaného nálezu Ústavního soudu a prohlásil, že za

nezákonné by mělo být prohlášeno i rozhodnutí, k němuž dospěl

správní orgán na základě vadně provedeného správního řízení. Proto

se stěžovatel domnívá, že i při současné právní úpravě měl krajský

soud "napravit pochybení správce daně a Finančního ředitelství

v Ostravě zrušením předmětného rozhodnutí z důvodu jeho

nezákonnosti". Protože se tak nestalo, Krajský soud v Ostravě mu

svým postupem odepřel ústavně zaručené právo na přezkoumání

zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 2

Listiny. Nezrušením správního rozhodnutí vydaného - po procesní

stránce - po chybně provedeném daňovém řízení, došlo - jak již

uvedl - k porušení základního práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny.

V souvislosti s porušením uvedených základních práv stěžovatel

konečně dovodil, že jednáním soudu bylo založeno i porušení čl.

2 odst. 2 Listiny, neboť soud umožnil uplatnění státní moci mimo

meze stanovené zákonem.

Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým

se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2000, č.j.

22 Ca 75/2000-15, zrušuje a prohlásil, že s upuštěním od ústního

jednání před Ústavním soudem souhlasí.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání

a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský

soud v Ostravě. Finanční ředitelství v Ostravě využilo postavení

vedlejšího účastníka řízení a v souladu s § 28 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon o Ústavním soudu"), se "vzdalo písemného vyjádření"

a současně sdělilo, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá. Finanční úřad v Kopřivnici se nevyjádřil.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že

stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení

s čl. 6 Úmluvy nepovažuje za důvodné, neboť stěžovatel měl možnost

domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu, této možnosti využil a soud rozhodl postupem

podle části páté, hlavy druhé o.s.ř. Krajský soud se domnívá, že

se stěžovatel v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal

napadený rozsudek "ve smyslu soudu čtvrté instance, protože

neuvádí, v čem má podle něj spočívat neposkytnutí dostatečné

ochrany jeho dotčeným právům". V tomto směru krajský soud odkazuje

na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není tento soud

instancí nadřízenou obecným soudům a za předpokladu, že při své

činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými

v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti

zasahovat. Stejně tak nebyl, dle názoru krajského soudu, porušen

čl. 11 odst. 5 Listiny a v této souvislosti odkázal na odůvodnění

napadeného rozsudku. Krajský soud navrhl zamítnutí ústavní

stížnosti a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Ústavní stížnost je důvodná.

Pokud jde o tvrzené porušení základního práva na spravedlivý

proces podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny, lze konstatovat, že

stěžovateli - jak vyplývá z příslušných správních a soudních spisů

- nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého

práva u Krajského soudu v Ostravě domáhal. V tomto směru mu tedy

přisvědčit nelze.

Z těchže spisů však současně plyne, že postupem samotného

soudu jako orgánu aplikujícího právo - pokud jde o otázku naprosto

spolehlivého zjištění toho, komu a kdy byly dodány palety

a o otázku oprávněnosti vystavení faktury č. 111/94 - nebylo

využito všech možností k zajištění spravedlivé ochrany

stěžovatelových práv a oprávněných zájmů jako účastníka řízení

před soudem (srov. též § 1 o.s.ř.) a jemu předcházejícího řízení

před správními orgány.

Je pravda, že Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy

obecných soudů, nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, pokud

jimi nedojde k porušení základních práv a svobod (stěžovatele),

zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl.

10 Ústavy ČR. Ústavní soud již vícekrát vyslovil, že zpravidla

není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že

není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy) a již proto nemůže

na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností,

to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve

shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy; podrobněji

srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky:

Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. C.H.Beck Praha

1994, str. 41). Současně - a pro úplnost je nutno uvést - že

v zásadě nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny v tom, že soud

nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší

rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§

120 odst. 1 a 2 o.s.ř.). To však platí pouze potud, pokud lze na

skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit (srov. sp. zn. III. ÚS

150/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 2. Vydání 1. C.H.Beck 1995, str. 87).

Ústavní soud proto v dané věci dovozuje, že nelze -iv zájmu

zachování principu rovnosti zbraní - upřít stěžovateli možnost

klást při místním šetření (nebo posléze v rámci daňové kontroly)

svědku J. Š. otázky, a to navíc za situace, kdy stěžovatel ani

nebyl s protokolem o výslechu tohoto svědka seznámen. Podle názoru

Ústavního soudu tedy nestačí, byl-li výslech svědka J. Š. proveden

jen při místním šetření (protokol sepsaný dne 30. 10. 1996),

u něhož stěžovatel nebyl přítomen a svědkovi otázky klást nemohl.

Ústavní soud se dále - na rozdíl od mínění Krajského soudu

v Ostravě - nedomnívá, že výslech svědka J. Š. "nebyl výslechem

svědka při místním šetření v průběhu daňové kontroly", neboť

místní šetření probíhá v rámci daňového řízení (§ 15 odst. 1 ZSDP)

a k daňové kontrole může dojít v návaznosti na místní šetření.

V opačném případě by byl výslech svědka J. Š. - z hlediska

hodnocení důkazních prostředků - procesněprávně zřejmě

nekvalifikovatelný.

Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozsudku sice

poukázal na ustanovení § 250i odst. 1 o.s.ř., podle kterého

vycházel ze skutkového stavu, který tu byl v době jeho vydání

a v souladu s dispoziční zásadou (§ 249 odst. 2 o.s.ř.) byl vázán

rozsahem tvrzených nezákonností obsažených v žalobě. Nelze však

přehlédnout, že právě v předmětné žalobě ze dne 4. 2. 2000 byla

v bodě III uvedena námitka týkající se tvrzeného porušení § 16

odst. 4 písm. e) ZSDP. Podle ustanovení § 250i odst. 1 in fine

o.s.ř. se sice při přezkoumávání zákonnosti správního rozhodnutí

dokazování neprovádí, leč to podle názoru obecně uznávané odborné

literatury (srov. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský

soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha, C.H. Beck 1997, str. 842)

neznamená, "že se dokazování provádět nesmí". Tento názor sdílí

i Ústavní soud, neboť v opačném případě by se jednalo o stěží

přijatelné pojetí principů spravedlivého procesu. Ústavní soud se

proto v souladu s ustanovením § 250j odst. 2 o.s.ř. domnívá, že

v daném případě měl obecný soud napadené rozhodnutí finančního

orgánu rozsudkem zrušit, neboť se zřetelně nabízel závěr, že

zjištění skutkového stavu je pro posouzení věci nedostačující.

Je tedy zřejmé, že v souzené věci nelze z dosud provedeného

dokazování bezpečně usoudit na takový skutkový stav, s nímž by

byly v souladu i právní závěry předchozího soudního rozhodnutí

týkajícího se žaloby proti rozhodnutí správních orgánů. Proto je

z hlediska spravedlivého procesu nutné vzniklou protiústavní

důkazní mezeru vyloučit a dokazování doplnit. V této souvislosti

je nezbytné zajistit stěžovateli - v souladu s § 16 odst. 4 písm.

e) ZSDP - možnost být přítomen výslechu svědka J. Š. a klást mu

otázky.

Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že napadeným rozsudkem

Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2000, č.j. 22 Ca

75/2000-15, bylo právo stěžovatele na spravedlivý proces

vyplývající především z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a z čl. 6 odst.

1 Úmluvy porušeno.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek

Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2000, č.j. 22 Ca

75/2000-15, zrušil.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zrušil napadený rozsudek pro

rozpor s čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, nezabýval se již též

tvrzeným rozporem tohoto rozhodnutí s čl. 2 odst. 2 a s čl. 11

odst. 5 Listiny, neboť by to bylo nadbytečné.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. ledna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru