Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 539/98Nález ÚS ze dne 20.03.2001Aplikace zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
Dědění
PoznámkaPřekonáno stanoviskem Pl.ÚS-st 21/05, nálezem II. ÚS 14/04.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 46/21 SbNU 411
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.539.98
Datum vyhlášení20.03.2001
Datum podání23.12.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 460, § 132

87/1991 Sb., § 3 odst.4 písm.b, § 3 odst.1, § 6 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 539/98 ze dne 20. 3. 2001

N 46/21 SbNU 411

Aplikace zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti Ing. T. O., Ing. M. O., MUDr. J. O., proti rozsudku

Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 1996, sp. zn. 49 C 43/92, 15

C 190/92, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9.

1998, sp. zn. 21 Co 438/96, a proti rozsudku Nejvyššího soudu

České republiky ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1226/99 a 23

Cdo 1227/99, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 1996, sp.

zn. 49 C 43/92, 15 C 190/92, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze

dne 11. 9. 1998, sp. zn. 21 Co 438/96, se zrušují.

II. Návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1226/99 a 23 Cdo

1227/99, se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Brně rozhodoval

ve věci žalobců (stěžovatelů a dále K. P. a T. K.) proti žalované

Správě nemovitostí města Brna, s.p., o povinnosti uzavřít dohodu

o vydání nemovitostí a nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu

o vydání nemovitostí. Tímto rozsudkem zamítl návrh, aby byl

nahrazen projev vůle žalované, potřebný k uzavření blíže

specifikované dohody o vydání uvedených nemovitostí stěžovatelům

a dále zamítl návrh, aby byla mezi žalovanou a žalobci K. P. a T.

K. uzavřena dohoda o vydání blíže určených nemovitostí.

V odůvodnění tohoto rozsudku Městský soud v Brně především

uvedl, že stěžovatelé vyzvali žalovanou (resp. jejího právního

předchůdce PBH Brno II) k vydání domu v Marešově ulici v B. spolu

se zastavěnou plochou a zahradou, k.ú. Š., LV č. 10 (dále jen

"předmětné nemovitosti"). Stěžovatelé jsou právní nástupci

(synové) po zemřelé MUDr. E. O., která uplatnila svůj restituční

nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

dne 23. 8. 1991. Svůj nárok na vydání předmětných nemovitostí

opírala MUDr. O. o to, že jejich původním vlastníkem byla MUDr. M.

K., která je v roce 1960 v tísni nuceně darovala státu a mezi

jejími závětními dědici byla rovněž dcera jejího manžela MUDr. E.

Olšovská, tzn. matka stěžovatelů. Městský soud v Brně konstatoval,

že darovací smlouva, uzavřená na základě nabídky MUDr. M. K., byla

uzavřena platně, avšak toliko ve vztahu k domu, nikoliv již ve

vztahu k zastavěné ploše a zahradě, neboť v přijaté nabídce byl

zcela konkrétně a přesně příslušným orientačním číslem a dalšími

údaji označen pouze dům a nikoliv související pozemky. Městský

soud v Brně dále dospěl k závěru, že k převodu vlastnictví k domu

na stát došlo "v prokázané tísni". Podle ustanovení § 3 odst. 4

zákona č. 87/1991 Sb. však může být oprávněnou osobou dědic ze

závěti, který nabyl část dědictví. V daném případě byla tímto

dědicem ještě před svou smrtí MUDr. O. Podle citovaného ustanovení

se však musí jednat o takového dědice, který dědí dědický podíl

a nikoliv o dědice, kterému podle závěti připadly pouze jednotlivé

věci nebo práva. U MUDr. O. se prý jednalo o situaci, kdy jí

připadly toliko ideální spoluvlastnické podíly ke zcela konkrétně

určeným nemovitostem, tzn. jednotlivé věci (jejich části). Proto

Městský soud v Brně dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou

oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. a že tedy nemají

nárok na uzavření dohody o vydání nemovitosti. Ze stejného důvodu

jim prý nemůže být vydána ani předmětná zastavěná plocha

a zahrada, přestože se v tomto případě jedná o převzetí věcí

státem bez právního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 2 citovaného

zákona.

Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil

citovaný rozsudek Městského soudu v Brně ve vztahu mezi

stěžovateli a žalovanou tak, že se zamítá návrh, aby byl nahrazen

projev vůle odpůrce potřebný k uzavření dohody ve znění uvedeném

v tomto rozsudku. Dovolání proti tomuto rozsudku připuštěno

nebylo. Dále vyslovil, že ve vztahu mezi navrhovateli P., K.

a odpůrcem bude o věci samé a o náhradě nákladů řízení rozhodnuto

konečným rozsudkem.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že

stěžovatelé nemohou být oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení

§ 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., protože podle

obsahu dědického spisu ve věci zůstavitelky MUDr. M. K. dědička ze

závěti MUDr. E. O. nabyla pouze jednotlivé věci z dědictví.

Současně však na daný případ prý nelze aplikovat ani jiné

ustanovení § 3 odst. 4 cit. zákona, neboť MUDr. E. O. byla ve

vztahu k původní vlastnici MUDr. M. K. nevlastní dcerou, "což je

vztah, na který žádné ustanovení § 3 odst. 4 zákona nepamatuje".

Proto se krajský soud dále zabýval otázkou, zda stěžovatelé

nejsou oprávněnými osobami dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb. na základě dědické posloupnosti po MUDr. K. podle

obecných ustanovení občanského zákoníku (§ 460 a násl.). V tomto

směru krajský soud konstatoval, že oprávněnou osobou podle

ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je pouze ta fyzická

osoba, z jejíhož vlastnictví přešla konkrétní věc do vlastnictví

státu za podmínek v zákoně uvedených. Musí se tedy jednat

o původního vlastníka věci, "který není mrtvý nebo prohlášen za

mrtvého do uplynutí lhůty, ve které mohl svůj restituční nárok

uplatnit. Pokud však do uplynutí této lhůty původní vlastník

zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého, mohou se domoci nároku

fyzické osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona". Krajský soud v této

otázce vycházel ze zásady, že pokud zvláštní předpis upravuje

určité občanskoprávní vztahy, je nutno jej aplikovat před

předpisem obecným. To znamená, že v daném případě aplikoval zákon

o mimosoudních rehabilitacích přednostně před občanským zákoníkem,

protože zákon č. 87/1991 Sb. řeší i otázku právního nástupnictví

po oprávněné osobě uvedené v ustanovení § 3 odst. 1, takže není

možné používat obecnou úpravu, obsaženou v ustanovení § 460

a násl. občanského zákoníku. Jestliže by totiž na restituční

nároky podle zákona č. 87/1991 Sb. měla být aplikována ustanovení

§ 460 a násl. občanského zákoníku, pak by ustanovení § 3 odst. 4

zákona č. 87/1991 Sb. údajně ztratilo smysl. Krajský soud rovněž

odmítl námitku stěžovatelů, že ustanovení § 3 odst. 1 ve spojení

s § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno vykládat tak, že se

týká i osob, jejichž věci přešly do držby a nikoliv do vlastnictví

státu, neboť § 3 odst. 1 tohoto zákona prý jasně hovoří o přechodu

do vlastnictví státu a je zde odkaz na § 6, tedy i na jeho odst.

2. Protože vlastnictví a držba představují odlišné právní

kategorie, dovodil krajský soud, že nabytím účinnosti (1. 4.

1991) zákon č. 87/1991 Sb. zavedl nový způsob nabývání

vlastnictví, a to na základě jiných skutečností stanovených

zákonem (§ 132 odst. 1 občanského zákoníku). "Pokud tedy na věc

lze aplikovat restituční zákon, nabývá stát vlastnictví i fyzickou

okupací bez právního důvodu, přestože podle obecných předpisů by

se v tomto případě vlastníkem nikdy nemohl stát".

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo

1226/99, a 23 Cdo 1227/99, odmítl dovolání stěžovatelů, které

podali proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, jako

nepřípustné.

V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud ČR především zdůraznil,

že dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. - na něž

stěžovatelé poukazují - je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po

právní stránce zásadní význam. V daném případě stěžovatelé navrhli

vyslovení přípustnosti dovolání v souvislosti s posouzením otázky

statutu osoby oprávněné požadovat vydání věci podle restitučního

zákona. K tomu Nejvyšší soud ČR uvedl, že zákon č. 87/1991 Sb. si

klade za cíl napravit či alespoň zmírnit majetkové křivdy vzniklé

v rozhodném období, přičemž toto zmírnění křivd spočívá především

ve vydání odňatých věcí, avšak pouze těm osobám, které restituční

zákon ve svém ustanovení § 3 považuje za oprávněné. V souzené věci

prý nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení § 3 odst. 2, odst.

4 písm. a), c) až e) a odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., přestože

stěžovatelé svůj nárok na vydání sporných nemovitostí nejprve

dovozovali právě ze skutečnosti, že jejich matka MUDr. E. O. byla

testamentární dědičkou původní vlastnice MUDr. K. V tomto případě

totiž nárok dědice původního vlastníka není odvozen z obecného

dědického práva, nýbrž ze zvláštního nástupnictví daného

restitučním zákonem. Závěr odvolacího soudu, že MUDr. E. O.

nepříslušel statut osoby oprávněné k vydání předmětných

nemovitostí podle § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb.,

neboť jí podle závěti připadly toliko jednotlivé věci, mezi něž

sporné nemovitosti nepatřily, prý respektuje ustálený výklad

tohoto ustanovení. Podle tohoto ustáleného výkladu totiž nejsou

rozhodující výsledky dědického řízení, nýbrž znění závěti.

Podle názoru Nejvyššího soudu ČR přiznání statutu oprávněných

osob podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nemůže

stěžovatelům svědčit ani na základě dědické posloupnosti po

zemřelé MUDr. K. Statut oprávněné osoby je totiž přiznán pouze

původnímu vlastníkovi, jehož věc přešla v rozhodném období do

vlastnictví státu některým ze způsobů, jež zná ustanovení § 6 cit.

zákona.

II.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti především namítají, že

napadenými rozsudky obecné soudy porušily jejich ústavně zaručené

vlastnické právo ve smyslu čl. 11 a právo na spravedlivý proces

podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina").

Protiústavnost napadeného rozsudku Městského soudu v Brně

spatřují stěžovatelé již v tom, že obecný soud neposoudil darovací

smlouvu z 21. 4. a 29. 9. 1960 jako absolutně neplatnou ve smyslu

tehdy účinného občanského zákoníku a že nesprávně vyhodnotil

otázku aktivní legitimace stěžovatelů. Městský soud v Brně prý

sice konstatoval, že předmětná smlouva se vůbec nevztahovala na

zastavěný pozemek a zahradu a že tedy tyto nemovitosti nikdy

nepřešly do vlastnictví státu, nicméně se zabýval toliko

posuzováním stěžovatelů jako oprávněných osob podle ustanovení §

3 zákona č. 87/1991 Sb. "bez vztahu k tomu, že stát zřejmě převzal

předmětné nemovitosti bez právního důvodu". Tím, že se Městský

soud v Brně vůbec nezabýval otázkou neplatnosti zmíněné darovací

smlouvy a důsledky z ní vyplývajícími, nemohl ani správně posoudit

otázku vlastnického práva stěžovatelů, které údajně vzniklo

v důsledku dědické posloupnosti po zemřelé MUDr. K.

Stejného pochybení se prý v napadeném rozsudku dopustil také

Krajský soud v Brně, který navíc dospěl "ke zcela neudržitelnému

závěru", že z ustanovení § 3 odst. 1 a § 6 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb. vyplývá nový způsob nabývání vlastnictví státem, a to

na základě jiných skutečností vymezených zákonem (§ 132 odst. 1

občanského zákoníku). Tento právní závěr prý ve svých důsledcích

znamená, že stát nabývá vlastnictví i fyzickou okupací bez

právního důvodu, což stěžovatelé považují za zcela nepřípustné.

Proto se domnívají, že je nutno rozlišovat mezi situacemi, kdy

zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, došlo ke zrušení

výroků o trestu propadnutí majetku nebo propadnutí věci, a to

s účinky ex tunc (a kdy je aplikace ustanovení § 3 zákona č.

87/1991 Sb. výslovně vyloučena), a mezi případy dle ustanovení §

1 odst. 2 cit. zákona, kdy v případě převzetí věci státem bez

právního důvodu není nutná pozdější rehabilitace, tzn. zrušení

příslušného právního aktu, na který se pohlíželo jako na platný.

Právní ochrana vlastníka věci je v tomto případě údajně určena

nikoliv restitučním zákonem, nýbrž občanským zákoníkem. O tom

svědčí i skutečnost, že ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. se

vztahuje toliko na případy, kdy věc přešla do vlastnictví státu

a odkaz na ustanovení § 6 prý rozhodně nemůže znamenat, že

zákonodárce hodlal založit vlastnické právo státu tam, kde

nevzniklo podle předpisů účinných před 1. 1. 1990, nýbrž že

ustanovení § 3 odst. 1 tohoto zákona dopadá toliko na ty případy

uvedené v § 6, kde věc přešla do vlastnictví státu. Jestliže tedy

věc do vlastnictví státu nepřešla, ustanovení § 3 zákona č.

87/1991 Sb. aplikovat nelze a oprávněnou osobou podle tohoto

zákona je vlastník věci. Přitom vlastnické právo se nabývá smrtí

zůstavitele. Stěžovatelé proto tvrdí, že v tomto případě není

možno zákon č. 87/1991 Sb. aplikovat jakožto speciální zákon

přednostně před příslušným občanským zákoníkem, jak to učinil

krajský soud, neboť jestliže speciální zákon v tomto případě

"zvláštní úpravu oprávněné osoby nemá", nemůže nic na postavení

vlastníka jako oprávněné osoby měnit. Restituční zákon prý pouze

upravuje speciální postup při uplatnění nároku vlastníka na vydání

jeho věci, který má přednost před klasickou vindikační žalobou

a jedině v tomto rozsahu zákon č. 87/1991 Sb. deroguje občanský

zákoník.

Stěžovatelé se proto domnívají, že jejich vlastnické právo

k předmětným nemovitostem na stát vůbec nepřešlo a že proto mají

přednost před všemi osobami oprávněnými. Proto navrhují, aby byly

napadené rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně

zrušeny.

Stěžovatelé ústavní stížnost doplnili dodatkem č. 1

k ústavní stížnosti ze dne 17. 4. 2000, v němž především původní

ústavní stížnost rozšířili i o návrh na zrušení citovaného

rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší soud ČR prý totiž

v napadeném rozsudku nenapravil předchozí vady, jichž se dopustily

obecné soudy, které spočívají v tom, že právní závěry neodpovídají

výsledkům provedeného dokazování (neboť údajně pomíjejí prokázané

vlastnické právo stěžovatelů) a že obecné soudy nevyložily zákon

č. 87/1991 Sb. ve vztahu k občanskému zákoníku ústavně konformním

způsobem. Stěžovatelé v tomto směru zopakovali argumentaci,

obsaženou v ústavní stížnosti. Skutečnost, že odůvodnění rozsudku

Nejvyššího soudu ČR je "konformní s existující ustálenou

judikaturou", prý nemůže vést k závěru, že se v daném případě

nejednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a že

bylo možno podané dovolání odmítnout. Stěžovatelé na ústním

jednání před Ústavním soudem trvají.

III.

Usnesením ze dne 20. 12. 2000, č.j. I. ÚS 539/98-30, Ústavní

soud změnu návrhu na zahájení řízení obsaženou v citovaném dodatku

k ústavní stížnosti připustil.

IV.

Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné formální náležitosti a předpoklady, vyžádal si

příslušný soudní spis a požádal o vyjádření k ústavní stížnosti

účastníky řízení - Městský soud v Brně, Krajský soud v Brně,

Nejvyšší soud ČR a vedlejší účastníky řízení - K. P., T. K.

a Správu nemovitostí města Brna, s.p. v likvidaci.

K. P., T. K. a Správa nemovitostí města B., s.p.

v likvidaci, se postavení vedlejšího účastníka v řízení před

Ústavním soudem vzdali (§ 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Městský soud v Brně k ústavní stížnosti uvedl, že předmětná

žaloba nebyla opřena o žádný zákonný důvod a že žalobci nebyli

shledáni oprávněnými osobami. Městský soud v Brně dále upozornil

na skutečnost, že v současnosti je rozhodováno o případném

restitučním nároku K. P. a T. K. ke stejným nemovitostem (viz str.

1), jelikož Nejvyšší soud ČR ve vztahu k těmto osobám zrušil

citované rozsudky nižších soudů. Proto účastník řízení navrhuje,

aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Krajský soud v Brně se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti

nevyjádřil.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

odkázal na odůvodnění svého (napadeného) rozsudku. Stěžovatelé prý

opomíjejí skutečnost, že předmětné nemovitosti byly MUDr. N.

(provdané K.) státem reálně odňaty a vlastnické právo k nim bylo

zapsáno ve prospěch státu. I v případě dle ustanovení § 6 odst.

2 zákona č. 87/1991 Sb., kdy stát věc "usurpoval" (např. okupací),

lze hovořit o "navrácení" majetkových práv a skutkovou podstatu

tohoto ustanovení je prý nutno postavit naroveň ostatním

skutkových podstatám uvedeným v cit. ustanovení § 6. Restituční

nárok může být uplatněn jen způsobem a za podmínek upravených

zvláštním zákonem, z čehož také vyplývá, že jej může uplatnit jen

ten, komu je přiznán statut osoby oprávněné (§ 3 zákona č.

87/1991 Sb.). Stěžovatelé prý však nejsou ani těmi, jimž byly

nemovitosti státem odňaty a nejsou ani osobami vyjmenovanými v §

3 odst. 4 cit. zákona, tzn. "odvozenými" oprávněnými osobami.

V.

Ústavní stížnost je částečně důvodná.

Ústavní soud v první řadě (opakovaně) konstatuje, že podle

čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho

úkolem proto není přehodnocovat skutkové a právní závěry

napadených rozsudků obecných soudů, pokud neshledá, že intenzita

porušení základních práv nebo svobod dosahuje ústavně právní

roviny.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že napadenými

rozsudky obecné soudy porušily čl. 11 a čl. 36 Listiny.

K tvrzenému porušení čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že

podle ustálené judikatury tento článek chrání toliko vlastnické

právo již existující, nabyté, a nikoliv rovněž tvrzený nárok na

ně. Proto se tento článek v zásadě nevztahuje na restituční spory

a ani v souzené věci se jej nelze s úspěchem dovolávat.

.

Ústavní soud se dále soustředil na posouzení otázky, zda

obecné soudy napadenými rozsudky neporušily základní právo

stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

V tomto směru stěžovatelé namítali, že soudy chybně posoudily

předmětnou darovací smlouvu jako platnou, že nesprávně vyhodnotily

otázku jejich aktivní legitimace a poukázali na to, že stát

převzal předmětné pozemky bez právního důvodu.

K tomu Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení § 3 odst.

1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou "fyzická osoba, jejíž

věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6

zákona, pokud je státním občanem ČSFR." To znamená, že vymezení

pojmu "oprávněné osoby" podle tohoto zákona se vztahuje toliko na

ty případy, na které citovaný zákon pamatuje. Je proto zřejmé, že

zákon č. 87/1991 Sb. představuje ve vztahu k občanskému zákoníku

speciální zákon, který musí být aplikován přednostně, přirozeně

však pouze v těch případech, které výslovně upravuje. Pro právní

vztahy osob, které nejsou oprávněnými osobami podle zákona č.

87/1991 Sb., tedy tento zákon nemůže mít postavení speciálního

zákona (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR

ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 560/99, publikovaný in: Právní

rozhledy č. 11/2000, str. 524-525).

V souzené věci však již z odůvodnění napadeného rozsudku

Městského soudu v Brně vyplývá, že předmětná darovací smlouva byla

uzavřena platně, avšak toliko ve vztahu k domu a nikoliv již ve

vztahu k zastavěné ploše a zahradě, neboť v přijaté nabídce byl

zcela konkrétně označen pouze dům a nikoliv související pozemky

(srov. příloha předmětného soudního spisu G). Z této skutečnosti

však obecné soudy přesto dovodily právní závěr, že předmětná

zastavěná plocha a zahrada nemohly být stěžovatelům vydány,

protože je převzal stát bez právního důvodu podle ustanovení § 6

odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Krajský soud v Brně uvedl, že

vlastnictví a držba představují odlišné právní kategorie a proto

účinností zákona č. 87/1991 Sb. byl zaveden nový způsob nabývání

vlastnictví (fyzická okupace bez právního důvodu), a to na základě

jiných skutečností stanovených zákonem ve smyslu ustanovení § 132

odst. 1 občanského zákoníku.

Podle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelé správně

namítali, že právní závěr, podle něhož stát nabývá v případech

podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. věci do

vlastnictví bez právního důvodu fyzickou okupací, je

z ústavněprávního hlediska neudržitelný. Smysl restitučního

předpisu totiž spočívá ve snaze o zmírnění byť alespoň některých

majetkových křivd, vzniklých v rozhodném období, a tento smysl by

byl zjevně popřen, jestliže by byl v samotném restitučním předpisu

založen nový důvod vzniku vlastnického práva státem. Jak totiž

vyplývá i z gramatické dikce ustanovení § 6 citovaného zákona,

odstavec 1 tohoto předpisu upravuje případy, kdy v rozhodném

období "věc přešla na stát", zatímco podle odstavce 2 povinnost

vydat věc se vztahuje "i na případy, kdy stát převzal věc bez

právního důvodu." Je tedy zjevné, že smysl odstavce 2 uvedeného

ustanovení nespočívá v konstituování nového nabývacího titulu věci

pro stát, nýbrž v úpravě případů držby věci státem, k níž bez

právního důvodu došlo.

Z těchto důvodů Ústavní soud dospívá k závěru, že Městský

soud v Brně a Krajský soud v Brně porušily základní právo

stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny tím, že

zamítly restituční návrh stěžovatelů s poukazem na to, že

stěžovatelé nebyli oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991

Sb., přestože v případě předmětných pozemků je stát zjevně převzal

bez právního důvodu. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v tomto

rozsahu vyhověl a napadené rozsudky Městského soudu v Brně

a Krajského soudu v Brně zrušil, čímž vytvořil obecným soudům

procesní prostor pro nové meritorní rozhodnutí, v jehož rámci bude

možno reflektovat uvedený právní názor Ústavního soudu, tzn.

vyhodnotit nárok stěžovatelů i z hlediska obecných

občanskoprávních předpisů.

Pokud jde o napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, Ústavní

soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v něm posuzoval toliko

přípustnost podaného dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2

o.s.ř. To znamená, že se v dovolacím řízení zabýval pouze tím, zda

předmětná právní otázka je či není zásadního právního významu.

Dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu

nejedná. Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace

zásahů do činnosti jiných orgánů a proto v souzené věci

- z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr

Nejvyššího soudu ČR, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu

podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení,

zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho

ustálenou judikaturou. Za tohoto stavu se Ústavní soud ani

v tomto konkrétním případě nezabýval věcnou stránkou právního

názoru napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, neboť respektoval

jeho výše uvedenou kompetenci.

Proto Ústavní soud část ústavní stížnosti, brojící proti

uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR, odmítl jako návrh zjevně

neopodstatněný § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. 3. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru