Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 539/06 #1Nález ÚS ze dne 21.08.2007K osvobození od soudních poplatků při uplatnění nároku na náhradu škody za imateriální újmu podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
pravomoc
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 131/46 SbNU 230
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.539.06.1
Datum vyhlášení17.10.2007
Datum podání08.08.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 11, § 13

549/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.g

58/1969 Sb.

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 7


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nárok na odškodnění za předchozí nezákonné omezení osobní svobody podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba interpretovat autonomně vůči stávající legislativní úpravě náhrady škody, tedy jako zahrnující i právo na kompenzaci. V případě uplatnění nároku podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy je tedy třeba ve smyslu tohoto ustanovení interpretovat i pojem „ve věcech náhrady škody“ v ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, pro účely osvobození tohoto řízení od soudního poplatku.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. P. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 21. srpna 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2006 čj. 34 C 73/2005-34 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2006 č.j. 1 Co 93/2006-41.

Narativní část

Stěžovatel byl rozsudkem z roku 1982 uznán vinným trestním činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody ve výši 20 měsíců. Trest byl vykonán v plném rozsahu. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. září 2001 byl uvedený rozsudek zrušen a stěžovatel byl následně zproštěn obžaloby. V listopadu 2001 požádal stěžovatel Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany o odškodnění, načež mu bylo přiznáno odškodnění za ztrátu na výdělku, za vazbu, náhrada nákladů za výkon trestu a nákladů řízení. Požadavky na náhradu za morální a citovou újmu byly odmítnuty s odkazem, že jdou nad rámec zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Stěžovatel podal žalobu na náhradu škody za nemateriální újmu, přičemž po výzvě Městského soudu v Praze k zaplacení soudního poplatku požádal o osvobození podle § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle něhož se od poplatku osvobozují řízení ve věcech náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem. Napadeným usnesením zamítl městský soud návrh stěžovatele, protože se v dané věci nejedná o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, nýbrž o žalobu na ochranu osobnosti podle § 13 občanského zákoníku. Vrchní soud odvolání stěžovatele napadeným usnesením zamítl.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud poukázal na dikci a autonomní výklad čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který zakládá nárok na kompenzaci v oblasti jednoduchého práva a je bezprostředně aplikovatelnou normou ve vnitrostátním právním řádu ve smyslu čl. 10 Ústavy. Ačkoliv se s hlediska stávající legislativní úpravy jedná o jiný nárok, než je náhrada škody, nevylučuje ani současné legislativní pojetí škody možnost domáhat se náhrady nemateriální újmy podle § 11 a § 13 občanského zákoníku. V celém řízení byl jeho předmět vždy vymezován jako náhrada nemajetkové ujmy. Městský soud v Praze tedy pochybil, když pouze s odvoláním na specifikaci žaloby v podání jako žaloby na ochranu osobnosti zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Tím došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a do práva na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 539/06 ze dne 21. 8. 2007

N 131/46 SbNU 230

K osvobození od soudních poplatků při uplatnění nároku na náhradu škody za imateriální újmu podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 21. srpna 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2006 č. j. 34 C 73/2005-34 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2006 č. j. 1 Co 93/2006-41, jimiž bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o stěžovatelově žalobě na náhradu škody za nemateriální újmu.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2006 č. j. 34 C 73/2005-34 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2006 č. j. 1 Co 93/2006-41 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006 č. j. 1 Co 93/2006-41, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006 č. j. 34 C 73/2005-34. Napadenými rozhodnutími bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho základních práv daných čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení těchto práv spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 1982 sp. zn. 3 T 228/82 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Trest byl vykonán v plném rozsahu. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2001 sp. zn. Nt 1629/99 byl uvedený rozsudek zrušen a následným rozsudkem ze dne 7. 9. 2001 sp. zn. 1 T 66/2001 byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Dne 14. 11. 2001 požádal stěžovatel Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany o odškodnění. Bylo mu přiznáno odškodnění za ztrátu na výdělku, za vazbu, náhrada nákladů za výkon trestu a nákladů řízení v celkové výši 54 530 Kč. Další požadavky stěžovatele ve výši 900 000 Kč (náhrada za morální a citovou újmu) byly odmítnuty s odůvodněním, že jdou nad rámec zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel proto podal u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu na náhradu škody za nemateriální újmu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005 č. j. Npc 3065/2004-19 bylo rozhodnuto, že příslušným k projednání žaloby je Městský soud v Praze.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005 č. j. 34 C 73/2005-22 bylo řízení zastaveno s odůvodněním, že žaloba měla původ v trestním řízení a žaloba na ochranu osobnosti není občanskoprávním sporem ani sporem uvedeným v § 7 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 1. 2006 č. j. 1 Co 251/2005-26 toto usnesení Městského soudu v Praze změnil tak, že řízení se nezastavuje.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 34 C 73/2005 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 36 000 Kč. Následně požádal o osvobození od soudního poplatku podle § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2006 č. j. 34 C 73/2005-34 řízení zastavil, protože stěžovatel soudní poplatek nezaplatil. Podle soudu se § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb. na věc nevztahuje, protože nejde o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným postupem, ale jde o žalobu na ochranu osobnosti podle § 11 až 13 občanského zákoníku. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 6. 2006 č. j. 1 Co 93/2006-41 zamítl.

Stěžovatel s odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91) poukazuje na to, že obdobné případy se mají posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, resp. zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, takže mu náleží osvobození od soudního poplatku. Soudy tím, že podmínily projednání věci nedůvodným zaplacením vysokého soudního poplatku, odmítly stěžovateli poskytnout právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a znemožnily, aby ve věci proběhl spravedlivý proces. Pravidla spravedlivého procesu ve věci byla narušena i délkou řízení. Stěžovatel se nemohl domoci odškodnění za nemateriální újmu, čímž byl porušen i čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 34 C 73/2005 vedený u Městského soudu v Praze. Zjistil, že žalobou na náhradu škody (nemateriální újmu) ve výši 900 000 Kč se stěžovatel domáhal náhrady škody za nemajetkovou újmu, která spočívala v morální a citové újmě způsobené výkonem vazby a trestu odnětí svobody, a náhrady nákladů řízení. Odvolával se přitom na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlis a Kolumpas proti Řecku.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005 č. j. Npc 3065/2004-19 bylo rozhodnuto, že příslušné k projednání věci jsou v prvním stupni krajské soudy, a věc byla postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. Ten usnesením ze dne 3. 6. 2005 č. j. 34 C 73/2005-22 řízení zastavil. Uvedl, že žalobce (stěžovatel) původně označil žalobu jako o náhradu škody (nemateriální újma), později ji však specifikoval jako žalobu podle § 11 až 13 občanského zákoníku, tedy na ochranu osobnosti. Žaloba, která je předmětem sporu, nemá svůj původ v občanskoprávních vztazích, původ sporu je v trestním řízení. Stěžovatel tedy má možnost domáhat se náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb., resp. zákona č. 82/1998 Sb. Žaloba na ochranu osobnosti není občanskoprávním sporem, není ani sporem uvedeným v § 7 odst. 3 o. s. ř., a proto soudu nezbylo pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (nedostatek pravomoci občanskoprávního soudu) řízení zastavit.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 1. 2006 č. j. 1 Co 251/2005-26 toto usnesení změnil tak, že se řízení nezastavuje. Uvedl, že po obsahové stránce je třeba žalobu, kterou se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy, považovat za žalobu na ochranu osobnosti. Domáhá se tak projednání a rozhodnutí ve věci, která vyplývá z občanskoprávních vztahů, z čehož je třeba dovodit i pravomoc soudu v občanském soudním řízení a věc projednat a rozhodnout.

Usnesením ze dne 31. 1. 2006 č. j. 34 C 73/2005-30 vyzval Městský soud v Praze (tiskopisem) stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 36 000 Kč do tří dnů od doručení tohoto usnesení. Na témže tiskopise, zaslaném zpět soudu, požádal právní zástupce soud o osvobození od soudního poplatku podle § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2006 č. j. 34 C 73/2005-34 řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Uvedl, že projednávaná žaloba je žalobou podle § 11 až 13 občanského zákoníku, jak bylo výslovně uvedeno v podání právního zástupce stěžovatele, které vedlo k postoupení věci Městskému soudu v Praze. Nelze proto na ni aplikovat § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 6. 2006 č. j. 1 Co 93/2006-41 napadený výrok soudu prvního stupně potvrdil. Přiklonil se k odůvodnění soudu prvního stupně, že po obsahové stránce jde o žalobu na ochranu osobnosti, na kterou se nevztahuje věcné osvobození od soudních poplatků podle § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb.

Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu k důkazu rovněž usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2004 č. j. 1 Co 232/2003-62, ze dne 30. 11. 2004 č. j. 1 Co 135/2004-31 a ze dne 6. 11. 2006 č. j. 1 Co 171/2006-48, ze kterých vyplývá, že Vrchní soud v Praze v jiných věcech týkajících se soudních poplatků rozhodl, že pokud žalobce v žalobě vymezil předmět řízení tak, že jde o náhradu škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 58/1969 Sb., jde o věc, která je osvobozena od soudních poplatků.

III.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Stěžovatel podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2007 a Městský soud v Praze podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2006 (č. l. 6) svůj souhlas výslovně vyjádřili. Vrchní soud v Praze se v tomto směru nevyjádřil, takže Ústavní soud vzhledem k poučení obsaženému ve své výzvě ze dne 29. 8. 2006 tento souhlas presumuje. Poněvadž Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něho se souhlasem účastníků upuštěno.

IV.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze, který odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Rovněž Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. V replice k vyjádření soudů poukázal stěžovatel na to, že Vrchní soud v Praze v obsahově shodných kauzách o soudních poplatcích rozhodoval zcela opačně, tedy osvobození žalobcům přiznal. V tomto směru doplnil návrh tak, že v jeho případě bylo porušeno i právo na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny.

K ústavní stížnosti se vyjádřil také vedlejší účastník - Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany. Poukázal na to, že stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů týkající se procesních záležitostí v průběhu řízení, nikoliv skutečnost, že mu ze strany příslušné organizační složky státu nebylo přiznáno odškodnění za nemateriální újmu v souvislosti s jeho nezákonným uvězněním. Vedlejší účastník se ztotožnil s rozhodnutími Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, která považuje za věcně správná.

V.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud se otázkou nároku na náhradu nemateriální újmy již zabýval ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91). Uvedl, že otázkou nároku na náhradu imateriální újmy jako součásti náhrady škody, jejíž rozsah je v obecné rovině formulován v ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.). Přitom dospěl k závěru, že současné legislativní pojetí škody jako materiální újmy takový výklad neumožňuje, avšak nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle § 11 a 13 občanského zákoníku. Z hlediska stávající legislativní úpravy se však jedná o jiný nárok, než je náhrada škody. Ústavní soud však současně vyslovil, že tyto závěry (vyplývající z nálezu pléna Ústavního soudu) je však třeba korigovat v oblasti náhrady škody za předchozí nezákonné omezení osobní svobody, kde je nárok na kompenzaci konstruován nejen v oblasti jednoduchého práva, ale též Úmluvou v čl. 5 odst. 5, která je ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky bezprostředně aplikovatelnou normou ve vnitrostátním právním řádu a již je třeba použít přednostně před zákonem.

Ústavnísoud dodal, že - bez ohledu na to, jakým způsobem s obsahem institutu náhrady škody pracuje domácí zákonodárce, judikatura obecných soudů i Ústavního soudu, případně domácí civilistická doktrína - v oblasti vnitrostátní aplikace Úmluvy je třeba vyjít z pojmu náhrady škody tak, jak s ním operují národní evropské ústavní soudy a nejvyšší soudy, z jejichž judikatury vyrůstá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Pokud jde specificky o deliktní odpovědnost státu za omezení osobní svobody, a tedy o vztah domácího deliktního civilního práva a článku 5 odst. 5 Úmluvy, je situace v jednotlivých evropských státech taková, že klasická dogmatika civilněprávních institutů ustoupila přímému působení článku 5 odst. 5 Úmluvy, který je vykládán zcela autonomně. Tento svůj postoj Ústavní soud odůvodňuje i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který setrvale judikuje, že instituty Úmluvy mohou mít zcela autonomní obsah a rozsah nezávislý na jejich právní kvalifikaci vyplývající z vnitrostátního práva.

Výše uvedené závěry jsou použitelné i pro úvahu o tom, zda lze čl. 5 odst. 5 Úmluvy přiměřeně aplikovat při posuzování otázky, zda má stěžovatel právo na osvobození odsoudních poplatků. Je sice pravda, že stěžovatel v podání ze dne 5. 10. 2004 navrhoval (č. l. 10 soudního spisu), aby věc byla postoupena Městskému soudu v Praze "jako řízení o požadavku na spravedlivé zadostiučinění ve smyslu § 11 až 13 občanského zákoníku", nicméně v celém řízení, počínaje žalobou přes různá podání žalobce, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005 č. j. Ncp 3065/2004-19 (č. l. 19 soudního spisu), kterým soud rozhodl, že věcně příslušný k řízení je Městský soud v Praze, atd. byl vždy předmět řízení vymezován jako náhrada nemajetkové újmy (resp. náhrada škody). O takto vymezeném předmětu řízení nebylo sporu; teprve v usnesení ze dne 3. 6. 2005 č. j. 34 C 73/2005-22 Městský soud v Praze uvedl, že žalobce podáním (v usnesení blíže neurčeným) specifikoval žalobu jako žalobu na ochranu osobnosti dle § 11 a 13 občanského zákoníku, a řízení pro nezaplacení soudních poplatků zastavil. Podle názoru Ústavního soudu je tedy třeba se o čl. 5 odst. 5 Úmluvy opřít i v posuzovaném případě. Názor obecných soudů se jeví jako přehnaně formalistický, je v rozporu se skutečným požadavkem stěžovatele a s jeho smyslem, a je tedy v konečném důsledku protiústavní.

Proto Ústavnísoud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, a zrušil je.

Za tohoto stavu se již Ústavnísoud dalšími námitkami stěžovatele nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru