Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 537/2000Nález ÚS ze dne 27.03.2002K trestnému činu přijímání úplatku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkTrestný čin
Důkaz
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 41/25 SbNU 329
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.537.2000
Datum vyhlášení27.03.2002
Datum podání08.09.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 160 odst.2, § 160 odst.3

141/1961 Sb., § 88 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 537/2000 ze dne 27. 3. 2002

N 41/25 SbNU 329

K trestnému činu přijímání úplatku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti Ing. P. B.,

proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 3. 2000 sp.

zn. 3 T 27/2000 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne

17. 5. 2000 sp. zn. 8 To 178/2000, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 11. 9. 2000 došel Ústavnímu soudu návrh ze dne 5. 9.

2000, jímž stěžovatel brojí proti rozsudku Obvodního soudu pro

Prahu 10 ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. 3 T 27/2000 ve spojení

s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. 8

To 178/2000.

Z důvodů dále rozvedených má navrhovatel za to, že napadenými

rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva

ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny

základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, (dále jen "Listina").

Navrhovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu

10 uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst.

2 a 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění

pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák."). Za to mu byl uložen

nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož

výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice

s dozorem.

Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že od zástupce

firmy E., s. r. o. (dále jen "E."), převzal částku 500 000 Kč,

kterou měl nejméně ve výši 400 000 Kč požadovat za to, že zařídí

u firmy I., a. s. (dále jen "I. "), využívaje svých kontaktů

inspektora České inspekce životního prostředí (dále jen "ČIŽP"),

aby firma E. získala od I. zakázku pro rekonstrukci

a intenzifikaci čističky odpadních vod. Ihned po převzetí finanční

částky byl stěžovatel i s penězi zadržen policií.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo

Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím podle § 256 zákona

č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění

pozdějších předpisů, (dále jen "tr.ř.") do novely č. 265/2001 Sb.,

zamítnuto.

Porušení uvedených ústavně garantovaných základních práv

a svobod spatřuje stěžovatel zejména v těchto skutečnostech:

Svědek, výrobní ředitel společnosti E. , předal stěžovateli

finanční částku pouze jako předstíraný úplatek, přičemž samotné

předání peněz proběhlo pod dohledem policie tak, aby byl získán

důvod k jeho zatčení a trestnímu stíhání. Z výpovědi uvedeného

svědka bylo zřejmé, že po první schůzce se stěžovatelem se svědek

dostavil na policii a posléze podle jejích pokynů opakovaně

navazoval se stěžovatelem kontakt a nakonec mu i pod policejním

dohledem finanční částku předal.

Podle stěžovatelova názoru se jednalo o policejní provokaci

za účelem jeho vmanipulování do situace, která by jinak nenastala.

Pokud policie po svědkově oznámení došla k závěru, že se

stěžovatel dopustil trestného činu, měla proti němu zahájit

trestní stíhání, jinak měla věc odložit. Vytvořila-li policie sama

svým jednáním pro uskutečnění a dokonání trestného činu podmínky,

není takový postup v souladu s českým právním řádem. Ze strany

policie se jednalo o zřejmé vybočení ze zákonných podmínek vedení

trestního řízení.

Soudu nalézacímu stěžovatel vytýká použití záznamů

policejních odposlechů telefonních hovorů (provedených nejen

v rozporu se zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,

ve znění pozdějších předpisů, do novely č. 265/2001 Sb., nýbrž

i v rozporu s § 88 tr. ř.), nakolik z nich při svém rozhodování

vycházel.

Soud odvolací toto pochybení rovněž uznal, nicméně své

zamítavé rozhodnutí o stěžovatelově odvolání opřel o další zákonné

důkazy jeho viny (výslech zmíněného svědka a důkazy věcné).

Další výtky v ústavní stížnosti míří na hmotněprávní stránku

trestní věci.

Obecné soudy se podle stěžovatelova názoru nevypořádaly

s otázkou naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu

přijímání úplatku, a sice se znakem přijetí úplatku "v souvislosti

s obstaráváním věcí obecného zájmu". Přijatý úplatek musí mít

jednoznačně vztah k činnosti osoby, která věci obecného zájmu

přímo vykonává nebo při tom přímo spolupůsobí. Z právních předpisů

upravujících oprávnění a povinnosti inspektora ČIŽP na úseku

ochrany ovzduší nevyplývá, že by stěžovatel zakázku na výstavbu

čističky odpadních vod mohl při svém postavení inspektora nějak

ovlivnit. Zájem na čistotě vod je nepochybně obecný.

V projednávané trestní věci se však jednalo o čističku pro

soukromou společnost I. , v jejímž zájmu bylo, aby vlastní

podnikatelskou činností znečištěnou vodu vracela obci čistou,

k čemuž čističku potřebuje. V takovém případě bylo pouze na vůli

této společnosti, zda bude nadále čističku odpadních vod

provozovat a jakým způsobem provede její rekonstrukci. Proti

důkazům o tom, že čistička měla být společnou akcí města Roztoky

u Prahy a společnosti I., stěžovatel namítá, že v projednávaném

případě se jednalo o samostatnou investici této společnosti,

k níž byly použity výlučně její prostředky.

Své jednání, za něž byl odsouzen, nepovažuje stěžovatel za

protiprávní, nýbrž za jednání, které právo připouští: šlo tu

o zprostředkování podle § 774 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. podle § 642

a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění

pozdějších předpisů. Společnost I. nebyla při výběru dodavatele

vázána zákonem č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve

znění pozdějších předpisů (§ 2). Společnost E. mohla stěžovatele

jako zprostředkovatele kdykoliv odmítnout a dále s ním nejednat.

Pokračování jednání za asistence policie, jakož i další posuzování

tohoto jednání jako trestného, je zásahem do stěžovatelových práv.

Proto se stěžovatel domnívá, že bude nutno ze shora uvedených

důvodů napadená rozhodnutí zrušit pro jejich rozpor s čl. 8 odst.

2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") vyjádření účastníků

a vedlejších účastníků.

Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 10 ve svém

vyjádření odkazuje především na odůvodnění ústavní stížností

napadeného rozsudku a dodává:

Stěžovatelův názor, že se jednalo pouze o policejní

provokaci, je zcela vyvrácen výpovědí svědka, výrobního ředitele

společnosti E. . Policie ho nijak nenaváděla k iniciaci schůzek

s odsouzeným. Bylo tomu právě naopak. Totéž platí i o určení výše

částky, kterou odsouzený po tomto svědkovi požadoval.

K operativnímu monitoringu trestné činnosti ze strany policie,

tzn. k odposlechům telefonních hovorů mezi odsouzeným a svědkem,

došlo se souhlasem uvedeného svědka. Přepisy záznamů těchto

rozhovorů soud prvního stupně přečetl jako listinný důkaz, který

bral v potaz jako důkaz podpůrný ve vztahu k výpovědi tohoto

svědka. Odposlech byl podle názoru soudu proveden v souladu s §

88 odst. 3 tr. ř. Ve stěžovatelově trestní věci šlo o odposlech

podle trestního řádu provedený v rámci trestního řízení jako

neodkladný úkon. Jako takový mohl předcházet samotnému zahájení

trestního stíhání. Pokud soud zákonně získaný záznam odposlechu

hovorů přečte jako listinný důkaz, pak to není porušení žádného

práva odsouzeného ( nález z 27.4.1994 sp. zn.II. ÚS 6/1993, Sbírka

nálezů a usnesení ÚS, svazek 1, str.159 a násl.). Konečně se ve

stanovisku uvádí, že je-li předmětem zakázka na rekonstrukci

a intenzifikaci čističky odpadních vod, třebaže jejím majitelem

a provozovatelem je soukromá společnost, pak se jistě jedná o věc

obecného zájmu, kterým je zájem státu na ochraně čistoty vod,

protože soukromá společnost vypouští odpadní vodu opět do řeky.

Stěžovatelova argumentace, že se jedná pouze o zájem soukromé

společnosti, která vlastní podnikatelskou činností znečišťuje

vodu, je podle názoru soudu prvního stupně zcela účelová

a nelogická.

Předseda senátu Městského soudu v Praze ve svém stanovisku

pouze odkazuje na odůvodnění svého usnesení bez dalšího doplnění.

Státní zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu

10 a Městského státního zastupitelství v Praze se procesního

postavení vedlejších účastníků podle § 28 odst. 2 zákona vzdali.

Stěžovatelova replika k vyjádření účastníků došla Ústavnímu

soudu dne 29. 12. 2000. Zaujal v ní následující stanovisko:

Předně trvá na podané ústavní stížnosti. Popírá zákonnost

odposlechů telefonních hovorů mezi stěžovatelem a svědkem,

výrobním ředitelem firmy E. . Pokud nalézací soud tvrdil, že tyto

záznamy přečetl jako listinný důkaz a vycházel z nich pouze jako

z důkazu podpůrného podporujícího tvrzení svědka, sám přesně

zhodnotil to, co tvrdil stěžovatel, tedy že naopak soud

nepřihlížel k té části záznamu rozhovoru pořízeného operativně,

která by svědčila ve prospěch stěžovatele (pasáže, kde svědek

přemlouvá stěžovatele ke schůzce a nabízí mu finanční částky).

Vyjádření účastníků k naplnění znaků skutkové podstaty trestného

činu přijímání úplatku podle § 160 tr. zák. nelze podle repliky

považovat za vyvrácení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti.

Ústavní soud se náležitě seznámil se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, zejména s vyšetřovacím a soudním spisem (ČVS:

OV10- 2189/99, sp. zn. 3 T 27/2000) a po zhodnocení provedených

důkazů a právním posouzení projednávané věci dospěl k závěru, že

ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud vychází z toho, že jeho úkolem je ochrana

ústavnosti. Podle ustálené své judikatury se nezabývá

přehodnocováním důkazů provedených obecnými soudy, pokud nezjistil

porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, resp. jiných

ústavních předpisů. Po seznámení s příslušnými spisy, po

vyslechnutí stěžovatele jako účastníka řízení, po závěrečném

návrhu jeho právního zástupce a po zvážení všech okolností případu

dospěl Ústavní soud k závěru, že k takovému porušení nedošlo a že

ústavní stížnost je -is přihlédnutím k určitým nedostatkům

stylistické resp. formální povahy v rozsudku soudu prvního stupně

-neopodstatněná. K tomu Ústavní soud uvádí:

Z připojených spisů předně vyplývá, že stěžovatel ve své

ústavní stížnosti reagoval na neobratnou formulaci výroku

v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 27/2000,

kterým byla uznána vina stěžovatele za převzetí úplatku,

z 1.3.2000, přičemž však pominul další upřesnění výroku tohoto

rozsudku poukazující na to, že stěžovatel spáchal trestný čin

podle § 160 odst. 2 a 3 tím, že žádal úplatek. Již v důsledku této

okolnosti nelze akceptovat tvrzení ústavní stížnosti o policejní

provokaci, při níž policie údajně sama vytvořila podmínky pro

uskutečnění a dokonání trestného činu. Trestný čin vyžádání

úplatku byl nepochybně uskutečněn ještě před tím, než k předání

došlo. Ostatně ani další okolnosti nesvědčí stěžovatelovu tvrzení

o policejní provokaci.

Pokud pak jde o pochybnosti týkající se použití

odposlouchávací techniky, Ústavní soud poznamenává, že výhrady

Městského soudu v Praze se týkají použitelnosti pořízených

odposlechů, pokud byly provedeny podle zákona č. 283/1991 Sb. Na

druhé straně však nelze pominout, že přes toto formálněprávní

pochybení odpovídal způsob použití odposlechů jako neodkladného

výkonu se souhlasem účastníka telefonní stanice věcným podmínkám

ustanovení § 88 odst. 3 tr.ř. Pochybení tedy spočívalo především

v tom, že odposlech nebyl odůvodněn tímto ustanovením tr.ř. a že

ve věci nebyl pořízen protokol podle § 88 odst. 4 tr.ř. Je třeba

ostatně říci, že odposlech nebyl jediným důkazem.

V ostatním nelze než přisvědčit oběma rozsudkům obecných

soudů, jež svá rozhodnutí podrobně odůvodnily a stěžovatelův

argument, že šlo o jakousi zprostředkovatelskou smlouvu mezi dvěma

soukromoprávními subjekty nelze akceptovat, protože koncepce §

160 tr.zák. dává přednost jinému kriteriu než povaze těchto

subjektů, totiž "souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu",

přičemž tato souvislost je z povahy věci zřejmá a oběma soudy

ověřovaná. Nehledě na to, nelze nevidět i souvislost stěžovatelovy

nabídky s jeho postavením inspektora ČIŽP, tedy veřejného

činitele, přičemž působnost této instituce při zřizování resp.

rekonstrukci čistírny odpadních vod je ze zákona podle výpovědi

ředitele ČIŽP velmi významná a postavení inspektora ČIŽP je

komerčně zneužitelné.

Ústavní soud proto konstatoval, že obecné soudy neporušily

žádná stěžovatelova základní práva a rozhodovaly věc po pečlivém

provedení důkazního řízení a při dodržení principů spravedlivého

procesu. Ze všech uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnost

zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. března 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru