Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 535/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Liberec
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezá... více
Věcný rejstříkodposlech
Dokazování
soudce/podjatost
procesní postup
Veřejný činitel
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.535.14.1
Datum podání11.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 158 odst.1 písm.a

141/1961 Sb., § 88, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 30 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 535/14 ze dne 5. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. října 2011 č. j. 6 T 144/2011-145, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 31. ledna 2013 č. j. 55 To 16/2012-982 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2013 č. j. 3 Tdo 1110/2013-83, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Svou ústavní stížností ze dne 11. 2. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a nestranný soud, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále se stěžovatel cítí být dotčen ve svém právu být stíhán jen způsobem a z důvodů stanovených zákonem dle čl. 8 odst. 2 Listiny, v právu na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, právu na veřejnost řízení a právu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny a do principu presumpce neviny dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 40 odst. 2 Listiny, to vše za současného porušení článku 2 odst. 3 Ústavy.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. října 2011 č. j. 6 T 144/2011-145 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání tří trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let se zařazením do věznice s dozorem, a dále k trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce ve státní správě a bezpečnostních sborech v délce deseti let. Stěžovatel i státní zástupce se proti tomuto rozsudku odvolali. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 31. ledna 2013 č. j. 55 To 16/2012-982. Odvolání státního zástupce zamítl a rozsudek soudu prvého stupně zrušil v části týkající se stěžovatele ve výroku o vině pod body I., V., a VI. a věc vrátil k novému projednání. Za tři trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele, které zůstaly ve výroku o vině pod body II., III. a IV. nedotčeny, uložil stěžovateli krajský soud úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku zabýval mimo jiné i námitkou podjatosti soudce nalézacího soudu Mgr. Richarda Skýby, vznesenou dne 23. 1. 2013 obhájcem stěžovatele a dne 24. 1. 2013 stěžovatelem. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že jednání soudce Mgr. Richarda Skýby může být shledáváno jako neetické, nicméně nezpůsobilo jeho podjatost, ani jej jinak nevylučovalo z výkonu úkonů v trestním řízení. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky.

3. Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením podané dovolání odmítl. Nejvyšší soud vyhodnotil jako nejzávažnější námitku projednávaného dovolání užití důkazů ve formě provedených odposlechů, přičemž se k této otázce již dostatečně vyjádřil odvolací soud, který uvedl, že odposlechy byly prováděny na základě řádného rozhodnutí o povolení odposlechů při splnění zákonných podmínek. Odposlechy byly jako důkaz odvolacím soudem zváženy u skutku pod bodem I., který však byl odvolacím soudem zrušen, mimo jiného proto, že s ohledem na námitky obviněného stran možné manipulace se zvukovými záznamy je nutno provést v tomto směru dokazování, resp. přibrat k posouzení této otázky znalce. Teprve pak bude namístě posoudit použitelnost takového důkazu. Ve vztahu ke skutkům pod body II., III. a IV. a užití odposlechů pak odvolací soud zcela správně uvedl, že k těmto nelze přihlížet, neboť přichází v úvahu jen tehdy, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin, což v posuzovaném případě nebylo. V projednávané věci tak použití odposlechů pro zahájení trestního řízení možné sice bylo, nicméně pro konstatování viny stěžovatele tento důkaz nebyl použitelný, neboť stěžovatel nebyl obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu. K prokázání viny pak bylo třeba jiných důkazů. Odvolací soud uvedl, že pokud jde o skutek pod bodem II. je vina obviněného prokázána "i bez přihlédnutí k obsahu záznamů zvukových odposleších", ve vztahu ke skutku pod bodem III. "i bez použití odposlechů". Je tedy zřejmé, že odvolací soud ani nalézací soud k provedeným odposlechům nepřihlížely, neboť vina stěžovatele byla prokázána jinými důkazními prostředky, zejména výpověďmi svědků.

II. Argumentace stran

4. Hlavní námitky stěžovatele v jeho ústavní stížnosti se vztahují k porušení jeho práva na spravedlivý proces, k němuž došlo dle názoru stěžovatele zejména tím, že v jeho věci rozhodoval v prvém stupni soudce Mgr. Richard Skýba, který měl být z důvodů své podjatosti z projednávání věci vyloučen. Mgr. Richard Skýba měl podle stěžovatele říci obhájci jeho spoluobžalovaného, dr. Alexandrovi Šoljakovi, že "Dvořáka odsoudí" a "že to udělá tak, aby mu to odvolací soud nevrátil a pokud mu to vrátí, tak si tím bude hrát třeba dva roky a udělá to pořádně". Dále měl tento soudce uvést ještě před vynesením rozhodnutí ve věci samé, že "odsoudit policejního ředitele se mu podaří jen jednou za život". Mgr. Richard Skýba podle stěžovatele v rámci celého řízení svým procesním postupem omezoval stěžovatele v jeho právu vyjádřit se k obvinění a ke všem prováděným důkazům např. při hlavním líčení konaném dne 19. 10. 2010 stěžovatele opakovaně přerušoval (zpočátku téměř každých pět minut), nenechal jej dokončit výpověď a křičel na něj, že již zatočil s jinými nebezpečnými lidmi, uváděl, jak dlouhé tresty jim vyměřil, že odsoudil i člena Berdychova gangu apod.; při hlavním líčení konaném dne 27. 5. 2011 stěžovatele Mgr. Skýba zvýšeným hlasem přerušil, aby nekomentoval výpověď svědka, že již "toho má dost"; stěžovateli odňal slovo v rámci jeho prvotního výslechu před soudem při hlavním líčení konaném dne 19. 10. 2010. Za výše popsaný procesní postup byla soudci Mgr. Richardu Skýbovi udělena výtka ze strany místopředsedkyně soudu. Podle stěžovatele se podjatost soudce projevila i v jeho dalším procesním postupu, a to ze způsobu, jakým soudce se stěžovatelem komunikoval v průběhu řízení, komentoval čtené listiny (např. listiny 1443-1453 čtené na hlavním líčení dne 27. 5. 2011), zkracoval jej na právu vyjádřit se k důkazům a k obvinění, paušálně nevyhověl veškerým návrhům na doplnění dokazování a na doplnění protokolace. Podle stěžovatele pak pochyby vyvolává i místy citově podbarvené odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně.

5. Stěžovatel dále poukazuje na to, že mu nebylo opakovaně umožněno v souladu se zásadou rovnosti stran řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a skutečnostem, z nichž následně vychází výroky o vině stěžovatele. Stěžovatel ve své stížnosti dále upozornil na několik případů, kdy měl být soudcem omezen na svém právu vyjadřovat se k provedeným důkazům.

6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti i v jejím doplnění poukázal rovněž na své výhrady proti provedeným prostorovým odposlechům.

7. Ústavní soud účastníky i vedlejší účastníky vedl k tomu, aby se vyjádřili zejména k otázce podjatosti a nestrannosti soudce Mgr. Skýby. Sám soudce Mgr. Richard Skýba ve svém vyjádření potvrdil, že mu skutečně za jeho jednání v průběhu soudního řízení se stěžovatelem byla uložena výtka. Za podjatého vůči stěžovateli se však nepovažoval ani nepovažuje. Stěžovatel pak v řízení před okresním soudem nenamítl námitku podjatosti.

8. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se při svém rozhodování zabýval výhradami stěžovatele k jednání soudce Mgr. Skýby. Zjištěné skutečnosti mohl případně hodnotit jako nedodržení určité etiky v jednání soudce, nešlo však o jednání, které by mohlo být vykládáno tak, že předseda senátu soudu prvního stupně je vyloučen z vykonávání úkonů řízení v této projednávané trestní věci. Krajský soud dále uvedl, že osobitý způsob vyjadřování (i v písemné formě) předsedy senátu Mgr. Richarda Skýby se vyskytuje i v jiných případech, které jsou projednávány odvolacím soudem, a nejedná se o projevy osobní zaujatosti, které by bylo možné vykládat tak, že není rozhodováno nestranně.

9. Podle vyjádření Krajského státního zastupitelství se Mgr. Skýba jako předseda senátu vyznačuje tím, že velmi důsledně dbá na to, aby osoby, přítomné v soudní síni respektovaly pokyny předsedy senátu, kterými řídí jednání soudu. V tomto ohledu lze osobnost Mgr. Skýby označit za autoritativní a nekompromisní, přičemž tak jedná vůči všem - obviněnému, státnímu zástupci, obhájci, svědkům či přítomné veřejnosti. Shodnou autoritativnost lze ovšem shledat i u stěžovatele, u nějž do značné míry tento osobnostní rys byl nepostradatelný pro výkon vysoké policejní funkce. Bylo proto logické, že došlo ke střetu subjektivní představy stěžovatele o tom, jak má být řízení vedeno, s představou Mgr. Skýby. Jestliže obžalovaný pokyny předsedy senátu nerespektoval, předsedovi senátu nezbylo ani nic jiného, než si autoritu zjednat a to intenzitou, která dle názoru státního zástupce nebyla nepřiměřená vystupování obžalovaného. Z uvedeného vyplývá, že státní zastupitelství neshledává ústavní deficit v ochraně práv stěžovatele ani podjatost Mgr. Skýby vůči stěžovateli, jiným osobám či předmětu projednávané věci. Obdobný závěr vyjádřilo ve svém podání i Nejvyšší státní zastupitelství.

10. Nejvyšší soud odkázal na svou argumentaci uvedenou ve svém rozhodnutí i na rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a zopakoval, že provedené trestní řízení nezasáhlo do práv stěžovatele.

11. Stěžovatel k vyjádřením účastníků řízení uvedl, že při posuzování podjatosti soudce není důležité osobní přesvědčení soudce (tedy tvrzení Mgr. Skýby, že se necítí být podjatý), ale objektivizované hodnocení, zda o daném soudci lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci či osobám, jichž se úkon týká, nemůže nestranně rozhodovat. Stěžovatel je přesvědčen, že s ohledem na kumulaci řady varovných signálů, které by možná jednotlivě nemusely nutně svědčit o podjatosti, souhrn těchto signálů svědčí o tom, že jeho pochybnost o nestrannosti Mgr. Skýby je zcela důvodná. Okamžik, kdy stěžovatel vznesl námitku podjatosti, není v tomto ohledu rozhodný. Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že udělení výtky není důvodem konstatování podjatosti, neboť to ani zákon nestanoví. Tím však nesprávně bagatelizuje udělenou výtku, a s pomocí nevhodného argumentu "nekompromisnosti a autoritativnosti" Mgr. Skýby jako předsedy senátu se staví na jeho obranu. Nad rámec uvedeného klade stěžovatel otázku, zda nekompromisní a autoritativní jednání soudce lze považovat za souladné s požadavkem morální integrity soudce a zda takovým chováním a jednáním není narušována důstojnost soudcovské funkce a ohrožena důvěra v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Stěžovatel v tomto ohledu připomíná i znění slibu soudce či § 80 odst. 2 písm. b) zákona o soudech a soudcích, dle něhož je soudce povinen postupovat tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnost soudcovské funkce. Pokud vůči němu Mgr. Skýba jako předseda senátu soudu prvého stupně vystupoval tak, že tím porušil etická pravidla, kteroužto skutečnost potvrdilo i uložení výtky za jeho jednání, mohou oprávněně a důvodně vznikat pochybnosti o nepodjatosti daného soudce.

III. Hodnocení Ústavního soudu

12. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

14. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. Pro přezkum dodržení všech požadavků na soudní řízení plynoucí z práva na spravedlivý proces je nejzásadnější pohled na soudní řízení jako celek a úvaha, zda tento celek poskytl stěžovateli spravedlivý proces. K dílčím výhradám stěžovatele k zásahům do jeho práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům či hodnocení použitelnosti důkazů a k výhradám proti provedení prostorových odposlechů Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá a rozsáhlá odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, které tyto výhrady vypořádaly či je zohlednily a k nepřípustným důkazům nepřihlédly. S přihlédnutím k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že řízení jako celek bylo spravedlivé a neshledává důvod ke svému zásahu v posuzovaném případě.

15. Ústavní soud se ve svých úvahách v této věci zaměřil zejména na námitku stěžovatele směřující proti chování soudce Mgr. Richarda Skýby, z něhož stěžovatel vyvozuje jeho podjatost, která v důsledků vedla k takovým zásahům do jeho základních práv v průběhu soudního řízení, které by měly mít za následek zrušení všech napadených rozhodnutí Ústavním soudem. Ústavní soud vyšel z toho, že odvolací soud výrazně korigoval závěry nalézacího soudu, odvolací i dovolací soud postupy soudu prvního stupně opakovaně přezkoumaly. Z pohledu místopředsedkyně soudu i odvolacího a dovolacího soudu se ze strany soudce Mgr. Richarda Skýby jednalo o méně významné porušení soudcovské etiky, které však v důsledku nemělo vliv na zákonnost a ústavnost trestního řízení jako celku.

16. Ústavní soud stejně jako soud odvolací a dovolací dospěl k závěru, že soudce Mgr. Skýba nebyl ve věci podjatý - tedy vyloučený z rozhodování v případu stěžovatele. Jak trefně ve svém vyjádření poznamenalo krajské státní zastupitelství, jeho chování je velmi podobné ve vztahu ke všem účastníkům soudního jednání a nenarušuje se jím tedy zásada rovnosti účastníků řízení, vyjádřená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

17. Případné pochybnosti o důsledcích ve stížnosti popsaných postupů Mgr. Richarda Skýby zatížily a "zdržovaly" odvolací i dovolací soud, stejně jako soud ústavní, které ve svých úvahách i odůvodněních byly nuceny tyto "přešlapy" soudce hodnotit a napravovat. Ústavní soud svým odmítavým usnesením v této věci neaprobuje z etického hlediska jednání tohoto soudce v posuzované věci. Rozhodně měl příslušný soudce zvolit vhodnější formu jednání v průběhu hlavního líčení v trestní věci. Korektní a slušné vystupování a úcta ke všem právům obžalovaného, ať už tento obžalovaný jedná jakkoli a je obviněný z čehokoli, nesnižuje nijak autoritu soudu, naopak zvyšuje důvěru k soudci i justici a přispívá k legitimitě soudního řízení i rozhodnutí jako celku.

18. I přes uvedenou výhradu Ústavní soud z výše uvedených důvodů podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru