Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 533/98Nález ÚS ze dne 30.05.2000K dokazování při soudním přezkoumávání zákonnosti správních rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksprávní sankce
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 81/18 SbNU 197
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.533.98
Datum vyhlášení30.05.2000
Datum podání18.12.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

200/1990 Sb., § 22 odst.1, § 3 odst.1, § 30 odst.1

283/1991 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 250j odst.2, § 250i odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 533/98 ze dne 30. 5. 2000

N 81/18 SbNU 197

K dokazování při soudním přezkoumávání zákonnosti správních rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti V. T., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11.

9. 1998, sp. zn. 14 C 261/96, takto:

Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1998, sp. zn.

14 C 261/96, se zrušuje.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství

Policie ČR v Blansku (dále jen "DI OŘ") ze dne 20. 8. 1996, č.j.

ORBK-1069/Ř-DI-96, o přestupku byla podle ust. § 30 odst. 2 zákona

č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "zákon o přestupcích") uložena V. T. (stěžovateli): 1. pokuta

v částce 15.000 Kč a 2. zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení

motorových vozidel na dobu dvacetičtyř měsíců. Ve výroku je

uvedeno, že zákaz činnosti mu uplyne po 24 měsících od nabytí

právní moci tohoto rozhodnutí a že odevzdá-li řidičský průkaz před

nabytím právní moci tohoto rozhodnutí, zákaz činnosti se mu bude

počítat ode dne jeho odevzdání na DI ČR.

DI OŘ uvedl, že dne 4. 4. 1966 službu konající policisté

B. N. a M. M. při dozoru nad silničním provozem na ulici

Komenského v B. zastavovali vozidlo tovární značky Daewoo Nexia,

bez státní poznávací značky, přičemž jeho řidič nereagoval,

pokračoval v jízdě a zastavil až u objektu stanice technické

kontroly. Na výzvu k předložení dokladů řidič prohlásil, že je

u sebe nemá, u řidiče provedená dechová zkouška na alkohol byla

pozitivní, avšak lékařskému vyšetření a odběru krve se řidič

podrobit odmítl. Poté odešel s jiným mužem do objektu stanice

technické kontroly. V osobě řidiče službu konající policisté

poznali osobně známého V. T., bytem B.

DI OŘ vycházel ze shromážděných důkazů (především z úředního

záznamu policejní hlídky, oznámení o přestupku, výpisu z evidenční

karty řidiče, stěžovatelova vyjádření a vyjádření policistů B. N.

a M. M. a dospěl k závěru, že stěžovatel svým jednáním porušil

ust. § 5 odst. 1 písm. e) a § 6 odst. 4 vyhlášky Federálního

ministerstva vnitra č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na

pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění

pozdějších předpisů, a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku

podle ust. § 22 odst. 1 písm. d) a § 30 odst. 1 písm. ch) zákona

o přestupcích.

Dopravní inspektorát Správy Jihomoravského kraje Policie ČR

v Brně (dále jen "DI SJK") rozhodnutím ze dne 11. 10. 1996, č.j.

PJM-460/DS-odv-96, výše uvedené rozhodnutí o přestupku vydané DI

OŘ změnil "ve výrokové části rozhodnutí ve vztahu k uložené sankci

zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na

dobu dvacetčtyři měsíce tak, že tato sankce počíná běžet od dne

8. 10. 1996". V ostatním citované rozhodnutí potvrdil a odvolání

zamítl.

DI SJK přitom vycházel z obsahu spisu doplněného o spisový

materiál opatřený na základě odvolání stěžovatele a o stěžovatelem

dodané přílohy. Odvolací orgán uvedl, že přezkoumal celý případ,

provedl a zhodnotil důkazy, posoudil druhy a úměrnost napadeným

rozhodnutím uložených sankcí a konstatoval, že jejich uložení při

horní hranici odpovídá výchovnému účelu trestu a požadavkům na

individuální i generální prevenci.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí DI SJK stěžovatel mimo jiné

zdůraznil, že na jeho tvrzení, že nebyla řádně prokázána totožnost

pachatele přestupku, stejně jako na výpovědi svědků - tuto

skutečnost potvrzující (a ve spise založené) - nebyl brán při

hodnocení důkazů zřetel. Stěžovatel dále uvedl, že byl krácen na

svých procesních právech, kdy mu v rozporu s ust. § 33 zákona č.

71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) nebylo oznámeno

konání ústního jednání, kterého se v důsledku toho nemohl účastnit

a klást otázky svědkům.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 9. 1998, č.j. 14

C 261/96-15, žalobu o přezkoumání rozhodnutí DI SJK zamítl. Uvedl,

že "skutková zjištění odpovídají právnímu posouzení věci a soud

neshledal žádné rozpory v provedených důkazech". K námitce žalobce

(stěžovatele), že nebyla řádně zjištěna totožnost osoby, jež

spáchala přestupek, Městský soud v Brně dále dodal, že ze znění

ust. § 13 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění

pozdějších předpisů, vyplývá, že předvést osobu přistiženou při

spáchání trestného činu nebo přestupku k prokázání její

totožnosti, je právem policie a nikoliv její povinností. Lze proto

mít zato, že osobní znalost osoby pachatele přestupku ze strany

policistů vedla k tomu, že policie tohoto práva nevyužila. Hlavní

námitky stěžovatele ohledně jeho totožnosti, totiž tvrzení, že

v době spáchání přestupku nebyl v Boskovicích, nýbrž na jednání

v Praze, byly podle názoru Městského soudu v Brně vyvráceny jak

samotným potvrzením Českomoravského kuželkářského svazu, tak

i vyjádřením V. S. a R. Š., kteří "původně potvrzené alibi žalobce

(pozn. stěžovatele) na inkriminovanou hodinu zpochybnili". Městský

soud v Brně vyvrátil i správnost druhé námitky stěžovatele, že byl

v průběhu řízení o přestupku krácen na svých procesních právech.

Městský soud v Brně uvedl, že není v rozporu se správním řádem,

pokud správní orgán shromažďuje důkazy před ústním jednáním,

a naopak poukázal na to, že to byl sám stěžovatel, který nevyužil

možnosti, aby na podporu svých tvrzení navrhl důkazy, a pouze

setrval na stanovisku, že v inkriminovaný den a hodinu byl na

jednání v Praze. Městský soud v Brně proto dospěl k závěru, že DI

SJK "posoudil věc po právní stránce správně, náležitě zjistil

skutkový stav, z něhož správní rozhodnutí vycházelo" a že napadené

rozhodnutí je v souladu se zákonem. Proto žalobu ve smyslu ust.

§ 250j odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.")

zamítl.

Citovaný rozsudek Městského soudu v Brně napadl stěžovatel

ústavní stížností. Uvedl, že nejen rozhodnutí Městského soudu

v Brně, ale i celé řízení, které mu předcházelo, považuje za

"kolidující s ustanovením čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny

základních práv a svobod, kterým je každému garantováno, mimo

jiné, právo na spravedlivý proces".

Stěžovatel protiústavnost napadeného rozhodnutí spatřuje mimo

jiné v tom, že ačkoli se již od zahájení řízení "objevuje" osoba

jeho bratra J. T. (kterého prý žádný z orgánů, které ve věci

rozhodovaly, nepovažoval za nutné vyslechnout), Městský soud

v Brně se s návrhem stěžovatele na tento výslech "vypořádal pouhým

odkazem na ust. § 250i o.s.ř., dle kterého se dokazování v řízení

o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů neprovádí".

Stěžovatel v dané souvislosti poukázal na komentářovou literaturu

(Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád.

Komentář. 2. vydání. Praha, C.H.Beck 1996, str. 752; dále jen

"Komentář"), podle níž v ust. § 250i odst. 1 o.s.ř. uvedená slova

"dokazování se neprovádí" nelze vykládat tak, že se dokazování

provádět nesmí.

Stěžovatel dále poukázal na to, že Městský soud v Brně

akceptoval postup policistů zjišťujících totožnost přestupce, když

připustil zjištění totožnosti "založené na pouhé osobní znalosti

zakročujících policistů", ačkoli ust. § 13 zákona č. 283/1991 Sb.,

o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, "dává policistům

oprávnění předvést ke zjištění totožnosti osobu přistiženou při

spáchání trestného činu nebo přestupku a taková osoba odmítne

prokázat svoji totožnost". Tuto skutečnost považuje za zvláště

závažnou, neboť tvrzení zakročujících policistů o tom, že jej

osobně znají, je jediným a výlučným důkazem nasvědčujícím tomu, že

stěžovatel skutečně přestupek spáchal.

Proto stěžovatel navrhl, aby byl rozsudek Městského soudu

v Brně ze dne 11. 9. 1998, sp. zn. 14 C 261/96, zrušen.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání

a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský

soud v Brně a dále Dopravní inspektorát Správy Jihomoravského

kraje Policie ČR v Brně (i v zastoupení Dopravního inspektorátu

Okresního ředitelství Policie ČR v Blansku (dále jen "Dopravní

inspektorát").

Městský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že v rámci

"přezkumného řízení, v němž nebylo prováděno dokazování, nedošel

k závěru, že by rozhodnutí správního orgánu bylo nepřezkoumatelné

či zmatečné, že by bylo založeno na nedostatečných skutkových

zjištěních nebo nesprávném právním posouzení". Městský soud

v Brně dále odkázal na obsah rozsudku ze dne 11. 9. 1998, navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásil, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá.

Dopravní inspektorát ve svém vyjádření především poukázal na

spekulativní a nedůvodný charakter stěžovatelovy námitky týkající

se nevyslechnutí jeho bratra J. T., neboť stěžovatel jeho osobu

v žádném stádiu řízení do souvislosti s předmětnými přestupky

neuváděl a navíc "je zde oprávněný předpoklad o jeho zaujatosti".

Dopravní inspektorát dále poukázal nejen na zavádějící charakter

stěžovatelovy námitky, že správní orgány postupovaly ve zřejmém

rozporu s ust. § 32 odst. 1 správního řádu, ale také na její

vytržení z kontextu celého ustanovení § 32, a to především jeho

odst. 2 a odst. 5.

Dopravní inspektorát dále kritizoval údajně zavádějící

a nedůvodný odkaz stěžovatele na Komentář k ust. § 250i o.s.ř.,

neboť stěžovatelova námitka o neprovedení dokazování soudem se

"opírá pouze o právní názor autorů, tedy nikoli o judikaturu"

a přechází zejména první část ust. odst. 1 § 250i o.s.ř., podle

níž je při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí pro soud

rozhodující skutkový stav v době vydání napadeného rozhodnutí.

Dopravní inspektorát za vysloveně zavádějící považuje také

stěžovatelovu námitku zpochybňující tvrzení policistů o osobní

znalosti stěžovatele, neboť ti stěžovatele "na základě místní

a osobní znalosti, při přímém jednání s ním, bezpečně poznali".

Podle názoru dopravního inspektorátu tato skutečnost vedla

k opodstatněné úvaze správních orgánů a soudu, že tvrzení

policistů o spolehlivém zjištění stěžovatele jako osoby přestupce

je věrohodné. Účelovost uvedené námitky je prý patrná ze

skutečnosti, že stěžovatel využil příchodu další osoby (podle

zakročujících policistů pravděpodobně bratra stěžovatele), která

odemkla objekt STK, čehož využil stěžovatel a do objektu - jenž

byl poté zevnitř uzavřen - vstoupil. V důsledku toho ani nemohlo

být se stěžovatelem ukončeno jednání, případně nemohlo být ani

přikročeno k jeho eventuálnímu předvedení.

Za účelový a neodůvodněný dopravní inspektorát dále považuje

stěžovatelův návrh na výslech svědka JUDr. J. J., neboť tuto osobu

stěžovatel během předcházejícího řízení nejmenoval a jako svědka

ji nenavrhl. Za účelový lze kvalifikovat i návrh na výslech svědka

J. T., neboť jde o stěžovatelova bratra, takže je oprávněný

předpoklad jeho zaujatosti.

Dopravní inspektorát dále uvedl, že provedenými procesními

úkony a shromážděnými důkazy byl spolehlivě zjištěn a prokázán

skutkový stav, věc byla posouzena a rozhodnuta v souladu s právem,

a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Dopravní inspektorát na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Ústavní stížnost je důvodná.

Pokud jde o tvrzené porušení základního práva na spravedlivý

proces podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listiny"), lze konstatovat, že stěžovateli

- jak vyplývá z příslušného správního a soudního spisu - nebylo

nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva

u Městského soudu v Brně domáhal.

Z těchže spisů však současně vyplývá, že postupem samotného

soudu jako orgánu aplikujícího právo - pokud jde o otázku naprosto

spolehlivého zjištění totožnosti pachatele přestupku - nebylo

využito všech možností k zajištění spravedlivé ochrany jeho práv

a oprávněných zájmů jako účastníka řízení před soudem (srov. též

§ 1 o.s.ř.) a jemu předcházejícího řízení před správními orgány.

Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů,

sice v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů těmito

soudy, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod

(stěžovatele), zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud již vícekrát

vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční

činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 91

Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

(čl. 83 Ústavy; podrobněji srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní

soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání

1. C.H.Beck Praha 1994, str. 41). Současně - a pro úplnost je

nutno uvést - že v zásadě nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny

v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen

soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede

a které nikoliv (§ 120 odst. 1 a 2 o.s.ř.). To však platí potud,

pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit (srov. sp.

zn. III. ÚS 150/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 2. Vydání 1. C.H. Beck 1995, str. 87).

Z obsahu správního spisu vyplývá (konkrétně ze zápisů

o podání vysvětlení - č.l. 29 a 30), že V. S. a R. Š. v podaných

vysvětleních nemohou přesně uvést, zda jednání za přítomnosti

stěžovatele dne 4. 4. 1996 na sekretariátu TJ Bohemians Praha

- tedy přibližně v době tvrzeného spáchání přestupku - trvalo do

18, 30 hod. (V. S.), nebo kdy bylo přesně ukončeno (R. Š.).

Z obsahu správního i soudního spisu však dále plyne, že před

správními orgány nebyl proveden svědecký výslech nejen V. S. a R.

Š., ale ani osoby, která je ve správním spisu (č.l. 2) označována

za možného bratra stěžovatele a byla v související době na místě

tvrzeného přestupku přítomna. (Tato osoba umožnila stěžovateli

vstup do stanice technické kontroly.)

Ústavní soud proto v dané věci uvádí, že identifikace

stěžovatele (jako pachatele přestupku) policisty je nepochybně

velmi důležitým důkazním prostředkem, byť byla provedena na

základě tvrzení osobní znalosti stěžovatele a nikoli dokladově.

Současně však nelze nedbat ústavního principu rovnosti zbraní

a upřít tak stěžovateli možnost, aby s úspěchem nabídl důkazy,

které jeho totožnost s řidičem automobilu tovární značky Daewoo

Nexia bez státní poznávací značky (který byl dne 4. 4. 1996 v 18,

45 hod. kontrolován hlídkou Policie ČR v Boskovicích, neměl

předepsané doklady pro řízení motorových vozidel, byla u něho

provedena pozitivní dechová zkouška na alkohol a jenž odešel do

objektu stanice technické kontroly v B.) zpochybňují.

Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí sice

poukázal na ust. § 250i odst. 1 in fine o.s.ř., podle kterého se

při přezkoumávání zákonnosti správního rozhodnutí (kdy je pro soud

rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného

rozhodnutí) dokazování neprovádí. To však podle názoru obecně

uznávané odborné literatury (srov. Komentář. 3. vydání 1997, str.

842) neznamená, "že se dokazování provádět nesmí". Tento názor

sdílí i Ústavní soud, neboť v opačném případě by se jednalo

o zcela netradiční pojetí principů spravedlivého procesu. Ústavní

soud se proto v souladu s ust. § 250j odst. 2 o.s.ř. domnívá, že

v daném případě měl obecný soud možnost napadené rozhodnutí

správního orgánu rozsudkem zrušit, neboť se nabízel závěr, že

zjištění skutkového stavu je pro posouzení věci nedostačující.

Je tedy zřejmé, že v souzené věci nelze z dosud provedeného

dokazování bezpečně usoudit na takový skutkový stav, s nímž by

byly v souladu i právní závěry obecného soudu. Proto je z hlediska

spravedlivého procesu nutné vzniklou protiústavní důkazní mezeru

vyloučit a dokazování doplnit. Přitom je ovšem nezbytné, aby

věrohodnost provedených důkazů byla náležitě přezkoumána. V této

souvislosti je na místě vyslechnout i svědka J. H., který byl

- podle tvrzení stěžovatele, učiněného až při jednání Ústavního

soudu - v inkriminovaný den a hodinu na místě samém před stanicí

technické kontroly přítomen a jenž byl údajně zaměněn s osobou

stěžovatele.

Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že napadeným rozsudkem

Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1998, sp. zn. 14 C 261/96,

bylo právo stěžovatele na spravedlivý proces vyplývající především

z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny porušeno.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek

Městskéhosoudu v Brně ze dne 11. 9. 1998, sp. zn. 14 C 261/96,

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. května 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru