Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 533/21 #1Usnesení ÚS ze dne 30.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokátní tarif
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.533.21.1
Datum podání26.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 8 odst.2

99/1963 Sb., § 142


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 533/21 ze dne 30. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti Magát, spol. s r.o., se sídlem Nad Tyrkou 103, Třinec, zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem Třinec, 1. máje 398, proti výrokům pod bodem III. a V. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2017 sp. zn. 16 Co 225/2016 a proti části II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2020 sp. zn. 21 Cdo 1891/2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení nákladových výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobce se vůči stěžovatelce domáhal zaplacení náhrady za bolest, ztížení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 1. 2012 do 31. 10. 2033 a vydání průkazu obsluhy zdvihacích zařízení. Žaloba byla zamítnuta a žalobce byl zavázán k úhradě nákladů řízení ve výši 190 604 Kč stanovené napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), dále ve výši 7 500 Kč stanovené doplňujícím rozsudkem a nákladů odvolacího řízení v částce 44 336 Kč. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí o nákladech řízení bylo odmítnuto jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovoláním napadeném výroku III. a V. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (sp. zn. 7 Cz 35/69, 21 Cdo 3107/2007, 27 Cdo 6025/2017), a není dán důvod, aby rozhodná otázka byla posouzena jinak. Dovolání bylo posouzeno podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014.

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že odvolací soud pro účely náhrady nákladů řízení považoval za tarifní hodnotu pětinásobek hodnoty ročního plnění, které měla poskytnout stěžovatelka žalobci, ač se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by byla stanovena stěžovatelce povinnost zaplatit mu částku 3 194 304 Kč. Aplikace ustanovení § 8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), je podle stěžovatelky přiléhavá jen v případech, kdy se žalobce domáhá vydání rozsudku, na základě kterého má být stanovena žalovanému povinnost platit tuto náhradu za ztrátu na výdělku měsíčně, kdy jde o opakující se plnění. Pokud se žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku jednorázově, pak musí nést odpovědnost za to, že v případě neúspěchu bude povinen nahradit náklady právního zastoupení vypočtené z tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu.

Stěžovatelka dále nesouhlasí s právním vyhodnocením dovolání jako nepřípustného a odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se nároků na uložení povinnosti platit ve splátkách, čili o opakující se plnění, nepovažuje za příhodné.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).

Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje pouhá polemika s názorem krajského a Nejvyššího soudu, kdy se domáhá přehodnocení přijatých závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud ověřil, že krajský soud se otázkou náhrady nákladů řízení, a to včetně totožných námitek, jež stěžovatelka uplatnila i v ústavní stížnosti, dostatečně zabýval a své závěry řádně odůvodnil. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že povahu opětujícího se plnění má náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Podle § 8 odst. 2 advokátního tarifu je-li předmětem právní služby opětující se plnění, stanoví se tarifní hodnota součtem hodnot těchto plnění; jde-li však o plnění na dobu delší než pět let nebo na dobu neurčitou, stanoví se jen pětinásobkem hodnoty ročního plnění. Je-li tedy předmětem právní služby opětující se plnění na omezenou dobu, resp. doba, po kterou má být opětující se plnění poskytováno, je pevně stanovena, je možné všechny částky za dobu plnění sečíst a tarifní hodnota je rovna součtu všech opětujících se plnění. Pokud by však šlo o dobu delší než pět let, vypočte se odměna z pětinásobku ročního plnění. V daném případě se žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 6. 2. 2011 do 31. 10. 2033, tj. za dobu delší než pět let, proto bylo třeba vycházet z pětinásobku ročního plnění. V intencích § 12 odst. 3 advokátního tarifu je třeba k této tarifní hodnotě připočíst tarifní hodnoty dalších spojených věci, tj. náhrady za bolest, náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti.

Nastíněnému závěru nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud připomíná, že jeho úkol nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech či dokonce přepočítával jejich výši, posuzoval účelnost jejich vynaložení, zaujímal direktivní stanovisko k mechanismu jejich výpočtu anebo posuzoval hodnotu jednotlivých právních úkonů podle tarifní hodnoty předmětu řízení. Jak bylo zmíněno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další instance a přehodnocovat nákladové výroky, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky směřujícího proti jím napadeným výrokům krajského soudu je pak založeno na závěru, že nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.). Tento závěr podle judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2929/09). Nejvyšší soud se dovoláním řádně zabýval, posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry o nepřípustnosti dovolání odůvodnil. Ústavní soud proto neshledal důvody, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání zpochybňoval.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru