Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 531/98Nález ÚS ze dne 30.11.1999Ke vztahu hmotného a procesního práva

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo sdružovat se na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů /nezávislost a rovnost odborových organiza... více
Věcný rejstříkinterpretace
legitimace/pasivní
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 171/16 SbNU 249
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.531.98
Datum vyhlášení30.11.1999
Datum podání18.12.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., § 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., čl. 60a

99/1963 Sb., § 1, § 4, § 5, § 6, § 107, § 2, § 3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 531/98 ze dne 30. 11. 1999

N 171/16 SbNU 249

Ke vztahu hmotného a procesního práva

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelů J., L. J., F. K., a P. T., proti rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 14 Co 101/95,

takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu

v Brně ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 14 Co 101/95, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé svou ústavní stížností ze 14. 12. 1998, doplněnou

podáním ze 16. 11. 1999, napadli rozsudek Krajského soudu v Brně

ze dne 14. 9. 1998, sp. zn. 14 Co 101/95. Porušení svých ústavně

zaručených práv spatřují v několika bodech. Za prvé v tom, že soud

odmítl logickou argumentaci žalobců, kterou u soudu uplatnili

především na základě logických rozborů PhDr. P. M., Csc. Za druhé

ve skutečnosti, že soud nepřipustil procesní nástupnictví, ačkoliv

připustil, že bez ohledu na vůli žalobců mohl závazek přejít na

jiný subjekt po hmotněprávní stránce, ale po procesní stránce

nikoliv. Tento postup je dle jejich názoru v rozporu s dosavadními

rozhodnutími Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR. Za třetí

spatřují porušení svých práv v tom, že zrušení smluvního

odstupného v kolektivních smlouvách jako dalšího nároku vedle

zákonného odstupného je v rozporu s čl. 27 Listiny základních práv

a svobod.

Jak zjistil Ústavní soud, Krajský soud v Brně jako soud

odvolací ve svém rozsudku, sp. zn. 14 Co 101/95, ze dne 14. 9.

1998, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, kterým byla

zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali po SIGMĚ Hodonín,

státní podnik (dále jen "vedlejší účastník"), zaplacení různých

částek včetně příslušenství z titulu nevyplacené části odstupného

na základě uzavřené kolektivní smlouvy. Okresní soud v Hodoníně

rozsudkem, ze dne 19. 12. 1994, č. j. 4 C 1795/94-38, žalobu

zamítl a rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů

řízení. Dospěl k závěru, že žalobci nemají vůči žalovanému nárok

na další odstupné podle podnikové kolektivní smlouvy ze dne 26.

1. 1994, neboť ustanovení této kolektivní smlouvy o odstupném je

ode dne 1. 6. 1994, kdy nabyla účinnosti novela zákoníku práce

provedená zákonem č. 74/1994 Sb., v rozporu se zákonem. Podle §

60a zákoníku práce, ve znění uvedené novely, náleží zaměstnanci,

u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou

zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až c)

nebo dohodou z týchž důvodů, při skončení pracovního poměru,

odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Protože dohody

o rozvázání pracovního poměru byly se žalobci uzavřeny až po

účinnosti zákona č. 74/1994, nelze jejich nároky na odstupné podle

názoru soudu prvního stupně posoudit dle dosavadních předpisů.

V odvolacím řízení se účastníci shodli na tom, že v rámci

privatizace majetku vedlejšího účastníka došlo k přechodu majetku

vedlejšího účastníka na Jihomoravskou armaturku, spol. s r. o.

Přitom vedlejší účastník jako původní žalovaný dále dle aktuálního

výpisu z obchodního rejstříku v době rozhodování soudů existoval.

Krajský soud po provedeném řízení dospěl k názoru, že uvedená

situace znamená toliko singulární sukcesi na straně vedlejšího

účastníka, což nemá následky ve sféře procesního nástupnictví.

Účastníkem řízení zůstal dle názoru soudu původní žalovaný.

Odvolací soud se proto za popsaného stavu věci již dále ani

nezabýval otázkou přednosti kolektivní smlouvy před právním

předpisem. Tento postoj zdůvodnil skutečností, že i podle tvrzení

stěžovatelů vedlejší účastník jako původní žalovaný již

stěžovatelům nic nedluží. Proto soud nemůže logicky stěžovatelům

žádnou částku přiznat.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti shodně s tvrzením před

odvolacím soudem uvedli, že by soudy měly jednat s Jihomoravskou

armaturkou, spol. s r. o., jako s účastníkem řízení, avšak ze

strany soudu nebyl tento požadavek akceptován. Stěžovatelé mají za

to, že shora uvedeným postupem obecných soudů došlo k porušení

jejich ústavně chráněných práv a svobod. Namítají, že zejména byl

porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), apriorním a neodůvodněným odmítnutím jejich logické

argumentace krajským soudem. Nesouhlasí s nepřipuštěním procesního

nástupnictví ze strany krajského soudu, a to tím spíše, že soud

připouští, že závazek mohl bez ohledu na vůli stěžovatelů po

hmotněprávní stránce přejít na jiný subjekt. Uvedený postup dle

názoru stěžovatelů fakticky implikuje odmítnutí soudní ochrany

a je proto v rozporu s čl. 95 Ústavy ČR.

Ústavní soud nejprve vyzval účastníky a vedlejší účastníky

řízení, aby se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Hodoníně ve svém vyjádření plně odkázal v dané

věci na své zdůvodnění učiněné rozsudkem, sp. zn. 4 C 1795/94, ze

dne 19. 12. 1994. Dále uvedl, že v uvedené věci požadují

stěžovatelé více práv, než jim náleží. Z vyjádření je patrné, že

soud prvního stupně nesdílí názor stěžovatelů v tom směru, že by

rozhodnutím soudu byla porušena ústavně zakotvená práva

a povinnosti a má za to, že ústavní stížnost není důvodná.

Dle názoru Krajského soudu v Brně nedošlo rozhodnutím ani

postupem soudu k porušení jakéhokoliv práva garantovaného

Listinou. K tvrzením a názorům vysloveným ve stížnosti soud uvedl,

že považuje za bezpředmětné se k těmto názorům stěžovatelů, které

jsou spíše invektivami, vyjadřovat. K námitkám spočívajícím

v názoru, že soud nepřihlédl k předloženým právně logickým

expertízám, uvedl krajský soud, že účastník je oprávněn předkládat

soudu tvrzení a navrhovat důkazy, přičemž zmíněný návrh není ani

jedním z nich. Krajský soud se vyjádřil v tom smyslu, že v daném

případě nešlo o tvrzení, ale o názor, jak by v konečném důsledku

měl být vyložen zákon. Protože tento názor nevyjádřil účastník

(stěžovatel), ale jiná osoba, nemůže jít dle mínění soudu druhého

stupně ani teoreticky o tvrzení účastníka řízení. Jedná se pouze

o důkaz, a to o důkaz nepřípustný, neboť směřuje k prokázání

výkladu zákona, což je v rozporu se zásadou, že soud právo zná.

Krajský soud také poukázal na okolnost, že pro rozhodnutí nebylo

třeba se výkladem zákoníku práce po jeho novele zabývat a stejně

tak nebylo třeba se zabývat tím, zda zaniklo právo stěžovatelů

předtím založené v kolektivní smlouvě. Krajský soud zároveň uvedl,

že své závěry v uvedené věci dostatečně rozvedl v odůvodnění svého

rozhodnutí.

Ve svém dalším vyjádření z 16. 11. 1999 stěžovatelé uvedli

zejména, že Krajský soud v Brně postupoval v daném případě

v rozporu s principy právního státu a Úmluvou o ochraně lidských

práv a základních svobod, neboť zásada "pacta sunt servanda" je

neporušitelnou součástí lidských práv. Stěžovatelé trvají na tom,

že žádným zákonem smluvní odstupné zrušeno nebylo a že výklad

novely zákoníku práce obecnými soudy odporuje ústavnímu pořádku

České republiky.

V průběhu řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil

z výpisu z obchodního rejstříku, že vedlejší účastník řízení,

kterým byla SIGMA Hodonín, st. podnik, byl rozhodnutím ministra

průmyslu a obchodu ze dne 24. 2. 1999 zrušen bez likvidace, neboť

podnik již nevlastnil žádný majetek. Z obchodního rejstříku byl

vymazán ke dni 15. 3. 1999.

Stěžovatelé podali současně s ústavní stížností také

dovolání. Nejvyšší soud ČR svým usnesení, sp. zn. 21 Cdo 747/99,

ze dne 26. 5. 1999, dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost. Proti

rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání podali pak

stěžovatelé samostatnou ústavní stížnost, vedenou pod sp. zn. II.

ÚS 399/99.

II.

Ústavní soud při svém rozhodování zvažoval popsaný právní

stav na základě předloženého spisu Okresního soudu v Hodoníně a na

základě vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Po

přezkoumání věci pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná jak v bodě, který se týká nepřipuštění procesního

nástupnictví odvolacím soudem, tak i ve věci samé.

Jak zjistil Ústavní soud z příslušného spisu, v rámci

odvolacího řízení stěžovatelé upozornili odvolací soud podáním ze

dne 26. 8. 1998 na skutečnost, že od 1. 10. 1995, kdy došlo

k privatizaci SIGMY Hodonín, státní podnik, závazky a pohledávky

zaměstnanců přešly postupně na Jihomoravskou armaturku, spol. s r.

o., Hodonín. Rovněž při jednání před odvolacím soudem, které se

konalo dne 14. 9. 1998, se právní zástupci žalobců i žalovaného

shodli na tom, že závazek, který je předmětem sporu, převzala

v rámci privatizace majetku žalované společnosti další společnost,

kterou je Jihomoravská armaturka, spol. s r. o., se sídlem

v Hodoníně, Lipová alej č. 1. Oba právní zástupci poté vyslovili

názor, že účastníkem řízení na straně žalovaného je tento nový

subjekt, tedy Jihomoravská armaturka, spol. s r. o. Účastníci

řízení byli však poté soudem poučeni o tom, že soud singulární

sukcesi v oblasti hmotného práva nepovažuje za skutečnost, která

by vyvolávala procesní nástupnictví. Za účastníka řízení soud tedy

nadále považoval SIGMU Hodonín, státní podnik. V odůvodnění svého

rozsudku, kterým potvrdil rozsudek soudu I. stupně, odvolací soud

uvedl, že "pro rozhodnutí odvolacího soudu byla podstatná zjištění

učiněná až v rámci odvolacího řízení". Těmito zjištěními měl

odvolací soud na mysli přechod závazku singulární sukcesí, která

však podle jeho názoru "nemá jakékoliv následky ve sféře

procesního nástupnictví". Otázkou věcné správnosti napadeného

rozhodnutí soudu I. stupně se poté již odvolací soud nezabýval.

Ústavní soud názor odvolacího soudu nesdílí a konstatuje, že

jeho postupem bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý

proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Občanský soudní řád je

nástrojem soudu k zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných

zájmů účastníků v občanském soudním řízení (§ 1). Jde o normu,

jejímž cílem je určitě a srozumitelně upravit postup soudu

a účastníků řízení ve všech procesních situacích, které mohou za

trvání sporu nastat. Avšak ani tento předpis, jakkoli je obsáhlý,

nemůže poskytovat odpovědi na všechny otázky, které v průběhu

řízení musí soud rozhodnout. Postrádá-li občanský soudní řád (dále

jen "o. s. ř.") návod, jak v konkrétní procesní situaci

postupovat, neznamená to, že by smysl a účel občanského soudního

řízení nemohl být naplněn. Z nedostatku výslovné právní úpravy lze

dovodit jen to, že vymezení postupu v takovéto procesní situaci

zákon ponechává na interpretační praxi soudů. Je však samozřejmé,

že výklad právního předpisu musí být založen na principech

vyjádřených v ustanoveních § 1 až 6 o. s. ř., jakož i na souladu

s ústavními principy spravedlivého procesu. Jedním z procesních

institutů, které o. s. ř. výslovně neupravuje, je institut

procesního nástupnictví. Občanský soudní řád řeší otázku

procesního nástupnictví pouze v případě univerzální sukcese (§

107). V případě singulární sukcese tento právní předpis žádné

ustanovení neobsahuje. Na rozdíl od univerzální sukcese, kdy

dochází zásadně k přechodu všech práv a povinností, při singulární

sukcesi přechází na nabyvatele jen jednotlivá práva a povinnosti

vymezená předmětem sukcese.

Hmotné a procesní právo mají samostatné a také rovnocenné

postavení. Ustanovení hmotného práva, která se singulární sukcesí

spojují ztrátu věcné legitimace dosavadního účastníka řízení bez

toho, aby strana domáhající se v řízení ochrany svých práv

a oprávněných zájmů měla možnost negativním důsledkům z této

ztráty pro ni vyplývajícím zabránit, však významně narušuje

rovnocennost vzájemných vazeb mezi právem procesním a hmotným.

Stěží však lze takové hmotněprávní úpravě přisuzovat úmysl zbavit

dotčeného účastníka soudní ochrany. Logickým je naopak závěr, že

hmotné právo v těchto případech s procesním nástupnictvím počítá,

ba na ně dokonce spoléhá. Tomuto očekávání se musí nutně podřídit

i výklad o. s. ř., a to tím spíše, že o. s. ř. sám o dopadu

singulární sukcese na oblast procesně právních vztahů mlčí.

Dojde-li v průběhu občanského soudního řízení k singulární

sukcesi, přecházejí na cessionáře i práva a povinnosti dosavadního

subjektu (účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním

postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních.

Jde o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě

účastníka řízení dochází bez toho, aby o ní soud rozhodoval.

Jedinou podmínkou tu je, aby singulární sukcese byla u soudu

uplatněna. V souzené věci se tak již výše uvedeným postupem

stěžovatele i bez poučení soudu podle § 5 o. s. ř. stalo.

Odvolacímu soudu byla tedy skutečnost, že pohledávka přešla spolu

s částí majetku žalované strany na jinou společnost známa.

V takovém případě zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku věcné

legitimace na žalované straně znamenalo porušení stěžovatelova

práva uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. práva domáhat se

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Odepření spravedlnosti v tomto případě by totiž mohlo pro

stěžovatele znamenat promlčení jeho práva, ke kterému by při

dodržení zásad spravedlivého procesu nemohlo dojít. V této

souvislosti je Ústavní soud též nucen konstatovat, že odvolací

soud se v tomto případě nedržel ani publikované judikatury

Nejvyššího soudu ČR, který spornou otázku singulární sukcese řešil

ve svých rozhodnutích, 2 Cdon 554/96, a 2 Cdon 1495/96 (Rc 11/97,

Rc 82/97).

Po posouzení ústavnosti citovaného rozsudku Krajského soudu

v Brně dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho rozhodnutí je

v rozporu s principy právního státu i zásadami Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod, které respektují soukromoprávní

sféru a ochranu soukromého života před veřejnou mocí i v tom

smyslu, že zásada "pacta sunt servanda" jako součást právního

státu není automaticky potlačena pozdější právní úpravou. Dříve

uzavřená kolektivní smlouva o odstupném, poskytovaném zaměstnancům

při rozvázání pracovního poměru, není zbavena novou obecnou

úpravou své závaznosti, pokud sama neváže svou existenci, obsah

a rozsah v ní stanovených nároků výhradně a pouze na zákonnou

úpravu v době rozvázání pracovního poměru. V daném případě článek

B 7 písm. e) Kolektivní smlouvy tak neučinil, když stanovil "kromě

zákonného odstupného" při výpovědi zaměstnancům z organizačních

nebo racionalizačních důvodů - jaksi navíc - též "další odstupné".

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl

k závěru, že v dané věci došlo postupem soudu, kterým nepřipustil

procesní nástupnictví na žalované straně, k porušení čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod. Ze všech uvedených důvodů

Ústavní soud stížnosti stěžovatele vyhověl a podle ustanovení §

82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů napadené rozhodnutí Krajskéhosoudu

v Brně zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 30. listopadu 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru