Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 528/03Usnesení ÚS ze dne 20.10.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDoručování
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.528.03
Datum podání08.10.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 46 odst.4, § 49


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 528/03 ze dne 20. 10. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. října 2003 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. U., zastoupené Mgr. K. E., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2003, č. j. 55 Co 261/2003 - 67 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2003, č. j. 12 C 31/2002 - 57,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

V záhlaví citovaným usnesením Městský soud v Praze potvrdil napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku téhož soudu ze dne 26. 11. 2002, č. j. 12 C 31/2002 - 23. V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že odvolání bylo odmítnuto jako opožděné, neboť rozsudek napadený odvoláním byl stěžovatelce doručen uložením dne 13. 1. 2003 a lhůta pro podání odvolání uběhla dne 28. 1. 2003, přičemž stěžovatelka podala odvolání až dne 29. 1. 2003.

Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvostupňového a odvolání stěžovatelky neshledal opodstatněným. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, námitky stěžovatelky ohledně neplatnosti doručení výše citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 byly shledány neopodstatněnými.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že výše citovanými usneseními soudů obou stupňů byla porušena její ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Tvrzené porušení svých práv vidí stěžovatelka především v tom, že odvolací soud se s jejími námitkami nevyrovnal vůbec či zcela nepřiměřeným a nesprávným způsobem. Dále uvádí, že oba soudy postupovaly v rozporu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu, zejména § 46 odst. 4 a § 49 odst. 1 o. s. ř. Proto navrhuje, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2003, č. j. 55 Co 261/2003 - 67 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2003, č. j. 13 C 31/2002 - 57 (správně má být uvedeno 12 C 31/2002 - 57). Dále stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z faktu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Je povolán k ochraně ústavnosti ve smyslu § 83 Ústavy ČR a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování nebo zásazích shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Novým procesním opravným prostředkem je od 1. 1. 2001 také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které předcházelo vydání takového rozhodnutí.

Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. I když to zákon výslovně neuvádí, důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost je v tomto konkrétním případě skutkově či právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno. V konkrétním případě stěžovatelčino odvolání bylo odmítnuto soudem prvního stupně, proti jehož rozhodnutí bylo možné podat odvolání. Druhostupňový soud pak svým usnesením toto rozhodnutí soudu prvostupňového potvrdil. Z dikce zákona přímo nevyplývá, že potvrzující usnesení odvolacího soudu v tomto případě lze napadnout žalobou pro zmatečnost, nicméně vzhledem k teleologickému výkladu daného ustanovení a celkovému pojetí tohoto procesního prostředku je možné tento konkrétní případ subsumovat pod § 229 odst. 4 o. s. ř. Po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. rozhoduje o odvolání, které je podáno opožděně, předseda senátu soudu prvního stupně (srov. § 208 o. s. ř. ). Pokud nerozhodne předseda senátu prvního stupně podle § 208 odst. 1, ačkoliv odvolání bylo podáno opožděně, rozhodne o odmítnutí odvolání pro opožděnost odvolací soud (§ 218a o. s. ř. ). Vzhledem k této nové úpravě prvostupňový soud plní v určitých případech funkci odvolacího soudu a takové rozhodnutí má pro účastníka řízení fakticky stejné důsledky jako rozhodnutí odvolacího soudu dle § 218a. Zakotvila-li novela o. s. ř. jako důvod pro podání žaloby pro zmatečnost i usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, bylo by čistým formalismem, pokud by se vycházelo pouze z textu zákona. Je-li výsledkem rozhodnutí soudu prvostupňového, že účastníku řízení není z důvodu opožděnosti připuštěn řádný opravný prostředek, odvolání, pak usnesení soudu 2. stupně potvrzující takové rozhodnutí je zcela totožné co do důsledku s rozhodnutím o odmítnutí odvolání.

Ústavní soud se již mnohokrát vyjadřoval k pojmu "neurčitost právního ustanovení" (např. Pl. ÚS 4/95). Pokud se tedy takové ustanovení v právním předpisu vyskytuje a za situace, kdy neexistuje dosud ustálená judikatura obecných soudů, která by tuto konkrétní mezeru v zákoně překlenula, je třeba přistoupit k výkladu, jenž bude konformní s ústavními předpisy, resp. s ústavním pořádkem vůbec. Ústavní soud konstatuje, že k atributům právního státu bezpochyby patří právě požadavek určitosti právní úpravy. Byl-li nově zaveden do občanského soudního řízení institut, který má sloužit k ochraně práv účastníků, musí být i přístup k takovému opravnému prostředku rovný pro všechny, jinak by totiž docházelo k porušení práva na spravedlivý proces. Proto Ústavní soud shledal, že stěžovatelka má stále možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost v řízení před obecnými soudy a tudíž je její ústavní stížnost v této fázi nepřípustná.

Vzhledem k výše uvedenému a také k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.

Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a proto Ústavní soud takový návrh stěžovatelky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2003

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru