Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 526/98Nález ÚS ze dne 18.02.1999Ověření volby senátorky Dagmar Lastovecké

Typ řízeníO opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora
Význam3
NavrhovatelPOLITICKÁ / VOLEBNÍ STRANA
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
mandát poslance nebo senátora
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo
základní práva a svobody/svo... více
Věcný rejstříkvolby/do Poslanecké sněmovny
volby/do Senátu
mandát
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 27/13 SbNU 203
Paralelní citace (Sbírka zákonů)70/1999 Sb.
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.526.98
Datum podání16.12.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 17, čl. 21

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 39, § 85

247/1995 Sb., § 73 odst.2, § 79, § 88 odst.1, § 16

70/1999 Sb.

99/1963 Sb., § 200n


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 526/98 ze dne 18. 2. 1999

70/1999 Sb.

N 27/13 SbNU 203

Ověření volby senátorky Dagmar Lastovecké

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl dne 18. února 1999 v senátu ve věci

navrhovatelky ODS, zastoupené advokátem Doc. JUDr. A. G., CSc.,

účastníků řízení - Nejvyššího soudu České republiky a Senátu

Parlamentu České republiky, vedlejších účastníků - JUDr. D. L.,

zastoupené Doc. JUDr. A. G., CSc., a ČSSD, zastoupené advokátem

JUDr. Z. K., PhDr., o opravném prostředku proti rozhodnutí Senátu

Parlamentu České republiky ze dne 16.12.1998 a Mandátového

a imunitního výboru Senátu Parlamentu České republiky č. 18, ze

dne 15.12.1998, ve věci ověření volby senátorky JUDr. D. L.,

a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne

3.12.1998, sp. zn. 11 Zp 54/98, takto:

JUDr. D. L. byla ve volbách do Senátu Parlamentu České

republiky, konaných ve dnech 13. - 14.11.1998 a 20. - 21.11.1998

ve volebním obvodu č. 58 Brno - město, platně zvolena senátorkou.

Odůvodnění:

I.

V záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud ČR rozhodl, že

"volba senátora ve volebním obvodu č. 58 Brno-město ve volbách do

Senátu Parlamentu ČR konaných ve dnech 20. - 21. 11. 1998 je

neplatná a JUDr. D. L. nelze vydat osvědčení o zvolení za

senátora".

V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, že při

rozhodování o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení senátorem

podle ustanovení § 88 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do

Parlamentu ČR a o změně a doplnění některých dalších zákonů (dále

jen "volební zákon"), a na základě ustanovení § 200n občanského

soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") posuzuje, "zda byl dodržen

zákonem předepsaný postup voleb a zjištění jejich výsledků".

Soudní přezkum se uskutečňuje v řízení, jež je svou povahou

zvláštním druhem občanského soudního řízení sporného,

a navrhovatel je proto povinen označit důkazy k prokázání svých

tvrzení. Navrhovatelka (ČSSD) v souzené věci jako důkazy porušení

volebního zákona označila pět příkladů:

1. V první den druhého kola voleb (20.11.1998) deník LN na první

straně uveřejnil článek s titulkem "Brněnská primátorka L. má

šanci stát se předsedkyní Senátu". Stejného dne tentýž deník

publikoval předvolební průzkum, v němž za jednoznačnou

favoritku označil D. L.

2. Dne 21.11.1998 tentýž deník uveřejnil v článku "Komise jednaly

o kampani" část s podtitulkem "Kandidát ČSSD B. jednal

nemorálně".

3. JUDr. D. L. prý v rámci prvního kola senátních voleb měla

přístup do obvodní volební komise, a to ještě před podepsáním

příslušného protokolu o skončení její práce.

4. Dne 20.11.1998, tj. v průběhu prvního dne voleb, bylo umožněno

D. L. vystoupit v televizním zpravodajském pořadu Jihomoravský

večerník, kde se údajně vyjadřovala a hodnotila svoji volební

kampaň.

5. Volební materiály JUDr. L. prý byly distribuovány na území

městské části Brno-jih (v oblasti Komárova) ještě druhý den

voleb, tj. dne 21.11.1998, dopoledne.

V této souvislosti Nejvyšší soud ČR poukázal zejména na

ustanovení § 16 odst. 2 volebního zákona, podle něhož volební

kampaň musí probíhat čestně a poctivě, zejména nesmí být

o kandidátech a politických stranách nebo koalicích, na jejichž

kandidátních listinách jsou uvedeni, zveřejňovány nepravdivé

údaje. Podle odst. 5 tohoto ustanovení je především zakázána

volební agitace pro politické strany, koalice a kandidáty v době

48 hodin před zahájením voleb a ve dny voleb. Současně je zakázáno

zveřejňovat výsledky předvolebních průzkumů veřejného mínění

"s tím, že ty mohou být zveřejněny nejpozději do sedmého dne přede

dnem voleb".

Článek "Brněnská primátorka L. má šanci stát se předsedkyní

Senátu", otištěný v deníku LN dne 20.11.1998, podle názoru

Nejvyššího soudu ČR skutečně čtenářům "implantuje názor, že jasným

favoritem senátních voleb ve volebním obvodu č. 58 je

JUDr. D. L." Tento závěr je prý zvýrazněn citací názorů sociologa

na to, nakolik je tato kandidátka přijatelná pro skupinu

levicových voličů, "z něhož plyne", že by mohla získat i jejich

podporu. V témže vydání LN je uveden tip na eventuálního vítěze

voleb s výslovnou poznámkou, že noviny vycházely z předvolebních

sociologických výzkumů.

Tato skutečnost je podle názoru Nejvyššího soudu ČR v rozporu

s ustanovením § 16 odst. 5 volebního zákona, zakazujícího volební

agitaci pro strany, koalice a kandidáty, nikoliv stranám, koalicím

a kandidátům. Tento zákaz se vztahuje na všechny subjekty, jež

mohou do volební kampaně formou volební agitace zasáhnout.

Z hlediska míry a závažnosti porušení volebního zákona je prý

samozřejmě významná skutečnost, zda k tomuto porušení došlo

aktivní činností kandidáta, popř. jeho strany nebo jiného subjektu

bez jeho vědomí. V případě ojedinělých méně významných zásahů

třetích subjektů do volebního boje by se zřejmě nejednalo o takové

porušení zákona, jež by mělo za následek neplatnost voleb. Nicméně

pokud se takového zásahu dopustí hromadné sdělovací prostředky

(celostátní deník, považovaný za "důvěryhodný" a celoplošná

veřejnoprávní televize), je "otázka jakéhosi zavinění nebo účasti

kandidáta na takové volební agitaci v těchto případech

irelevantní". Povinnost v zákonem vymezené době zdržet se volební

agitace prý přitom nelze považovat za zásah do svobody slova

a práva na informace, neboť je v zájmu svobodného rozhodování

voličů těsně před volbami a ve volbách, aby si měli možnost své

rozhodnutí v klidu zvážit. Rovněž nelze obcházet absolutní zákaz

zveřejňovat výsledky předvolebních průzkumů veřejného mínění po

stanovenou dobu tak, jak to učinil deník LN, neboť by to

zpochybňovalo samotný jeho smysl.

Porušení citovaného ustanovení shledal Nejvyšší soud ČR

rovněž v článku deníku LN ze dne 21.11.1998, v němž je výrazný

mezititulek "Kandidát ČSSD B. jednal nemorálně", neboť se prý také

jednalo o volební agitaci. V té době totiž proti sobě stáli dva

kandidáti, z nichž jeden byl označen za člověka, který jednal

nemorálně, přestože toto tvrzení nebylo ničím prokázáno, neboť

obvodní volební komisí nebylo zjištěno, kdo byl distributorem

tiskovin, preferujících kandidáta V. B. a celá záležitost byla

toliko označena za morálně odsouzeníhodnou. V rozporu s tím však

deník LN naznačuje, že distributorem nebo iniciátorem této akce

byl V. B. Publikace tohoto článku deníkem LN prý tedy navíc

porušila ustanovení § 16 odst. 2 volebního zákona, podle něhož má

volební kampaň probíhat čestně a poctivě a o politických stranách,

koalicích nebo kandidátech nemají být zveřejňovány nepravdivé

údaje.

K odvysílání pořadu ČT "Jihomoravský večerník" dne

20.11.1998 v podvečerních hodinách - v němž byl prezentován šot,

zabývající se průběhem voleb a zejména tím, že se v zákonem

chráněné době objevily letáky, agitující pro V. B. a zaměřené

proti D. L. - Nejvyšší soud ČR uvedl, že v tomto šotu vystoupila

D. L., která v něm řekla, že s takovým způsobem kampaně

nesouhlasí, že je určen na její diskreditaci a ona sama takovým

způsobem volební kampaň nevedla. Tím se však podle názoru

Nejvyššího soudu objektivně dopustila volební agitace. Navíc

celkové zaměření předmětného šotu vyznělo jednoznačně nepříznivě

pro V. B., takže D. L. favorizovalo. Tím prý bylo rovněž porušeno

ustanovení § 16 odst. 2 a odst. 5 volebního zákona.

Přestože tedy podle názoru Nejvyššího soudu ČR "není diskuse"

o tom, že D. L. subjektivně porušení pravidel volebního boje

- s výjimkou předmětného televizního vystoupení - nezpůsobila

(a není důkazu o tom, že by uvedené články a televizní pořad

inspirovala), vychází volební zákon z toho, že má být objektivně

dodržován a v případě, že dodržován není, "může to mít, pokud

někdo tento nedostatek napadne, pouze jediný důsledek - neplatnost

voleb". Také sdělovací prostředky jsou povinny dodržovat zákon

a pokud jej porušují, mají za to nést odpovědnost, a to i trestně

právní.

K námitce ohledně údajného zásahu D. L. do práce obvodní

volební komise č. 58 Nejvyšší soud ČR uvedl, že tato okolnost

nebyla nijak prokázána. K bodu stížnosti, týkajícího se distribuce

volebních materiálů D. L. ještě ve druhý den voleb, Nejvyšší soud

ČR konstatoval, že pokud by tomu tak skutečně bylo, mohlo by se

jednat o porušení volebního zákona, nicméně "vzhledem k výše

uvedeným závěrům a krátkosti času, který má Nejvyšší soud ČR

k dispozici pro rozhodování již nepovažoval za účelné se touto

otázkou zabývat."

Mandátový a imunitní výbor Senátu Parlamentu České republiky

v usnesení č. 18 ze dne 15.12.1998 k ověření platnosti volby

senátorů konstatoval, "že nemohl ověřit mandát za volební obvod

č. 58 Brno-město s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud ČR

rozhodl, že volba v tomto obvodu je neplatná a JUDr. D. L. nelze

vydat osvědčení o zvolení za senátora".

Senát Parlamentu České republiky usnesením ze dne 16.12.1998

vzal citovanou zprávu Mandátového a imunitního výboru na vědomí.

II.

Proti rozhodnutí o neověření mandátu senátora (Dr. D. L.)

podala navrhovatelka opravný prostředek. V něm zejména uvedla, že

Nejvyšší soud ČR nerozhoduje ve věci ověření mandátu senátora

a proto opravný prostředek proti jeho rozhodnutí podle ustanovení

§ 85 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), není možný. Nicméně

vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR o neplatnosti volby JUDr. L.

rozhodl - údajně bez zákonného podkladu - má v dané věci postavení

účastníka řízení.

Podle ustanovení § 88 odst. 1 volebního zákona je možno podat

toliko stížnost proti vydání osvědčení o zvolení senátorem

a Nejvyšší soud ČR má toliko rozhodnout ve smyslu ustanovení §

200n o. s. ř. Z citovaných ustanovení prý však nevyplývá, že by

Nejvyšší soud ČR měl rozhodovat o platnosti nebo neplatnosti

volby. To nemůže zhojit ani dikce ustanovení § 79 volebního

zákona, podle něhož prezident republiky vyhlásí dodatečné volby,

nedošlo-li ve volebním obvodu ke zvolení senátora z důvodu

usnesení soudu o neplatnosti volby. Toto ustanovení prý nemůže

tvořit právní podklad pro rozhodnutí soudu a Nejvyšší soud ČR se

ho ostatně ani nedovolával. Navrhovatelka se proto domnívá, že

v napadeném usnesení měl Nejvyšší soud ČR pouze vyslovit, že

stížnost proti vydání osvědčení o zvolení je oprávněná. Protože

tak neučinil, překročil tím prý zákonem stanovený rozsah soudního

přezkumu ve smyslu čl. 20 Ústavy.

Navrhovatelka dále uvádí, že volební zákon nespojuje porušení

povinností, stanovených v ustanovení § 16, se sankcí neplatnosti

volby. Platnost nebo neplatnost volby prý nemůže být ztotožňována

ani se subjektivní ani s objektivní odpovědností. Subjektivní

odpovědnost je totiž založena na odpovědnosti za zaviněné

protiprávní jednání, objektivní odpovědnost na porušení povinnosti

uložené zákonem. V obou formách právní odpovědnosti však musí

existovat bezprostřední příčinná souvislost mezi deliktem (resp.

objektivním porušením právní povinnosti) ze strany nositele právní

povinnosti a vzniklým škodlivým následkem. V této souvislosti

navrhovatelka poukázala na právní názor Nejvyššího soudu ČR

(usnesení ze dne 7. 7.1998, sp. zn. 11 Zp 22/98), podle něhož se

zakázanou volební agitací ve smyslu ustanovení § 16 odst. 5

volebního zákona, z níž lze případně vyvozovat i právní důsledky

v řízení proti vydání osvědčení o zvolení poslancem, rozumí

provádění aktivní cílené propagační činnosti samotného kandidáta

na poslance (politické strany, koalice) sledující ovlivnění

voličů, popř. provádění takové činnosti na jejich pokyn, žádost,

s jejich souhlasem nebo s jejich vědomím, a to v době 48 hodin

před zahájením voleb a ve dny voleb. Z toho navrhovatelka

dovozuje, že Nejvyšší soud ČR nejudikuje konstantně a porušuje tím

zásadu právní jistoty a oslabuje důvěru v právo. Ze zaviněného

protiprávního jednání nebo objektivního porušení zákonné

povinnosti prý lze vyvodit právní odpovědnost, pouze však vůči

tomu, kdo tuto povinnost porušil. "Neplatnost volby by však mohla

být pouze tzv. jiným právním následkem porušení právní povinnosti,

kterou by však zákon musel výslovně stanovit"; to však volební

zákon nečiní.

Podle názoru navrhovatelky by o neplatnost volby šlo

v případech nesplnění podmínek pasivního volebního práva,

vymezených Ústavou a volebním zákonem. Protože však z čl. 19

odst. 3 Ústavy ČR vyplývá, že mandát senátora vzniká zvolením, pak

"není-li prokázáno nesplnění stanovených ústavních a zákonných

podmínek, není ani Ústřední volební komise, ani soud, ani Senát

(ani kdokoliv jiný) legitimován rozhodnout o neplatnosti volby".

Pokud by prý případné ustanovení ve volebním zákoně hovořilo

o neplatnosti mandátu jako sankci za porušení povinností

stanovených v ustanovení § 16 volebního zákona, bylo by neústavní.

Jestliže by sám kandidát nebo příslušná volební strana

porušili pravidla, vymezená v ustanovení § 16 volebního zákona,

bylo by prý možno uvažovat o naplnění skutkové podstaty trestného

činu podle ustanovení § 177 trestního zákona, popř. přestupku

proti veřejnému pořádku podle ustanovení § 48 nebo přestupku proti

občanskému soužití podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) zákona

č. 200/1990 Sb., o přestupcích. V úvahu by rovněž připadala žaloba

na ochranu osobnosti podle ustanovení § 11 a násl. občanského

zákoníku. Nelze prý však uvažovat o neplatnosti volby, neboť

jestliže mandát senátora vznikl zvolením, připadá v úvahu toliko

zánik mandátu; taxativní výpočet důvodů zániku mandátu podle

čl. 25 Ústavy ČR však důvod zániku mandátu rozhodnutím soudu

nezná.

Navrhovatelka dále upozornila na některé judikáty Ústavního

soudu, z nichž vyplývá, že účelem volebního zákona je realizovat

a blíže upravit základní politické právo volit a být volen, takže

sporná ustanovení tohoto zákona musí být interpretována v duchu

čl. 22 Listiny základních práv a svobod. Takový výklad musí být

k tomuto základnímu právu vstřícný - tedy takový, aby bylo

umožněno volit a být volen a ne naopak (sp. zn. IV. ÚS 275/96).

V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje různé

interpretace, je při jeho aplikaci úkolem všech státních orgánů

interpretovat je ústavně konformním způsobem (sp. zn. III. ÚS

277/96). Navrhovatelka se domnívá, že Nejvyšší soud ČR tento

právní závěr Ústavního soudu nerespektoval a navíc "vyplnil event.

možné mezery ve volebním zákoně závěrem, který nemá oporu v textu

zákona". Tím prý jednal účelově a překročil meze dané Ústavou ČR

(čl. 95 odst. 1), "totiž že soud právo nalézá, ale netvoří".

Nejvyšší soud ČR prý pochybil i tím, že se "nezamýšlel nad

účelem zákonných ustanovení o soudním přezkumu ve stanoveném

rozsahu". Osvědčení o zvolení má totiž údajně pouze deklaratorní

charakter, nemělo by být vydáno tomu, kdo nenaplnil ústavní

a zákonné podmínky volby a jeho nevydání má být podnětem pro

rozhodnutí příslušné komory Parlamentu ve věci ověření platnosti

mandátu. Přitom ověření platnosti volby komorou není nezbytně

vázáno na předchozí usnesení Nejvyššího soudu ČR. V souzené věci

však Senát napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR respektoval

a jeho výrok o neověření platnosti mandátu JUDr. D. L. je

odůvodněn právě tímto rozhodnutím soudu.

Navrhovatelka konečně nesouhlasí ani s názorem Nejvyššího

soudu ČR o neplatnosti pouze druhého kola voleb do Senátu, neboť

prý z dikce ustanovení § 79 volebního zákona neplyne, že prezident

republiky by mohl vyhlásit dodatečné volby "jen z části".

Z výše uvedených důvodů proto navrhovatelka navrhla, aby

Ústavní soud v nálezu vyslovil, že JUDr. D. L. byla ve volbách do

Senátu PČR platně zvolena senátorkou a že vyhlášením nálezu

pozbývají v záhlaví uvedená rozhodnutí platnosti.

V přípisu ze dne 31. 1.1999 navrhovatelka (v reakci na

vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k opravnému

prostředku) shrnula své hlavní argumenty. V první řadě - k otázce

věcné kompetence Nejvyššího soudu ČR - uvedla, že ani ve volebním

zákoně ani v o. s. ř. není stanoveno, že Nejvyšší soud ČR má

rozhodovat o platnosti volby. Ustanovení § 79 volebního zákona je

prý zákonným podkladem pro rozhodování prezidenta republiky

a nikoliv soudu. O tom, zda jednotliví poslanci a náhradníci za

poslance byli platně zvoleni, rozhoduje podle ustanovení § 45

odst. 1 písm. a) zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny

Mandátový a imunitní výbor a Sněmovna (popřípadě Senát).

Navrhovatelka za druhé tvrdí, že volební zákon nespojuje porušení

povinností stanovených v ustanovení § 16 odst. 2 a 5 se sankcí

neplatnosti volby, neboť tak závažný následek by musel být

v zákoně určen expressis verbis nebo "musí být vyvoditelný

jednoznačnou právní argumentací". Třetí rovinu svých námitek

navrhovatelka spatřuje v tom, že případné porušení ust. § 16

odst. 2 a 5 volebního zákona bylo v daném případě malé intenzity,

neovlivnilo rozhodování voličů a spočívalo v jednání jiných

subjektů než kandidátky a politické strany, která ji navrhla.

Konečně za čtvrté navrhovatelka dovodila, že ust. § 16 volebního

zákona a jeho výklad kolidují s ústavně zaručeným právem na

svobodu projevu a právem na informace ve smyslu článku 17 Listiny

základních práv a svobod, takže je tedy zřejmě neústavní.

III.

Ze spisu plyne, že opravný prostředek proti rozhodnutí ve

věci ověření volby senátorky JUDr. D. L. byl podán v zákonem

stanovené lhůtě (§ 85 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), že splňuje

všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání

projednání a rozhodnutí věci samé.

K návrhu se vyjádřili účastníci řízení - Senát Parlamentu ČR

a Nejvyšší soud ČR a vedlejší účastníci řízení - JUDr. D. L.

a ČSSD.

Senát Parlamentu ČR ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že jeho

Mandátový a imunitní výbor ověřoval mandát ve smyslu ustanovení

§ 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu

Poslanecké sněmovny a předložil své zjištění Senátu, který je vzal

usnesením č. 4 ze dne 16.12.1998 na vědomí. Senát patří k moci

zákonodárné, respektuje rozhodování nezávislé moci soudní

a nepřísluší mu prý ani výklad jiných zákonů, jež navrhovatelka

v odůvodnění svého návrhu uvádí.

Nejvyšší soud ČR se odvolal na usnesení, jež v souzené věci

vydal, a k jednotlivým námitkám uvedeným v opravném prostředku

uvedl následující:

Podle ustanovení § 88 odst. 1 volebního zákona lze volební

stížnost podat pouze proti vydání osvědčení o zvolení senátorem.

Rozhodnutí o této otázce však musí nutně vycházet z řešení otázky

platnosti či neplatnosti volby konkrétního kandidáta. Nejvyšší

soud ČR se při svém rozhodování a formulaci výroku řídil

ustanovením § 79 cit. zákona, podle něhož prezident republiky

vyhlásí dodatečné volby, nedošlo-li ve volebním obvodu ke zvolení

senátora z důvodů usnesení soudu o neplatnosti voleb. Za nesprávný

považuje Nejvyšší soud ČR názor, že v těchto případech je nutno

rozhodovat ve smyslu ustanovení § 200n o. s. ř. a že v případě

úspěšně uplatněné stížnosti proti vydání osvědčení má proto ve

výroku usnesení pouze vyslovit, že stížnost je oprávněná, neboť

takto formulovaný výrok by byl toliko deklaratorní a nebylo by

z něj patrno, zda a jak bylo rozhodnuto v meritu věci (tj. zda lze

či nikoliv vydat osvědčení).

Zákon prý s možností neplatnosti voleb správně počítá a je

tedy logické, že neplatnost voleb musí být důsledkem porušení

pravidel volební soutěže, neboť v opačném případě by právní úprava

voleb byla pouhou deklarací a jejich výsledky by byly platné

i vzdor jakékoli manipulace s nimi. Předmětným televizním

vystoupením JUDr. L. prý byla z její strany porušena pravidla daná

v ustanovení § 16 volebního zákona, neboť se jednalo o volební

kampaň.

K rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 11 Zp 22/98, na něž

se navrhovatelka odvolává, Nejvyšší soud ČR zejména uvedl, že

rozhodování ve volebních věcech je relativně novou agendou a je

tedy logické, že se v této oblasti judikatura vyvíjí. Mimo to je

souzená věc oproti danému případu odlišná, a to z hlediska kvality

i intenzity zásahu do volební kampaně ve smyslu § 16 volebního

zákona. Několik "propagačních materiálů" roznesených do schránek

v době moratoria prý totiž nelze srovnávat se situací, kdy do

volební kampaně zasáhnou celostátní média.

V souzeném případě Nejvyšší soud ČR údajně nerozhodoval

o zániku mandátu, nýbrž toliko o neplatnosti voleb a o nemožnosti

vydat osvědčení o zvolení, tzn. o tom, že mandát vůbec nevznikl

a úvahy o způsobech jeho možného zániku proto prý nejsou na místě.

Argumentace navrhovatelky prostřednictvím ve stížnosti

uvedených nálezů Ústavního soudu je prý vytržena z kontextu, neboť

tyto nálezy řešily otázku registrace kandidáta a jejich cílem

proto bylo umožnit co největšímu počtu občanů realizovat pasivní

volební právo. Projednávaná problematika se však týká úplně jiného

okruhu otázek.

Soudní kontrola voleb a ověřování platnosti mandátů

příslušnou komorou Parlamentu ČR jsou podle názoru Nejvyššího

soudu ČR dva instituty sloužící různým účelům, kdy ověřování

platnosti mandátů "je jakousi vnitřní kontrolou voleb"

nepředpokládající jakýkoliv podnět občana a soudní kontrola voleb

je nástrojem kontroly voleb ze strany občanů - voličů. O tom prý

svědčí i to, že k podání stížnosti je legitimován především občan

- volič, nikoliv neúspěšný kandidát.

Proto Nejvyšší soud ČR navrhl, aby byl opravný prostředek

zamítnut.

JUDr. D. L. ve svém vyjádření především zdůraznila, že

volební zákon neporušila, a to ani v případě předmětného

televizního zpravodajského šotu. Nejednalo se totiž o volební

agitaci, nýbrž pouze o reakci na kampaň vedenou proti její osobě

v rámci zavedených rozhovorů s primátorkou Brna, přičemž "nebyla

informována o programu a o termínu, v němž bude odpověď

zveřejněna".

Vliv předmětných článků v deníku LN a televizního šotu na

voliče v obvodu č. 58 označila JUDr. L za neprůkazný

a spekulativní, neboť její voličská základna v prvním i druhém

kole voleb byla naprosto stabilní, zatímco u jejího protikandidáta

došlo k vysokému nárůstu hlasů. Ve druhém kole voleb prý byla vůči

její osobě vedena urážlivá a lživá kampaň (již lze považovat za

nepoctivý volební boj), a to i v posledních 48 hodinách před

zahájením voleb. Tyto skutečnosti byly obsaženy ve stížnosti

podané volebním zmocněncem ODS Obvodní volební komisi, která

uvedené jednání jednomyslně odsoudila. Následné stížnosti ČSSD

však tato komise odmítla a porušení zákona neshledala ani Ústřední

volební komise.

JUDr. L. dále poukázala na to, že Mandátový a imunitní výbor

Senátu nijak nezkoumal platnost její volby, nýbrž pouze odkázal na

napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR (a tento závěr vzal na

vědomí i Senát), přestože podle ustanovení § 45 odst. 1 písm. a)

zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny měl zkoumat, zda

jednotliví senátoři byli platně zvoleni.

Závěrem JUDr. L uvedla, že její volební kampaň byla slušná

a korektní. Úvahy o tom, do jaké míry mohlo event. porušení zákona

médii ovlivnit výsledky voleb, jsou prý neprůkazné a spekulativní.

I kdyby však byl postup médií shledán jako porušení volebního

zákona, nemůže to mít za následek neplatnost volby, která prý může

být spojena toliko s nedodržením podmínek, jež stanoví Ústava

a volební zákon, tj. podmínek volitelnosti senátora (čl. 19 odst.

2 Ústavy a § 57 volebního zákona) a regulérnosti při sečtení

platných hlasů (§§ 75 a 76 odst. 4 volebního zákona). Protože

k porušení podmínek volitelnosti ani regulérnosti vyhodnocování

výsledku voleb nedošlo, je JUDr. L. přesvědčena, že byla platně

zvolena senátorkou.

ČSSD ve svém vyjádření v první řadě uvádí, že ČSSD v tomto

řízení náleží postavení vedlejšího účastníka, neboť podle

ustanovení § 93 o. s. ř. (se zřetelem na § 63 zákona o Ústavním

soudu) může vstoupit do řízení ten, kdo má na věci právní zájem.

Soudní přezkum voleb je jakýmsi pokračováním volebního procesu

a je proto nutné, aby dotčené subjekty, tj. zejména subjekty,

které byly účastny řízení v předchozím stupni, měly možnost

obhájit své právní názory. Jiný výklad by prý byl v rozporu

s principem ochrany svobodné soutěže politických sil.

Nejvyšší soud ČR je podle názoru ČSSD oprávněn rozhodnout

o neplatnosti voleb. Parlament totiž již není nejvyšším orgánem

státní moci (jak tomu bylo dříve), nýbrž pouze moci zákonodárné.

Veškeré pravomoci Parlamentu v oblasti rozhodování mimo oblast

zákonodárství by proto měly mít ústavní a nikoliv jen zákonný

podklad. V této souvislosti ČSSD odkázala na nález Ústavního soudu

Slovenské republiky, sp. zn. Pl. ÚS 29/95, podle něhož "Národní

rada rozšířením svojí působnosti nad rámec ústavy nemůže omezit

působnost jiných státních orgánů nebo převzít jejich kompetence

způsobem, který není v souladu s principem právního státu". Proto

prý komora Parlamentu nemůže autoritativně rozhodovat o platnosti

voleb, neboť k tomu nemá oprávnění v Ústavě. Kontrola voleb by tak

spočívala na politickém a nikoliv právním přezkumu a volby by

"dostaly v tomto případě charakter kooptace". Pro stanovisko, že

o platnosti voleb rozhoduje příslušná komora, prý není opora

v zákoně o volbách ani v zákoně jiném a na tom nic nemění ani

ustanovení § 45 odst. 1 písm. a) zákona o jednacím řádu Poslanecké

sněmovny. Autoritativní přezkum voleb z hlediska jejich zákonnosti

je proto výkonem moci soudní a ustanovení § 88 odst. 2 volebního

zákona, kde se o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR hovoří jako

o stanovisku, je proto "nutné vykládat jen ve vztahu k příslušné

komoře Parlamentu", která je pouze povinna vzít rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR na vědomí a neumožnit v Parlamentu pracovat

někomu, kdo nebyl platně zvolen. Naopak ustanovení § 79 volebního

zákona dává prezidentovi pokyn na základě usnesení soudu vyhlásit

nové volby. O tom, že se jedná o usnesení Nejvyššího soudu ČR,

svědčí samotný pojem "usnesení" a ustanovení §§ 88 a 89 volebního

zákona. Navrhovatelka se prý dopouští omylu, když tvrdí, že

Nejvyšší soud ČR může volební stížnosti jen vyhovět nebo ji

zamítnout, neboť toto tvrzení nemá oporu ve volebním zákoně ani

v o. s. ř. a je v přímém rozporu s ustanovením § 79 volebního

zákona.

ČSSD dále z ustanovení § 85 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

dovozuje, že písm. a) tohoto ustanovení se týká rozhodnutí orgánu,

který rozhodl o neplatnosti volby, což je Nejvyšší soud ČR,

nikoliv příslušná komora Parlamentu. Pouze písm. b) citovaného

ustanovení se týká rozhodnutí komory Parlamentu, jímž byl mandát

oproti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR potvrzen. Pokud by

zákonodárce stál na stanovisku, že o platnosti mandátu a volby

rozhoduje příslušná komora, vyjádřil by to výslovně i v ustanovení

§ 85 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, což však neučinil.

ČSSD tedy zastává názor, že pouze Nejvyšší soud ČR je oprávněn

k autoritativnímu rozhodnutí ve věci přezkumu zákonnosti voleb do

Parlamentu, včetně rozhodnutí o neplatnosti voleb. Opravný

prostředek k Ústavnímu soudu podle ustanovení § 85 odst. 1

písm. a) zákona o Ústavním soudu tedy musí směřovat vůči jeho

rozhodnutí.

K názoru, že je nepřípustné, aby JUDr. L. přišla o mandát,

když porušení volebního zákona nezavinila, ČSSD uvedla, že smyslem

soudního přezkumu voleb je ochrana lidu před tím, aby jeho moc

nebyla přenesena nezákonným způsobem a nikoliv ochrana kandidáta,

jestliže se ukáže, že byl zvolen ve volbách, v nichž byl podstatně

porušen volební zákon, i když ne jeho vinou. Dále prý není

pravdou, že televizní vystoupení bylo uskutečněno v rámci

zavedených rozhovorů s primátorkou, neboť v Jihomoravském

večerníku D. L. neměla žádná pravidelná vystoupení, nýbrž byla

vždy dotazována pouze ke konkrétním věcem. V předmětném šotu jí

navíc nebyla položena žádná otázka z působnosti ve funkci

primátorky města Brna.

ČSSD zastává názor, že jednotlivé případy údajného porušení

volebního zákona, jimiž se zabýval již Nejvyšší soud ČR, jsou

jasným porušením zákona o volbách. Je sice zřejmé, že ne každé

porušení volebního zákona může mít za následek neplatnost voleb

a významnou roli v tomto směru sehrává judikatura, nicméně v daném

případě by měla být vzata v úvahu povaha porušení volebního zákona

a skutečnost, zda toto porušení mohlo mít podstatný vliv na

výsledek voleb. V souzené věci byla JUDr. L. zvolena těsnou

většinou 263 hlasů a za této situace "mohlo každé porušení

volebního zákona mít podstatný vliv na výsledek voleb". Jiná

situace by nastala, pokud by jeden z kandidátů byl zvolen s velkou

převahou hlasů. Není tedy pravdou, že porušení § 16 volebního

zákona vždy povede k neplatnosti voleb, neboť každou situaci je

nutno posuzovat materiálně a nikoliv pouze formálně. Je však

nesporné, že hromadné sdělovací prostředky mají nepoměrně větší

možnosti, jak zasáhnout do volební kampaně než jiné subjekty

a proto jejich nezákonný zásah je možným důvodem neplatnosti

voleb. Tato skutečnost je zřejmá zejména ve druhém kole senátních

voleb, jehož se účastní pouze dva kandidáti a poškození jednoho

proto vždy povede ke zvýhodnění druhého.

Z čl. 22 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že každý

orgán aplikující právo je povinen vykládat a používat zákonnou

úpravu tak, aby byla umožněna a chráněna svobodná soutěž

politických sil v demokratické společnosti. V daném případě prý

byla narušena férovost a rovnost politického volebního klání,

přičemž čestnost volebního boje, zakotvená ve volebním zákoně,

nezavazuje jen kandidáty a příslušné politické strany, nýbrž

všechny subjekty, včetně novinářů a vlastníků médií.

ČSSD nesouhlasí ani s tvrzením, že neplatnost voleb "může

být" jen v souvislosti s nesplněním podmínek pasivního volebního

práva. Je totiž věcí soudu, které porušení volebního zákona bude

s ohledem na jeho vážnost v konkrétní situaci spojováno

s neplatností. Rozhodnutí soudu o neplatnosti volby má povahu ex

tunc, tzn. že volby měly takovou vadu, že nevedly a nemohou vést

ke zvolení senátora, protože nikdo nemůže získat mandát na základě

neplatných voleb.

ČSSD zastává názor, že i když Nejvyšší soud ČR vyslovil

neplatnost senátních voleb v jejich druhém kole, "je nesporné, že

volby je nutno chápat jako celistvý proces a prezident vyhlásí

jejich nové konání, včetně celé přípravné fáze".

Z uvedených důvodů ČSSD navrhla, aby Ústavní soud návrh

odmítl, popř. zamítl.

IV.

Ústavní soud po projednání věci dospěl k závěru, že opravný

prostředek je důvodný.

A) Ústavní soud v první řadě považuje za nutné konstatovat, že

řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy a podle hlavy druhé

oddílu třetího zákona o Ústavním soudu, tj. řízení o opravném

prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo

senátora, představuje zvláštní a relativně samostatný druh

řízení před Ústavním soudem, na nějž se vztahují obecná

ustanovení o řízení před Ústavním soudem toliko subsidiárně.

Také pro tento druh řízení platí obecná zásada, že Ústavní

soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla proto

nepřehodnocuje ani řízení, před nimi prováděné, pokud v něm

nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

V tomto speciálním druhu řízení se však Ústavní soud nachází ve

značně odlišném postavení, než tomu je např. v případě řízení

a rozhodování o ústavní stížnosti, kdy v zásadě zkoumá to, zda

v konkrétním případě nedošlo zásahem orgánu veřejné moci

k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [§ 72

odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a kdy se tedy pojmově

nezabývá případným porušením běžných zákonů či podzákonných

právních předpisů. V řízení podle oddílu třetího hlavy druhé

zákona o Ústavním soudu totiž Ústavní soud rozhoduje o opravném

prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo

senátora a protože koná jako - sui generis - odvolací instance,

musí konkrétní případ posuzovat nejen z hlediska ochrany ústavně

zaručených základních práv nebo svobod, ale především z hlediska

věrohodnosti demokratického procesu voleb. Porušení subjektivních

práv jednotlivců se sice může stát podnětem k přezkoumání

regulérnosti voleb, podstatným obsahem tohoto přezkoumání však

musí být zjištění, zda existující nedostatky jsou takového dosahu,

že zpochybňují výsledky a tím i platnost voleb. Z uvedeného

vyplývá, že sice i v tomto řízení platí, že Ústavní soud je

soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a že soudci

Ústavního soudu jsou při svém rozhodování zásadně vázáni pouze

ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy

(čl. 88 odst. 2 Ústavy), nicméně hlediska, z nichž Ústavní soud

posuzuje oprávněnost rozhodnutí ve věci ověření volby, nejsou dána

toliko ústavními normami, nýbrž i normami zákonnými.

B) Nutno předeslat, že stávající právní úprava řízení ve věci

stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení senátorem (§ 88

odst. 1 volebního zákona) a její výklad jsou značně sporné

a nejednotné. Proto Ústavní soud považuje za vhodné ještě před

tím, než se bude věnovat konkrétnímu souzenému případu,

zaujmout stanovisko k některým obecným procesním aspektům

řízení o tomto typu volební stížnosti.

Z ustanovení § 88 odst. 1 volebního zákona vyplývá, že

stížností proti vydání osvědčení o zvolení senátorem se může každý

občan, zapsaný v seznamu voličů v příslušném volebním okrsku,

a každá politická strana nebo koalice, která v daném obvodu podala

přihlášku k registraci, domáhat rozhodnutí soudu podle zvláštního

zákona. Tímto zákonem je v tomto případě občanský soudní řád

(o. s. ř.), podle jehož ustanovení § 200n o stížnosti proti vydání

osvědčení o zvolení senátorem rozhodne soud bez jednání usnesením,u

a to do deseti dnů. Proti rozhodnutí soudu nejsou přípustné

opravné prostředky. Z ustanovení § 89 volebního zákona vyplývá, že

k řízení v této věci je příslušný Nejvyšší soud ČR. Podle

ustanovení § 88 odst. 2 volebního zákona "stanovisko obsažené

v usnesení zašle soud podle povahy věci Poslanecké sněmovně nebo

Senátu." Podle ustanovení § 79 volebního zákona "nedošlo-li ve

volebním obvodu ke zvolení senátora z důvodu usnesení soudu

o neplatnosti volby, popřípadě z důvodu, že volby nebyly řádně

provedeny, vyhlásí prezident republiky dodatečné volby."

Ustanovení § 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 90/1995 Sb.,

o jednacím řádu Poslanecké sněmovny (který se podle ustanovení

§ 126 tohoto zákona do doby přijetí zákona o jednacím řádu Senátu

přiměřeně použije i pro jednání Senátu) přiznává Mandátovému

a imunitnímu výboru právo zkoumat, zda jednotliví poslanci

a náhradníci za poslance byli platně zvoleni, a svá zjištění

předkládá podle povahy věci Sněmovně nebo předsedovi Sněmovny.

Podle ustanovení § 85 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním

soudu opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci ověření volby

senátora je oprávněn podat senátor, případně volební strana, za

níž kandidoval, a to proti rozhodnutí, že nebyl platně zvolen.

Pokud by Senát ověřil platnost volby senátora, má právo podat

opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí "ten, jehož volební

stížnosti bylo vyhověno" [písm. b) citovaného ustanovení].

C) Z uvedeného přehledu právní úpravy tohoto typu "volební

stížnosti" podle názoru Ústavního soudu vyplývá, že řízení

v této věci vychází z následujících principů:

1. Stížnost proti vydání osvědčení o zvolení senátorem může podat

každý oprávněný občan nebo příslušná politická strana (jejich

koalice). O této stížnosti rozhoduje Nejvyšší soud ČR.

2. V této věci je Nejvyšší soud ČR oprávněn rozhodnout výrokem

o tom, zda příslušný senátor byl platně zvolen či nikoliv. Tato

skutečnost vyplývá zejména z gramatického znění ustanovení

§ 79 volebního zákona, podle něhož prezident republiky vyhlásí

dodatečné volby, "nedošlo-li ve volebním obvodu ke zvolení

senátora z důvodu usnesení soudu o neplatnosti volby". Toto

ustanovení koresponduje s citovanými ustanoveními § 88

volebního zákona a § 200n odst. 1 o. s. ř., které hovoří o tom,

že o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení poslancem nebou

senátorem rozhodne soud. Smysl těchto ustanovení je totiž týž.

Nelze tedy tvrdit, že Nejvyšší soud ČR pouze posuzuje, zda

podaná stížnost je či není důvodná (oprávněná), a že mu

rozhodování o platnosti volby nepřísluší. Zároveň je zřejmé, že

zákonná úprava řízení před Nejvyšším soudem ČR ve věcech voleb

(soudní přezkoumání) vychází z povahy tohoto řízení, jedním

z jehož základních - a nutných - požadavků je, aby řízení bylo

rychlé. V samotné této skutečnosti nelze spatřovat porušení

procesních záruk řádného procesu ve smyslu hlavy páté Listiny.

V tomto směru Ústavní soud v zásadě vychází z toho, že

Parlament ČR je nejvyšším orgánem nikoliv veškeré moci, nýbrž

toliko moci zákonodárné. S ohledem na současnou úpravu v Ústavě ČR

a ve volebním zákonu Parlamentu přísluší - s ústavně vymezenými

výjimkami - především rozhodování normativní formou, tj. způsobem

všeobecně závazným pro blíže neurčený okruh subjektů a nikoliv

formou individuálních právních aktů. Také v případě rozhodování

o volební stížnosti tedy náleží právo vydat autoritativní

rozhodnutí (individuální právní akt) nezávislému soudu a nikoliv

orgánu moci zákonodárné s výjimkou dále uvedenou. Podle ustanovení

§ 45 odst. 1 písm. a) zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny

je sice Mandátový a imunitní výbor oprávněn zkoumat, zda

jednotliví poslanci byli platně zvoleni, leč při tomto zkoumání

musí vycházet z případného usnesení Nejvyššího soudu ČR, vydaného

v řízení o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení. (Sám orgán

Senátu zkoumá platnost volby z hledisek jiných, zejména se

zřetelem na čl. 19 odst. 2 Ústavy a na § 57 volebního zákona.)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR proto nelze ani v souzené věci

zpochybňovat z toho důvodu, že by k jeho vydání Nejvyšší soud ČR

nebyl vůbec oprávněn, popř. že by toto rozhodnutí nebylo v daném

případě závazné.

Ústavní soud však konstatuje, že navrhovatelka - důsledně

vzato - brojí jak proti citovaným rozhodnutím Senátu a jeho

Mandátového a imunitního výboru, tak také proti usnesení

Nejvyššího soudu ČR, s nimiž je třeba se argumentačně vypořádat.

Lze ostatně usuzovat, že formální posouzení opravného prostředku

(tj. zda byl podán toliko proti usnesení Nejvyššího soudu ČR nebo

také proti rozhodnutí Senátu a jeho Mandátového a imunitního

výboru) není rozhodující, neboť podle ustanovení § 91 odst. 3

zákona o Ústavním soudu vyhlášením nálezu, jímž Ústavní soud

vyhověl opravnému prostředku, pozbývají platnosti rozhodnutí

jiných orgánů, která tomuto nálezu odporují. To znamená, že pokud

Ústavní soud shledá opravný prostředek důvodným a vyhoví mu, jsou

zrušena všechna tomu odporující předchozí rozhodnutí, a to ex

lege.

V této souvislosti Ústavní soud dovozuje, že podaný návrh

(opravný prostředek ODS) nelze formálně odmítnout s poukazem na

to, že směřuje "proti právně irelevantnímu rozhodnutí Senátu".

Podle přesvědčení Ústavního soudu tato argumentace neobstojí,

neboť relevanci senátního rozhodnutí ve věci ověření volby

poslance nebo senátora lze vyvodit z ustanovení § 85 zákona

o Ústavním soudu. Proto je třeba se návrhem zabývat i po stránce

věcné.

Ústavní soud dále poukazuje na to, že podle citovaného

ustanovení § 85 zákona o Ústavním soudu proti rozhodnutí ve věci

ověření volby poslance nebo senátora je možné podat opravný

prostředek, k čemuž je oprávněn "a) poslanec, senátor, případně

volební strana, za níž poslanec nebo senátor kandidoval, proti

rozhodnutí, že nebyl platně zvolen, b) ten, jehož volební

stížnosti podle volebního zákona bylo vyhověno, proti rozhodnutí

příslušné komory Parlamentu nebo jejího orgánu o ověření platnosti

volby poslance nebo senátora." Tento opravný prostředek lze podat

do deseti dnů ode dne, kdy bylo osobě oprávněné podat opravný

prostředek oznámeno příslušné rozhodnutí.

Z toho je zřejmé, že zákon rozlišuje situaci, kdy je vydáno

rozhodnutí o tom, že poslanec nebo senátor nebyl platně zvolen

- o čemž rozhoduje (s výhradou výše uvedenou) Nejvyšší soud ČR

- a kdy bylo vydáno rozhodnutí o ověření platnosti volby

příslušnou komorou Parlamentu. Pokud tedy (obecně) Nejvyšší soud

ČR rozhodne o volební stížnosti podle ustanovení § 88 volebního

zákona, je toto rozhodnutí (resp. stanovisko v něm obsažené)

postoupeno Poslanecké sněmovně nebo Senátu, přičemž příslušná

komora Parlamentu je musí při rozhodování o ověření volby poslance

nebo senátora respektovat. Jestliže by příslušná komora Parlamentu

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o tom, že volební stížnosti bylo

vyhověno - a že tedy k platnému zvolení nedošlo - nerespektovala

(či neověřila mandát z jiných důvodů), umožňuje citované

ustanovení zákona o Ústavním soudu podat opravný prostředek proti

tomuto rozhodnutí komory nebo jejího orgánu.

3. Pokud Nejvyšší soud rozhodne o tom, že příslušná volba byla

neplatná, neznamená to, že mandát příslušného senátora tímto

rozhodnutím zanikl, nýbrž že vůbec nevznikl.

4. O opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby

senátora rozhoduje Ústavní soud, přičemž v rozhodnutí vysloví,

že senátor buď byl anebo nebyl platně zvolen. Vyhlášením nálezu

Ústavního soudu, jímž bylo vyhověno opravnému prostředku,

pozbývají platnosti rozhodnutí jiných orgánů, která tomuto

nálezu odporují" (§ 91 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

D) V daném případě podala stížnost proti vydání osvědčení

o zvolení JUDr. D. L. senátorkou ČSSD a Nejvyšší soud ČR

napadeným usnesením rozhodl, že volba senátorky JUDr. D. L. je

neplatná a že jí nelze vydat osvědčení o zvolení za senátora.

K tomu Ústavní soud uvádí, že Senát a jeho Mandátový a imunitní

výbor - jak plyne z výše uvedené argumentace - postupovaly

správně, když mandát JUDr. L. neověřily, neboť respektovaly

předmětné usnesení Nejvyššího soudu ČR. Zároveň je však namístě

znovu konstatovat, že podle ustanovení § 91 odst. 3 zákona

o Ústavním soudu vyhlášením nálezu, kterým Ústavní soud vyhověl

opravnému prostředku, pozbývají platnosti rozhodnutí jiných

orgánů, která tomuto nálezu odporují. Z uvedeného tedy vyplývá,

že pokud Ústavní soud opravnému prostředku vyhoví, pozbude

platnosti jak napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, tak také

usnesení Senátu a jeho Mandátového a imunitního výboru, a to ex

lege, aniž by se jimi Ústavní soud musel samostatně formálně

zabývat.

E) Podstata souzené věci spočívá v tom, že podle názoru Nejvyššího

soudu ČR byl porušen volební zákon, a to v ustanovení § 16, jež

se týká úpravy volební kampaně. K tomuto porušení mělo dojít

tím, že (1.) dne 20.11.1998 deník LN uveřejnil článek "Brněnská

primátorka L. má šanci stát se předsedkyní Senátu"; stejného

dne tentýž deník publikoval předvolební průzkum, v němž za

jednoznačnou favoritku označil JUDr. D. L., že (2.) dne 21.

11. 1998 Lidové noviny uveřejnily v článku "Komise jednaly

o kampani" část s podtitulkem "Kandidát B. jednal nemorálně"

a že (3.) dne 20. 11. 1998 bylo D. L. umožněno vystoupit

v televizním zpravodajském pořadu Jihomoravský večerník, kde se

údajně vyjadřovala ke svojí volební kampani a hodnotila ji.

Nejvyšší soud ČR v podstatě dospěl k právnímu závěru, že

přestože JUDr. L. subjektivně porušení pravidel volebního boje

nezpůsobila, volební zákon musí být dodržován objektivně

a v záporném případě "může to mít, pokud někdo tento nedostatek

napadne, pouze jediný důsledek - neplatnost voleb".

Navrhovatelka oproti tomu zastává názor, že volební zákon

nespojuje porušení povinností zakotvených v ustanovení § 16

volebního zákona se sankcí neplatnosti volby a že neplatnost volby

nemůže být ztotožňována ani se subjektivní ani s objektivní

odpovědností. Navíc, mandát senátora vzniká zvolením, a rozhodnutí

soudu o neplatnosti volby není uvedeno mezi taxativním výčtem

důvodů zániku mandátu podle čl. 25 Ústavy ČR.

F) Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:

a) Z ustanovení § 16 odst. 2 volebního zákona vyplývá, že

"volební kampaň musí probíhat čestně a poctivě, zejména nesmí

být o kandidátech a politických stranách nebo koalicích, na

jejichž kandidátních listinách jsou uvedeni, zveřejňovány

nepravdivé údaje." Podle odst. 5 citovaného ustanovení je

"v době 48 hodin před zahájením voleb a ve dny voleb zakázána

volební agitace pro politické strany, koalice a kandidáty; je

zakázáno zveřejňování údajů, které by mohly poškodit

politickou stranu, koalici nebo kandidáta, a to slovem,

písmem, zvukem i obrazem v budovách, kde sídlí okrskové

volební komise, a v jejich bezprostředním okolí. Zveřejňovat

výsledky předvolebních průzkumů veřejného mínění je dovoleno

nejpozději do sedmého dne přede dnem voleb. V době voleb je

zakázán jakýkoliv volební průzkum v objektu, v němž je

umístěna volební místnost." Podle odst. 7 tohoto ustanovení

"v průběhu voleb až do uzavření volebních místností je

zakázáno uveřejňovat výsledky volebních průzkumů."

b) Z dikce zákona - byť ne jen z ní - lze dovodit několik

základních skutečností. V první řadě je zřejmé (a v tom dává

Ústavní soud za pravdu navrhovatelce), že vymezení pravidel

vedení volební kampaně, jak vyplývá z ustanovení § 16

volebního zákona, není komplexní a že volební kampaň více či

méně upravuje celá řada ustanovení jiných právních předpisů

(občanský zákoník, trestní zákon, zákon o přestupcích atd.).

Ustanovení § 16 volebního zákona je proto nutno rozumět i tak,

že navazuje na jiné právní předpisy a "zvýrazňuje" jejich

význam - z pochopitelných důvodů - v období těsně před

volbami. To vyplývá zejména z ustanovení § 16 odst. 2, z něhož

je patrno, že je nelze interpretovat např. pomocí logického

argumentu a contrario tak, že mimo období oficiální volební

kampaně je možno se chovat nečestně a nepoctivě, nýbrž že

čestně a poctivě je nutno se chovat vždy, nicméně těsně před

volbami je tomu věnována největší pozornost.

Zároveň platí, že právní úprava volební kampaně není a ani

nemůže být upravena vyčerpávajícím způsobem, jak to ostatně lze

vypozorovat i u srovnatelných zahraničních právních úprav. Např.

podle ustanovení § 32 německého volebního zákona

(Bundeswahlgesetz, BGBl. I S. 1288 ve znění pozdějších předpisů)

je výslovně zakázána toliko volební propaganda v bezprostřední

blízkosti volebních místností a zveřejňování výsledků veřejného

mínění, a to pouze v době voleb. Podle ustanovení § 58 rakouského

volebního zákona (Nationalrats-Wahlordnung, BGBl. 1992/471) je

v budovách, kde se nacházejí volební místnosti a v jejich okolí

v den voleb zakázána jakákoliv volební kampaň, obzvláště dotazy na

voliče, rozdávání volebních materiálů, konání shromáždění a držení

zbraní. Pravidla vedení volební kampaně jsou tedy a nutně musí být

- již z povahy věci - značně obecná a je právě úkolem soudní

judikatury je blíže dotvářet a konkretizovat.

c) Polemika, obsažená na jedné straně v napadeném usnesení

Nejvyššího soudu ČR a na straně druhé v opravném prostředku,

týkající se objektivního či subjektivního porušení volebního

zákona (§ 16), je značně zavádějící. Obecně vzato by totiž

nemělo jít výlučně o to, zda byl porušen volební zákon

objektivně či subjektivně, nýbrž je třeba vzít v úvahu

okolnosti konkrétního případu a intenzitu a způsob porušení

volebního zákona. Z této myšlenky je nutno vycházet

i v souzené věci. Nedá se tedy obecně konstatovat, že každé

porušení volebního zákona vyvolává (pokud je napadeno)

neplatnost voleb, ani že sankcí neplatnosti volby nemůže být

porušení volebního zákona postiženo vůbec. Každý případ - jak

již bylo uvedeno - je totiž nutno posuzovat a vyhodnocovat

nikoliv formálně, nýbrž materiálně: vždy individuálně

a s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem ve výše

uvedeném smyslu.

d) Nelze tedy souhlasit s názorem navrhovatelky, že porušení

pravidel volební kampaně (§ 16 volebního zákona) vůbec nemůže

vést k neplatnosti voleb. Je sice pravdou, že právní úprava je

v tomto smyslu ne zcela jednoznačná, nicméně je právě úkolem

obecných soudů - a také Ústavního soudu - ji blíže

interpretovat a konkretizovat. Obecný závěr Nejvyššího soudu

ČR, že porušení volebního zákona (pravidel volební kampaně)

může vést k "zneplatnění voleb", proto není namístě

zpochybňovat.

e) K názoru navrhovatelky ohledně protiústavnosti případného

soudního (senátního) rozhodnutí o zániku mandátu senátorky

z důvodu čl. 25 Ústavy - který na nic takového nepamatuje - je

nutno uvést, že se v daném případě nejedná o rozhodnutí

o zániku mandátu s účinky ex nunc, nýbrž o rozhodnutí

o neplatnosti volby senátorky s účinky ex tunc. To znamená, že

v případě vyhovění volební stížnosti mandát vůbec nevznikl

a rozpor s čl. 25 Ústavy tedy neexistuje. Ústavní soud totiž

i v tomto případě vychází ze svojí ustálené judikatury, podle

níž v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu

umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu

s ústavními zákony a s mezinárodními smlouvami podle čl. 10

Ústavy, musí je všechny státní orgány interpretovat ústavně

konformním způsobem (srov. např. nález Pl. ÚS 5/96, Ústavní

soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, C. H. Beck, Praha,

1997, str. 203). V daném případě je možno se navíc opřít

o srovnání institutu dodatečných voleb podle ustanovení § 79

volebního zákona a institutu doplňovacích voleb podle

ustanovení § 80 volebního zákona, kdy dodatečné volby se

vztahují na případy, kdy ve volebním obvodu "nedošlo ke

zvolení senátora", zatímco doplňovací volby se týkají případů,

kdy v průběhu volebního období "zanikl mandát".

f) Ústavní soud se tedy v souzené věci - vzhledem k těmto obecným

závěrům - soustředil na otázku, (1.) zda v daném případě byl

porušen volební zákon a (2.) pokud ano, zda intenzita jeho

porušení je natolik závažná, že může vést k rozhodnutí

o neplatnosti volby.

g) Ustanovení § 16 odst. 2 volebního zákona - jak již bylo

uvedeno - stanoví, že volební kampaň musí probíhat čestně

a poctivě, zejména nesmí být o kandidátech, politických

stranách nebo koalicích zveřejňovány nepravdivé údaje. Podle

odst. 5 citovaného ustanovení je v době 48 hodin před

zahájením voleb a ve dny voleb zakázána volební agitace pro

politické strany, koalice a kandidáty. Zveřejňovat výsledky

předvolebních průzkumů veřejného mínění je dovoleno nejpozději

do sedmého dne přede dnem voleb.

Při interpretaci těchto ustanovení vycházel Ústavní soud

nejdříve z jejich gramatického znění. V první řadě není náhodné,

že zákonodárce v uvedených odstavcích ustanovení § 16 volebního

zákona použil rozdílnou terminologii: zatímco v odst. 2 operuje

s pojmem "volební kampaň", hovoří v odst. 5 o "volební agitaci".

Je totiž zřejmé z povahy věci, že nelze v "době moratoria"

48 hodin před zahájením voleb a ve dny voleb zcela zakázat

jakoukoliv volební kampaň, neboť takovýto zákaz by ve svých

důsledcích nutně znamenal např. odstranění všech volebních plakátů

a billboardů, což je technicky velmi obtížně proveditelné.

Odst. 5 citovaného ustanovení je proto nutno interpretovat spíše

restriktivně, a to tak, že zákonodárce měl na mysli zákaz aktivní

volební kampaně, tzn. zamýšlené a cílené agitace, účelově

směřované pro politické strany, koalice a kandidáty.

h) V souzené věci Ústavní soud shledal, že v televizním šotu,

vysílaném v České televizi v rámci pořadu Jihomoravský

večerník, JUDr. D. L. reagovala na informaci o distribuci

letáků, které podporovaly kandidáta ČSSD V. B. slovy: "To je

taková celá série pokusů mě jaksi pošpinit v očích brněnských

občanů a samozřejmě mě to znevažuje. Nicméně já jsem prostě

tímto způsobem žádnou kampaň nevedla." Ve stejném

zpravodajském šotu se k věci vyjádřil volební zmocněnec ODS,

který uvedl, že z letáků není zřejmý jejich autor, dále L. Z.

(další kandidát), o němž bylo v jednom z letáků uvedeno, že

podporuje kandidáta ČSSD, a který se od tohoto letáku

distancoval; k této otázce zaujal stanovisko také představitel

ČSSD, jenž uvedl, že letáky nejsou dílem ČSSD, že neví, kdo je

distribuoval a že jejich distribuce V. B. neprospěje. Na závěr

zpravodajského šotu reportér oznámil, že v této věci byla dána

stížnost k volební komisi, že však zákon pro tyto případy

nezná sankce.

ch) Ústavní soud usuzuje, že ve vysílání tohoto televizního

zpravodajského šotu porušení pravidel vedení volební kampaně

ve smyslu ustanovení § 16 volebního zákona nelze - v intenzitě

ohrožující objektivnost voleb - shledat. JUDr. D. L. ani nikdo

jiný v něm totiž neuvedli údaje nepravdivé (§ 16 odst. 2 cit.

ustanovení), neboť fakt samotné distribuce předmětných letáků

(ve prospěch V. B.) a jejich obsah nebyly předmětem sporu;

zabývala se jimi také Obvodní volební komise č. 58, která na

svém zasedání konaném ve dnech 20. - 21.11.1998 celou

záležitost označila za "morálně odsouzeníhodnou". Zmíněným

zpravodajským šotem nebyl porušen ani zákaz volební agitace,

neboť jej - ve výše uvedeném smyslu - nelze vykládat jako

účelovou, zamýšlenou a aktivní volební agitaci pro kandidátku

JUDr. L. Předmětný televizní šot byl totiž toliko informativní

a jeho zpracovatelé se v něm evidentně pokoušeli dát prostor

zaznít různým názorům. Tento šot tedy nebyl zaměřen

jednostranně, nýbrž se v jeho rámci k dané otázce vyslovili

rovněž představitel ČSSD a kandidát L. Z., takže jím divák

nemohl být jednostranně ovlivňován. Vystoupení D. L. nelze

označit ani za "nečestné a nepoctivé", protože se ve svém

krátkém vyjádření pouze ohradila proti stylu této kampaně

a uvedla, že takto svoji kampaň nevedla. I když toto

vystoupení nelze zcela akceptovat (a je možné mít proti němu

výhrady), nenabylo po dle názoru Ústavního soudu takové

intenzity, aby bylo schopno zásadním způsobem výsledky voleb

ovlivnit. O tom se Ústavní soud zmiňuje i na jiném místě

tohoto nálezu (bod V.).

i) Ústavní soud neshledal porušení volebního zákona v takové

míře, aby to mohlo zpochybnit celkové výsledky voleb, ani

v předmětných dvou článcích v deníku LN (20.11.1998

a 21.11.1998).

(1.) Ve vydání ze dne 20.11.1998 deník LN uveřejnil článek

"Brněnská primátorka L. má šanci stát se předsedkyní

Senátu" a zároveň uvedly výsledky všech senátních obvodů

(kde se konaly volby), z prvního kola voleb s tipem

redakce pro výsledek druhého kola. V případě obvodu

č. 58 byla za jednoznačnou favoritku označena D. L.

(2.) Ve vydání ze dne 21.11.1998 deník LN uveřejnil článek

"Komise jednaly o kampani", v jehož jedné části,

nadepsané "Kandidát ČSSD B. jednal nemorálně",

informovaly o zasedání Obvodní volební komise

v Brně-městě, která údajně "morálně odsoudila distribuci

volebních materiálů senátního kandidáta ČSSD V. B. po

oficiálním ukončení kampaně" (viz cit. článek).

K těmto novinovým článkům Ústavní soud uvádí, že v prvním

případě (1.) Lidové noviny neotiskly informace, které by bylo

možno pokládat za nepravdivé a nelze usuzovat, že by se tím

dopustily nečestného či nepoctivého chování ve smyslu volebního

zákona. V uvedených příspěvcích byl totiž pouze konstatován

výsledek prvního kola senátních voleb a tip redakce na výsledek

druhého kola voleb, přičemž rovněž informace o tom, že se o D. L.

uvažovalo jako o kandidátce na předsedkyni Senátu se zakládala na

pravdě. (2.) Ve druhém případě v předmětném příspěvku Lidové

noviny nepochybně zvolily poněkud nešťastnou a zavádějící

informaci, když uvedly distribuci letáků do souvislosti s jednáním

V. B. Není však důvodu se domnívat, že by pouze tímto článkem mohl

být porušen volební zákon v takové míře, že by jeho formulace

i obsah ve svých důsledcích mohly vést ke zneplatnění voleb.

Uvedené závěry vyplývají - mimo jiné - ze skutečnosti, že

Ústavní soud akcentoval zejména aspekty materiální, přihlédl ke

konečnému výsledku senátních voleb v daném volebním obvodu a vzal

zřetel na otázku, zda a do jaké míry byla v souzené věci ohrožena

funkce voleb v demokratické společnosti. Z oficiálního zápisu

Ústřední volební komise vyplývá, že v prvním kole získala D. L.

9.562 hlasů a V. B. 6.955 hlasů. Ve druhém kole voleb získala

D. L. 9.797 hlasů a V. B. 9.534 hlasů, tj. rozdíl hlasů činil

263. Z toho je zřejmé, že rozdíl hlasů ve prospěch D. L. ve druhém

kole senátních voleb byl značně těsný, takže na první pohled mohlo

dojít k volebnímu "zvratu" rozhodnutím pouze malého počtu voličů.

Nicméně nelze přehlédnout, že ze srovnání výsledků prvního kola

a druhého kola voleb vyplývá, že počet hlasů pro D. L. byl v obou

kolech relativně konstantní, k výraznému nárůstu nedošlo (pouze

o 2,45 %) a naopak právě V. B. obdržel ve druhém kole voleb

podstatně více hlasů než v kole prvním (o 37,08 %), což by se

případně mohlo přičítat i kampani vedené v jeho prospěch, již

volební komise kritizovala a na niž JUDr. L. reagovala. Lze tedy

usuzovat, že ani předmětné články ani televizní šot (týkající se

D. L.) výsledek druhého kola senátních voleb zásadním způsobem

neovlivnily a funkci voleb v demokratické společnosti nenarušily.

j) Ústavní soud dále zdůrazňuje, že i když je řízení o opravném

prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo

senátora řízením specifickým - jehož prvotním úkolem je ochrana

funkce voleb v demokratické společnosti z hlediska tzv.

objektivního ústavního práva - je třeba i v rámci něho

reflektovat ochranu základních práv a svobod fyzických

a právnických osob. Přestože tedy volební zákon vylučuje

aktivní volební agitaci v zákonem vymezeném období, nemůže

sledovaný cíl tohoto omezení (tj. ochrana subjektivního

rozhodování voličů) porušovat jiná základní práva a svobody,

zejména svobodu projevu a právo na informace. I v zákonem

chráněném období mají tedy sdělovací prostředky právo přinášet

informace, mohou prezentovat i vlastní názory, toliko je jim

zapovězeno aktivně agitovat pro ty které kandidující subjekty.

I z tohoto pohledu je proto nutné hodnotit souzenou věc. Nelze

totiž nevidět, že svoboda projevu a právo na informace patří

mezi hlavní pilíře demokratické společnosti, jichž ve své práci

přirozeně využívají zejména sdělovací prostředky. Uvedené

základní právo a jeho realizace nutně tvoří esenciální podmínku

jejich svobodné existence. Při každém omezení tohoto základního

práva je proto třeba postupovat s krajní opatrností

a úzkostlivě dbát ústavních předpisů, závazných norem

mezinárodního práva (čl. 10 Ústavy) a judikatury Evropského

soudu pro lidská práva.

Z těchto obecných myšlenek vychází i interpretace ustanovení

§ 16 volebního zákona. Zásadu čestnosti a poctivosti volební

kampaně a zákaz volební agitace v době 48 hodin před volbami

a během nich tedy nelze vykládat natolik široce, jako by zákon

vytvořil společenské vakuum, které existenci svobody projevu

a práva na informace (v souvislosti s volbami) neumožňuje. To je

blíže rozvedeno v další části tohoto nálezu (V.).

V.

Jak již Ústavní soud uvedl, podstata jeho argumentace se

soustředila na otázku, zda bylo v souzené věci porušeno tzv.

objektivní ústavní právo, konkrétně zda došlo k porušení volebního

zákona a zda intenzita takového porušení byla tak závažná, že by

měla vést k rozhodnutí o neplatnosti voleb. Dále se však Ústavní

soud již na jiném místě tohoto nálezu zabýval námitkou

navrhovatele, že - byť je řízení o opravném prostředku proti

rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora řízením

specifickým (ve srovnání s institucí ústavní stížnosti) - nelze

ani v něm rezignovat na ochranu základních práv a svobod fyzických

a právnických osob, pokud byla (v souvislosti s volbami poslanců

a senátorů) zásahem orgánu veřejné moci porušena. Proto se Ústavní

soud zabýval i tímto aspektem věci. V tomto směru se lze opřít

zejména o Listinu základních práv a svobod (čl. 17), o Úmluvu

o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 10)

a o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která se zabývá

otázkou ochrany práva na svobodu projevu v období volební kampaně

(srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2.

1998 - Bowman c. Velká Británie, č. 141/1996/760/961).

Proto Ústavní soud dále zvažoval, zda napadenými rozhodnutími

- v jejich důsledcích - nedošlo k porušení základního práva na

svobodu projevu a práva na informace ve smyslu (čl. 17 Listiny

a čl. 10 Úmluvy). Tato úvaha vyplývá ze skutečnosti, že

rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR byla volba JUDr. L. prohlášena za

neplatnou a rozhodnutím orgánu Senátu jí nebyl ověřen mandát právě

proto, že v průběhu volební kampaně o ní noviny uveřejnily určité

informace (výše zmíněné) a že sama JUDr. L. v té době vystoupila

v televizní relaci.

Ústavní soud zkoumal zejména následující otázky:

1. Zda došlo k zásahu do tohoto práva a zda jsou tyto články

Listiny a Úmluvy použitelné.

A. Odpověď je kladná. - Podle čl. 17 odst. 1 - 3 Listiny svoboda

projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo

vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo

jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat

a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

Cenzura je nepřípustná. Obdobnou ochranu poskytuje i čl. 10

Úmluvy. Jde o právo, které je jedním z úhelných kamenů

demokratického státu, neboť teprve svobodné informace a jejich

výměna a svobodná diskuse činí z člověka občana demokratické

země. Jsou to zejména tisk, rozhlas a televize, jež informace

rozšiřují a zprostředkovávají; v této souvislosti má svoboda

informací význam mimořádný. Tomu odpovídá i známá judikatura

Evropské komise pro lidská práva a Evropského soudu pro lidská

práva (srov. např. Sunday Times v. Velká Británie (1978,

A-30). Jestliže tedy tisk a televize - byť v souvislosti

s volbami - inkriminované informace přinesly, JUDr. L.

vystoupila v televizi a v důsledku toho byly volby prohlášeny

za neplatné a mandát JUDr. L. nebyl ověřen, pak o zásah do

práva na svobodu projevu a práva na informace nepochybně jde

a oba články Listiny a Úmluvy jsou v souzené věci použitelné.

2. Tato práva však nejsou bezbřehá. Jejich omezení stanoví:

Čl. 17 odst. 4 Listiny, podle něhož svobodu projevu a právo

vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření

v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod

druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného

zdraví a mravnosti.

Čl. 10 odst. 2 Úmluvy, podle něhož výkon těchto svobod,

protože zahrnuje povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým

formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon

a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní

bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti,

předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky,

ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných

informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Tato omezení mají povahu výjimky ze základního práva na

svobodu projevu a práva na informace, a proto je třeba vykládat je

podle obecných zásad restriktivně. Tento přístup zvolil i Ústavní

soud.

Z citovaných článků Listiny a Úmluvy vyplývá, že omezení

uvedeného základního práva je vázáno na následující podmínky: musí

je stanovit zákon, který sleduje legitimní cíl a musí jít o takové

omezení, které je v demokratické společnosti nezbytné.

3. Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda omezení ve smyslu cit.

článků jsou dána zákonem. Obecně vzato je tomu tak, neboť tato

omezení normují §16 odst. 2, § 16 odst. 5 a § 16 odst. 7

volebního zákona. Judikatura Evropského soudu však vyžaduje,

aby omezující zákon měl i určité vlastnosti, totiž, aby byl

dostupný a aby jeho následky byly předvídatelné natolik, aby

bylo občanu umožněno upravit své chování se zřetelem na ně

(srov. již citovaný rozsudek ve věci Sunday Times). V tomto

směru zjistil Ústavní soud následující:

A. dostupnost zákona - tato podmínka je splněna; v tomto směru

žádné námitky vzneseny nebyly.

B. předvídatelné následky zákona - otázka, zda je splněna i tato

náležitost, je značně složitější.

a) Podle stěžovatele zákon výslovně nestanoví sankci neplatnosti

za porušení § 16 odst. 2 a 5 volebního zákona.

Touto otázkou se Ústavní soud zabývá i na jiném místě tohoto

nálezu (str.26 - F/d). K tomu lze dodat, že na tuto sankci lze

nepřímo usuzovat toliko z § 79 volebního zákona - který hovoří

o usnesení soudu o neplatnosti volby .-v souvislosti s § 88

odst. 1 a 2 a s § 200n o. s. ř.

již platnosti volby netýkají, toliko upravují pravomoc soudu

rozhodovat o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení). Zákon

však jinou sankci nezná. Jestliže tedy základní přikazující

a zakazující norma ohledně volební kampaně je upravena v § 16

odst. 2 a 5 volebního zákona a jestliže § 79 - byť nepřímo

- zakotvuje sankci neplatnosti voleb vyslovenou soudem - pak se

zřejmě tato sankce může týkat i porušení § 16 odst. 2 a 5

volebního zákona, pokud by k němu v příslušné intenzitě došlo.

b) Nicméně je pravda, že výslovně tato sankce právě pro porušení

§ 16 odst. 2 a 5 volebního zákona stanovena není a její

použitelnost by in eventum mohla vzbuzovat pochybnosti.

Předvídatelnost této sankce je problematizována zejména se

zřetelem k otázce, zda tato sankce - tj. neplatnost volby

senátora - dopadá vždy, jestliže kdokoli cit. ustanovení

v odpovídající intenzitě poruší či zda je podmínkou jejího

použití porušení citovaných ustanovení příslušným kandidátem na

funkci senátora (poslance). I když lze souhlasit s tím, že

účelem zákona (§ 16 odst. 2 a 5) je ochrana čistoty a čestnosti

volební kampaně jako takové, je třeba - vzhledem k poměrně

obecnému znění zákona - zkoumat i soudní judikaturu, která

teprve zákon uvádí v život a na niž by se měl kandidát právem

spolehnout.

Ústavní soud se proto soustředil na judikaturu Nejvyššího

soudu ČR ve věcech stížností proti vydání osvědčení o zvolení

poslance (senátora) ve smyslu §§ 88, 89 volebního zákona a § 200n

o. s. ř.

V souzené věci (jak již bylo uvedeno) Nejvyšší soud ČR

zjistil, že deník LN ve dnech 20. a 21.11.1998 (v 1. a 2. den)

voleb uveřejnil ve třech případech články, které favorizovaly

kandidátku do senátu JUDr. L. a ve svých důsledcích prováděly

volební agitaci (blíže lze odkázat na napadené usnesení Nejvyššího

soudu ČR). Jde o celostátní deníky a podle názoru Nejvyššího soudu

ČR "otázka zavinění nebo účasti kandidáta na takové volební

agitaci je v těchto případech irelevantní". Dále Nejvyšší soud ČR

zjistil, že dne 20.11.1998 vysílala Česká televize v tzv.

Jihomoravském večerníku šot, mimo jiné o tom, že se v době

moratoria pro volební agitaci "objevily materiály", agitující pro

kandidáta ČSSD V. B. a zaměřené proti kandidátce JUDr. L.. Podle

zjištění Nejvyššího soudu ČR v tomto šotu vystoupila i JUDr. L.

a v podstatě prohlásila, že s "takovým postupem nesouhlasí, že je

určen na její diskreditaci a ona sama takovým způsobem volební

kampaň nevedla". Toto prohlášení JUDr. L. považoval Nejvyšší soud

ČR objektivně za volební agitaci. V závěru odůvodnění napadeného

usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl: "Není diskuse o tom, že JUDr. L.

subjektivně .. porušení pravidel volebního boje nezpůsobila

s výjimkou uváděného televizního vystoupení. Není žádného důkazu

o tom, že by uvedené články a televizní pořad inspirovala. Zákon

stojí na tom, že v průběhu volební kampaně mají být jeho

ustanovení objektivně dodržována.".

Zcela jiné hledisko však zvolil Nejvyšší soud ČR v usnesení

ze dne 7. 7.1998, sp. zn. 11 Zp 22/98, vydaném k návrhu L. S.

proti odpůrci Dr. J. V. a Ústřední volební komisi, jímž stížnost

navrhovatele proti vydání osvědčení o zvolení Dr. V. poslancem PSP

zamítl. Podle odůvodnění cit. usnesení ve dnech 18. a 19. 6.1998

byl ve více případech roznášen občanům do jejich domácností

propagační materiál Dr. J. V. opatřený jeho fotografií, podpisem,

logem US s výzvou, aby voliči pečlivě uvážili, komu odevzdají svůj

hlas. Roznášku těchto materiálů objednal Dr. J. V. u České pošty,

s. p., v celkovém množství 268.000 kusů s ukončením roznášky

16. 6.1998. Nejvyšší soud ČR dovodil, že zakázanou volební agitací

(z níž lze případně vyvozovat i právní důsledky v řízení

o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení poslancem) se rozumí

provádění aktivní cílené propagační činnosti samotného kandidáta

na poslance (politické strany, koalice), sledující ovlivnění

voličů, popř. provádění takové činnosti na jejich pokyn, žádost,

s jejich souhlasem nebo s jejich vědomím, a to v době 48 hodin

před zahájením voleb. V posuzované věci však prý nebylo prokázáno

tvrzení navrhovatele, že se ze strany 1. odpůrce

(roz. Dr. J. V.), popř. jeho politické strany, jednalo o činnost,

která by představovala porušení zákazu volební agitace podle

§ 16/5 zákona.

Ústavní soud usuzuje, že již pouhé porovnání obou citovaných

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zřetelně dokumentuje, že v jeho

zásadním právním názoru došlo k znatelnému posunu. Zatím co

v prvním rozhodnutí ze dne 7. 7.1998 vyžadoval Nejvyšší soud ČR

porušení zákazu volební agitace v době moratoria samotným

kandidátem (jeho politickou stranou), popř. s jeho souhlasem či

vědomím, v napadeném rozhodnutí ze dne 3.12.1998 princip

subjektivního vztahu kandidáta (politické strany) k porušení

zákonného moratoria opouští a zdůrazňuje, že zákon stojí na zásadě

objektivního dodržování jeho ustanoveními a že otázka zavinění či

účasti kandidáta na volební agitaci (roz. v době moratoria) není

rozhodná. Podle přesvědčení Ústavního soudu oba případy

srovnatelné jsou, neboť rozvážení propagačních materiálů kandidáta

do domácností konkrétních občanů může být podle okolností stejně

účinné, popř. i účinnější než článek v tisku či televizní šot,

který sleduje náhodný čtenář či divák.

Jak již bylo uvedeno na jiném místě, při úvaze

o předvídatelnosti zákona (jeho následků), se nelze omezit toliko

na jeho text gramatický. Je to soudní rozhodování, které - byť

nemá klasický precedenční charakter - zákon interpretuje, popř.

i dotváří a jeho relativní konstantnost garantuje právní jistotu

a zajišťuje i obecnou důvěru v právo. To se týká zejména

Nejvyššího soudu ČR, který je vrcholným soudním orgánem v oblasti

obecného soudnictví (srov. § 92 Ústavy). Tím přirozeně není

popíráno, že se judikatura soudů se zřetelem k řadě aspektů,

zejména s přihlédnutím ke změnám společenských podmínek, může

vyvíjet a měnit. To však nic nemění na skutečnosti, že se

v souzené věci napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

principiálně odchýlilo od zásadního právního názoru, který týž

soud vyslovil pouhých 5 měsíců před tím a jímž obsah § 16 odst.

2 a 5 zákona č. 247/1991 Sb. naplnil. To v dané souvislosti

opomenout nelze.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že citovaný zákon (jeho

následky) v souzené věci předvídatelný nebyl. Základní podmínka

omezení práva na svobodu projevu a práva na informace, tedy

existence zákona, majícího požadované vlastnosti (předvídatelné

následky), tedy v souzené věci není dána.

Pro úplnost se Ústavní soud zabýval i dalšími podmínkami

omezení základního práva na svobodu projevu a práva na informace,

obsaženými v čl. 17 Listiny i v čl. 10 Úmluvy. Jak již bylo

uvedeno, těmito podmínkami jsou legitimní cíl omezení základního

práva a nezbytnost takového omezení v demokratické společnosti.

4. Tzv. legitimní cíle (omezení základního práva) jsou v čl. 17

odst. 2 Listiny a v čl. 10 odst. 2 Úmluvy zakotveny prakticky

shodně či velmi podobně. Patří mezi ně zejména zájmy národní

a veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti,

ochrana zdraví a morálky, zachování autority a nestrannosti

soudní moci a zájem na ochraně pověsti nebo práv (a svobod)

druhých. Podle názoru Ústavního soudu lze citovaná ustanovení

- se zřetelem k jejich smyslu - vztáhnout i na souzenou věc. To

se týká zejména zájmu na ochraně práv (svobod) jiných, jenž

mohl být novinovými články a televizní relací dotčen. Proto

Ústavní soud usuzuje, že tzv. legitimní cíl (omezení základního

práva na svobodu projevu a práva na informace) v souzené věci

dán byl.

5. Ústavní soud se konečně zabýval - byť jen pro úplnost, jak již

bylo řečeno - otázkou, zda omezení základního práva na svobodu

projevu a práva na informace a sankce neplatnosti voleb

(JUDr. L. do Senátu Parlamentu ČR) byly v demokratické

společnosti nezbytné.

a) Ústavní soud uznává, že smyslem ust. § 16 odst. 2 a 5 zákona č.

247/1991 Sb. je nepochybně ochrana čestnosti a poctivosti

voleb, k čemuž zákon volí i jisté omezující prostředky v době

48 hodin před volbami. (Tyto otázky jsou blíže zmíněny na jiném

místě.) Lze souhlasit s tím, že - institucionálně vzato - by

obvykle nebylo na místě soustředit se výhradně na otázku, zda

to byl toliko kandidát (politická strana), jenž uvedené

ustanovení porušil. Na druhé straně však lze stěží zcela

důsledně akceptovat striktně objektivní kritérium, které

v souzené věci zvolil Nejvyšší soud ČR, a ignorovat skutečnost,

že - jak Nejvyšší soud ČR sám uvedl - kandidátka JUDr. L.

porušení pravidel volebního boje subjektivně nezpůsobila

(s výjimkou televizního vystoupení) a články v Lidových

novinách a televizní vystoupení neinspirovala. Opačný výklad by

zákonitě vedl k tomu, že by kterýkoli subjekt (např. každé, byť

i bulvární medium) mohl docílit neplatnost volby jakéhokoli

kandidáta zcela bez jeho přičinění, což by - in eventum - mohlo

volby výrazně narušit, popřípadě, důsledně vzato, i zmařit.

Takové následky přirozeně zákonodárce nezamýšlel.

b) Nejvyšší soud ČR vytkl kandidátce JUDr. L. pouze její

vystoupení v televizi, v němž prohlásila, jak plyne

z videokazety, jež je součástí soudního spisu, v reakci na

informaci o distribuci letáků ve prospěch kandidáta V. B. toto:

"To je taková celá série pokusů mě jaksi pošpinit v očích

brněnských občanů a samozřejmě mě to znevažuje. Nicméně já jsem

prostě tímto způsobem žádnou kampaň nevedla".

To, jak již bylo uvedeno, označil Nejvyšší soud ČR objektivně

za volební agitaci. Nelze však nevidět, že tzv. moratorium v době

48 hodin před volbami (ani obecný princip čestné a poctivé volební

kampaně) neznamenají zákonem vytvořené sterilní prostředí, které

jakoukoli svobodu projevu a právo na informace znemožní. Z obsahu

spisu vyplývá, že vystoupení JUDr. L. v televizním šotu

předcházelo distribuování volebních materiálů preferujících již po

ukončení volební kampaně kandidáta V. B. a zaměřené proti

kandidátce JUDr. L. (V této souvislosti lze poznamenat, že - jak

již bylo uvedeno - počet odevzdaných hlasů právě pro V. B. vzrostl

z 6.955 v prvním kole na 9.534 v kole druhém.) Podle napadeného

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sama obvodní volební komise tuto

záležitost (tj. distribuování materiálů ve prospěch V. B.)

označila za morálně odsouzeníhodnou. Jestliže se JUDr. L. za této

situace proti takovému jednání slušným způsobem ohradila, pak

nelze podle názoru Ústavního soudu její reakci (i s přihlédnutím

k jejímu obsahu) označit za volební agitaci (ve smyslu § 16

odst. 5 volebního zákona) takové intenzity, že by byla schopná

ovlivnit výsledek voleb. Při opačném názoru by byli zvýhodněni

kandidáti (politická strana) či kandidátovi stoupenci, kteří

volební moratorium porušují oproti kandidátům ostatním. Je ovšem

přirozené, že tímto výkladem Ústavní soud naprosto nemíní

tolerovat eventuální praxi střídajících se útoků a protiútoků

porušujících zásady čestné a poctivé volební kampaně a dodržování

volebního moratoria ve prospěch či neprospěch jednotlivých

kandidátů. Vždy ovšem bude záležet na formě a obsahu příslušného

veřejného vystoupení a na okolnostech konkrétního případu.

Při uvedených úvahách byl Ústavní soud veden i dosavadní

vlastní judikaturou, která umožnění výkonu volebního práva

zřetelně preferuje. Ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS 275/96,

vyslovil Ústavní soud toto: "Jestliže účelem zákona

č. 247/1991 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, je

realizovat a blíže upravit základní politické právo volit a být

volen, pak sporná ustanovení tohoto zákona musí být interpretována

v duchu čl. 22 Listiny základních práv a svobod. Za takový výklad

považuje Ústavní soud toliko výklad, který je k tomuto základnímu

právu vstřícný - tedy takový, aby bylo umožněno volit a být volen

a ne naopak". - Sbírka nálezů a usnesení ÚS, Praha 1996, sv. 6,

str. 249. I když se citovaný nález týkal otázky registrace

kandidáta, lze podle přesvědčení Ústavního soudu vyslovenou právní

větu jako interpretační vodítko přiměřeně použít - podle okolností

-iv případech jiných.

V souvislosti s projednávanou problematikou lze poukázat i na

srovnání historické. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze

dne 8.11.1935 [BOH.12124 adm. (19224/35)] uvedl: Působení na

voliče lze jako porušení svobody volby uznat jen tenkráte za vadu

volebního řízení, resp. za důvod pro zrušení volby, stalo-li se

prostředky a za okolností, jež jsou svou povahou způsobilé vnutit

cizí vůli tak, aby bylo možno dospět k závěru, že volič podrobuje

se této vůli, jednal proti svému přesvědčení. Je tedy zřejmé, že

i historická judikatura správně právní, byť pocházející z doby

jiných společenskopolitických podmínek, vycházela při posuzování

porušení svobody voleb jako vady "volebního řízení" z interpretace

restriktivní.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že omezení základního

práva na svobodu projevu a práva na informace a sankce neplatnosti

zvolení kandidátky JUDr. L. ve smyslu čl. 17 Listiny a čl. 10/2

Úmluvy v demokratické společnosti nezbytné nebyly.

6. Z těchto úvah tedy vyplývá, že napadenými rozhodnutími bylo

- v jejich důsledcích - základní právo JUDr. L. na svobodu

projevu a právo na informace porušeno.

VI.

1) Ze všech těchto důvodů Ústavní soud opravnému prostředku

navrhovatele vyhověl a ve výroku nálezu vyslovil, že JUDr. D. L.

byla ve volbách do Senátu Parlamentu České republiky, konaných ve

dnech 13. - 14.11.1998 a 20. - 21.11.1998 ve volebním obvodu

č. 58 Brno - město, platně zvolena senátorkou [§ 91 odst. 1, 2

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].

2) Vyhlášením tohoto nálezu pozbývají platnosti rozhodnutí

jiných orgánů, která tomuto nálezu odporují, tedy

a) usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 12. 1998,

sp. zn. 11 Zp 54/98, ve věci ČSSD proti JUDr. D. L. a Ústřední

volební komisi o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení

senátorem Senátu Parlamentu České republiky,

b) usnesení Mandátového a imunitního výboru Senátu Parlamentu

České republiky č. 18 ze dne 15.12.1998 v bodu II., jímž se

konstatuje "neověření mandátu" JUDr. D. L. za volební obvod

č. 58 Brno - město,

c) usnesení Senátu Parlamentu České republiky č. 4 z 1. schůze dne

16.12.1998, jímž Senát "bere na vědomí" bod II. zprávy

Mandátového a imunitního výboru o

d) výsledku ověření platnosti volby senátorem.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. února 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru