Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 524/04Usnesení ÚS ze dne 14.09.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.524.04
Datum podání27.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 237


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 524/04 ze dne 14. 9. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 14. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. I. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 532/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 14 Co 304 a 305/2003, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 7 C 453/98,

takto:

Ústavní stížnost seodmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jejich postupem bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, resp. základní práva garantovaná ustanovením čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví citovaným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatele se žádostí, aby bylo určeno, že stěžovatel je vlastníkem ideální poloviny domu, ideální poloviny stavební a ideální poloviny zahrady v kat. úz. Dejvice, zapsaných u Katastrálního úřadu Praha - město. Vedlejším účastníkům (žalovaní J. a F. Š.) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a stěžovateli uložil zaplatit ČR 1.579,10 Kč. V odůvodnění svého rozsudku soud nalézací uvedl, že má za to, že darovací smlouva uzavřená mezi vedlejšími účastníky, jejímž předmětem byl bezúplatný převod předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví druhého vedlejšího účastníka je platný právní úkon. Vzhledem k tomuto požadavek stěžovatele vůči vedlejší účastnici směřující k vrácení daru nebyl shledán důvodným ve smyslu § 630 obč. zák. Nalézací soud dodal, že nebylo prokázáno, že vedlejší účastnice svým jednáním hrubě porušila dobré mravy, tedy že by došlo k porušení značné intenzity nebo soustavnému porušování, ať již fyzickým násilím, hrubými urážkami či jiným neodpovídajícím způsobem.

Odvolací soud výše citovaný rozsudek soudu I. stupně potvrdil, přičemž v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že zvažoval, zda jsou naplněny skutkové okolnosti, které mohou vést k vrácení daru, tj. takové chování obdarovaného, které lze označit za hrubé porušení dobrých mravů vůči dárci a jeho rodině. Přihlédl dále k usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97 (chybně na str. 3 rozhodnutí uvedeno "nálezu Ústavního soudu") a v jeho světle dospěl k závěru, že chování vedlejší účastnice nemá tu intenzitu, která by se dala označit za rozporuplnou s dobrými mravy. Jak odvolací soud uvedl, "pokud by totiž došlo k obnově vlastnického práva žalobce (stěžovatele), obnovilo by se jen z jedné poloviny, tudíž by žalovaná měla v podstatě více práv, než v současné době, kdy chce její manžel ze svého výlučného vlastnického práva realizovat pouze právo věc držet a starat se o ni s péčí řádného hospodáře."

Proti výše citovanému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto jako nepřípustné dle § 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.

Stěžovatel ve svém podání uvádí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K takovému porušení mělo dojít především tím, že obecné soudy odmítly provést důkazy, kterými mohl prokazovat jednání vedlejších účastníků v rozporu s dobrými mravy a dále se soudy nevypořádaly s jeho námitkami ohledně vedení dokazování. Stěžovatel uvádí, že hodnocení důkazů soudy extrémně vybočuje z pravidel soudního řízení. Konkrétně k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatel uvádí, že odůvodnění tohoto usnesení je pouze směsicí odkazů na právní normy, je nepřesvědčivé a nesplňuje požadavky kladené na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Dle stěžovatele takovým postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť všichni účastníci si v řízení nebyli rovni a čl. 36 Listiny, neboť stěžovatel neměl právo se stanoveným postupem domáhat svého práva a čl. 90 Ústavy ČR, neboť soudy stanoveným postupem neposkytovaly ochranu právům. Proto navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti zásah do jeho práva na spravedlivý proces, resp. porušení ustanovení čl. 36 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto (rozuměj čl. 36 odst. 1 Listiny) ustanovení Listiny by došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud po prostudování všech napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovateli bylo nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Je zcela evidentní, že obecné soudy jednaly v souladu s procesními předpisy, stěžovateli nebylo znemožněno podat opravný prostředek, odvolací soud se odvoláním pečlivě zabýval a celkově přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně i řízení proběhnuvší před ním. Stejně tak soud dovolací v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil, proč je dovolání stěžovatele nepřípustné (viz str. 3 napadeného usnesení, která však v kopii zaslané Ústavnímu soudu chybí).

Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatel svou ústavní stížnosti brojí především proti hodnocení důkazů obecnými soudy a jeho námitky jsou totožné s těmi, které již uvedl ve svém odvolání i dovolání. K tomu Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že soudy postupovaly libovolně, tj. že jejich závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.

Ústavní soud po důkladném seznámení se s oběma napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy postupovaly v řízení v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Ústavní soud zjistil, že soudy I. a II. stupně vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry. Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou detailní. Stejně tak soud dovolací v odůvodnění svého usnesení dostatečně zdůvodnil, v čem byla spatřena nepřípustnost stěžovatelova dovolání.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní věci se nejedná o problém řešitelný na úrovni ústavního práva, nýbrž o přezkum správnosti aplikace "jednoduchého" práva, k čemuž není Ústavní soud zásadně povolán. Může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel, kterážto podmínka v dané věci neexistuje.

Porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.

Jelikož Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv, nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2004

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru