Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 523/16 #1Usnesení ÚS ze dne 22.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkinterpretace
daň/daňová povinnost
finanční orgány
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.523.16.1
Datum podání15.02.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

16/1993 Sb., § 2 odst.1, § 6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 523/16 ze dne 22. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kalvody, zastoupeného Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 242/2015-28 ze dne 25. listopadu 2015 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 31 Af 64/2014-48 ze dne 26. srpna 2015, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovateli byla v řízení před orgány finanční správy doměřena silniční daň za zdaňovací období roku 2009 ve výši 7 184 732 Kč a zároveň mu bylo sděleno penále ve výši 1 436 946 Kč, neboť stěžovatel v řádném daňovém přiznání nepřiznal svou daňovou povinnost za nákladní vozidla přesahující hmotnost 3,5 tuny, která jako provozovatel autobazaru vykoupil a následně je účetně evidoval jako zboží.

2. Krajský soud v Hradci Králové správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení, neboť neshledal, že by toto rozhodnutí bylo nezákonné. Následnou kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud. Soud se neztotožnil se stěžovatelem v tom, že by uvedená vozidla nebyla předmětem silniční daně podle druhé věty § 2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční ve znění do 31. 12. 2013. S odkazem na předchozí judikaturu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že šlo o nákladní vozidla, která silniční dani podléhají bez ohledu na to, zda jsou skutečně provozována (rozhodující je hmotnost vozidla a stát jeho registrace). Dále soud nepřisvědčil tomu, že orgány finanční správy k jednotlivým skupinám vozidel přistupovaly nerovně, neboť u některých jejich neprovozování zohlednily. Šlo totiž o autobusy, tedy odlišnou kategorii vozidel spadající pod jiné zákonné ustanovení. Závěrem soud uvedl, že nebylo možné uplatnit sníženou sazbu daně podle § 6 odst. 6 zákona o dani silniční u vozidel, u nichž nedošlo k zápisu nového provozovatele v technickém průkazu.

3. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti výše uvedeným rozsudkům Nejvyššího správního a krajského soudu, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 ve spoj. s čl. 13 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě. Namítl, že při provozování autobazaru vlastnil velké množství nákladních vozidel, která neprovozoval, jejich zdanění tak je v rozporu s úmyslem zákonodárce. Podle jeho mínění jsou předmětem daně podle věty druhé § 2 odst. 1 zákona o dani silniční ve znění do 31. 12. 2013 vozidla a) registrovaná v České republice, b) provozovaná v České republice, c) bez ohledu na účel jejich použití, d) s hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů. Podmínka provozování v České republice sice není pro tuto skupinu vozidel v § 2 odst. 1 druhé větě výslovně uvedena, její smysl je však vyjádřen srozumitelně. Záměrem je rozšířit předmět daně o vozidla užívaná k jiným účelům než podnikání, nikoliv vyloučit podmínku provozování v České republice. Pokud by zákonodárce zamýšlel zdanit tato vozidla pouze na základě jejich registrace, jednoznačně by to v zákoně vyjádřil tak, jak to uvádí § 3 tohoto zákona ve znění od 1. 1. 2014.

4. Dále se stěžovatel vymezil vůči posouzení, že podle § 6 odst. 6 zákona o dani silniční je pro uplatnění snížené sazby daně potřeba, aby do technického průkazu vozidla byl zapsán nový provozovatel. Podle stěžovatele je „změnou provozovatele vozidla“, jak ji vyžaduje toto ustanovení, třeba rozumět jakoukoliv změnu, která vede k faktické změně provozovatele. Závěrem stěžovatel uvedl, že v jeho případě mělo být uplatněno též snížení daně podle § 6 odst. 9 zákona o dani silniční, neboť není důvodu, proč by neměl být zařazen mezi privilegované osoby podle tohoto ustanovení. Držba vozidla v autobazaru totiž splňuje podmínku, že tato vozidla nejsou používána k podnikání nebo v přímé souvislosti s podnikáním nebo k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a byl zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podal včas a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

6. Dále se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím. Dospěl přitom k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde přitom o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených aktů orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv zákonnosti, není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní význam [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Stěžovatel v projednávané věci pokračoval v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil v řízení před orgány finanční správy a správními soudy. Ústavní soud tím postavil do role dalšího stupně soustavy správních soudů, který by měl vykládat předpisy daňového práva. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší. Dále je třeba uvést, že se Ústavní soud předloženou právní otázkou – vymezením předmětu daně podle druhé věty § 2 odst. 1 zákona o dani silniční ve znění do 31. 12. 2013 – již dříve zabýval, a to navíc ve skutkově obdobné věci. Akceptoval přitom závěry správních soudů, že provozování vozidla není znakem předmětu daně podle sporného ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4022/14 ze dne 24. 2. 2015 a sp. zn. I. ÚS 2180/15 ze dne 9. 2. 2016), od jejichž závěru soud v projednávané neshledal důvod se odchýlit.

9. Ke zbylým námitkám lze stručně uvést, že sám stěžovatel uznal, že vozidla měla povahu zboží v autobazaru. Není tedy zřejmé, na základě čeho stěžovatel tvrdí, že prodej těchto vozidel není podle § 6 odst. 9 zákona o dani silniční ve znění do 31. 12. 2013 používáním k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů. Ústavní soud dále neshledal z ústavního hlediska nepřijatelným ani výklad § 6 odst. 6 uvedeného zákona v odst. 22 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, vůči němuž se stěžovatel nijak blíže nevymezil (míra konkrétnosti námitky do značné míry předurčuje míru podrobnosti jejího vypořádání, srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 998/15 ze dne 29. 4. 2015, odst. 9, či sp. zn. I. ÚS 4013/14 ze dne 30. 6. 2015, odst. 13).

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru