Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 522/2000Nález ÚS ze dne 25.02.2003Neprokázání oprávněnosti restitučního nároku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízen... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
důkazní nouze
příděl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 24/29 SbNU 209
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.522.2000
Datum vyhlášení25.02.2003
Datum podání29.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4a odst.3 písm.c, § 9 odst.1, § 4, § 49 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 522/2000 ze dne 25. 2. 2003

N 24/29 SbNU 209

Neprokázání oprávněnosti restitučního nároku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 25. února 2003 sp. zn. I. ÚS 522/2000 ve věci ústavní stížnosti V. S. a O. S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 4. 5. 2000 sp. zn. 13 Co 79/2000, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soud v Klatovech z 27. 10. 1999 sp. zn. 6 C 27/99 o zamítnutí žaloby o určení oprávněné osoby v restitučním řízení.

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem ze dne 27. 10. 1999 sp. zn. 6 C 27/99, zamítl Okresní soud v Klatovech žalobu, dle které by byli stěžovatelé oprávněni ve smyslu ustanovení § 4 a § 4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") u pozemkového úřadu uplatnit nárok podle ustanovení § 9 odst. 1 téhož zákona k pozemkovým parcelám č. p. 1281, 1299, 1300/1, 1300/2, 1567, 1575/1 a 1582/1 v k. ú. K. H. (dále jen "předmětné nemovitosti").

V odůvodnění tohoto rozsudku soud zejména uvedl, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno, neboť nepředložili doklady, ze kterých by bylo nesporné jejich vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Konkrétně šlo o přídělovou listinu. Okresní soud dále uvedl, že ve věci již rozhodoval Krajský soud v Plzni o odvolání proti rozhodnutí Pozemkového úřadu v Klatovech, a to tak, že potvrdil rozhodnutí správního orgánu, že se předmětné nemovitosti do vlastnictví stěžovatelů nevydávají. (Pozn.: v souzené věci nejde o vydání pozemku, ale o určení oprávněné osoby.) Jak vyplývá z jeho rozsudku ze dne 21. 11. 1994 sp. zn. 15 Ca 311/94 je nesporné, že se stěžovatelé přestěhovali do K. H. a osídlovací komisí Ministerstva zemědělství jim byla odevzdána do správy a užívání usedlost č. 255. I když byl pod č. 73 vypracován návrh přídělu, rozhodnutí o přídělu nebylo vydáno příslušným orgánem - Ministerstvem zemědělství ani bezprostředně po osídlení ani v padesátých letech. (Za ně nelze považovat sdělení osídlovací komise Ministerstva zemědělství v Sušici z 2. 4. 1948 či sdělení expozitury Národního pozemkového fondu v Sušici z 10. 12. 1949.) Rozhodnutí o přídělu obdrželi stěžovatelé teprve v roce 1963, kdy jim vzniklo vlastnické právo, avšak pouze k nemovitostem v něm jmenovaným, nikoli však již k dalším pozemkům. Od doby vydání uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni pak stěžovatelé nepředložili doklady, ze kterých by bylo zřejmé, že se změnily poměry a že mohou prokázat vlastnictví k předmětným nemovitostem, a tím i zákonné podmínky ustanovení § 4 a § 4a odst. 3 zákona o půdě.

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni citovaný rozsudek Okresního soudu v Klatovech potvrdil.

V jeho odůvodnění zejména uvedl, že podle § 4a odst. 2 zákona o půdě osobu, která nemůže jednoznačně prokázat svůj nárok, zapíše pozemkový úřad jako domnělou oprávněnou osobu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení může pozemkový úřad uznat svým rozhodnutím nárok k pozemkům, porostům a jinému majetku, jestliže domnělá oprávněná osoba:

a) předloží rozhodnutí o dědictví nebo smlouvu, která dokládá vlastnická práva, doklad o smlouvě nebo doklad o jiném právním úkonu o nabytí vlastnictví touto osobou, nebo jejím právním předchůdcem, nedošlo-li k právně účinnému převodu jen pro nedostatek zápisu do pozemkové knihy nebo evidence nemovitostí,

b) prokáže, že ve skutečnosti došlo k dělbě užívání nemovitosti mezi spoluvlastníky nebo k výměně pozemku a k převodu nedošlo jen proto, že nebyl zachován předepsaný úřední postup,

c) prokáže, že sám nebo jeho právní předchůdce měli pozemky, porosty nebo jiný majetek v držbě a doklad o vlastnictví nemůže předložit, protože buď nebylo realizováno zápisové řízení, nebo došlo ke ztrátě nebo poškození, či zničení katastrálních nebo pozemkových operátů.

Krajský soud dále uvedl, že skutková tvrzení stěžovatelů neodůvodňují aplikaci skutkové podstaty uvedené v § 4a odst. 3 písm. b). Pro prvou skutkovou podstatu podle § 4a odst. 3 písm. a) se pak vyžaduje předložení dokladu o nabytí vlastnictví domnělou oprávněnou osobou nebo jejím předchůdcem. Stěžovatelé sice v odvolacím řízení předložili přídělovou listinu ze dne 17. 1. 1963 vydanou Okresním národním výborem v Klatovech, avšak z ní vyplývá, že se příděl týkal pouze domu č. p. 255 se st. p. č. 319 a dále parcel č. 1546, 1547/1, 1312/5 a 1315/1, nikoliv předmětných nemovitostí. V úvahu nepřipadá ani třetí skutková podstata podle § 4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě, neboť osídlovací komisí Ministerstva zemědělství v Sušici jim byla usedlost odevzdána do správy a užívání, což však nelze považovat za držbu ve smyslu § 320 obecného zákoníku občanského, ze kterého vyplývá, že práva k držbě i držby samé se nabývalo platným právním titulem. Podstatná tedy je okolnost, že vztah žalobců ke spornému majetku nelze považovat za držbu v právním slova smyslu. Dále je významné, že i pro domnělé oprávněné osoby platí § 4 odst. 1 zákona o půdě, takže musí jít o osoby (splňující další zákonem předepsané předpoklady), jejichž půda, budovy a stavby patřící k původně zemědělské usedlosti přešly na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 zákona o půdě. Držba předmětných nemovitostí proto musela existovat v okamžiku, kdy k onomu přechodu majetku na stát nebo jinou právnickou osobu došlo. Poněvadž stěžovatelé neprokázali, že by je vůbec kdy nabyli, nelze je mít za osoby oprávněné. Zkoumání dalších náležitostí bylo prý proto nadbytečné.

II.

Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podali stěžovatelé ústavní stížnost, v níž tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva a svobody, a to zejména rovnost v právech podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nebylo totiž přihlédnuto k okolnostem, za kterých se stěžovateli státní orgány v minulosti jednaly, neboť stěžovatelé tehdy neznali dostatečně český jazyk a prostředí, do něhož přišli. Považují za nespravedlivé, že nedostatky, které snad z tehdejších okolností vzešly a o kterých se 50 roků nevědělo, jsou nyní přičítány k tíži jejich právnímu postavení. Ústavní stížnost odůvodňují zejména tím, že přišli jako mladí lidé z iniciativy Československého státu z Ukrajiny do Čech a že vše potřebné tehdy obstarávali českoslovenští státní úředníci, kteří je ujišťovali o tom, že je pro ně zajištěn stejný majetek v Čechách. Proto chápali jako samozřejmost, že jim osídlovací komise odevzdala v rámci přidělovacího řízení usedlost č. p. 255 v K. H., ke které se dále jako vlastníci chovali a jako s vlastníky s nimi státní orgány jednaly. Též v restitučním řízení s nimi bylo jako s vlastníky jednáno, byly učiněny některé právní úkony, avšak jen do doby, kdy bylo zjištěno, že v jejich případě "není k nalezení" přídělová listina, která se týkala předmětných pozemků. Ty však prý byly stěžovatelům původně odňaty pro vojenské i jiné účely. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že přídělová listina musela existovat, a že se pouze ztratila. Stát je v jejich vlastnictví utvrzoval, a proto o něm neměli žádné pochybnosti. Pokud by tomu tak bylo, usilovali by o nápravu a té by zajisté dosáhli. Dnes to již není dost dobře možné, třebaže jednají na "dostupných" úřadech a v archivech. Oproti dokladům předloženým soudům přikládají stěžovatelé k ústavní stížnosti i dodatečně nalezený záznam z knihy přídělů Katastrálního úřadu v Klatovech (sušické pracoviště). Stěžovatelé proto navrhli, aby bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušeno.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Krajský soud v Plzni a vedlejší účastníci řízení - město K. H., Státní statek K. a L. ČR, s. p.

Krajský soud v Plzni k ústavní stížnosti zejména uvedl, že podle jeho názoru byly splněny všechny podmínky spravedlivého procesu. Stěžovatelé byli v řízení zastoupeni advokátem, o jednání byli včas a řádně vyrozuměni a byly provedeny všechny důkazy, které navrhli. Podle odůvodnění ústavní stížnosti se stěžovatelé v podstatě domáhají věcného přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by konkrétně uvedli, jaká jim Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") zaručená práva byla v řízení před Krajským soudem v Plzni skutečně porušena. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, a zároveň sdělil, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

Město K. H. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedlo, že právo stěžovatelů na rovnost účastníků v odvolacím řízení před Krajským soudem v Plzni porušeno nebylo. Stěžovatelům se pouze nepodařilo prokázat, že by byli oprávněnými osobami podle § 4 a 4a odst. 3 zákona o půdě. Předmětné pozemky jim nikdy nebyly platně přiděleny, byť je možné, že je nějaký čas drželi a užívali. Přídělová listina ze 17. 1. 1963 se týkala jen domu č. p. 255 a jiných parcel než předmětných pozemků, přičemž právě jejich přidělení bylo podmínkou nabytí vlastnictví; samotné ujmutí se věci, aniž by následoval příděl, k nabytí vlastnictví nepostačuje. Stěžovatelé byli po celou dobu řízení zastoupeni, byli vyslechnuti a byly provedeny všechny důkazy, které navrhli. Město K. H. závěrem sdělilo, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Státní statek K. a Lesy ČR, s. p., toliko sdělily, že se vzdávají svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem, a že na ústním jednání netrvají.

III.

Ústavní soud doplnil řízení o vyjádření Katastrálního úřadu v Klatovech, pracoviště Sušice, a - vzhledem k tvrzení stěžovatelů, že pozemky byly "původně státem odňaty pro vojenské a jiné účely" -io vyjádření Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra.

Z dopisu uvedeného katastrálního úřadu ze dne 23. 10. 2002 bylo zjištěno, že kopie týkající se přídělu č. 73 byla pořízena z opisu návrhu přídělu pozemků a budov. Na kopii přiložené mapy města K. K. je uvedeno: Přídělový plán se schvaluje (1. 10. 1951) a je tu otištěno razítko KNV v Plzni.

Z dopisu náčelníka generálního štábu Ministerstva obrany ze dne 27. 12. 2002 bylo prokázáno, že není evidován žádný doklad, že by vojenská správa předmětné pozemky někdy užívala nebo vlastnila. Naskýtá se možnost, že pozemky mohl užívat útvar Pohraniční stráže spadající pod Ministerstvo vnitra.

Z dopisu Ministerstva vnitra ze dne 15. 1. 2003 bylo zjištěno, že Ministerstvo vnitra nevede předmětné pozemky v evidenci svěřeného majetku. Ani z minulosti nejsou k dispozici žádné dokumenty, které by vlastnictví těchto pozemků dokládaly.

IV.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelé v podstatě namítají, že v době jejich příchodu z Ukrajiny do Československa zřejmě vznikly - ve vztahu k jim přiděleným nemovitostem - určité administrativní nedostatky, které jsou nyní přičítány k tíži jejich právního postavení; jsou přesvědčeni o existenci přídělové listiny (týkající se předmětných nemovitostí), která se pravděpodobně ztratila. Je pravda, že Ústavní soud již několikráte judikoval, že chování státu za dřívějších totalitních režimů a různá pochybení a nedostatky v jeho činnosti (a v činnosti jeho orgánů) nelze vykládat k tíži osob domáhajících se restitučních nároků. Tento přístup nachází své uplatnění především při zkoumání přechodu majetku na stát, při němž se bývalý totalitní režim dopouštěl vůči občanům křivd, k jejichž zmírnění vede právě postup upravený restitučními zákony, mezi nimiž i zákonem o půdě. V souzené věci se však jedná o prokázání samotného vzniku vlastnického práva stěžovatelů k předmětným nemovitostem, popřípadě alespoň o důkaz o jeho držbě, prokáže-li se zároveň, že doklad o vlastnictví nelze z důvodů uvedených v § 4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě předložit. Vzhledem k tomu není namístě v souzené věci výše uvedenou zásadu aplikovat automaticky.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 6 C 27/99, vycházel Krajský soud v Plzni z toho, že stěžovatelé nepředložili přídělovou listinu vztahující se k předmětným nemovitostem, nýbrž jen přídělovou listinu ze dne 17. 1. 1963, v níž však předmětné nemovitosti uvedeny nejsou. Stěžovatelé toliko tvrdili, že přídělová listina musela existovat a že se ztratila, což opakovali i v ústavní stížnosti. Za této situace proto obecné soudy zjišťovaly skutkový stav z důkazů, které byly provedeny; v zásadě bylo věcí jejich posouzení, zda a do jaké míry přihlédnou též k pouhým tvrzením stěžovatelů, kteří k jejich prokázání žádné důkazy nepředložili ani neoznačili. V hodnocení důkazů, jež provedly obecné soudy, pak Ústavní soud neshledal takové nedostatky, které by bylo možno kvalifikovat jako porušení některého ústavně zaručeného práva nebo svobody stěžovatelů, jenž by zásah Ústavního soudu v této konkrétní věci opodstatnilo.

Pokud totiž dospěl Krajský soud v Plzni k závěru, že stěžovatelé neprokázali, že by kdy předmětné nemovitosti vlastnili - poněvadž v jejich případě není dán pro určení toho, zda jsou oprávněnou osobou, žádný z důvodů uvedených v § 4a odst. 3 zákona o půdě - Ústavní soud usuzuje, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí neexistuje tzv. extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury; nelze tvrdit, že právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění, jež učinily, v žádné možné interpretaci nevyplývají. Teprve v takovém případě by byl Ústavní soud ke svému zásahu oprávněn. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na již vícekrát opakované stanovisko, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy není další soudní instancí, není vrcholem soudní soustavy obecných soudů, a proto není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud přitom současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Taková situace však v souzené věci nenastala.

Ústavnísoud tedy uzavírá, že obecné soudy nepochybily, jestliže usoudily, že doposud nebylo jednoznačně prokázáno, že byla vydána přídělová listina, jíž byly stěžovatelům předmětné nemovitosti skutečně přiděleny. Nic také nesvědčí o tom, že ji nelze předložit např. v důsledku ztráty, poškození či zničení katastrálních a pozemkových operátů, což je - podle § 4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě - jedna ze dvou zákonných podmínek, která musí být společně s prokázáním držby nemovitostí splněna.

Sám Ústavnísoud - jak již bylo uvedeno - doplnil řízení dotazy u příslušného katastrálního úřadu, u Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra, leč ani ze zpráv těchto orgánů nebylo prokázáno, že by byla ohledně předmětných pozemků vydána přídělová listina, jíž by byly stěžovatelům tyto pozemky přiděleny. Z citovaných dokladů katastrálního úřadu je toliko zřejmé, že existoval návrh přídělu pozemků a budov a že byl schválen přídělový plán. Z toho však nelze vlastní přidělení předmětných pozemků jednoznačně dovozovat. To nelze dostatečně dovodit ani z listin předložených při ústním jednání Ústavního soudu.

Ústavnísoud tedy neshledal porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, ani jimi namítaného porušení práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Proto Ústavnísoud podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru