Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 520/02Usnesení ÚS ze dne 10.12.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.520.02
Datum podání21.08.2002
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158, § 159a

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 520/02 ze dne 10. 12. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. G. T., zastoupené JUDr. B. Z., advokátkou, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 11. 7. 2002, čj. Zn 1843/2002 - 4, a usnesení Policie České republiky, Obvodního oddělení v Jihlavě, ze dne 26. 6. 2002, čj. ORJI-601/JI-TČ-2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního oddělení Policie České republiky (dále "OO PČR") v Jihlavě bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu (dále "TrŘ") odloženo podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 trestního zákona (dále "TrZ"), kterého se měl dopustit Ing. P.T., uvedením nepravdivých údajů o své manželce Mgr. G. T. ve faxovém sdělení Okresnímu soudu v Jihlavě ze dne 29. 4. 2002, kde je uvedeno "...navedla na mě vyděrače (za což již bylo Policií ČR sděleno obvinění)..."

Policejní orgán si v rámci prověřování věci podle § 158 TrŘ vyžádal vysvětlení od zúčastněných osob. Stěžovatelka (v předchozím řízení "poškozená") uvedla, že se cítí být poškozena faxem, který zaslal Ing. T. Okresnímu soudu v Jihlavě dne 29. 4. 2002, ve kterém uvedl, že jí mělo být Policií ČR sděleno obvinění. Naproti tomu z vysvětlení Ing. P. T. vyplynulo, že část faxu, kde píše o sdělení obvinění, se netýká stěžovatelky. Po prověření dospěl policejní orgán k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a věc, v souladu s § 159a odst. 1 TrŘ, usnesením odložil.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, v níž vyjádřila s rozhodnutím a odůvodněním policejního orgánu nesouhlas, a požádala o řádné prošetření celé věci. O stížnosti rozhodlo Okresní státní zastupitelství v Jihlavě (dále jen "OSZ") usnesením ze dne 11. 7. 2002, čj. Zn 1843/2002 - 4. Přezkoumalo podle § 147 TrŘ správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení mu předcházející, a stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) TrŘ jako nedůvodnou zamítlo. V odůvodnění bylo zdůrazněno, že ačkoli odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu může vzbuzovat pochybnosti, je pro posouzení věci vždy rozhodující otázka správnosti výroku napadeného usnesení, a nikoli jeho odůvodnění, proti němuž ostatně nelze stížnost podat. Ze spisového materiálu nevyplývají žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 TrŘ. Závěrem konstatuje, že ne každé uvedení nepravdivého údaje je automaticky trestným činem a upozorňuje na možnost využití občanskoprávních předpisů.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 8. 2002, se stěžovatelka domáhala zrušení obou shora označených rozhodnutí.

Podle stěžovatelky těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V úvodu ústavní stížnosti popsala probíhající řízení o úpravě poměrů nezletilých pro dobu po rozvodu podle § 25 a násl. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 176 občanského soudního řádu. Odůvodnění usnesení policejního orgánu považuje za zcela nepřesvědčivé, neboť se nezabývalo tím, jak byla osočována, ale pouze konstatuje, že šlo o sdělení faxem a spokojilo se s vysvětlením Ing. T., který uvedl, že část faxu, v němž píše o sdělení obvinění, se netýká osoby stěžovatelky. Polemizuje také se závěry usnesení státního zastupitelství, podle kterého je údajně rozhodující otázka správnosti výroku napadeného usnesení, a nikoli odůvodnění. Vyjádřila přesvědčení, že to, zda výrok je správný, musí logicky z odůvodnění usnesení vyplynout. I když jde o šetření orgánů činných v trestním řízení podle § 158 TrŘ, musí usnesení obsahovat základní skutečnosti, hodnocení těchto zjištěných skutečností, a musí z něj také vyplynout logické postupy, myšlenkové úvahy a závěry rozhodujícího orgánu tak, aby závěr byl skutečně odůvodněný, logicky přesvědčivý a aby se dotýkal podstaty věci. Současně vytkla státnímu zastupitelství, že své rozhodnutí odůvodnilo větou, "že trestní řízení nemůže sloužit k řešení sporů mezi rozvádějícími se manžely".

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může Ústavní soud zabývat také věcně.

Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil okresní státní zástupce, který uvedl, že stížnost proti usnesení policejního orgánu byla podle § 148 odst. 1 písm. c) TrŘ zamítnuta, přes výhrady k odůvodnění usnesení policejním orgánem, protože nebyly splněny podmínky pro postup podle § 160 odst. 1 TrŘ. Současně upozornil na nevyužitou možnost stěžovatelky podat podnět k výkonu dohledu ze strany nadřízeného státního zastupitelství podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších změn a doplňků, neboť rozhodnutí podle § 159a odst. 1 TrŘ, byť pravomocné, není překážkou věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f), g) TrŘ.

Policejní orgán se ve svém vyjádření omezil na konstatování, že provedeným prověřením oznámení o podezření ze spáchání trestného činu pomluvy podle § 206 TrZ bylo zjištěno, že se v dané věci nejedná ani o trestný čin ani přestupek, a proto byla věc podle § 159a odst. 1 TrŘ odložena.

V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je především třeba uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, resp. orgánů veřejné moci, a proto mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené v předchozím řízení ani polemizovat s právními závěry orgánů veřejné moci, pokud přirozeně způsobem provedeného dokazování nebo právními závěry z něho vyvozenými nedojde k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto pouze otázkou, zda postupem orgánů činných v trestním řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody (zejména čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod).

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje trestní řád v ustanovení § 158 a násl. Dojde-li státní zástupce nebo policejní orgán k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží, jestliže není namístě vyřídit věc jinak (§ 159a odst. 1 TrŘ). Proti usnesení o odložení věci může poškozený podat stížnost. Při prověřování trestních oznámení jsou orgány činné v trestním řízení vázány zásadou oficiality. Z ní vyplývá povinnost objasnit a prověřit skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a za tím účelem opatřovat potřebné podklady, nezbytná vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů a zajišťovat stopy. To vše s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána.

V dané věci postupovaly orgány činné v trestním řízení podle příslušných ustanovení trestního řádu. Stěžovatelka měla možnost podat jako poškozená osoba proti jejich rozhodnutí stížnost, která byla rovněž vyřízena v souladu se zákonem. Z okolností případu nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení porušily některá ustanovení Listiny základních práv a svobod nebo Ústavy ČR v neprospěch stěžovatelky.

Stěžovatelka tvrdí, že byla porušena její základní práva a svobody zakotvená v čl. 3 odst. 1 Listiny, podle kterého základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Dále mělo, podle stěžovatelky, dojít k porušení čl. 10 odst. 1, 2 Listiny, poskytujících ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména, a před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že odložením trestního oznámení byla porušena její základní práva uvedená ve shora uvedených článcích Listiny. V tomto směru je nezbytné poznamenat, že základním právům, uvedeným v citovaných článcích Listiny, poskytují ochranu hmotněprávní předpisy nižší právní síly. Jedná se o trestní zákon, který upravuje trestný čin pomluvy § 206, dále je to ustanovení § 11 občanského zákoníku (dále jen "ObčZ"), podle něhož má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména zdraví a života, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Pokud byla tato práva porušena, může se občan podle § 13 ObčZ domáhat ochrany své osobnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti směšuje dva zcela rozdílné zájmy. Jednak veřejný zájem společnosti na postihu jednání, které je společnosti škodlivé, jednak soukromý zájem jednotlivce na osobní cti, dobrém jménu, důstojnosti. Veřejný zájem je chráněn zejména sankcemi trestního práva. Soukromý zájem jednotlivce, výše popsaný, je rovněž v některých případech chráněn ustanoveními trestního práva, nebo lze dosáhnout nápravy formou zadostiučinění cestou občanskoprávního řízení.

Jestliže stěžovatelka spatřuje ve faxovém sdělení porušení svých ústavně zaručených práv, má k dispozici prostředky civilního práva, které jsou s to zajistit účinnou ochranu jejího ústavně zaručeného základního práva na ochranu osobnosti. Napadená usnesení nemají za následek oslabení práva stěžovatelky využít prostředky civilního práva, a to i přes konstatování, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, protože jednání Ing. T. nenaplnilo formální ani materiální stránku trestného činu pomluvy podle § 206 TrZ.

Napadenými usneseními bylo pravomocně rozhodnuto ve věci trestního oznámení. Rozhodnutí o tom, zda byl či nebyl spáchán trestný čin, spadá výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Subjektivní přesvědčení stěžovatelky o tom, že byl trestný čin spáchán, na tom nemůže nic změnit. Z uvedeného důvodu nemohlo být proto napadenými rozhodnutími dotčeno právo navrhovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

K problematice neúspěšného podání trestního oznámení zaujal Ústavní soud právní názor v usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, uveřejněném pod č. 29, svazek 14 Sbírky nálezů a usnesení, C. H. Beck 1999, str. 291, kde konstatuje, "...Ve skutečnosti, že státní zastupitelství zamítlo stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje."

Ústavní soud se také zabýval otázkou, zda zamítnutím stížnosti proti usnesení policejního orgánu okresním státním zastupitelstvím byla porušena ústavně zaručená základní lidská práva a svobody, obsažená v čl. 39 Listiny. Otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti základních lidských práv a svobod, jež jsou podle čl. 3 Ústavy ČR součástí ústavního pořádku. Ústava ČR ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva (viz nález pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 11). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. V tomto smyslu státní zástupce zcela správně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že "....ne každé uvedení nepravdivého údaje je automaticky trestným činem". Pro zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 TrŘ musí být splněny zákonné podmínky, tedy že pachatel svým jednáním naplní zákonem stanovené znaky jednotlivých prvků trestného činu, soustředěné ve skutkové podstatě. V daném případě nebylo tedy zjištěno porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.

V návaznosti na výše uvedené Ústavnísoud návrh stěžovatelky odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2002JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru