Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 52/98Usnesení ÚS ze dne 31.05.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
osoba/oprávněná
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.52.98
Datum podání04.02.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

116/1994 Sb., čl. II odst.2

87/1991 Sb., § 3 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 52/98 ze dne 31. 5. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti MVDr. J. N., zastoupeného advokátem JUDr. D. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1997, č.j. 22 Co 317/97-72, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 2. 1997, č.j. 11 C 101/95-50. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby žalovaní 1) Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 2, s.p. v likvidaci, 2) Městská část Praha 2 a 3) Družstvo A. L. se sídlem v Praze 5, byli povinni uzavřít dohodu o vydání 1/4 nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha pro obec Praha, k.ú. V., na LV č. 2022, a to p.č. 528 - ost. plocha o vým. 117 m2, p.č. 529 s domem čp. 1235 - obj. bydlení - zast. plocha o vým. 285 m2, p.č. 530 s domem čp. 1197 - obj. bydlení - zast. plocha o vým. 399 m2. Obvodní soud tak rozhodl na základě zjištění, že žalobce neprokázal, že by byl někdy vlastníkem požadovaných nemovitostí a nebylo ani zjištěno, kdy a jakým způsobem přešly tyto nemovitosti na stát.

Městský soud v Praze teprve v odvolacím řízení (na základě údajů obsažených v odvolání stěžovatele) z předloženého výpisu z pozemkové knihy, knihovní vložky 1518 pro kat. úz. K. V. zjistil, že se žalobce (stěžovatel) na základě smlouvy trhové ze dne 24. 1. 1948 stal vlastníkem 1/4 domu čp. 1235 se zahradou č. kat. 528 a stavební parcelou č. kat. 529 spolu s V. N. (rovněž 1/4) a V. H. (1/2). Dále bylo zjištěno, že postupní smlouvou ze dne 8. 11. 1960 převedli jmenovaní tyto nemovitosti na československý stát, který se zavázal, že převezme a po nabytí vlastnictví vypořádá pohledávku Státní spořitelny v Praze 2 zajištěnou na požadovaných nemovitostech částkou 600.000,- Kč dosud nesplacených 147.720,30 Kč a dalším příslušenstvím do dne vypořádání. Skutečnost, že stěžovatel byl vlastníkem nebo spoluvlastníkem další požadované nemovitosti, tj. domu čp. 1197 s pozemkem č. kat. 530 v kat. úz. K. V., nebyla v průběhu celého řízení žádným důkazem doložena. Naopak bylo zjištěno, že spoluvlastníky této nemovitosti byl O. Č. a L. P., kteří ji postupní smlouvou ze dne 30. 11. 1964 převedli na stát a na základě dohody o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb. byla nemovitost vydána A. Č., K. K. a L. K., každé v rozsahu 1/3. S ohledem na tato zjištění postupoval soud 1. stupně správně, jestliže žalobu ohledně požadavku na uzavření dohody ohledně 1/4 nemovitosti - domu čp. 1197 s pozemkem č. kat. 530 v kat. úz. K. V. zamítl.

V případě druhé nemovitosti, tj. domu čp. 1235 se stav. parc. č. kat. 529 a zahradou č. kat. 528, žalobce (stěžovatel) sice prokázal, že byl jejich spoluvlastníkem v rozsahu 1/4 a že tyto nemovitosti přešly na stát postupní smlouvou ze dne 8. 11. 1960, leč v odvolání tvrzenou tíseň jako důvod tohoto převodu blíže nespecifikoval ani nedoložil. Vzhledem k tomu, že k jedné polovině nemovitostí původně vlastnicky náležejících žalobci (stěžovateli) a V. N., nebyl před účinností nálezu Ústavního soudu České republiky č. 164/1994 Sb. uplatněn restituční nárok, přešla tato část nemovitostí podle zák. č. 172/1991 Sb. na obec hlavní město Praha a posléze byla převedena na druhého žalovaného - Městskou část Praha 2, která kupní smlouvou ze dne 29. 5. 1992 prodala nemovitost J. K., jíž byla na základě dohody ze dne 21. 1. 1992 vydána jedna polovina nemovitostí původně vlastnicky náležejících V. H. Kupní smlouvou ze dne 15. 12. 1994 prodala J. K. celou nemovitost spolu s pozemky třetímu žalovanému - Družstvu A. L. Vydání požadované části nemovitosti tedy brání ust. čl. II odst. 2 zák. č. 116/1994 Sb., kterým se mění zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jímž je stanoveno, že věc nelze vydat, byla-li po 1. říjnu 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu.

Proto odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o věci samé potvrdil.

Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 8. 1998, č.j. 23 Cdo 239/98-88, odmítl. Dovolání se opíralo zejména o ust. § 239 odst. 2 o.s.ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nevyšší soud ČR dovodil, že právní otázka, zda žalobce je či není oprávněnou osobou, jejíž řešení žalobce v dovolání napadl, nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. zásadně významným. Proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl. Usnesení Nejvyššího soudu ČR nabylo právní moci dne 20. 10. 1998 a stěžovatel proti němu ústavní stížnost nepodal.

V ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel uvedl, že v rámci dokazování před odvolacím soudem navrhl doplnění dokazování výpisem z pozemkové knihy a dále doplňujícím výslechem žalobce (tj. stěžovatele). Odvolací soud však provedl pouze důkaz výpisem z pozemkové knihy, který byl přiložen k písemnému doplnění odvolání, doplňující výslech stěžovatele však proveden nebyl. Odvolací soud pak rozhodl s ohledem na to, že stěžovatel neprokázal ve vztahu k nemovitosti čp. 1235 se stavební parcelou a zahradou způsob přechodu na stát (tj., že šlo o darování v tísni). Stěžovatel má za to, že neprovedení jeho doplňujícího výslechu mohlo mít a mělo za následek nesprávné rozhodnutí soudu ve věci, neboť stěžovatel ve své výpovědi mohl blíže vysvětlit okolnosti (tísně), za kterých předmětné nemovitosti státu daroval. Dále bylo možno dovozovat stav tísně i z dohody o vydání věci ze dne 21. 1. 1992 uzavřené mezi OPBH Praha 2, s.p. v likvidaci, a J. K., roz. H., oprávněnou osobu, podílem 1/2 k domu čp. 1235 čís. pozemku 528, 529. V dohodě je citována Postupní smlouva z 15. 11. 1960, na jejímž základě došlo k přechodu vlastnictví uvedené nemovitosti na čs. stát. Jako důvod odnětí je v dohodě výslovně uvedeno "darování v tísni". Posouzením předmětné listiny by tedy bylo možno dovodit, že za stejných okolností došlo k darování státu co do 1/4 i ze strany stěžovatele (tzn. za stavu tísně). Mimo to samotné darování bylo učiněno všemi spoluvlastníky současně a to projevy vůle na téže listině (tj. postupní smlouvou).

V rozhodnutí Městského soudu v Praze spatřuje stěžovatel porušení jeho ústavně zaručeného základního práva vyplývajícího především z článku 36, článku 11 odst. 1 a 4, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho také z článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy ČR. Porušení svého základního ústavně zaručeného práva spatřuje stěžovatel v tom - čímž shrnuje své argumenty - že se soud dostatečně nevypořádal s jeho důkazními návrhy, navrhovaný důkaz (tj. dodatečný výslech stěžovatele) neprovedl a neumožnil mu tak vyjádřit se k otázce stavu tísně, za níž darování státu realizoval. Soud nepřihlédl k dalším listinným důkazům a učinil závěr, který nemá oporu v provedeném dokazování. Soud nepřihlédl k tomu, že jinému původnímu spoluvlastníkovi byl jeho podíl na předmětné nemovitosti vydán, přestože tento spoluvlastník pozbyl vlastnické právo z téhož důvodu jako stěžovatel. Přesto však stěžovateli nebyl přiznán statut oprávněné osoby ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., čímž došlo k porušení jeho práva vyplývajícího z čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jeho vlastnickému právu nebyl přiznán stejný zákonný obsah a nebyla mu poskytnuta stejná ochrana.

Z těchto důvodů navrhl stěžovatel zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.

Ústavní soud zaslal předmětnou ústavní stížnost k vyjádření všem účastníkům a vedlejším účastníkům řízení, ti se však k ní ve stanovené lhůtě, ani později, nevyjádřili.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 11 C 101/95, z něhož zjistil, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které již vznesl v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojícímu mimo organizaci obecných soudů, však nepřísluší zasahovat do nezávislosti obecných soudů a posuzovat celkovou zákonnost jejich rozhodnutí, neboť jeho základním úkolem je zjistit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv či svobod. Nadto z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá pro obecné soudy též zásada volného hodnocení důkazů a z toho vyplývající nemožnost Ústavního soudu "přehodnocovat" obecnými soudy provedené (a dostatečně zdůvodněné )hodnocení důkazů (srov. Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Vydání 1., Praha C. H. Beck 1998, usn. č. 18, sp. zn. III. ÚS 326/97, str. 456 a násl.).

Ze soudního spisu vyplývá - jak správně zjistil odvolací soud - že stěžovatel teprve v odvolacím řízení prokázal, že byl spoluvlastníkem 1/4 nemovitostí - domu čp. 1235 se stav. parc. č. kat. 529 a zahradou č. kat. 528, kat. úz K. V. a že tyto nemovitosti přešly na stát postupní smlouvou ze dne 8. 11. 1960. Pokud však dále tvrdil, že byl vystaven stavům tísně opakovanými útoky ze strany státních orgánů a výlučně v důsledku nátlaku byl donucen k darování předmětných nemovitostí státu, ničím nedoložil, v čem tyto útoky a nátlak spočíval. Písemným podáním ze dne 21. 5. 1998 pouze navrhoval svůj doplňující výslech. K ústnímu jednání dne 22. 9. 1997 u Městského soudu v Praze se však nedostavil, i když byl k jednání řádně obeslán. (U soudu byl přítomen pouze právní zástupce stěžovatele, který prohlásil, že není schopen "bez konzultace s klientem" se k otázce tísně vyjádřit.) Bylo přirozeně v zájmu stěžovatele, aby se jednání zúčastnil a aby před soudem uplatnil všechny okolnosti rozhodné pro posouzení věci. To odpovídá zásadě "nechť si každý střeží svá práva", z níž vyplývá odpovědnost žalobce za jeho návrh v občanskoprávním řízení vyžadující pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu). Za tohoto stavu tedy nelze neprovedení doplňujícího výslechu stěžovatele považovat za porušení jeho práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť soud dodržel stanovený postup, věc veřejně projednal za přítomnosti právního zástupce stěžovatele a řádně obeslaný stěžovatel se sám bez omluvy k ústnímu jednání nedostavil.

Také další námitku stěžovatele, že soud nepřihlédl k tomu, že jinému původnímu spoluvlastníkovi (resp. jeho právnímu nástupci) byl jeho podíl na předmětné nemovitosti vydán, přestože tento spoluvlastník pozbyl vlastnické právo z téhož důvodu jako stěžovatel, nelze považovat za důvodnou. Stav tísně je totiž třeba u každého spoluvlastníka posuzovat samostatně. Je na každém spoluvlastníku, aby prokázal, že v jeho případě k "darování v tísni" skutečně došlo. Toto důkazní břemeno však stěžovatel neunesl.

Stěžovatel se konečně dovolává ochrany svých práv zaručených v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ani v tomto směru mu nelze přisvědčit. Ochranu vlastnických práv lze totiž chápat především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. V souzené věci se však jedná o tvrzený restituční nárok - kde teprve měla být existence takového práva zjištěna či konstituována - který ústavně chráněn není a ani být nemůže. Tento názor je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, takže není třeba jej znovu odůvodňovat.

Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 1999

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru