Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 52/03Usnesení ÚS ze dne 26.06.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto - pro 2b
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
správní rozhodnutí
správní uvážení
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.52.03
Datum podání24.01.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 14

329/1999 Sb., § 23 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 52/03 ze dne 26. 6. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného Mgr. V. C., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2002, čj. 10 Ca 241/2002 - 28,

takto:

1. Ústavní stížnost se odmítá.

2. Návrh na zrušení ustanovení § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal ústavní stížnost, jíž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2002, čj. 10 Ca 241/2002 - 28, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 12. 9. 2002, čj. OLVV-264/02. Tímto rozhodnutím krajský úřad potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu Písek ze dne 9. 8. 2002, č.j. VV-CD-3293/2002, jímž okresní úřad odejmul stěžovateli "cestovní doklad" na žádost Vrchního státního zastupitelství. Spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, ve znění: "Vydání cestovního dokladu se odepře nebo vydaný cestovní doklad se odejme na žádost orgánu činného v trestním řízení občanovi, proti kterému je vedeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin". Podle stěžovatele bylo označeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen krajský soud) porušeno jeho ústavně zaručené právo na svobodu pohybu podle čl. 14 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále poukázal na čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem a na čl. 14, podle něhož je zaručena svoboda pohybu a pobytu. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem § 23 zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, který provedl uvedený soud, pokud dovodil, že tato právní úprava neposkytuje prostor pro správní uvážení, neboť znění tohoto ustanovení jednoznačně stanoví, že správní orgán, za splnění zákonných předpokladů, odepře vydání cestovního dokladu, nebo jej odejme.

Žádost Vrchního státního zastupitelství o odnětí cestovního pasu nebyla, podle stěžovatele, nijak odůvodněná, neobsahovala žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že by vycestování stěžovatele do zahraničí mohlo ztížit či zmařit trestní stíhání. Stěžovatel poukázal na to, že pro trestný čin úvěrového podvodu je stíhán již od 27. 2. 2001. Státní zástupce požádal o odnětí cestovního dokladu až za rok a půl po sdělení obvinění. Stěžovatel se trestnímu stíhání nikdy nevyhýbal ani nemařil vyšetřování. V důsledku odnětí cestovního dokladu bude omezena jeho svoboda pohybu, nebude moci cestovat do zahraničí, a tím vznikne společnosti M. P., jejímž je jednatelem, značná škoda. Odmítl závěr správního orgánu, podle kterého v řízení o odnětí cestovního pasu je tento orgán oprávněn zkoumat pouze, zda žádost o odnětí cestovního dokladu podal k tomu oprávněný orgán ze zákonného důvodu. Uvedl dále, že pokud podání státního zástupce nebylo ničím odůvodněno, vykazuje závažné vady. Správní orgán měl proto nejprve vyzvat státního zástupce k odstranění vad podání a řízení přerušit podle § 29 správního řádu. Stěžovatel poukázal na čl. 36 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu a dále na čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Pokud by orgán činný v trestním řízení byl oprávněn podávat neodůvodněné žádosti o odnětí cestovního pasu a obviněný by neměl možnost se s důvody seznámit, správní řízení provedené na základě neodůvodněné žádosti nemůže být spravedlivé ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Napadené ustanovení § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb. přenáší správní uvážení ze správního orgánu na orgán činný v trestním řízení, kterému tak, nad rámec stanovený trestním řádem, dává další oprávnění. Podáváním neodůvodněných žádostí o odnětí cestovních pasů toto ustanovení umožňuje svévolné šikanování obviněných. Napadené ustanovení je tak v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 14 odst. 3, ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny, proto stěžovatel navrhl ustanovení § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb. zrušit, podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bylo vyžádáno vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze doplnil svoje žalobní důvody, které jsou v podstatě totožné s důvody žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, a kritizoval nedostatek náležitostí žádosti orgánu činného v trestním řízení, na jehož základě mu byl odňat cestovní doklad. V odůvodnění rozsudku krajský soud stěžovateli vysvětlil, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem. Toto vysvětlení však stěžovatel neakceptoval. Krajský soud uplatnil svou moc v mezích daných zákonem, rozhodoval nezávisle po zhodnocení důkazů. Napadeným rozsudkem nebylo, podle krajského soudu, zasaženo do základních práv stěžovatele. Navrhl proto odmítnutí ústavní stížnosti.

Z rozhodnutí Okresního úřadu Písek ze dne 9. 8. 2002, čj. VV-CD-3293/2002, Ústavní soud zjistil, že jím došlo k odnětí cestovního dokladu stěžovateli. Toto rozhodnutí bylo vydáno na základě písemné žádosti Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 7. 2002, která byla odůvodněna tím, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a 5 tr. zákona. Po posouzení žádosti dospěl uvedený správní orgán k závěru, že v daném případě jsou splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o odnětí cestovního dokladu podle ustanovení § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech.

Z rozhodnutí Krajského úřadu České Budějovice ze dne 12. 9. 2002, čj. OLVV-264/02, zjistil Ústavní soud, že krajský úřad zamítl odvolání stěžovatele proti výše citovanému rozhodnutí Okresního úřadu v Písku a napadené rozhodnutí potvrdil. Rozhodl tak po závěru, že správní orgán prvního stupně rozhodl v souladu s ustanovením § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., podle něhož se vydaný doklad odejme na žádost orgánu činného v trestním řízení občanovi, proti kterému je vedeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin. Správní orgán proto musí posoudit, zda žádost o odnětí cestovního dokladu podal k tomu oprávněný orgán ze zákonného důvodu, kterým je vedení trestního stíhání pro úmyslný trestný čin. Správní orgán není oprávněn zkoumat důvodnost sdělení obvinění trestního stíhání, nahlížet do trestního spisu a hodnotit jeho obsah. Ze zákona vyplývá, že správní orgán neposuzuje oprávněnost žádosti příslušného orgánu činného v trestním řízení, a to ani z hlediska doby, která uplynula od vznesení obvinění. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda jsou splněny zákonné podmínky pro odnětí cestovního dokladu.

Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 241/2002, bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 20. 11. 2002, čj. 10 Ca 241/2002 - 28, zamítl tento soud žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu v Českých Budějovicích. V odůvodnění krajský soud uvedl, že v předmětné věci postupovaly správní orgány v souladu se zákonem, neboť se zabývaly otázkou, zda žádost o odnětí cestovního dokladu podal orgán k tomu oprávněný ze zákonného důvodu, kterým je vedení trestního stíhání pro úmyslný trestný čin. Zákon jednoznačně ukládá správnímu orgánu jak postupovat, pokud je naplněn zákonný důvod. Dikce § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., v platném znění, nedává prostor pro správní uvážení. Stanoví jako podmínku pro odnětí cestovního dokladu jednak vedení trestního stíhání pro úmyslný trestný čin, jednak žádost orgánu činného v trestním řízení. Podle krajského soudu nedošlo k zásahu do svobody pobytu nebo pohybu občana podle protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod, neboť čl. 2 sice tyto svobody zaručuje, avšak zároveň připouští možnost omezení těchto práv, pokud tak stanoví zákon, což je v souzeném případě splněno. Poukázal dále na to, že argumentace stěžovatele by byla případná v době platnosti zákona č. 216/1991 Sb., který správní uvážení připouštěl. Ten však byl zrušen zákonem č. 239/1999 Sb.

Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože žádné ze základních práv, zakotvených v Listině, jejichž porušení stěžovatel namítá, porušeno nebylo.

Pokud jde o řízení před soudem, státní moc byla uplatněna v mezích stanovených zákonem, rovné postavení stěžovatele v řízení před soudem bylo zajištěno a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Jednání bylo ústní, veřejné, byl k němu řádně obeslán a mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem. U jednání krajského soudu dne 20. listopadu 2002 byl zastoupen svým advokátem. Krajský soud přezkoumal rozhodnutí správních orgánů obou stupňů i postup v řízení, které jim předcházelo, posoudil všechny skutečnosti i provedené důkazy a dospěl k závěru, který řádně odůvodnil. Nedošlo tedy k vytýkanému porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 ani čl. 38 odst. 2 Listiny. Nebyl porušen ani čl. 14 odst. 3 Listiny, neboť, jak již bylo uvedeno výše, předmětné ustanovení připouští omezení svobody pohybu a pobytu zákonem. Zákon č. 329/1999 Sb. je zákonem, který, v souladu s tímto ustanovením, toto omezení provádí. Příslušné správní orgány rozhodly rovněž v souladu s podmínkami stanovenými zákonem. Zákon č. 329/1999 Sb. dává možnost orgánům činným v trestním řízení požádat o omezení svobody pohybu trestně stíhané osoby pro úmyslný trestný čin odnětím cestovního dokladu, aby tak mohl být pachatel trestného činu dopaden, usvědčen a odsouzen a nemohl se trestnímu stíhání vyhýbat nebo mu zcela uniknout. Je nepochybné, že pouze orgány činné v trestním řízení mohou, na základě stavu a vývoje trestního stíhání určité osoby, uvážit, zda je nezbytné omezit uvedeným způsobem svobodu pohybu a pobytu trestně stíhané osoby. Je tedy zřejmé, že toto ustanovení omezuje svobodu pohybu z důvodu udržení veřejného pořádku a ochrany práv a svobod druhých, což je zcela v souladu s ustanovením čl. 14 odst. 3 Listiny.

Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.

Stěžovatel využil tohoto práva a podal návrh na zrušení ustanovení § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb. s odůvodněním, že toto ustanovení umožňuje takovou interpretaci, která ve svých důsledcích omezuje svobodu pobytu a pohybu nad rámec, který Listina připouští. Uvedené ustanovení tak, podle stěžovatele, nevylučuje možnost svévole, protože umožňuje, aby opatření omezující základní lidská práva přesáhla pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. Uvedené ustanovení je, podle stěžovatele, v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 14 odst. 3 Listiny, ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny.

Z textu § 74 zákona o Ústavním soudu, shora citovaného, vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat jen spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, tedy věcného projednání nezpůsobilá, je zjevně neopodstatněný, podle konstantní judikatury Ústavního soudu, i zmíněný akcesorický návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by jakýmkoli způsobem zasahovala do jeho základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavníhosoudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl, stejně jako návrh na zrušení § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, neboť se jedná o návrhy zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2003JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru