Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 519/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Šumperk
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.519.10.1
Datum podání22.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 519/10 ze dne 18. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem náměstí Míru 9, 787 01 Šumperk, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 10. 2009, č. j. 3 T 193/2009-197, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 2 To 325/2009, za účasti Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 10. 2009, č. j. 3 T 193/2009-197 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl uznán vinným trestným činem loupeže dle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 2 To 325/2009 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu.

Stěžovatel především namítá, že se obecné soudy nezabývaly jeho obhajobou zpochybňující věrohodnost výpovědi jediného přímého svědka - poškozeného M. K. Okresní soud neprovedl navržené důkazy výslechem svědků G., P. a H. z toho důvodu, že se jedná s ohledem na opisy z rejstříků trestů o nedůvěryhodné osoby. Obtížně však lze prokazovat užívání návykových látek poškozenému jinak než osobami, které se v tomto prostředí pohybují. Krajský soud uvedl, že výslechy navržených svědků není třeba provádět, protože skutečnost, která měla být výpověďmi těchto svědků zjišťována, to jest, že svědek K. užívá drogy, není třeba prokazovat. M. K. však v průběhu dokazování jakékoliv zneužívání návykových látek popíral a tyto důkazy měly směřovat k vyvrácení jeho tvrzení a tím prokazování jeho nevěrohodnosti. Výpovědí těchto svědků mělo být navíc dále prokazováno, že svědek K. v místě stěžovatelova bydliště šíří informace o tom, že stěžovatelovo obvinění se nezakládá na pravdě (viz skutečnosti uvedené obžalovaným u veřejného zasedání konaného u krajského soudu dne 25. 11. 2009). Krajský soud se nevypořádal s obsáhlými námitkami obhajoby, které poukazovaly na nevěrohodnost tohoto svědka (zápis v rejstříku trestů, absence jakéhokoliv zranění, které měl poškozený utrpět, způsob přivolávání policie a vedoucí herny). Stěžovatel také uvádí, že dle okresního soudu se svojí obhajobou, jak zanechal nalezenou pachovou stopu přišel teprve tehdy, když mu byly výsledky pachové zkoušky známy. On ji však zmínil již v podání vysvětlení při svém zadržení a k seznámení s výsledky pachové identifikace došlo až při prostudování spisu o dva měsíce později.

Stěžovatel připomíná, že ustanovení § 125 trestního řádu mezi kautely odůvodnění rozsudku řadí uvedení důvodů, pro které soud nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, jakož i právní úvahy, jimiž se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona o otázce viny a trestu (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01). Předmětná ustanovení vztahující se k dokazování a způsobu odůvodnění rozhodnutí byla v daném případě obecnými soudy chybně aplikována, čímž se závěry soudů dostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními a ve svém důsledku mu odňaly možnost přezkumu rozhodnutí druhou instancí, když zamítnutí jeho odvolacích námitek nebylo nijak zdůvodněno (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 173/02). Tak došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z nichž vyplývá právo na spravedlivý proces, právo účastníka řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a v něm obsažené právo navrhovat důkazy a povinnost soudu se s důkazními návrhy řádné procesně vypořádat a dále zásada presumpce nevinny. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Okresní soud, Okresní státní zastupitelství v Šumperku a Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Krajský soud uvedl, že pokud se týká věrohodnosti svědka M. K., který obžalovaného usvědčuje, a jehož výpověď je v souladu s ostatními provedenými důkazy, nebylo nutno doplňovat dokazování o výslech svědků, kteří by měli potvrdit, že tento svědek užívá drogy, neboť svědek K. sám uvedl, že v minulosti psychotropní látky užíval, avšak určitou dobu před tím, než došlo k předmětné události, s tímto přestal a nebylo prokázáno, že by v kritické době byl pod vlivem návykových látek. Pokud se týká zkoumání pachových stop, tak obžalovaný skutečně hovoří při svém výslechu dne 16. 6. 2009 o tom, že předmět, na kterém byla pachová stopa následně nalezena, měl v ruce, avšak poté, co již věděl, že tato expertíza bude prováděna. V podrobnostech pak krajský soud odkazuje na své usnesení s tím, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje, aby byla odmítnuta.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž opětovně uvedl, že výpovědí navržených svědků měla být prokazována mimo jiné i ta skutečnost, že poškozený K. v místě jeho trvalého bydliště šíří informace o jeho křivém obvinění. Pokud jde o problematiku pachové stopy, stěžovatel konstatoval, že krajský soud nedůvodně zpochybňuje spontánnost jeho výpovědi.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 193/2009 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Stěžovateli lze přisvědčit potud, že v řízení vyplynuly některé nepříznivé skutečnosti o poškozeném, který byl ve věci klíčovým svědkem (zneužívání návykových látek), nicméně jestliže jeho výpověď považovaly i po jejich vyhodnocení za věrohodnou a své závěry v tomto směru řádně odůvodnily, Ústavní soud žádné důvody k zásahu do jejich rozhodovací činnosti neshledává. Možno přitom konstatovat, že tato výpověď sice byla pro závěr o stěžovatelově vině důkazem důležitým, nikoliv však jediným, kdy soudy vyšly též např. z nálezu pachové stopy.

Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, vyložily. Stěžovatel sice toto odůvodnění považuje za nedostatečné, avšak Ústavní soud má za to, že příčiny, které soudy k danému postupu vedly, jsou z něj zřejmé.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru