Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 518/03Usnesení ÚS ze dne 29.01.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDoručování
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.518.03
Datum podání03.10.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 172, § 57


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 518/03 ze dne 29. 1. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti B. M., a.s. v likvidaci, zastoupené Mgr. M. N., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 99/2003-43 ze dne 26. 6. 2003 a proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 49 Ro 272/2002-23 ze dne 1. 11. 2002 ve znění opravného usnesení č.j. 49 Ro 272/2002-39 ze dne 9. 1. 2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 99/2003-43 ze dne 26. 6. 2003, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 49 Ro 272/2002-23 ze dne 1. 11. 2002 ve znění opravného usnesení č.j. 49 Ro 272/2002-39 ze dne 9. 1. 2003, kterým byl odmítnut odpor stěžovatelky ze dne 18. 9. 2002 jako opožděný. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces, konkrétně pak právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení práva na spravedlivý proces odůvodňuje stěžovatelka následovně:

Stěžovatelce byl dne 13. 9. 2002 doručen platební rozkaz Krajského soudu v Praze č.j. 49 Ro 272/2002-11 ze dne 28. 8. 2002. Téhož dne podala stěžovatelka proti tomuto platebnímu rozkazu odpor, leč adresovaný omylem k Městskému soudu v Praze, který jej podle svého sdělení ze dne 24. 9. 2002 postoupil přípisem sp. zn. NC 7272/2002 Krajskému soudu v Praze. Stěžovatelka nemohla vědět, jaká byla technika doručování mezi soudy a ani ji nemohla ovlivnit, což způsobilo, že odpor byl doručen Krajskému soudu v Praze až dne 4. 10. 2002. Stěžovatelka však v důsledku přípisu Městského soudu v Praze byla v dobré víře, že k postoupení došlo včas a za této situace by jakékoliv další právní kroky stěžovatelky "nad rámec soudem konaného" byly prý zcela absurdní. Stěžovatelka tvrdí, že tímto jednáním soudy omezily její práva na přístup k soudu. Věcně pak připomíná, že v předmětné kauze byl žalovaný nárok v době podání odporu zjevně promlčen a tato námitka byla výslovně v odporu uvedena. Pokud by se stal nárok žalobce na základě takto odmítnutého odporu vykonatelným, jednalo by se zcela zjevně o vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť ve smyslu § 26 téhož zákona měl Městský soud v Praze povinnost podle ustanovení § 415 občanského zákoníku doručit předmětný odpor Krajskému soudu v Praze včas a předejít škodě na majetku poškozeného. Z přípisu Městského soudu v Praze je prý zřejmé, že tento soud postoupil odpor Krajskému soudu v Praze včas. Pokud tedy Krajský soud v Praze a Vrchní soud v Praze odpor stěžovatelky jako opožděný odmítly, jedná se ze strany dotčených soudů o přístup naprosto nevstřícný a velmi formalistický. Lze dospět k závěru, že postup Městského soudu v Praze spočívající ve vyrozumění stěžovatelky o postoupení příslušného odporu krajskému soudu utvrdil stěžovatelku v tom, že jiného právního kroku není třeba. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 480/2000, vztahující se ovšem na restituční řízení, a dále na rozhodnutí I. ÚS 89/02, kde je konstatován jeden ze základních principů činnosti soudů, a to jejich předvídatelnost, neboť je zřejmé, že účastníci řízení před obecnými soudy mají právo očekávat od nich postup, který je vymezen zákonem a který vyplývá i z okolností konkrétního případu. Stěžovatelka uvádí, že doslovné lpění na splnění procesních podmínek a předpokladů příslušných úkonů nesmí ve svém důsledku vést k nadměrnému formalismu a tedy k vytváření neústavních překážek, bránících v přístupu k soudům. V předmětné věci obecné soudy svým postupem soudní ochranu formalisticky eliminovaly. Stěžovatelka v této souvislosti připomíná některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, podle nichž implicitní omezení přípustnosti opravného prostředku nemohou výkon práva na přístup k soudu omezit takovým způsobem nebo v takové míře, že by bylo zasaženo toto právo v podstatě samé a omezení musí odpovídat přiměřenému poměru mezi použitými prostředky a legitimním cílem. Stěžovatelka proto žádá, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

II.

K výzvě Ústavního soudu podal k ústavní stížnosti vyjádření Vrchní soud v Praze jako účastník řízení. Zcela odkázal na spisový materiál, na doklady v něm založené a na zdůvodnění stížností napadeného usnesení. Skutečnosti, z nich Vrchní soud v Praze při svém rozhodování vycházel, jsou z odůvodnění napadeného usnesení zřejmé; šlo jak o doručení odporu žalovaného adresovaného jinému soudu, než který platební rozkaz vydal (a účastníky řádně poučil), tak o postoupení tohoto odporu věcně a místně příslušnému soudu I. stupně po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a nikoliv ještě v této lhůtě, jako dovozuje stěžovatelka. Z uvedených důvodů považuje Vrchní soud v Praze ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje proto - pokud nebude tato stížnost odmítnuta - aby ji Ústavní soud zamítl. Současně Vrchní soud v Praze sdělil, že souhlasí, aby Ústavní soud upustil od ústního jednání v projednávané věci, shledá-li pro to důvody.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 49 Ro 272/2002 vedený u Krajského soudu v Praze. Ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatelce byl doručen platební rozkaz č.j. 49 Ro 272/2002-11 ze dne 28. 8. 2002 dne 13. 9. 2002. V platební rozkaze v hlavičce byl řádně označen soud, který tento platební rozkaz vydal - Krajský soud v Praze, ve výroku bylo vysloveno, aby stěžovatelka jako žalovaná zaplatila příslušnou částku nebo aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení platebního rozkazu podala proti němu odpor u podepsaného soudu. Proti platebnímu rozkazu podala stěžovatelka, právně zastoupená advokátem, odpor, který byl datován dne 13. 9. 2002, adresován výslovně Městskému soudu v Praze a podán k poštovní přepravě doporučeným dopisem dne 17. 9. 2002. Rozhodnutí, proti němuž byl podán odpor, bylo označeno jako platební rozkaz ze dne 28. srpna 2002 k č.j. 49 Ro 272/2002. Odpor byl doručen Městskému soudu v Praze dne 18. 9. 2002. V přípisu sp. zn. Nc 7272/2002 datovaném dnem 24. 9. 2002 a adresovaném Krajskému soudu v Praze Městský soud v Praze uvádí: "Postupujeme Vám odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 13. 9. 2002, zn. 440140, neboť byl nesprávně odeslán zdejšímu soudu." Ze spisu není patrno, kdy kancelář městského soudu tento přípis vypravila. Podle prezentačního razítka byl přípis doručen Krajskému soudu v Praze dne 4. 10. 2002. Následně pak Krajský soud v Praze usnesením č.j. 49 Ro 272/2002-23 ze dne 1. 11. 2002 odpor stěžovatelky jako opožděný odmítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že platební rozkaz byl doručen do vlastních rukou stěžovatele dne 13. 9. 2002, lhůta k podání odporu začala běžet dne 14. 9. 2002 a skončila dne 30. 9. 2002. Stěžovatelka podala odpor proti platebnímu rozkazu dne 18. 8. 2002, leč učinila tak k Městskému soudu v Praze. Ten odpor postoupil Krajskému soudu v Praze, avšak ten mu došel dne 4. 10. 2002, tedy již v době, kdy platební rozkaz nabyl vůči stěžovatelce účinky pravomocného rozsudku.

Citované rozhodnutí Krajského soudu v Praze bylo doručeno stěžovatelce cestou jejího právního zástupce dne 22. 11. 2002. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že usnesením č.j. 3 Cmo 99/2003-43 ze dne 26. 6. 2003 usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že stěžovatelka svůj odpor proti platebnímu rozkazu adresovala nikoli věcně a místně příslušnému soudu I. stupně, který jej vydal, ale Městskému soudu v Praze. Podala-li stěžovatelka odpor proti platebnímu rozkazu u nepříslušného soudu I. stupně jinak než do protokolu, nemá tento odpor účinky řádně a včas podaného odporu, pokud nebyl ve lhůtě podle § 172 odst. 1 o.s.ř. předán tímto nepříslušným soudem soudu příslušnému nebo orgánu, který má povinnost podání doručit ve smyslu § 57 odst. 3 o.s.ř. Městský soud v Praze postoupil předmětný odpor Krajskému soudu v Praze "kurýrem" dne 4. 10. 2002. Lhůta k podání odporu počala běžet dne 14. 9. 2002 a uplynula dnem 30. 9. 2002 (pondělí), neboť její poslední den připadl na 28. 9. 2002 (sobota). Proto soud I. stupně, jak uzavřel Krajský soud v Praze, nepochybil, jestliže podle § 174 odst. 3 o.s.ř. pozdě podaný odpor odmítl.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k jeho porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je v podstatě přesouvání odpovědnosti za řádné uplatňování stěžovatelčina práva na jiné subjekty. Je to především stěžovatelka sama, která musí dbát na řádný postup, který jí umožní uplatňovat a obhajovat svoje práva. ("Každý nechť si střeží svá práva.") V předmětné věci stěžovatelka přes řádné označení soudu, který vydal platební rozkaz i přes řádné poučení, které toto rozhodnutí obsahovalo - totiž, že se odpor podává u soudu, který platební rozkaz vydal - výslovně již v odporu samém tento právní úkon adresovala soudu věcně a místně nepříslušnému; nešlo tedy jen o pochybení na adrese obálky, v níž byl právní úkon soudu zasílán.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí ani fakta zcela přesně, neboť v ní tvrdí, že podala odpor téhož dne, kdy jí byl doručen platební rozkaz, tedy 13. 9. 2002; ve skutečnosti je sice odpor proti platebnímu rozkazu datován 13. 9. 2002, leč k poštovní přepravě byl předán až 17. 9. 2002 a městskému soudu byl podle razítka podatelny doručen 18. 9. 2002. Stěžovatelka rovněž dostatečně neoznačila rozhodnutí, proti němuž její úkon (odpor) směřuje, neboť na titulní straně uvedla označení "49 To 272/2002" za situace, kdy na Městském soudě v Praze nebyl k dispozici předmětný spis, takže ani nemohl posoudit, v jaké věci a s jakými lhůtami je zapotřebí pracovat.

Věcně pak lze k argumentaci stěžovatelky uvést, že úprava opravného prostředku proti platebnímu rozkazu je výslovně obsažena v § 172 odst. 1 věta druhá o.s.ř. s tím, že "... odpor (roz. se podává) u soudu, který platební rozkaz vydal." K posouzení včasného podání odporu lze poukázat i na výklad, týkající se podání odvolání, je-li adresováno jinému soudu než tomu, u kterého je lze podat (viz např. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řad, Komentář, 6. vydání, C.H.Beck, Praha 2003, str. 906); takové odvolání je podáno včas jen tehdy, jestliže je tento orgán stačí v odvolací lhůtě odeslat soudu, který napadené rozhodnutí vydal. Městský soud v Praze připravil odpor k předání Krajskému soudu v Praze a vzhledem k tomu, že pro svou nepříslušnost neměl k dispozici předmětný spis a neznal konkrétní lhůtu pro podání konkrétního odporu, zaslal jej běžným způsobem, kterým se zasílají spisy v místě, tj. kurýrní poštou spolu s ostatní agendou. Podle názoru Ústavního soudu nelze vytýkat Městskému soudu v Praze, že nepředal odpor věcně a místně příslušnému soudu "včas"; takovou povinností je zatížen zásadně ten, kdo odpor jako opravný prostředek podává, neboť ten především musí dbát na to, aby svá práva náležitě chránil.

K námitce stěžovatelky, že postup obecných soudů je nadměrně formalistický, že vytváří neústavní překážky bránící v přístupu k soudům a že je v rozporu s principem předvídatelnosti činnost soudů, Ústavní soud podotýká, že předvídatelnost v činnosti soudů je založena především na respektování postupu daného zákonem, což se v této věci stalo. Městský soud v Praze postoupil přípis Krajskému soudu v krátké době, byť nemá ani zákonem ani jinak stanovenu lhůtu, ve které má nesprávně adresované přípisy předávat adresátům příslušným; navíc, jak bylo již zmíněno výše, městský soud ani nemohl vědět, jaká je lhůta v tomto konkrétním případě. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že mohla legitimně očekávat, že soud postoupí nesprávně adresovaný odpor ve lhůtě, která vázala stěžovatelku a již tedy měla sledovat.

V této souvislosti stěžovatelka poukazovala především na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 480/2000, byť připustila, že se tento nález vztahuje na věci restituční (posouzení, zda byla podána výzva k vydání věci). Ústavní soud usuzuje, že v předmětné věci nelze tento nález aplikovat, neboť výchozí podmínky byly rozdílné. Pokud jde o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 89/02, který se zabýval poučovací povinností obecných soudů a kritizuje s tím související "formalistický" postup soudů, pak Ústavní soud připomíná, že - na rozdíl od citovaného nálezu - v této souzené věci byla stěžovatelka naopak řádně poučena, pokud jde o podání odporu proti platebnímu rozkazu, včetně poučení o tom, ke kterému soudu má být odpor podán. Se zřetelem k tomu lze "předvídatelnost" chování soudu spatřovat i v tom, že pokud bude opravný prostředek podán u nepříslušného soudu, bude podán nesprávně.

Jestliže stěžovatelka upozorňuje na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, týkající se omezení přípustnosti opravného prostředku, pak Ústavní soud poukazuje na to, že se v této souzené věci nejedná o omezení přípustnosti opravného prostředku, leč naopak o to, že stěžovatelka sama příslušného procesního prostředku řádně nevyužila.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zjevně nedošlo.

Vzhledem k tomu nezbylo než podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2004

JUDr. František Duchoň, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru