Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 516/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Hradec Králové
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /spr... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
Odvolání
trestná činnost
Nutná obrana
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.516.14.1
Datum podání10.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 96 odst.2

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 40 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1, #7 čl. 2 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 259 odst.3

40/2009 Sb., § 29, § 13


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 516/14 ze dne 9. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem se sídlem Růžová 307, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. 3 Tdo 825/2013-48, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 8 To 29/2013, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2012, č. j. 2 T 12/2008-1009, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Podstatný obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny, právo na projednání věci bez průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na odvolání v trestních věcech garantované čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, zásada in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny, který je zakotven v čl. 40 odst. 2 Listiny, zásada vázanosti všech orgánů a osob rozhodnutími Ústavního soudu dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a princip zákonnosti postupu orgánů státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Stěžovatel spatřuje porušení těchto práv především ve skutečnosti, že obecné soudy nereflektovaly právní názory uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3395/10 (N 158/66 SbNU 357; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz/; dále jen "nález sp. zn. III. ÚS 3395/10"), který se týkal totožné věci a na základě něhož byla zrušena předchozí rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele však soudy i při opětovném projednání nezjistily řádně skutkový stav, nevypořádaly se s jeho obhajobou a jím předkládanou skutkovou verzí, provedly extrémně nesprávné hodnocení důkazů a na základě toho pak skutek nesprávně kvalifikovaly po právní stránce a zopakovaly vady rozhodování, která jim byla vytknuta v citovaném nálezu.

3. Pochybení obecných soudů stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že se soudy nikterak přesvědčivě nevypořádaly s argumentací, že jeho trestní jednání bylo uskutečněno v nutné obraně, tedy za okolností vylučujících protiprávnost. Zde především stěžovatel odmítá, že by konflikt s poškozeným jakkoliv vyprovokoval či vyvolal. Naopak vytýká, že jím uskutečněný útok byl veden z důvodu pokračujícího brachiálního násilí poškozeného vůči jeho fyzické integritě, přičemž toto agresivní chování bylo způsobilé přivodit mu újmu na zdraví nebo dokonce ohrozit jeho život, a proto za situace, kdy se mu nepodařilo odrazit útok poškozeného jinak, použil střelnou zbraň. Takto stěžovatel s odkazem na mnohá soudní rozhodnutí a odbornou literaturu dochází k závěru, že jeho jednání naplňovalo znaky nutné obrany, přičemž zdůrazňuje, že prvotní útok nesměřoval vůči životně důležitým orgánům těla poškozeného.

4. Stěžovatel rovněž zpochybňuje rozhodnutí vrchního soudu, které v kontrastu s nálezem sp. zn. III. ÚS 3395/10 i s rozhodnutím soudu prvního stupně považuje za nesprávné, nepřesvědčivě odůvodněné a věcně neudržitelné. Zde především vytýká, že skutkové závěry vrchního soudu nemají oporu v provedeném dokazování, zjištěné skutečnosti byly vyhodnoceny zcela jednostranně a v jeho neprospěch a naopak jemu prospěšné skutečnosti byly zcela dezinterpretovány a bagatelizovány, kvůli čemuž lze rozhodnutí vrchního soudu považovat za svévolné. Navíc odmítá, že vrchní soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům pouze na základě jeho krátkého výslechu, a takto prý jeho trestní jednání naprosto chybně a bez ohledu na předchozí závěry Ústavního soudu překvalifikoval. V této souvislosti též zdůrazňuje, že v důsledku nesprávné aplikace § 259 odst. 3 trestního řádu byl připraven o možnost dvouinstančního posouzení jeho trestní věci.

5. S poukazem na nález sp. zn. III. ÚS 3395/10 stěžovatel shledává rovněž nenaplnění zásady materiální pravdy ze strany obecných soudů, neboť jejich rozhodnutí nemají oporu v provedených důkazech. Jelikož vrchní soud zamítl stěžovatelovy důkazní návrhy a řádně se nevypořádal ani se závěry jím předloženého znaleckého posudku, došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Zároveň soudy neměly respektovat apel Ústavního soudu na snížení ukládaného trestu pod dolní hranici trestní sazby, nejsou-li zcela splněny podmínky nutné obrany, či na zohlednění této skutečnosti jako polehčující okolnosti při rozhodování o druhu a výměře trestu.

6. Závěrem stěžovatel uvádí, že celé trestní řízení v jeho věci je poznamenáno značnou rozkolísaností názorů na právní kvalifikaci skutku ústící v nepředvídatelnost rozhodování orgánů státní moci, nejistotě a nestabilitě celého trestního řízení, jakož i jeho délce, což vedlo k porušení jeho práva na projednání věci bez průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

II. Splnění podmínek řízení

7. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje též ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

III. Vyjádření účastníků řízení

8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud (ostatní účastníci i vedlejší účastníci se i přes výzvu k podané ústavní stížnosti nevyjádřili).

9. Nejvyšší soud předně uvedl, že argumenty stěžovatele se v mnohém překrývají s argumenty obsaženými v dříve podaném dovolání. Stěžovatel sice uplatnil námitku podřaditelnou pod jím namítaný dovolací důvod, svou argumentaci však založil na nesprávné interpretaci závěrů zrušovacího nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3395/10. Ústavní soud totiž v tomto svém rozhodnutí obecným soudům vytkl především nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, což bylo v novém projednání soudy akceptováno, avšak nikterak neshledal, že jednání stěžovatele bylo vedeno v nutné obraně. Stejně tak odmítl stěžovatelovy výtky směřující k rozhodnutí vrchního soudu, neboť dle Nejvyššího soudu odvolací soud dostál své přezkumné povinnosti a řádně své rozhodnutí (po stránce právní i skutkové) odůvodnil. Proto účastník řízení navrhl, aby byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

IV. Replika stěžovatele

10. V replice k podanému vyjádření stěžovatel odmítl, že by nesprávně interpretoval nález sp. zn. III. ÚS 3395/10, neboť Ústavní soud uvedl, že není jisté, že v jeho případě nebyly naplněny podmínky nutné obrany, přičemž obecné soudy se s touto otázkou náležitě nevypořádaly. Navíc stěžovatel rozhodnutí Ústavního soudu interpretuje tak, že pokud by měl být postižen dle privilegovaných skutkových podstat, muselo by ke střelbě dojít až po útoku poškozeného, což však nebylo před soudy nikterak prokázáno a naopak bylo zjištěno, že k použití střelné zbraně došlo již v průběhu útoku poškozeného. Zde zároveň stěžovatel opětovně přednáší argumenty svědčící pro jednání v nutné obraně. Podobně připomíná, že již při prvém projednání Ústavní soud zrušil rozhodnutí i nalézacího soudu, ačkoli ten jej shledal vinným z oné privilegované skutkové podstaty, což svědčí závěru, že ani jeho závěry nepovažoval Ústavní soud za správné.

11. Dále stěžovatel přednáší množství tvrzení týkajících se skutkového stavu věci, které mají dosvědčovat, že jeho jednání bylo skutečně vedeno v nutné obraně, přičemž takto polemizuje především se závěry vyřčenými Nejvyšším soudem v nyní napadeném rozhodnutí. Zároveň své argumenty podporuje odkazem na mnohá soudní rozhodnutí. Celkově lze shrnout, že kromě jednání v nutné obraně stěžovatel vytýká, že neměl v úmyslu útočníka usmrtit, a že k tomu došlo jen dílem náhody a tudíž skutek není zahrnut do adekvátní formy zavinění.

12. Závěrem stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud uplatnil trestní zákony v jeho neprospěch, neboť ve vztahu k nutné obraně argumentačně odkázal k novému trestnímu zákoníku, ačkoli aplikace podmínek nutné obrany je pro stěžovatele dle tohoto zákona méně příznivá s ohledem na požadavek proporcionality obranného útoku.

V. Podstatný obsah spisového materiálu

13. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 2 T 12/2008, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

14. Skutek trestného činu měl být (stručně řečeno) spáchán tím, že stěžovatel dne 17. 5. 2008 v Trutnově v nočních hodinách pod vlivem alkoholu a po předchozí slovní a fyzické potyčce dvakrát vystřelil z legálně držené pistole na poškozeného a prostřelil mu nejprve nohu a poté hrudník, přičemž druhá střela prostřelila srdce a došlo k vnitřnímu vykrvácení, v důsledku čehož poškozený asi po dvou hodinách zemřel.

15. Po novém projednání stěžovatelova případu (z důvodu zrušovacího nálezu sp. zn. III. ÚS 3395/10) byl stěžovatel výše citovaným rozsudkem krajského soudu uznán vinným zločinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle ustanovení § 146a odst. 3, odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle ustanovení § 81 odst. 1 trestního zákoníku a ustanovení § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci (střelné zbraně) a byla mu uložena povinnost uhradit poškozeným škodu. K těmto závěrům dospěl krajský soud na základě zjištěného skutkového stavu, přičemž za nejdůležitější okolnost považoval průběh inkriminovaného incidentu, kdy stěžovatel použil zbraň v opilosti, bez jakékoliv výzvy a v silném rozrušení způsobeným útokem poškozeného. Shledal přitom, že nebyly naplněny podmínky nutné obrany, neboť útok vedený vůči stěžovateli a jeho objektivně vzniklá zranění nebyla tolik závažného charakteru, aby vůči nim obstálo použití zbraně se smrtelným účinkem vůči poškozenému. Zároveň však dle krajského soudu nebyl prokázán úmysl stěžovatele usmrtit poškozeného, a proto dospěl k názoru, že se jednalo o trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle výše citovaného ustanovení trestního zákoníku.

16. Proti rozsudku krajského soudu podal odvolání stěžovatel, v jeho neprospěch státní zástupce a také jeden z poškozených.

17. Výše uvedeným rozsudkem vrchní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem zabití podle ustanovení § 141 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle ustanovení § 141 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle ustanovení § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále k trestu propadnutí věci (střelné zbraně) a byla mu uložena povinnost uhradit škodu některým poškozeným. Spolu s krajským soudem vrchní soud shledal, že jednání stěžovatele nelze hodnotit jako nutnou obranu, avšak s ohledem na jeho roli v prvotním vyvolání konfliktu (vyprovokování štěkotu psa), značnou podnapilost (mj. též narušující věrohodnost jeho tvrzení o útoku) a způsob provedení útoku (střelba z velmi krátké vzdálenosti na tělo poškozeného) dospěl k závěru, že úmyslem stěžovatele bylo jednoznačně usmrtit poškozeného. Proto považoval za nesprávné hodnocení skutkového stavu krajským soudem (skutkový stav taktéž doplnil výslechem stěžovatele) a za nesprávnou považoval též právní kvalifikaci jednání poškozeného.

18. Stěžovatelem podané dovolání pak Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Konstatoval, že v obecné rovině není změna výroku rozsudku, resp. právní kvalifikace odvolacím soudem, nepřípustná, a proto neshledal za vadné, že vrchní soud rozhodl sám ve věci odlišně, přičemž takto též odmítl námitku překvapivosti rozhodnutí. Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil s tím, že jednání stěžovatele nenaplňuje znaky nutné obrany, jejíž aplikaci je vždy třeba velmi pečlivě zvažovat (obzvláště v případě použití střelné zbraně vůči neozbrojenému člověku). Z prokázaného skutkového stavu přitom vyplynulo, že záměrem stěžovatele bylo poškozeného usmrtit.

VI. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

19. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

20. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

VI.

a) Respektování závěrů vyřčených v nálezu sp. zn. III. ÚS 3395/10 obecnými soudy

21. Ústavní soud nejprve považoval za nezbytné zhodnotit, zda-li obecné soudy při novém projednání věci ctily závěry vyřčené v nálezu sp. zn. III. ÚS 3395/10. Jak totiž správně stěžovatel uvádí, obecné soudy jsou judikaturou Ústavního soudu vázány. Pokud ústavněprávní výklad, vyložený v nálezu Ústavního soudu, nereflektují, porušují tím, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu § 23 zák. č. 182/1993 Sb.), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) a další zde citované nálezy] a představují též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva "domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu" [srov. např. též obsáhlou argumentaci obsaženou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)]. Výše uvedené platí jak obecně ve vztahu k precedenčnímu charakteru judikatury Ústavního soudu, tak samozřejmě ještě výrazněji ve vztahu ke konkrétní věci, o které Ústavní soud jednal a u níž shledal protiústavnost předchozích postupů obecných soudů, a která je opětovně obecnými soudy projednávána.

22. Ústavní soud shledal v nálezu sp. zn. III. ÚS 3395/10 porušení stěžovatelových práv především v procesu dokazování před obecnými soudy, zejména v extrémně vadném hodnocení provedených důkazů. V odůvodnění pak obecným soudům konkrétně vytkl, že chybně vyhodnotily skutečnosti týkající se vyprovokování konfliktu s poškozeným (včetně prvotního "škádlení" psa), zranění způsobené stěžovatelovi ze strany poškozeného (včetně průběhu konfliktu) či jednání poškozeného předcházející útoku ze strany stěžovatele. V souvislosti s tím Ústavní soud v napadených rozhodnutích postrádal úvahu, zda jednání stěžovatele nemohlo být vedeno z tzv. omluvitelných pohnutek a zda nemělo být kvalifikováno dle privilegovaných skutkových podstat (tj. jako trestný čin zabití či ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky). Zároveň pokládal za překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten ve věci sám rozhodl, ačkoli pro tento postup nebyly splněny zákonné důvody. Celkově tedy Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy nedostály požadavkům zásady in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny, zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny, a extrémní porušení této zásady vedlo v posuzovaném případě též k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Zároveň dle Ústavního soudu odvolací i dovolací soud nedodržely ústavní pravidlo vyplývající z čl. 40 odst. 6 Listiny, podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle pozdějšího trestního zákona, jestliže je to pro pachatele příznivější a soud odvolací chybně ve věci sám meritorně rozhodl, ačkoliv nebyly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu a porušil tím právo na odvolání v trestních věcech garantované čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

23. Z vyžádaného spisu nicméně Ústavní zjistil, že obecné soudy (především krajský soud) v pokračujícím řízení (dle ustanovení § 314h a 314k trestního řádu) dokazování doplnily, a to zejména dalším výslechem stěžovatele a také některými důkazními návrhy předloženými obhajobou. Takto se přitom z protokolů o hlavním líčení podává, že se soudy ponejvíce zaměřily na okolnosti předcházející samotnému útoku a pak také na konkrétní způsob jeho provedení, především na situaci, při které došlo ke smrtelné střelbě. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěly k výše vyřčeným závěrům, přičemž Ústavní soud musí konstatovat, že v opakovaném řízení dostály požadavkům, které na ně byly kladeny zrušovacím nálezem Ústavního soudu.

24. Ústavní soud proto konstatuje, že takto bylo nejenom dále doplněno dokazování o výše uvedených skutečnostech, které bezesporu byly důležité pro náležitý skutkový popis i pro kvalifikaci trestního jednání stěžovatele a které byly při předchozím projednání chybně opomenuty, nýbrž obecné soudy zohlednily též závěry Ústavního soudu při právním hodnocení věci. Z jejich rozhodnutí se například podává, že krajský i vrchní soud (a posléze též Nejvyšší soud) na základě dříve i nově zjištěných skutečností v novém projednání věci respektovaly apel Ústavního soudu na pečlivé zhodnocení otázky, zda jednání stěžovatele nebylo motivováno tzv. omluvitelnými pohnutkami. Obecné soudy dospěly k závěru, že tyto omluvitelné pohnutky lze v případě stěžovatelova jednání nalézt, čemuž také přizpůsobily kvalifikaci jeho trestního jednání. Stěžovatel přitom chybně interpretuje nález sp. zn. III. ÚS 3395/10 tak, že k tomuto jednání z tzv. omluvitelné pohnutky mohlo dojít až po útoku poškozeného. Ústavní soud totiž v předchozím rozhodnutí nikterak soudy nezavázal ke konkrétní trestní kvalifikaci stěžovatelova jednání, vyzval je však k náležitému zvážení existence těchto omluvitelných pohnutek, obzvláště vstříc provedenému dokazování, které v předchozím projednání nekorespondovalo s konečnou trestněprávní kvalifikací skutku (pokud stěžovatel soudí, že názor Ústavního soudu ohledně kvalifikace jeho jednání lze dovozovat ze zrušení též rozhodnutí prvé instance, tak zde opět musí Ústavní soud zopakovat, že hlavním důvodem pro zrušení předchozích rozhodnutí bylo nedostatečné objasnění skutkového stavu, z něhož nemohly být dovozovány vyřčené právní závěry). Této výzvě Ústavního soudu obecné soudy nyní dostály, neboť v odůvodnění svých rozhodnutí rozebraly, z jakého důvodu dospěly ke konečným skutkovým a právním závěrům, přičemž oproti prvému rozhodování byly tyto závěry logicky konstruované a odrážely zjištěný skutkový stav věci, který byl nově provedenými důkazy řádně doplněn.

25. Ústavní soud tedy shledal, že obecné soudy při novém projednání případu respektovaly předchozí derogační nález sp. zn. III. ÚS 3395/10, doplnily dokazování tak, jak je k tomu Ústavní soud vyzval, a taktéž zohlednily právní názory vyslovené v tomto nálezu. Ústavní soud tak nemůže dát stěžovatelovi za pravdu, že by napadená rozhodnutí trpěla již tou vadou, že by nerespektovala předchozí závazný nález Ústavního soudu.

26. Za této situace proto Ústavní soud přistoupil k přezkumu konkrétních námitek uplatněných v nyní podané ústavní stížnosti a směřujících do právních i skutkových otázek projednávané věci.

VI.

b) Hodnocení důkazů obecnými soudy a porušení práva na obhajobu

27. Nejprve Ústavní soud zvážil námitky týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, respektive chybného hodnocení provedených důkazů v neprospěch stěžovatele ústící v údajně vadnou trestněprávní kvalifikaci skutku.

28. Ústavní soud předně připomíná, že již v derogačním nálezu sp. zn. III. ÚS 3395/10 vyzdvihl, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].

29. Zároveň jsou v judikatuře Ústavního soudu připuštěny ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidlu "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky pouze v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].

30. Pokud Ústavní soud zhodnotil prizmatem výše uvedeného nyní napadená soudní rozhodnutí, dospěl k závěru, že - na rozdíl od prvého projednání stěžovatelovy věci před zdejším soudem - obecné soudy při druhém projednání dostály výše vyřčeným požadavkům na provádění a hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových a právních závěrů, takže Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry jakkoli přehodnocovat. Uvedené ostatně plyne již z výše řečeného ve vztahu k naplnění požadavků Ústavního soudu stanovených v nálezu sp. zn. III. ÚS 3395/10, neboť doplněním dokazování soudy náležitě objasnily skutkový stav věci a odstranily nejasnosti, které dle Ústavního soudu nejvíce vedly k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele při předchozím projednání. Stěžovatel tedy nemá pravdu, pokud nadále pokládá skutkový stav za nedostatečně prokázaný, a jeho námitky v tomto směru lze pokládat spíše za polemiku se skutkovými či právními závěry obecných soudů, jež však nedosahují ústavněprávní relevance. Podobně musí Ústavní soud odmítnout námitku týkající se chybného hodnocení jednotlivých důkazů soudy, neboť jejich právní i skutkové závěry vycházejí z provedeného dokazování a jsou také náležitě se zjištěnými skutečnostmi provázány (viz konkrétněji i dále). Pokud přitom stěžovatel nesouhlasí s neprovedením jím navrhovaných důkazů, musí Ústavní soud konstatovat, že soudy uvedly, z jakých důvodů jejich provedení nepřipustily, přičemž s ohledem na shora vyřčené se podává, že skutkový stav věci byl zjištěn náležitě, a proto nebylo provádění dalších důkazů nezbytné a nebylo porušeno ani právo stěžovatele na adekvátní obhajobu.

VI. c) Naplnění parametrů nutné obrany při trestním jednání stěžovatele

31. Mnohé z argumentů stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti i v replice k vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti se týkají neuznání jeho jednání jako nutné obrany, tedy jako okolnosti vylučují protiprávnost. V této souvislosti však musí Ústavní soud uvést, že podobné argumenty vznášel stěžovatel po celou dobu řízení, přičemž soudy tomuto argumentu ve svých rozhodnutích nepřisvědčily. Naopak v těchto rozhodnutích (viz především nyní napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu) zřetelně odůvodnily, proč jednání stěžovatele nelze hodnotit jako nutnou obranou a odkázaly na příslušná skutková zjištění, ustanovení trestního zákoníku a na ně navazující judikaturu či odbornou literaturu. Zároveň Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovi, že by již v nálezu sp. zn. III. ÚS 3395/10 jakkoliv naznačoval, že by jeho jednání splňovalo parametry nutné obrany. Ačkoliv totiž v tomto nálezu opakovaně uváděl okolnosti, které by svědčily ku prospěchu pachatele (a které nebyly soudy zhodnoceny), tak tyto zmiňoval především ve vztahu k tehdejší pochybné kvalifikaci jím spáchaného trestného činu jako vraždy. Předestřením těchto argumentů však zdejší soud nikterak nehodnotil, zda jednání stěžovatele naplňovalo znaky nutné obrany či nikoli. Uvedené by totiž ani Ústavnímu soudu z hlediska jeho pozice v rámci soudní moci nepříslušelo a navíc by nebylo možné, protože pokud v inkriminovaném rozhodnutí zpochybňoval zjištěný skutkový stav věci a zároveň nepřistoupil k vlastnímu provedení dalších důkazů, nemohl vyřknout ani jakýkoliv závěr týkající se právního hodnocení případu, jelikož i ten by bezesporu vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

32. Obecně pak musí Ústavní soud k institutu nutné obrany uvést, že i z jeho judikatury plyne, že nutná obrana je přípustná proti útoku přímo ohrožujícímu zájem chráněný trestním zákonem, tedy i ochranu zdraví a života, a tato ochrana musí být poskytnuta obzvláště silně, pokud jde o zájem chráněný z titulu jiného základního práva - zde především práva na život [srov. přiměřeně nález sp. zn. II. ÚS 317/01 ze dne 1. 10. 2002 (N 116/28 SbNU 17)]. Zároveň však tato obrana nemůže excesivně vybočit z mezí nutné obrany. Intenzita obrany, má-li být způsobilá odvrátit útok, může být zásadně silnější, než intenzita útoku. Obrana však nesmí být zcela zjevně (přehnaně) silnější, než-li je třeba k odvracení útoku, přičemž takto je hodnocen obzvláště charakter použité zbraně, četnost způsobených ran, jejich intenzita apod. [nález sp. zn. IV. ÚS 433/02 ze dne 1. 4. 2004 (N 49/33 SbNU 11)].

33. Uvedené zajisté platí též v případě stěžovatele, protože použití střelné zbraně z bezprostřední blízkosti a směrem k hrudi poškozeného nelze považovat za obranu přiměřenou, neboť střelci musí být zřejmá vysoká pravděpodobnost smrtelného zranění oběti. V těchto situacích vyvstává též nutnost respektu k ochraně života a zdraví oběti, neboť ačkoliv sama oběť může zavdat silnou příčinu pro neadekvátní reakci ze strany pachatele, tak tato reakce nesmí přespříliš intenzivně a excesivně překročit přiměřenou míru. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že hranice adekvátnosti nutné obrany musí být hodnocena vždy velmi pečlivě, neboť od člověka jednajícího (byť mylně) v nutné obraně nelze žádat uvažování klidně a racionálně myslícího jedince. Obzvláště pokud sama potenciální oběť byla iniciátorem vzniknuvšího konfliktu nebo osoba jednající v nutné obraně má opodstatněný pocit ohrožení svého zdraví a života.

34. Žádný z těchto zmíněných parametrů se však v případě stěžovatele neprojevil, neboť ačkoliv Ústavní soud uznává, že se v nastalé situaci mohl cítit krajně nebezpečně a ohrožen na zdraví, jeho reakce na nastalou potyčku (tj. zastřelení druhého) nemůže být hodnocena jako přiměřená, obzvláště pokud jako policista byl seznámen se smrtelným rizikem výstřelu a zároveň nevyužil jiné méně invazivní prostředky sebeobrany, které musel znát z výkonu svého povolání (za dostatečnou přitom nelze považovat obranu, že prvou střelu stěžovatel vyslal do míst, v nichž nemohlo dojít ke smrtelnému zranění poškozeného, neboť tato samotná skutečnost jej neopravňovala mířit na části lidského těla, jejichž zasažení velmi pravděpodobně vede ke smrtelným následkům). Jak přiléhavě uvedl Nejvyšší soud: "střelba proti neozbrojenému agresivnímu člověku může být za splnění všech zákonných podmínek nutnou obranou podle § 29 trestního zákoníku. V tomto případě však musí být zvláště pečlivě posuzována její přiměřenost. Použití střelné zbraně totiž vždy představuje možnost vzniku fatálního následku (tj. usmrcení jiného), se kterým každý průměrně disponovaný jedinec musí počítat. Proto je zde mimo jiné podstatné zjištění, zda osoba jednající v nutné obraně mohla za konkrétních podmínek použít zbraň i jiným způsobem, aniž by došlo ke vzniku uvedeného následku". Stranou pak nelze ponechat ani to, že též stěžovatel nese určitý díl viny za vyprovokování celého konfliktu, včetně reakce poškozeného a jeho útoku vůči stěžovateli, neboť z provedených důkazů plyne, že jeho přítomnost v blízkosti plotu poškozeného byla jedním ze spouštěčů vzniknuvšího konfliktu. Uvedené přitom nelze omlouvat opilostí či sníženou uvažovací schopností stěžovatele.

35. Z výše vyřčených důvodů tedy Ústavní soud nemůže dát za pravdu stěžovatelovi, že by obecné soudy ve vztahu k (ne)posouzení jeho jednání jako nutné obrany extrémně chybně zhodnotily provedené důkazy a takto dospěly k chybným skutkovým či právním závěrům. Zároveň stěžovatel nemá pravdu, že soudy chybně posuzovaly jednání v nutné obraně dle trestního zákoníku a nikoli trestního zákona, platného v době spáchání trestného činu, který nevyžadoval požadavek proporcionality při jednání v nutné obraně. Zde Ústavní soud připomíná, že i podle ustanovení § 13 trestního zákona nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Takto i trestní zákon vyžadoval, aby jednání v nutné obraně bylo proporcionální, a proto nedošlo změnou právní úpravy k takové změně, aby posuzování nutné obrany dle trestního zákoníku, a nikoli dle trestního zákona, bylo chápáno za aplikaci trestních zákonů v neprospěch stěžovatele.

VI.

d) Porušení práva na soudní přezkum v trestních věcech

36. Stěžovatel dále namítá, že překvalifikováním jeho trestního jednání vrchním soudem bylo porušeno jeho právo na odvolání v trestních věcech. Toto právo zakotvuje čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě tak, že "každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně" (srov. přim. též čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Věta druhá stejného článku však stanoví, že výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž má být vykonáno, stanoví zákon. Státy tedy mají široký prostor pro vlastní uvážení, jakým způsobem výkon tohoto práva upraví, přičemž Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti prohlásil, že omezení výkonu "práva na přezkum" musejí sledovat legitimní cíl a nemohou omezit přístup odsouzeného k nadřízenému soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že bude narušena samotná podstata tohoto práva (srov. Haser proti Švýcarsku, rozhodnutí ze dne 27. 4. 2000, stížnost č. 33050/96).

37. Podmínky, za nich se odvolací soud může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvého stupně a za nichž může dojít k vlastnímu meritornímu rozhodnutí věci odvolacím soudem, v českém právním řádu stanoví ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvého stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže sám rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvého stupně, aniž by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání. Ústavní soud k tomuto již dříve doplnil, že z pohledu ústavněprávního by v opačném případě rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo zatíženo vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, jež by ve svém důsledku způsobila porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to porušením základních ústavním pořádkem chráněných zásad trestního řízení - zásady ústnosti a bezprostřednosti garantované čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 445/06 ze dne 28. 8. 2008 (N 149/50 SbNU 311)].

38. Po zhodnocení výše uvedeného a s přihlédnutím k napadeným rozhodnutím a obsahu soudního spisu však Ústavní soud dospěl k závěru, že v případě stěžovatele obecné soudy neporušily jeho právo na soudní přezkum v trestní věci. Ústavní soud uznává, že odvolací soud změnil skutkové i právní hodnocení stěžovatelova trestního jednání, avšak při této změně nevybočil z rámce stanoveného ustanovením § 259 odst. 3 trestního řádu. Vrchní soud totiž v průběhu odvolacího řízení doplnil dokazování mj. výslechem stěžovatele, přičemž z obsahu protokolu o tomto výslechu se podává, že stěžovatel byl soudem dotazován právě na otázky, které pak byly ponejvíce promítnuty do konečného rozhodnutí. Pokud přitom odvolací soud po tomto výslechu dospěl k závěru, že spolu s důkazy provedenými před soudem prvého stupně je skutkový stav věci jasný (byť jej na rozdíl od soudu prvého stupně odlišně hodnotil), nebylo jeho povinností vrátit věc k dopracování nalézacímu soudu, nýbrž mohl ve věci ihned rozhodnout, neboť takto zbytečně dále nezatěžoval procesní ekonomii řízení.

39. Nadto Ústavní soud dodává, že stěžovatel dále mohl podat proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání, čehož ostatně také využil. Ačkoliv si je Ústavní soud vědom, že Nejvyšší soud je soudem v zásadě kasačním, tak i možnost podání (mimořádného) opravného prostředku k tomuto soudu lze chápat za naplnění práva na soudní přezkum v trestních věcech, neboť v případě zjištěných pochybení (skutkových či právních) je Nejvyšší soud povinen na tyto vady adekvátně reagovat a napadená rozhodnutí zrušit. Ostatně takto i Evropský soud pro lidská práva prohlásil, že za přezkum ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 je možno považovat i řízení před kasačním soudem (viz rozhodnutí ve věci Emmanuello proti Itálii ze dne 31. 8. 1999, stížnost č. 35791/97).

40. Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit ani této námitce stěžovatele, přičemž zdůrazňuje, že i rozhodnutí Nejvyššího soudu (jako soudu sice kasačního, avšak také přezkoumávajícího skutkové a právní okolnosti případu) bylo adekvátně odůvodněno a v zásadě se vypořádalo s mnohými námitkami, které nyní uplatňuje stěžovatel i v ústavní stížnosti. I proto Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na soudní přezkum v trestních věcech.

VI. e) Protiústavnost výše uloženého trestu

41. Stěžovatel taktéž napadá nesprávnost výroku o výši uloženého trestu, kdy soudy neměly respektovat předchozí apel zdejšího soudu a chybně nezohlednit aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 trestního zákoníku [respektive ustanovení § 41 písm. g) téhož zákona].

42. K otázce přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud opakovaně uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.

43. Takové okolnosti však v nyní projednávaném případě Ústavní soud neshledal, neboť uložený trest vycházel ze zákonných parametrů a vrchní soud zároveň odůvodnil, z jakého důvodu dospěl ke konkrétní výměře trestu odnětí svobody (produktivní věk usmrceného, četnost jeho příbuzenstva, zákeřnost, nečekanost a překvapivost útoku či nedání možnosti k odvrácení smrtelného útoku). Ústavní soud tedy za této situace nemůže jakkoli zasahovat a přehodnocovat výši uloženého trestu, neboť tyto úvahy jsou v prvé řadě v kompetenci obecné justice. Pokud Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3395/10 předchozím rozhodnutím vytýkal nezohlednění stěžovatelem citovaných ustanovení trestního zákoníku, týkaly se tyto jeho výtky především dosavadního rozhodování, nikterak však nebyly a nemohly být chápány jako prospektivní výzvy obecným soudům ke konečnému rozhodnutí o výši trestu, neboť Ústavní soud takto nemůže obecné soudy zavazovat. Navíc Ústavní soud nemohl v době svého rozhodování znát výsledek opakovaného projednávání případu před obecnými soudy z hlediska trestní kvalifikace skutku, takže se stěží mohl závazně vyjadřovat k eventuální výši uloženého trestu.

VI. f) Posouzení dalších námitek stěžovatele

44. Pokud se stěžovatel dále v ústavní stížnosti dovolává porušení právní jistoty spočívající v rozkolísanosti právních názorů na právní kvalifikaci skutku, musí mu Ústavní soud dát částečně za pravdu, neboť v průběhu trestního řízení byly zvažovány rozličné možnosti kvalifikace jeho trestního jednání. Uvedené však zajisté nedosahuje ústavněprávní dimenze, neboť svědčí o značné problematičnosti celé kauzy, a to jak z hlediska prokázání skutkového stavu, tak následné trestněprávní kvalifikace, a není projevem chybného či vadného postupu obecných soudů. Za této situace tedy nelze hovořit o narušení právní jistoty stěžovatele, obzvláště pokud již Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3395/10 opakovaně zmiňoval trestný čin zabití jako jeden z možných trestných činů, dle kterého by mohlo být jednání stěžovatele kvalifikováno a jímž byl posléze vrchním soudem shledán vinným.

45. Závěrem pak musí Ústavní soud odmítnout též námitku týkající se nepřiměřené délky trestního řízení. Ústavní soud opakovaně judikuje, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287)]. Dobu trvání trestního řízení v délce osmi let přitom považuje za spíše výjimečnou a tato délka by měla spočívat ve zřejmých a významných důvodech. Tyto důvody však v případě stěžovatele lze nalézt, poněvadž trestní řízení bylo poznamenáno fakticky opakovaným projednáním věci z důvodu zrušovacího nálezu Ústavního soudu. V této souvislosti je pro Ústavní soud především důležité, že po jeho předchozím rozhodnutí délka trestního řízení přesáhla jen velmi málo dobu jednoho roku, což s ohledem na projednání věci ve třech soudních instancích nelze považovat za lhůtu nepřiměřenou.

VII. Závěr

46. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. prosince 2014

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru