Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 515/04Usnesení ÚS ze dne 16.11.2004K rozhodování o propuštění z vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
základní práva a svobody/svoboda osobní/vaz... více
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 54/35 SbNU 625
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.515.04
Datum podání23.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 39 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 7 odst.1, čl. 5 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 515/04 ze dne 16. 11. 2004

U 54/35 SbNU 625

K rozhodování o propuštění z vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 16. listopadu 2004 sp. zn. I. ÚS 515/04 ve věci ústavní stížnosti S. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 18. 6. 2004 sp. zn. 11 To 66/2004, kterým bylo zrušeno rozhodnutí krajského soudu, jímž byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel S. M. se domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zrušeno rozhodnutí krajského soudu, jímž byl propuštěn z vazby na svobodu, a tvrdil, že došlo k protiústavnímu omezení jeho osobní svobody. Porušení konkrétních práv či svobod stěžovatel netvrdil, a pouze z celkového obsahu stížnosti lze dovodit, že namítal porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost byla podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané tímto zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, stručně shrnuto, namítal, že vrchní soud nesprávně uzavřel, že rozhodnutí krajského soudu nemá oporu v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02, protože ve smyslu tohoto nálezu bylo krajským soudem rozhodováno dne 23. 4. 2004 při rozhodování o dalším ponechání obviněného ve vazbě (k němuž došlo v rámci hlavního líčení). S tím stěžovatel nesouhlasí, protože Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 161/04, ve věci spoluobviněného R. konstatoval porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy a tento nález týkající se osoby stíhané v téže trestní věci pro tentýž delikt byl vydán až po zmíněném prodloužení vazby.

Stěžovatel je však především přesvědčen, že u něj není vůbec dán důvod útěkové vazby a nesouhlasí s odkazem vrchního soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03, podle něhož má být samotná trestní sazba stíhaného trestného činu důvodem útěkové vazby. Zde stěžovatel odkázal na konstantní judikaturu, která vždy vyžaduje hodnocení konkrétních okolností rozhodných pro stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, stejně jako hodnotí poměry obžalovaného. Stěžovatel poukázal na to, že i když je věc stále projednávána před soudem prvního stupně, nelze z hlediska společenské nebezpečnosti činu pro společnost pomíjet skutečnosti nasvědčující tomu, že v době, kdy se stěžovatel dozvěděl, že jeden ze spolupachatelů, vystupující pod jménem "D." je spolupracovníkem policie, byl stěžovatel přesvědčen policistou vystupujícím pod jménem "kpt. H.", aby v akci pokračoval. Přitom "kpt. H." je osoba, která bez věrohodného vysvětlení mění výpovědi a jejíž rozhovory se stěžovatelem nebyly pro údajnou poruchu zaznamenány při pořizování legálního odposlechu. Rovněž u další osoby vystupující pod jménem "Z.", která se podobně jako "D." rozhodujícím způsobem podílela na distribuci padělků, se jeví reálnou možnost, že je spolupracovníkem policie, resp. tajné služby. Stěžovatel upozornil, že z jeho jednání nelze dovodit, že by měnil místa pobytu, což by mohlo odůvodňovat útěkovou vazbu. Těsně před zatčením kontaktoval "kpt. H.", o němž věděl, že je policistou, a informoval ho o tom, kde se nachází. Stěžovatel rovněž upozornil, že poslední odročení soudního jednání mělo tříměsíční prodlevu, aniž by byl konán jediný procesní úkon vedoucí k zajištění důkazů, což je třeba ve světle nálezů ve věcech vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 55/94, resp. sp. zn. IV. ÚS 173/94 posuzovat jako nedůvodné průtahy a nedůvodné omezení osobní svobody stěžovatele.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2004 (11 To 66/2004) Ústavní soud zjistil, že vrchní soud ke stížnosti státní zástupkyně zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2004 (7 T 13/2003-1438), protože konstatoval, že u stěžovatele nadále trvá důvod vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu (dále též "tr. ř."), když dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel a stíhaný trestný čin má stanovenu trestní sazbu od deseti do patnácti let. Zde soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03, podle něhož již sama hrozba takovým trestem zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání. Stěžovatel se nezdržoval v místě trvalého bydliště. Skutečnost, že o ponechání stěžovatele ve vazbě nebylo dne 8. 12. 2003 rozhodnuto se zajištěním možnosti slyšení stěžovatele, nepovažoval vrchní soud při trvání důvodů vazby za postačující pro propuštění stěžovatele na svobodu.

Z usnesení Krajského soudu V Hradci Králové ze dne 7. 6. 2004 (7 T 13/2003-1438) Ústavní soud zjistil, že krajský soud dospěl k závěru, že před vydáním svého rozhodnutí ze dne 8.12.2003 (7 T 13/2003-1008) nebyla obžalovaným poskytnuta možnost vyjádřit se za přítomnosti svých obhájců ke konkrétním důvodům vazby, a proto je propustil z vazby na svobodu. Soud konstatoval, že z jeho strany došlo ke stejnému porušení práv obžalovaných, jaké bylo konstatováno ve výroku nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02, a v odůvodnění nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 161/04. Krajský soud uvedl, že si je vědom, že se v případě obou výše zmíněných nálezů Ústavního soudu nejedná o obecně závazná rozhodnutí, ale vnitřně se s nimi ztotožnil.

Ústavní soud z podkladů opatřených pro rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 161/04 zjistil následující skutečnosti. Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 2003 (7 T 13/2003-1008) vyplývá, že krajský soud ponechával stěžovatele ve vazbě mj. proto, že se měl stíhaného jednání dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení za trestnou činnost majetkové povahy, a hrozí tak obava, že by pokračoval v trestné činnosti, přičemž je stíhán pro závažný trestný čin proti měně a reálně mu hrozí trest odnětí svobody v rozmezí od 10 do 15 let. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2004 (11 To 8/2004-1063), jímž bylo rozhodováno o stížnosti stěžovatele proti usnesení č. j. 7 T 13/2003-1008 vyplývá, že stěžovatel se nezdržoval v místě trvalého bydliště a i hrozba vysokého trestu byla hodnocena jako reálná. Z obžaloby Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2003 (2 KZv 2/2003) vyplývá, že stěžovatel se ve svých výpovědích opakovaně v plném rozsahu doznal k trestné činnosti kladené mu za vinu (str. 5, odst. 2).

Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době, z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu, pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle § 8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Stěžovatel nebyl propuštěn z vazby na svobodu, protože Vrchní soud v Praze se neztotožnil s názorem, že přes přetrvávající důvody vazby a přes konkrétní opodstatněnost trestního stíhání stěžovatele, kdy je reálně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, může být postačujícím důvodem omezení stěžovatelovy svobody fakt, že o předchozím ponechání stěžovatele ve vazbě krajský soud nerozhodoval se zajištěním slyšení obviněného, při němž by se mohl vyjádřit ke konkrétním důvodům své vazby. Stěžovatel však dokonce ani v ústavní stížnosti neuplatnil konkrétní námitku, jejíž prokázání by, ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům, reálně mohlo v rámci slyšení vyvrátit konkrétní důvod opodstatňující útěkovou vazbu, a proto nemůže mít Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování, k takovému postupu vrchního soudu výhrady. Tento závěr není v rozporu s právním názorem vysloveným v nálezu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 41, str. 397], protože v tehdy projednávané věci bylo nesporné, že konkrétní vazební důvod tvrzený obecnými soudy nebyl opodstatněný, a průběh řízení prokázal, že stěžovatel, pokud by měl dánu příležitost v rámci vazebního slyšení reagovat na tento tvrzený vazební důvod, by jeho existenci snadno vyvrátil. Jinými slovy, v této věci neveřejná forma jednání soudu o pokračování omezení svobody stěžovatele přispěla k omezení jeho možnosti zvrátit svým vyjádřením rozhodnutí soudu, které se opíralo pouze o formálně konstatovaný vazební důvod.

Z povahy institutu vazby vyplývá, že vazební důvody je třeba posuzovat vždy individuálně ke konkrétní osobě obviněného, na čemž nic nemění ani skutečnost, že jsou ve stejné věci stíhány za stejné jednání další osoby. Tento závěr vyplývá jak z individuální povahy trestní odpovědnosti, tak především z konstrukce institutu vazby, tak jak je upravena v trestním řádu. Ve věci spoluobviněného R., kde příslušné vazební rozhodnutí zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 25. 5. 2004 (sp. zn. I. ÚS 161/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 74, str. 229), pak nosným důvodem, který vedl k závěru o důvodnosti ústavní stížnosti, byla skutečnost, že obviněný R. byl ve vazbě výhradně z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. ř., přičemž tyto důvody (stíhání za jinou trestnou činnost a nenalezení všech padělků) u něj opět existovaly pouze formálně - obviněný byl za tuto jinou trestnou činnost zproštěn obžaloby a dosavadní průběh řízení nijak nepotvrdil původní předpoklad, že existují další padělky, díky nimž by tento obviněný mohl dále pokračovat v trestné činnosti. Ve světle takto zjištěného skutkového stavu Ústavní soud připomněl, že zajištění slyšení obviněného při rozhodování o pokračování omezení osobní svobody patří mezi důležité - mezinárodními závazky České republiky garantované - záruky osobní svobody, protože zkušenost vývoje demokratických právních řádů dokládá, že v rámci tohoto slyšení lze nejlépe zajistit možnost stěžovatele konkrétními námitkami vyvrátit důvody, pro které má být nadále ponecháván ve vazbě. Na tomto právním názoru Ústavní soud setrvává i v nyní projednávané věci.

Pokud však vrchnísoud argumentoval nálezem ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (srov. www. judikatura.cz nebo Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 48), nutno přisvědčit stěžovateli, že i zde se hovoří o nezbytné existenci důvodné obavy, která musí mít oporu v konkrétních skutečnostech, a výslovně se odmítá odůvodnění vazby pouze typovou hrozbou vysokého trestu, protože jakkoli by takový postup snad mohl vyplývat z jazykového a logického výkladu § 67 písm. a) tr. ř., požadavek ústavně konformní interpretace vyžaduje, aby hrozba vysokého trestu byla konkrétní a individualizovaná. Citovaný nález neodpoutává formální důvody vazby od jejich materiálního podkladu, byť připouští, že konkretizace může mít ve vztahu k osobě pachatele výjimečně podklad (pouze) v určité konkrétní objektivní konstelaci (srov. citovaný nález, resp. nález ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 74, str. 27). Ve stěžovatelově věci soudy, s ohledem na jeho osobu a při konstatované důvodnosti trestního stíhání, shledaly konkrétní skutečnosti naplňující zákonem stanovený vazební důvod. Proto ani zde nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele.

K setrvalým námitkám stěžovatele, že trestní stíhání není důvodné, protože jeho trestná činnost byla vyprovokována, Ústavnísoud podotýká, že v dané věci mohl zohledňovat tato tvrzení pouze ve vztahu k důvodnosti vazby, přičemž zatím zjištěné skutečnosti dle názoru obecných soudů takový závěr neopodstatňují. Zde Ústavní soud poznamenává, že pokud se kdykoli v řízení mimo rozumnou pochybnost prokáže, že konkrétní obviněný byl ke stíhanému jednání vyprovokován subjekty, jež jsou součástí policejních složek, resp. subjekty podléhajícími jejich pokynům, povede to obecné soudy patrně k vyvození odpovídajících důsledků, kdy nelze vyloučit ani vznik procesní situace, v níž trestní stíhání konkrétní osoby, a tedy ani vazba, nebudou důvodnými. K tomuto postupu jsou obecné soudy nepochybně zavázány příkazem ústavně konformní aplikace právních norem, když by s ohledem na charakter věci nebylo možno pominout právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 597/99, kde bylo mj. konstatováno, že: "jednání fyzické osoby nutno považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž patří i protiprávní jednání, následek, kauzální nexus a zavinění. Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, pakliže jednání státu (v dané věci Policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy, nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání." (Sbírka rozhodnutí, svazek 18, nález č. 97, str. 345). Prověření obhajoby stěžovatele vedené v tomto směru je však věcí obecných soudů, jejichž činnost nemůže Ústavní soud nahrazovat.

Stěžovatel namítal neodůvodněné průtahy řízení, které též vedou k prodlužování omezení osobní svobody, a odkázal na rozhodnutí Ústavníhosoudu ze dne 22. 3. 1995 sp. zn. IV. ÚS 173/94, podle kterého: "Dostačujícím důvodem pro nerespektování kritéria 'přiměřené lhůty', v níž má trestní proces proběhnout, nemůže být v žádném případě nedostačující stav personálu, když se navíc nejedná o nijak složitou záležitost." (Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 16, str. 103). A stěžovatel odkázal i na nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 55/94, kde se výslovně konstatuje, že: "Je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají poskytnutí soudní ochrany v přiměřené době." (Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 42, str. 35). Argumentace těmito nálezy není přiléhavá. Při posuzování průtahů je totiž třeba v souladu s ustálenou judikaturou zkoumat přispění tří složek (konání či nekonání státní moci, složitost věci, přispění účastníka). Přitom projednávaná věc je složitá a stěžovatelem zmíněná prodleva v důkazním řízení je způsobena zákonem vyvolanou nutností periodického provádění přezkumu vazebních důvodů nadřízeným soudem a též přezkumy konanými z podnětu obviněných. Také primární odpovědnost za prodlužování důkazního řízení nespočívá v chybách v organizaci soudnictví, ale (jak vyplynulo z opatřování podkladů pro rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 161/04), pramení též ze skutečnosti, že policejní orgány (resp. zástupce obžaloby) v několika případech nepředložily soudu úplné přepisy zaznamenaných hovorů, ačkoli je předtím označily za úplné. Ústavní soud se nedomnívá, že by v současné době bylo řízení zatíženo nedůvodnými průtahy, což však patrně v budoucnu nezbaví obecné soudy povinnosti zkoumat, zda opakované potíže s předkládáním důkazů již nelze s přihlédnutím k principu proporcionality dále tolerovat ve vztahu k omezení osobní svobody stěžovatele. (K hlediskům, která je zde třeba zvažovat, srov. rozsudky Třetí sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 2000 Punzelt proti České republice 31315/96, § 73, nebo ze dne 6. 6. 2000 Český proti České republice 33644/96, § 75, nebo ze dne 31. 6. 2000 Barfuss proti České republice 35848/97, § 65.)

Ústavnísoud neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, stejně tak nezjistil ani porušení jiných jeho základních práv a svobod. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru