Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 509/14 #1Usnesení ÚS ze dne 29.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoul... více
Věcný rejstříkúvěr
pohledávka
konkurz a vyrovnání
směnky, šeky
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.509.14.1
Datum podání10.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 330 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 509/14 ze dne 29. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti Finex Real, a. s., se sídlem Jiřího z Poděbrad 2593, 530 02 Pardubice, zastoupené JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem Soudní 1, 568 02 Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 32 Cdo 3679/2012-126, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012 č. j. 12 Co 335/2011-96 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2011 č. j. 25 C 171/2008-42, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, domáhala se stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobkyně) po žalované zaplacení částky 7 000 000 Kč, jež měla představovat plnění z bankovní záruky, kterou žalovaná poskytla. Tato záruka se vztahovala na konečnou pohledávku věřitelky z úvěru poskytnutého dlužnici úvěrovou smlouvou č. 214996015 ze dne 20. 9. 1996 ve výši 10 000 000 Kč (avšak jen do výše 70 % z konečné pohledávky). Konečnou pohledávkou se podle záruční listiny rozuměla dlužnicí nezaplacená jistina zaručovaného úvěru zmenšená o výtěžek ze zpeněžení veškerých zajišťovacích instrumentů, kterými byl úvěr zajištěn. Úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužnice a bianko směnkou č. IPB2149Z80001496 vystavenou věřitelkou a avalovanou všemi společníky dlužnice.

Obecné soudy žalobu zamítly. Z provedeného dokazování zjistily, že na majetek dlužnice byl dne 18. 10. 2002 prohlášen konkurs. Na základě konkursního řízení byla České konsolidační agentuře (na kterou přešla předmětná pohledávka smlouvou o postoupení pohledávky) uhrazena částka 964 272 Kč z rozvrhového usnesení a částka 4 564 900,20 Kč z odděleného uspokojení. Dne 28. 4. 2006 pak stěžovatelka, které byla pohledávka z úvěrové smlouvy dále postoupena, uzavřela s výše uvedenými avalisty dohodu o narovnání, podle níž se dlužníci zavázali zaplatit na úhradu závazků z rukojemství částku 8 000 000 Kč. Jak soudy dále zjistily, mezi původní věřitelkou a dlužnicí byla dne 20. 9. 1996 uzavřena ještě jedna úvěrová smlouva (č. 214996014), tentokráte ve výši 3 500 000 Kč, přičemž i tato smlouva byla zajištěna bianko směnkou (č. IPB2149Z80001596) vystavenou věřitelkou a avalovanou všemi společníky dlužnice. Také pohledávka z této smlouvy byla převedena na Českou konsolidační agenturu a později na stěžovatelku. Jak dále zjistil odvolací soud, dohoda o narovnání ze dne 28. 4. 2006 se týkala nejen závazků plynoucích ze směnky č. IPB2149Z80001496, nýbrž i ze směnky č. IPB2149Z80001596, v dohodě však nebylo specifikováno, jakým způsobem má být částka 8 000 000 Kč na úhradu úvěrů jištěných uvedenými směnkami rozdělena. Odvolací soud proto tuto částku rozdělil v poměru odpovídajícímu poměru obou úvěrů (10 000 000 Kč ku 3 500 000 Kč) a dovodil, že na úhradu úvěru č. 214996015 připadlo z dohody o narovnání 6 000 000 Kč. Stejným způsobem byly v souladu s listinnými důkazy rozděleny také částky obdržené Českou konsolidační agenturou na základě konkursního řízení; na úhradu úvěru č. 214996015 tedy připadla částka 717 640 Kč z rozvrhového usnesení a částka 3 397 578,39 Kč z odděleného uspokojení.

Celkově tudíž na úhradu úvěru č. 214996015 poskytnutého ve výši 10 000 000 Kč získala stěžovatelka a Česká konsolidační agentura částku 10 115 218,39 Kč. Konečná pohledávka specifikovaná v záruční listině proto nepředstavuje kladné číslo, přičemž vzhledem ke znění záruční listiny není podstatné, zda plněním, které věřitelé ze zajišťovacích instrumentů obdrželi, byl hrazen samotný dluh, či jeho příslušenství. Z uvedených důvodů žalovaná neměla podle soudů prvního a druhého stupně povinnost požadované plnění stěžovatelce poskytnout.

Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto, jelikož stěžovatelka neformulovala žádnou právní otázku, která by byla v řízení před soudy nižších instancí v projednávané věci řešena. Rozhodnutí odvolacího soudu navíc Nejvyšší soud považoval za souladné se soudní judikaturou.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, v níž uvádí, že rozhodnutí obecných soudů je v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem a hmotným právem. V této souvislosti poukazuje na ustanovení § 330 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem několik závazků a poskytnuté plnění nestačí na splnění všech závazků, je splněn závazek určený při plnění dlužníkem. Neurčí-li dlužník, který závazek plní, je splněn závazek nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství. Podle odst. 2 téhož ustanovení se při plnění peněžitého závazku započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak. Konečně podle odst. 3 má-li dlužník vůči věřiteli několik peněžitých závazků a dlužník neurčí, který závazek plní, placení se týká nejdříve závazku, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak závazku nejdříve splatného. Jak stěžovatelka uvádí, z dohody o narovnání uzavřené mezi ní a avalisty nijak nevyplývá, na kterou směnku či úvěr je platba 8 000 000 Kč poskytnuta. Podle citovaných ustanovení tak započítala poskytnuté plnění na úhradu dle číselného označení staršího úvěru č. 214996014, a to nejprve na jeho příslušenství. Daný úvěr byl navíc zajištěn méně než úvěr č. 214996015. Podle stěžovatelky nebyl žádný zákonný důvod k rozpočítání částky 8 000 000 Kč poměrně mezi oba úvěry. Podobně soudy pochybily i při rozpočítání částky získané na základě konkurzního řízení, neboť oba úvěry byly zajištěny různými nemovitostmi a v řízení nebylo objasněno, za jaké částky byly jednotlivé nemovitosti prodány, a jaká částka tedy připadla na úhradu jednotlivých úvěrů. Pochybení stěžovatelka konečně spatřuje i v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který konstatoval soulad napadených rozhodnutí se soudní judikaturou, aniž by tuto judikaturu uvedl.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje výklad podústavního práva provedený obecnými soudy a po Ústavním soudu žádá, aby jej nahradil výkladem vlastním, pro stěžovatelku příznivějším. Jak ovšem plyne z výše uvedeného, taková úloha Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecnými soudy učiněný výklad podústavního práva byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, tím by totiž docházelo k dotčení základních práv účastníků. V projednávané věci tomu tak nicméně není. Závěr, ke kterému dospěly obecné soudy a podle něhož při řešení otázky, jaká částka byla zaplacena z jednotlivých směnek podle dohody o narovnání mezi věřitelem a avalisty, je potřeba dohodnutou částku rozdělit poměrně podle výše úvěru, který každá ze směnek zajišťovala, považuje Ústavní soud v nyní posuzované věci za logický a ústavně konformní. To stejné pak lze konstatovat i o rozdělení částky obdržené na základě konkursního řízení, přičemž závěry v tomto ohledu učiněné odpovídají i listinným důkazům. Porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv Ústavní soud nespatřuje ani v úvaze, že vzhledem ke znění záruční listiny nebylo podstatné, zda se výtěžek ze zajišťovacích instrumentů započetl na příslušenství, či na jistinu. Podle Ústavního soudu je také tento názor logický, opodstatněný a ústavně konformní. Pokud jde o stěžovatelkou citovaná ustanovení obchodního zákoníku, tak jak již uvedl Nejvyšší soud, na nyní projednávanou věc tato ustanovení nedopadají.

Pokud se týče námitek vůči rozhodnutí dovolacího soudu, nelze přehlédnout, že stěžovatelka v dovolání formulovala otázku zásadního právního významu, která však ve skutečnosti na projednávanou věc nedopadala. Nejvyšší soud přitom stěžovatelce dostatečně vysvětlil, na jakých právních závěrech napadené rozhodnutí odvolacího soudu stojí (přičemž tyto závěry aproboval) a proč je stěžovatelkou formulovaná právní otázka v dané věci irelevantní. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že pokud Nejvyšší soud konstatuje soulad určitého právního názoru se soudní judikaturou, je žádoucí, aby tuto judikaturu v rozhodnutí citoval. Za daných okolností však tento nedostatek porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nepředstavuje.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2014

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru