Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 509/03 #1Usnesení ÚS ze dne 10.04.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.509.03.1
Datum podání26.09.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb.

40/1964 Sb., § 126

87/1991 Sb., § 13 odst.2, § 23, § 20


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 509/03 ze dne 10. 4. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. K., zastoupené JUDr. T. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1050/2003, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 20 Co 739/99, a o návrhu, aby Ústavní soud stanovil, že Česká republika - Ministerstvo financí je povinna zaplatit stěžovatelce náklady tohoto sporu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1050/2003, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 20 Co 739/99. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 1999, sp. zn. 32 C 312/95, tak, že návrh stěžovatelky, aby jí byla žalovaná v daném právním sporu - Česká republika, Ministerstvo financí, povinna vydat částku 104.396,04 Kč s příslušenstvím, byl zamítnut. Nejvyšší soud poté napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky v dané věci zamítl. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud stanovil, že Česká republika- Ministerstvo financí je povinna zaplatit stěžovatelce náklady tohoto sporu.

Jak vyplývá z příslušné pasáže odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně a z obsahu spisu soudu I. stupně, odvolací soud zjistil, že stěžovatelka je dcerou R. Z., která zemřela dne 7. 3. 1951. Tato zůstavitelka měla dvě dcery, a to M. H. a stěžovatelku. Poněvadž finanční prokuratura tehdy neshledala, že je žalobkyně nezpůsobilá k nabytí dědictví, měla (žalobkyně) nárok na 3/4 dědického podílu, který by jí náležel podle platných ustanovení o dědictví ze zákona. Na základě této skutečnosti rozhodlo tehdejší Státní notářství v Brně usnesením ze dne 14. 9. 1957 tak, že bylo potvrzeno, že dědictví nabyla dcera zemřelé M. H., roz. Z. a že stěžovatelka nabývá ze zákona dědický podíl ve výši 104.396,04 Kč. Jak vyplynulo ze shora citovaného usnesení, tento podíl původně váznoucí na nemovitostech připadl státu, neboť majetek stěžovatelky byl zajištěn usnesením Státní prokuratury v Brně ze dne 16. 5. 1952, č.j. ST 3604/48, jako osoby podezřelé ze zločinu. Nemovitosti, které náležely do dědictví a na něž bylo vloženo zástavní právo na dědický podíl pro 104.396,04 Kč ve prospěch žalobkyně, byly pak rovněž v rámci výkonu rozhodnutí prodány na úhradu určitých pohledávek státu.

Odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že soud I. stupně pochybil, pokud na projednávanou věc aplikoval ust. § 451 odst. 2 občanského zákoníku, tedy ustanovení týkající se bezdůvodného obohacení (dříve neoprávněného majetkového prospěchu) a žalobě rozsudkem ze dne 11. 6. 1999, sp. zn. 32 C 312/95, v zásadě vyhověl. Podle názoru odvolacího soudu je třeba v první řadě vycházet ze skutečnosti, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 4. 1995, sp. zn. 1 Rt 253/90, byla žalobkyně soudně rehabilitována, neboť byla nezákonně zbavena majetku v souvislosti s trestním stíháním pro delikt přípravy úkladů proti republice. Z odůvodnění uvedeného usnesení vyplývá, že i když v posuzovené věci nebyl vůči žalobkyni vyhlášen odsuzující rozsudek, je třeba zde aplikovat ust. § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci per analogiam. Je nesporné, že lhůty k podání řádných i mimořádných opravných prostředků proti usnesení Státní prokuratury v Brně ze dne 16. 5. 1952, č. j. St 3604/48, kterým byl zajištěn majetek žalobkyně, marně uplynuly. V rovině trestněprávní byla tedy náprava takového rozhodnutí možná pouze cestou zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích. Pokud zákonodárce přijal zákon č. 119/ 1990 Sb., učinil tak s úmyslem zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská, politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a v mezinárodních právních normách dřívější zákon označoval za trestné. Tento zákon si tedy položil za cíl zajistit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci, jakož i přiměřené hmotné odškodnění, pokud pobývaly nezákonně ve výkonu vazby nebo trestu. Tento zákon rovněž prostřednictvím ust. § 23 odst. 2 stanovil, že podmínky uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků (běží o nároky per analogiam) upraví zvláštní zákon. V rovině občanskoprávní tedy nemůže vést v projednávaném případě k případnému uspokojení nároku žalobkyně jiná cesta, než cesta zvláštního zákona, na který odkazuje ust. § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Odvolací soud nevylučuje, že v obecné rovině je možné použít na jednotlivý případ obecnou normu (občanský zákoník), nestanoví-li restituční předpisy pro tento konkrétní jednotlivý případ adekvátní řešení. Pro osoby, které byly účastny soudní rehabilitace -ak těmto osobám patří bezesporu i žalobkyně - však sám zákonodárce založil povinnost soudu vycházet ze zvláštního zákona, kterým je v tomto případě zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění doplňků a změn. Jak již z preambule tohoto zákona vyplývá, zákon se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd a upravuje podmínky uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Zákon č. 87/1991 Sb. však neobsahuje ustanovení, které by bylo možné na projednávaný případ aplikovat a v konečném důsledku návrhu žalobkyně vyhovět. Jak z uvedeného zákona vyplývá, zrušené výroky v trestním řízení se (sice) zrušují ex tunc (s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku), nicméně podle § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. nastupují nároky, upravené zákonem č. 87/1991 Sb. a nelze tedy již v žádném případě uplatnit nároky vindikační. Potencionální nároky ex tunc totiž byly nahrazeny nároky nyní nově založenými s konstrukcí nároku na vydání věci podle § 5 a násl. zákona č. 87/1991 Sb. Finanční částka však není věcí individuálně určenou. Takovouto individuálně určenou věcí by byly bankovky označené přesně pořadovým číslem či jinak přesně individualizované, a to kupř. jako předmět sběratelské hodnoty. Takový nárok však uplatněn nebyl. V úvahu nepřichází - podle odvolacího soudu - ani ust. § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nebyly splněny ani podmínky § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., totiž podání písemné žádosti o finanční náhradu u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky. Navíc by v tomto případě příslušela žalobkyni pouze částka 60.000,- Kč jako náhrada za celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, který byl převzat státem na základě soudního rozhodnutí, které bylo zrušeno podle zákona č. 119/1999 Sb.

Nejvyšší soud poté rozsudkem ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1050/2003, stěžovatelčino dovolání zamítl, neboť se v zásadě ztotožnil s uvedenou argumentací odvolacího soudu.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména vytýká oběma napadeným rozsudkům, že vadným posouzením věci došlo k odmítnutí jejího zjevně oprávněného nároku v důsledku logického paradoxu. Tímto paradoxem je prý právní úvaha, dle které na jedné straně každý majetek, jehož vlastnictví bylo s účinkem ex tunc potvrzeno soudním rozhodnutím, vyhlášeným v režimu zák. 119/1990 Sb., může být vydán pouze za podmínek a způsobem dle zák. 87/1991 Sb., ale na druhé straně tento majetek nelze vydat v režimu tohoto zákona, neboť jej nelze zařadit do žádné kategorie vydávaných věcí, které tento zákon vymezuje. Tato právní konstrukce je prý vadná. Zcela totiž opomíjí skutečnost, že majetkové nároky vzniklé z řízení dle zák. č. 119/1990 Sb. se sice uplatňují dle § 23 cit. zákona dle podmínek a způsobem stanoveným v zák. č. 87/1991 Sb., leč to neznamená, že na tyto nároky lze beze zbytku aplikovat všechna ustanovení tohoto zákona mechanicky a bez jakékoliv korektury. Vzhledem k tomu, že zákon č. 87/1991 Sb. je v právním postavení lex specialis vůči občanskému zákoníku jako lex generalis, platí, že pokud některé právní vztahy či právní instituty, související s majetkovými nároky plynoucími ze zák. č. 119/1990 Sb. nejsou v zákoně č. 87/1991 Sb. explicitně upraveny, pak podléhají obecné úpravě v občanském zákoníku. Nelze proto podle stěžovatelky trvat na vydávání majetku v režimu zákona č. 87/1991 Sb., pokud by takový majetek nebylo možné vydat "pro nemožnost podřazení do kategorie vydávaných věcí pro nedostatek právní úpravy cit. zákona". Stěžovatelka poukazuje na okolnost, že zatímco vydávání v režimu § § 3 - 6 a násl. zák. č. 87/1991 Sb. se týká pouze věcí, hovoří ustanovení § 20 odst. 3 cit. zák. o nárocích na vydání majetku; předmět nároků dle § 20 je podstatně širší, což lze dovodit z obsahu § 118 odst. 1 o.z. Dále stěžovatelka zdůrazňuje skutečnost, že předmětem jejího restitučního nároku nebyly bankovky v hodnotě 104.396,04 Kč, nýbrž dědický podíl v této částce. Vadnost právního posouzení věci v napadených rozsudcích spočívá prý tedy rovněž ve formalistickém neuznání předmětné peněžní částky jako věci a to bez bližšího zkoumání této právní problematiky.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu i Krajského soudu v Brně, jakož i Ministerstva financí. Uvedené orgány veřejné moci však reagovaly buď naprosto stručně, zcela odkazujícím způsobem na svůj rozsudek (Krajský soud v Brně), nebo sice obšírněji (pokud jde o zbývající orgány), ale z obsahu jejich vyjádření vyplývá, že pouze jinými slovy uvedly to, co již v zásadě obsahovaly jejich předchozí závěry ve spisu. Přesto byla tato vyjádření zaslána právnímu zástupci stěžovatelky k možné replice. Ten však na ně nereagoval.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud mnohokrát uvedl, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním řádem.

Taková situace v souzeném případě nenastala.

Co se týče podstaty věci, akceptuje Ústavní soud v obecné rovině závěry vyslovené v rozsudcích obecných soudů, i když z poněkud jiných důvodů, než na které položily důraz. Podle názoru Ústavního soudu obstojí zejména závěr, že ve věci nelze aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, jelikož se jedná o věc svojí podstatou rehabilitační, resp. restituční. I podle Ústavního soudu je třeba v první řadě vycházet ze zjištění, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 4. 1995, sp. zn. 1 Rt 253/90, byla žalobkyně soudně rehabilitována, neboť byla nezákonně zbavena majetku v souvislosti s trestním stíháním pro delikt přípravy úkladů proti republice. Pro osoby, které byly účastny soudní rehabilitace, založil zákonodárce povinnost soudu vycházet ze zvláštního zákona, kterým je v tomto případě zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vztahující se na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd a upravující podmínky uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Na rozdíl od obecných soudů, které tuto otázku nezodpověděly jednoznačně, je však Ústavní soud toho názoru, že uvedený zákon obsahuje ustanovení, které je možné na případ stěžovatelky aplikovat; jedná se o ustanovení § 13 odst. 2, podle kterého jestliže majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, převzal stát na základě soudního rozhodnutí, zrušeného poté podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, přísluší oprávněné osobě náhrada ve výši 60.000,- Kč. (Pozn.: To by byl i případ stěžovatelky, neboť u ní nešlo o odnětí nemovitosti, ale dědického podílu 104.390,04 Kč, tedy finanční částky.) Daný případ je podle mínění Ústavního soudu podřaditelný pod uvedené ustanovení za použití ústavněkonformního výkladu, kterým je jeho extenzivní interpretace. Ústavní soud již několikrát vyslovil, že aplikaci restitučních předpisů nutno provádět vstřícně ve vztahu k restituentům a vykládat je v souladu s jejich účelem, kterým je zejména alespoň částečná kompenzace či náprava křivd způsobených totalitním režimem. Hodnocení podmínek naplnění jednotlivých restitučních titulů nemůže být provedeno bez ohledu na tento záměr zákonodárce a také bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky; přijatou koncepci kontinuity s dřívějším právem je třeba chápat v tomto smyslu v restitučních případech výrazně diskontinuálně, neboť jde o diskontinuitu hodnotovou.

Stěžovatelce se tedy mohlo dostat přibližně 60 % z požadované částky (104.396,04 Kč); to by bylo přiměřené a s přihlédnutím k okolnostem daného případu ještě spadající do přijatelného pojetí restitučních zákonů, které nemohly vždy podrobně reagovat na všechny situace, hodné nápravy, jež za minulého režimu vznikly. V dané věci je však nepochybné, že návrh v souladu s uvedeným ustanovením, tedy písemná žádost o tuto finanční náhradu u příslušného ústředního orgánu státní správy, podán nebyl. Pokud by se odpovědné orgány takovým návrhem - byl-li by podán - odmítly zabývat nebo by mu s příliš formalisticky pojatým odůvodněním nevyhověly, mohlo by tím dojít k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Taková situace však v souzené věci nenastala. Soudy aplikaci uvedeného ustanovení restitučního předpisu zvažovaly, resp. zmínily, ale jelikož předmětný návrh ve věci nebyl podán, nemohly ani podrobněji zkoumat předpoklady naplnění uvedeného ustanovení a případného vyhovění stěžovatelce ve věci samé.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, v souzené věci zjevně porušeny nebyly.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Za tohoto stavu - vzhledem k výsledku řízení - neuložil Ústavní soud vedlejším účastníkům, aby nahradili stěžovatelce náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2007

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru