Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 506/98Nález ÚS ze dne 27.09.2000K vázanosti správního orgánu názorem soudu, který přezkoumává jeho rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
dědění/odmítnutí dědictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 135/19 SbNU 229
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.506.98
Datum vyhlášení30.10.2000
Datum podání04.12.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37, čl. 11 odst.1, čl. 4 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.l, § 9 odst.4

99/1963 Sb., § 250r


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 506/98 ze dne 27. 9. 2000

N 135/19 SbNU 229

K vázanosti správního orgánu názorem soudu, který přezkoumává jeho rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. K.,

proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9.

1998, č.j. 15 Ca 71/98-9, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9.

1998, č.j. 15 Ca 71/98-9, se zrušuje.

Odůvodnění:

Okresní úřad v Liberci, okresní pozemkový úřad, rozhodnutím

ze dne 23. 11. 1993, č.j. PÚ-R-1596/93-Fa, vydaným podle

ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, určil, že stěžovatelka je vlastnicí nemovitostí v k.ú.

Machnín, a to st. p. č. 279, pozemků p.č. 252/26 - role a p.č.

258 - louka podle dřívějšího pozemkového katastru, odpovídajícím

parcele st. 279 a částem pozemků p. č. 252/26 - zahrada, ost.

p. a p. č. 259/5 ost. p. a objektu na st. p. č. 279. V odůvodnění

tohoto rozhodnutí zejména uvedl, že rozhodnutím STN (roz. Státního

notářství) v Liberci ze dne 14. 2. 1966, č.j. 3 D 383/65, "bylo

rozhodnuto" v dědické věci po E. K. (která byla podle výpisu

z pozemkové knihy, knihovní vl. 463, spolu s J. K. vlastníkem

předmětných nemovitostí), že dědictví připadá čsl. státu, protože

všichni zákonní dědicové dědictví odmítli. Podle čestného

prohlášení stěžovatelky bylo dědictví odmítnuto v tísni, na což se

vztahuje ustanovení § 6 odst. 1 písm. l) cit. zákona č. 229/1991

Sb.

Krajský soud v Liberci toto rozhodnutí (k opravnému

prostředku podanému povinnou osobou) rozsudkem ze dne 25. 1.

1994, č.j. 15 Ca 643/93-13, zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení

s odůvodněním, že dokazování je nutno zaměřit na otázku, zda byl

důvodem odmítnutí dědictví stav uváděný M. K. v čestném prohlášení

či zda byly důvodem odmítnutí dědictví dluhy z tohoto dědictví

pocházející. Proto Okresní úřad v Liberci provedl výslechy svědků,

vyžádal spisy o projednání dědictví a zajistil znalecký posudek

o ceně nemovitosti v době projednávání dědictví. Okresní úřad po

té rozhodnutím ze dne 30.12.1994, č.j. PÚ-R-3446/94-Fa., znovu

rozhodl tak, že M. K. je vlastníkem st. p. č. 279 o výměře 1319 m+

s domem čp. 175 a části p. č. 252/26 o výměře 2197 m+

odpovídajícím podle dřívějšího pozemkového katastru parcele st.

279 s domem čp. 175 a pozemku p. č. 252/26.

Krajský soud v Ústí nad Labem toto rozhodnutí rozsudkem ze

dne 5. 3. 1996, č.j. 15 Ca 61/95-15, opět zrušil, neboť dospěl

k závěru, že stav věci nebyl dostatečně zjištěn a tím i správně

posouzen, pokud jde o otázku existence uvedeného restitučního

důvodu. Uvedl též, že nevyjdou-li dalším dokazováním najevo nové

skutečnosti mající význam pro posouzení existence restitučního

důvodu podle § 6 odst. 1 písm.l) zákona o půdě, nebude jej podle

dosavadních důkazů pokládat za dostatečně prokázaný. Po tomto

rozsudku krajského soudu - jak plyne z dále citovaného rozhodnutí

okresního úřadu z 12. 5. 1997 - našel advokát JUDr. A. P.

(zastupující M. K.) svědka událostí z roku 1965 pí. V., která byla

vyslechnuta do protokolu; dále byly v archívu objeveny doklady

finančního odboru ONV z roku 1963, jež prý "jednoznačně prokazují

záměr státního aparátu, aby byl majetek převeden na stát".

Svědeckou výpověď a doklady bývalého FO ONV považoval okresní úřad

za nové skutečnosti prokazující existenci restitučního důvodu

podle § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, a proto rozhodnutím ze

dne 12. 5. 1997, č.j. PÚ-R-5622/97, rozhodl o vlastnictví pí.

M. K. k předmětným nemovitostem opět kladně.

Krajský soud v Ústí nad Labem přezkoumal na základě opravného

prostředku podaného povinnou osobou také toto rozhodnutí

a rozsudkem ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. 16 Ca 328/97, jej zrušil,

protože pozemkový úřad prý rozhodl v rozporu s ust. § 250r

o.s.ř., když nerespektoval závazný právní názor soudu. Krajský

soud vrátil věc pozemkovému úřadu k dalšímu řízení, s poukazem na

to, že úřad je vázán právním názorem soudu.

Pozemkový úřad poté rozhodnutím ze dne 22. 12. 1997, č.j.

PÚ-R-5909/97-Fa, rozhodl tak, že stěžovatelka není vlastníkem

předmětných nemovitostí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí již jen

konstatoval shora popsaný průběh předchozích řízení a uvedl, že

dřívější správní rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil,

neboť pozemkový úřad nerespektoval závazný právní názor soudu.

Citované rozhodnutí pozemkového úřadu napadeným (v záhlaví

uvedeným) rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil.

V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že podle názoru Krajského

soudu v Ústí nad Labem vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 5. 11.

1997, č.j. 16 Ca 328/97-13, kterým bylo zrušeno předchozí

rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 12. 5. 1997, č.j.

PÚ-R-5622/97-Fa, ani doplnění dokazování výslechem svědkyně V.

a znaleckým posudkem o ceně nemovitostí v době úmrtí E. K.

nezměnilo nic na závěru vysloveném již v předchozím rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 1996, č.j. 15 Ca

61/95-15, že není doložena existence restitučního titulu uvedeného

v ust. § 6 odst. 1 písm. l) zákona č.229/1991 Sb., ve znění novel.

Krajský soud dále poukázal na rozhodnutí pozemkového úřadu,

určující, že stěžovatelka není vlastnicí předmětných nemovitostí,

se kterým je nutno se ztotožnit. Krajský soud v Ústí nad Labem

dále mimo jiné uvedl, že předmětné nemovitosti přešly do

vlastnictví státu rozhodnutím Státního notářství v Liberci ze 14.

2. 1965, č.j. 3 D 383/65, vydaným v řízení o dědictví po E. K.,

když stěžovatelka i všichni další dědici dědictví odmítli. V úvahu

tedy přicházel restituční důvod - odmítnutí dědictví učiněné

v tísni podle § 6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., ve

znění novel, který také stěžovatelka uplatnila. Rozhodující pro

posouzení oprávněnosti jejího nároku na vydání předmětných

nemovitostí je proto vyřešení otázky, zda k odmítnutí dědictví

v tísni došlo. Z právního názoru, jejž vyslovil Krajský soud

v Ústí nad Labem v rozsudku, jímž předchozí rozhodnutí pozemkového

úřadu zrušil, tedy přímo vycházel výrok soudu, který má pro další

rozhodování správního orgánu - pozemkového úřadu zavazující

účinek, a který je proto správní orgán povinen respektovat, neboť

mu to ukládá ustanovení § 250r o.s.ř. Již porušení této vázanosti

by samo o sobě bylo nezákonností a odůvodňovalo by bez dalšího

nové zrušení rozhodnutí správního orgánu - pozemkového úřadu.

Pouze výjimečně, kdyby v řízení před pozemkovým úřadem po zrušení

jeho předchozího rozhodnutí vyšly najevo nové skutečnosti

odůvodňující odchylné právní posouzení věci, mohl by se správní

orgán - pozemkový úřad odchýlit od právního názoru vysloveného

soudem. K tomu prý však v daném případě nedošlo. Pozemkový úřad

tedy postupoval podle zákona, když o uplatněném nároku rozhodl

v souladu s právním názorem vysloveným v předchozím soudním

rozhodnutí (§ 250r o.s.ř.). Proto musel Krajský soud v Ústí nad

Labem - jak uvádí - napadené rozhodnutí správního orgánu potvrdit.

V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem

napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní zejména uvedla, že

rozhodnutím Pozemkového úřadu v Liberci ze dne 22. 12. 1997, č.j.

PÚ-R-5909/97, které bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu

v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 1998, sp. zn. 15 Ca 71/98, bylo

porušeno ustanovení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť

nesprávnou aplikací ust. zák. č. 229/1991 Sb. byla omezena na

svých právech, která jí tento předpis zaručuje. Tím došlo ve svých

důsledcích i k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, neboť byla krácena na právu majetkovém. Porušení

uvedených práv a svobod, stejně jako nedostatečné poskytnutí

soudní ochrany podle čl. 37 Listiny, spatřuje stěžovatelka zejména

v následujících důvodech.

Rozhodnutím Pozemkového úřadu v Liberci ze dne 23. 11. 1993,

č.j. PÚ-R-1596/93, bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je vlastníkem

předmětných nemovitostí, jež byly v držení společnosti S. K.,

s.r.o., která je získala na základě hospodářské smlouvy z 28. 3.

1991 od Státního statku Liberec, s.p. Rozhodnutí vycházelo z toho,

že dědictví po E. K. bylo odmítnuto v tísni. Krajský soud v Ústí

nad Labem toto rozhodnutí svým rozhodnutím ze dne 25. 1. 1994, sp.

zn. 15 Ca 643/93, zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu

řízení. Přitom zaujal názor, že odůvodnění stojící na čestném

prohlášení oprávněné osoby je nedostačující, takže je třeba

zkoumat, co bylo důvodem odmítnutí dědictví, konkrétně, zda bylo

odmítnutí vázáno na požadavek, aby dědicové vstoupili do

zemědělství, nebo na to, že bylo předluženo. Řízení mělo být dle

pokynu Krajského soudu v Ústí nad Labem doplněno výslechem manžela

stěžovatelky a dědickým spisem z roku 1965. Pozemkový úřad provedl

tyto důkazy a vyslechl i bývalého předsedu senátu Okresního soudu

v Liberci JUDr. K. L. Ve spisu Státního notářství v Liberci bylo

mimo jiné uvedeno, že dědictví bylo odmítnuto vzhledem k dluhům

z titulu pohledávky čsl. státu z první pozemkové reformy (a to

přesto, že tato pohledávka byla již dávno promlčena), která byla

v dědickém řízení uplatněna. K této pohledávce bylo přihlédnuto

a její výši odpovídala hodnota dědictví odhadnutá tehdejším MNV,

i když již v té době by byl na místě znalecký posudek.

(V restitučním řízení byla při použití cenového předpisu platného

v době projednávání dědictví zjištěna hodnota nemovitostí 5x vyšší

než byla uvažována.)

Poté pozemkový úřad v Liberci - jak uvádí stěžovatelka

- vydal dne 30. 12. 1994 rozhodnutí, č.j. PÚ-R-3446/94, (nesprávně

datované dnem 30. 12. 1993), které Krajský soud v Ústí nad Labem

rozsudkem ze dne 5. 3. 1996, sp. zn. 15 Ca 61/95, zrušil a věc

vrátil k dalšímu řízení. Pozemkovému úřadu v tomto rozsudku vytkl,

že důkazní řízení je nedostatečné, např. že z prohlášení

a z výpovědi stěžovatelky nevyplývá, "na kterém místě bylo nabytí

dědictví podmiňováno požadavkem, aby její nezletilé děti pracovaly

v zemědělství". Krajský soud v Ústí nad Labem - vzhledem závěru,

že k odmítnutí dědictví došlo nikoliv v rámci opatrovnického

řízení u soudu, ale již při projednání dědictví u státního

notářství - dovodil, že otázku tísně je třeba posuzovat podle

okolností, za nichž došlo k odmítnutí dědictví před státním

notářstvím. Rovněž koncipuje názor, že v rámci opatrovnického

řízení - neboť nepochybně nešlo o běžnou záležitost správy majetku

dětí - nemohlo fakticky dojít k jinému rozhodnutí, než ke

schválení tohoto úkonu. Tento úsudek by nasvědčoval tomu, že

opatrovnické řízení bylo zcela nadbytečné, a že tehdejší soudní

moc chránila majetkové zájmy nezletilých dětí v podstatě jen

formálně. Pokud však byla ochrana zájmu nezletilých dětí míněna

vážně, mohl opatrovnický soud úkon neschválit, čímž by bylo

prohlášení před notářem neúčinné. Je nepochybné, že opatrovnický

soud musel vážit odmítnutí dědictví a musel se nepochybně zabývat

otázkou ceny majetku a dluhů. Jak je ovšem zřejmé, spokojil se jen

s deklarovaným potvrzením MNV o hodnotě majetku a s přihláškou

pohledávky ONV do dědického řízení. Nelze také přehlédnout, že

v dané sociální a politické situaci nebylo neobvyklé podmiňování

vlastnictví zemědělského majetku činností v zemědělství. Neobvyklé

také nebylo, že takový majetek je již zemědělsky využíván jinou

osobou jako v tomto případě, kdy předmětné nemovitosti byly

užívány Státním statkem Liberec, aniž by zůstavitelka či její

rodina měli možnost v nich alespoň bydlet. Již z tohoto rozsudku

je prý zřejmé, že podle názoru Krajského soudu v Ústí nad Labem

provedené důkazy neprokazují dostatečně restituční titul, aniž by

učinil závěry, resp. naznačil, proč provedené důkazy za dostatečné

nepovažuje.

Stěžovatelka uvádí, že pozemkový úřad provedl na základě

tohoto zrušujícího rozhodnutí další dokazování, respektoval

všechny připomínky Krajského soudu v Ústí nad Labem, a dospěl ke

stejnému závěru jako ve svém předchozím rozhodnutí. Řízení bylo

doplněno o výslech svědkyně, která znala zůstavitelku i poměry

v místě, a již zjištěné skutečnosti potvrdila, "i ve vztahu

k tomu, že požadavek na práci v zemědělství byl běžný a v případě

dědiců o něm věděla". Z archívu bývalého ONV v Liberci pak byl

zajištěn úřední záznam z 10. 2. 1964, který jednoznačně prokazuje

záměr státního aparátu, aby předmětný majetek byl převeden na

stát. Stěžovatelka z něj cituje: " Vzhledem k tomu, že nelze E.

Koutnou přimět k tomu, aby převod projednala a jinými prostředky

nelze dobrovolně převod pozemků uskutečnit, zůstane tento případ

v klidu, pohledávka nebude odepsána a celý případ se vyřeší

vzhledem k vysokému stáří dlužnice (nar. 27. 11. 1876) v případném

dědickém řízení. " Z textu je podle mínění stěžovatelky patrná

vůle státních orgánů získat za každou cenu předmětný zemědělský

majetek, a to i tím, že v dědickém řízení byla uplatněna dávno již

promlčená pohledávka. Pozemkový úřad pak opětovně rozhodnutím ze

dne 12. 5. 1997, č.j. PÚ-R-5622/97, rozhodl o tom, že stěžovatelka

je vlastníkem předmětných nemovitostí.

Toto rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze

dne 5. 11. 1997, sp. zn. 16 Ca 328/97, znovu zrušil a věc vrátil

správnímu orgánu k dalšímu řízení; opět hodnotil důkazní řízení

jako nedostatečné a pozemkovému úřadu vytkl, že nerespektoval

právní názor soudu z předchozího rozhodnutí, přestože se v něm

hovoří pouze o tom, že restituční titul nebude dostatečně

prokázán, nevyjdou-li dalším dokazováním najevo další nové

skutečnosti. Podle názoru stěžovatelky těmito skutečnostmi je

výslech dalšího svědka a vedle toho již zmiňovaná zpráva (roz.

zřejmě úřední záznam z 10. 12. 1964), jejíž obsah byl shora

citován. Stěžovatelka dále uvádí, že se Krajský soud v Ústí nad

Labem v tomto rozhodnutí poprvé zabýval také otázkou jejího

postavení oprávněné osoby ve vztahu k dalším dědicům. Má za to, že

uplatněním nároku za situace, kdy jej neuplatnily další oprávněné

osoby, není dán důvod, aby celý majetek nebyl vydán jí, neboť není

pochyb o tom, že postavení ostatních dědiců bylo zcela shodné.

V tomto duchu navíc mohlo být doplněno výslechem dalších dědiců

i řízení před pozemkovým úřadem. To se však nestalo, neboť

pozemkový úřad v Liberci se pod vlivem neustálého "kolotoče"

rozhodnutí a jejich zrušení věcí dále nezabýval a vydal dne 22.

12. 1997 další rozhodnutí pod č.j. PÚ-R-5909/97, kterým vyhověl

požadavku Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhodl, že

stěžovatelka vlastníkem předmětných nemovitostí není. V odůvodnění

tohoto rozhodnutí již meritum věci nezkoumal a poukázal na to, že

toto rozhodnutí vydává na základě rozsudku krajského soudu z 5.

11. 1997. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu podala návrh na

jeho přezkoumání stěžovatelka. Krajský soud v Ústí nad Labem pak

napadeným rozsudkem ze dne 15. 9. 1998, sp. zn. 15 Ca 71/98,

rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a v odůvodnění rozsudku

toliko uvedl, že správní orgán byl povinen respektovat závěry

předchozího rozhodnutí krajského soudu a že jinou možnost neměl.

Závěrem stěžovatelka poukazuje na to, že za stav tísně

považuje i nadále takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně

nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví je

omezován represivní politikou, a kdy v konkrétním případě, a to

jak v jejím, tak i předtím v případě zůstavitelky, tento stav

vyplýval mimo jiné z vládního nařízení č. 50/55 Sb., o některých

opatřeních k zajištění zemědělské výroby, na základě něhož byly

nemovitosti krátce po vydání tohoto nařízení dány do užívání

Státnímu statku L.. K tomu odkazuje na právní názor vyjádřený

v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 10. 1995, sp.zn. IV.ÚS

85/95, i když se tento nález týká případu podle § 6 odst. 1 písm.

h) zák. č. 229/91 Sb. Vysvětlení pojmu tísně je však pro oba

případy shodné.

Proto stěžovatelka navrhla, aby byl citovaný rozsudek

Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen a prohlásila, že na ústním

jednání před Ústavním soudem netrvá.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský

soud v Ústí nad Labem, dále Okresní úřad v Liberci, pozemkový

úřad, Pozemkový fond ČR a vedlejší účastník - S. K., s.r.o. , na

jehož majetek byl v mezidobí prohlášen konkurz.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření zejména

namítl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, v čem

spatřuje nesprávnost postupu soudu "při vydání rozsudku"

napadeného ústavní stížností, a že obsah její stížnosti je spíše

polemikou s předchozími rozhodnutími soudu v této věci. Proto

navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Současně sdělil, že

na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Okresní úřad v Liberci, pozemkový úřad, ve svém vyjádření

sdělil, že ústavní stížnost je důvodná, protože šetření, která

pozemkový úřad prováděl k zajištění důkazů pro obnovení

vlastnictví podle § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, byla dle

jeho názoru dostatečná a průkazná. K poznámce o promlčení

pohledávky původní vlastnice vůči státu uvedl, že bývalá státní

spořitelna zlikvidovala pohledávku ve výši 19 554,59,- Kč až po

prokazatelném převodu majetku na stát. Okresní úřad konečně

prohlásil, že se vzdává "možnosti účasti na ústním jednání před

Ústavním soudem".

Pozemkový fond ČR, územní pracoviště v L., pouze sdělil, že

ačkoliv je účastníkem řízení (zák. č. 229/1991 Sb.), je

rozhodovací právo plně v pravomoci pozemkového úřadu. Proto se

k ústavní stížnosti nevyjadřuje, vzdává se postavení vedlejšího

účastníka v řízení a na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Vedlejší účastník S. K., spol. s r.o., sdělil prostřednictvím

správce konkurzní podstaty, že se svého práva být vedlejším

účastníkem v řízení vzdává.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelka především tvrdí, že rozhodnutím pozemkového

úřadu ze dne 22. 12. 1997, č.j. PÚ-R-5909/97, a napadeným

rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo porušeno

ustanovení čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť

nesprávnou aplikací zákona č. 229/91 Sb. byla omezena na svých

právech, které ji tento předpis zaručuje. Tím prý došlo

i k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

neboť byla krácena na svém právu majetkovém. Dále tvrdí, že jí

nebyla dostatečně poskytnuta soudní ochrana podle čl. 37 Listiny

základních práv a svobod.

V tomto směru stěžovatelce přisvědčit nelze.

Ústavní soud v prvé řadě neshledal, že by uvedenými

rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky

podle čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť napadená rozhodnutí se nijak

nedotýkají ústavního požadavku, podle něhož zákonná omezení

základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy,

které splňují stanovené podmínky; stěžovatelka ostatně tuto

námitku nijak neodůvodňuje. Napadenými rozhodnutími nejsou krácena

ani práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11

odst. 1 Listiny, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu

je tímto ustanovením poskytována ochrana toliko vlastnickému právu

již existujícímu a nikoliv pouze tvrzenému nároku na ně.

Pokud jde o údajné nedostatečné poskytnutí soudní ochrany

podle čl. 37 Listiny, jedná zřejmě o nedorozumění, neboť citovaný

článek se v žádném odstavci (vlastní) soudní ochrany netýká.

Ústavní soud se však ztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že

napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na soudní ochranu

a jinou právní ochranu, jež však vyplývá zejména z článku 36

Listiny a z článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod.

Ústavnímu soudu - vzhledem k ústavnímu vymezení jeho

postavení - zpravidla nepřísluší přehodnocovat dokazování,

prováděné soudy a orgány veřejné správy - pokud jím nejsou

porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody

stěžovatelky. To však Ústavní soud v souzené věci nezjistil. Proto

se nezabýval stěžovatelčinými námitkami v tom směru, zda provedené

dokazování její nárok jako oprávněné osoby odůvodňuje či nikoliv,

tedy zda je prokázáno naplnění restitučního titulu uvedeného v §

6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., tj. odmítnutí dědictví

v tísni.

Ústavní soud se však (se zřetelem na obsah správních

i soudních spisů) neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Ústí

nad Labem vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 5. 11. 1997, sp. zn.

16 Ca 328/97 (jež předcházel rozhodnutí Okresního úřadu

v Liberci, pozemkového úřadu, ze dne 22. 12. 1997, sp. zn.

PÚ-R-5909/97), že Okresní úřad v Liberci, okresní pozemkový úřad,

nerespektoval závazný právní názor Krajského soudu v Ústí nad

Labem uvedený v jeho rozsudku ze dne 5. 3. 1996, č.j. 15 Ca

61/95-17, tím, že dospěl ke stejnému závěru jako v předchozím

rozhodnutí, tedy že stěžovatelka je vlastnicí předmětných

nemovitostí. Názor Krajského soudu v Ústí nad Labem vyslovený na

str. 3 p.v. tohoto rozsudku, který zněl: "Pokud nevyjdou dalším

dokazováním najevo nové skutečnosti, které by mohly mít význam pro

posouzení rozhodující otázky existence restitučního důvodu podle

§ 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, nebude podle důkazů, které až

dosud byly provedeny, pokládat tento restituční titul za

dostatečně prokázaný.", nelze interpretovat jinak, než že

restituční titul nebyl prokázaný za daného skutkového stavu

zjištěného v době uvedeného soudního rozhodnutí, leč jinak tomu

může být v případě, že se podaří zjistit skutečnosti, které mohou

mít pro další posouzení nároku stěžovatelky význam; to ostatně

Krajský soud v Ústí nad Labem připouští i v odůvodnění rozsudku

napadeného ústavní stížností. V další fázi řízení před správním

orgánem však již hodnocení dokazování náleží znovu okresnímu

úřadu, neboť mu nelze uložit, jak má provedené důkazy - se

zřetelem k důkazům nově provedeným - hodnotit.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho přístup k této otázce

v konkrétní věci není - ve smyslu jeho ustálené judikatury

- přehodnocováním dokazování obecného soudu. Jedná se toliko

o posouzení otázky vázanosti správního orgánu právním názorem

obecného soudu v tomto souzeném případu. Ústavní soud má totiž za

to, že Okresní úřad v Liberci, okresní pozemkový úřad, byl nejen

oprávněn, ale i povinen vzít při svém rozhodnutí v úvahu každé

před ním zjištěné, dříve neznámé, a proto nové skutečnosti,

o nichž se domníval, že mohou mít význam pro jeho rozhodnutí,

a tyto skutečnosti posoudit. V takovém postupu nelze shledat

porušení zásady, podle které je správní orgán vázán právním

názorem soudu, který jeho rozhodnutí přezkoumává. Povinnost

přihlédnout ke všem skutečnostem zjištěným v řízení měl - stejně

jako ostatní orgány veřejné moci - i Okresní úřad v Liberci,

pozemkový úřad, který rozhodoval o právech a povinnostech člověka.

Protože se v daném případě jedná o aplikaci restitučních předpisů,

jež speciálně zakotvují nápravu křivd spáchaných v době nesvobody

(zejména v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího

obecně uznávaná lidská práva a svobody), měl tuto povinnosti plnit

ještě důsledněji. V tomto směru Ústavní soud považuje za nutné

zdůraznit, že již vícekrát ve své judikatuře podpořil tendenci

soudů i orgánů státní správy respektovat vůli zákonodárce, kterou

je alespoň zmírnění následků takových křivd. Pro úplnost lze

dodat, že tuto myšlenku je nutno prosazovat i při úvaze o naplnění

toho kterého jednotlivého restitučního důvodu (např. srov. již

nález Ústavního soudu ČSFR sp.zn. I. ÚS 597/92, Sbírka usnesení

a nálezů Ústavního soudu ČSFR, nález č.16, nález Ústavního soudu

ČR sp. zn. I. ÚS 15/98, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu

ČR svazek 13, nález č.7, atd. ).

Podle názoru Ústavního soudu proto Krajský soud v Ústí nad

Labem akceptovatelně neposoudil otázku údajné nezákonnosti

rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci, okresního pozemkového úřadu,

pokud ve svých rozhodnutích (i dřívějších) dospěl k závěru, že

tato nezákonnost spočívala v nerespektování vázanosti Okresního

úřadu v Liberci, okresního pozemkového úřadu, názorem soudu. Je

zřejmé, že právě v důsledku toho vydal Okresní úřad v Liberci,

okresní pozemkový úřad, dne 22. 12. 1997, rozhodnutí, č.j.

PÚ-R-5909/97, ve kterém pouze stručně vylíčil průběh předchozích

řízení a odkázal na to, že dokazování dle předchozích závazných

názorů Krajského soudu v Ústí nad Labem nárok navrhovatele

dostatečně neprokazuje. Toto rozhodnutí poté Krajský soud v Ústí

nad Labem napadeným rozsudkem potvrdil s poukazem na to, že

správní orgán postupoval podle zákona, neboť rozhodl v souladu

s právním názorem soudu vysloveným v předchozím soudním

rozhodnutí. I když právní úprava správního soudnictví v České

republice - byť velmi problematická - má de lege lata své výrazné

specifické rysy, nelze ji podle názoru Ústavního soudu vykládat

v souzené věci tak, že pozemkový úřad je povinen návrhu

stěžovatelky nevyhovět (neboť byl vázán právním názorem soudu)

a že soud musel rozhodnutí správního orgánu potvrdit toliko proto,

že ten v souladu s předchozím právním názorem soudu rozhodoval.

Formalisticky vzato by byl patrně tento postup akceptovatelný,

z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatelky však

zpravidla nikoli, neboť by se tím vytvářel uzavřený kruh, který by

prakticky vyloučil řádné přezkoumání merita věci. Za uvedeného

stavu se totiž ani Okresní úřad v Liberci, okresní pozemkový úřad,

ani Krajský soudu v Liberci již ve svých rozhodnutích věcným

posouzením nároku stěžovatelky nezabývaly. Proto je nutno obě

uvedená rozhodnutí považovat za věcně nepřezkoumatelná, což může

vést (a zpravidla také vede) k porušení práva na spravedlivý

proces a na soudní a jinou ochranu. Na tom nic nemění fakt, že

krajský soud a i správní orgán otázku existence restitučního

důvodu v předchozích řízeních zkoumaly. To platí zejména

v konkrétní věci, kdy krajský soud rozhodnutí správního orgánu

třikrát zrušil a kdy jejich názory na prokázaní existence

restitučního důvodu zůstaly až dosud diametrálně odlišné. Každé

(i další) rozhodnutí správního orgánu i soudu musí být totiž

pojato individuálně se zřetelem k tomu, co v průběhu řízení vyšlo

najevo.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že - jak již bylo uvedeno

- napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem porušilo

právo stěžovatelky na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve

smyslu v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod.

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82

odst. 1,3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění zákona č.77/1998 Sb., napadený rozsudek Krajskéhosoudu

v Ústí nad Labem zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. 9. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru